Belletristik

Do broumovského kláštera přijíždí na literární pobyt spisovatelka Soňa, dcera jednoho z řeholníků internovaných zde od dubna 1950 v rámci akce K, likvidace klášterních řeholníků ze strany komunistické moci. Za Soňou se vypravuje její dcera Ela a na povrch vyplouvají spletité rodinné historie – ale nejen ony.

Součástí knihy je také deník, který si otec protagonistky Václav v broumovském klášteře na jaře a v létě 1950 psal (a po létech komentoval), deník jednoho z jeho spolubratrů z let sedmdesátých i výňatky z deníku akademika Charváta z padesátých let. Realita se mísí s fikcí, vstupuje sem válka na Ukrajině i pohřeb anglické královny stejně jako otázka, kolik vážila Gottwaldova játra. Příběh se odehrává v Broumově a na Broumovsku, zčásti přímo v klášterní zahradě a literárním domku, přitom sama literatura se ukazuje jako záležitost krajně pofidérní.

Vítr bohů slova – sborník k 80. narozeninám básníka a esejisty Miloslava Topinky, se volně inspiruje jeho vlastní iniciativou ze 70. let. Zahrnuje práce od řady českých autorů, kteří se ve svých příspěvcích pokusili ztvárnit svou zkušenost s větrem, oblohou, mraky a hvězdami. Miloslav Topinka se ve své tvorbě zabývá hledáním trhlin – za prostorem, za řečí. Říká, že v poezii jde „bezustání o tutéž základní, bezprostřední zkušenost, prožívanou skrz naskrz, o skutečnost vnímanou celým tělem. A o vědomí souvislostí, zkušenost hluboké jednoty. Člověka s přírodou, s vesmírem.“ Autoři básní, povídek, překladů, esejů, fotografií a obrazů ve sborníku předkládají svůj vlastní pohled na tuto skutečnost a zároveň tak vzdávají poctu tvůrci, který může být oprávněně nazýván vidoucím.

Jan Kefer je jedním z nejznámějších představitelů novodobého českého hermetismu. Byl vůdčí osobností společnosti Universalia, překládal do češtiny (zejména knihy Eliphase Léviho), byl autorem knih o astrologii, theurgii a magii, redigoval revui Logos a věnoval se intenzivní přednáškové činnosti. 

Kniha „Spojeni jménem Kefer" představuje život a dílo PhDr. Jana Kefera (1906–1941) a jeho manželky Dagmar (1916–1942). Tvoří ji úvodní text D. Ž. Bora, vzpomínky Reginalda Kefera, detailní chronologie života a díla Jana a Dagmar Keferových od Zuzany Zadrobílkové a závěrečné zhodnocení významu Jana Kefera pro český hermetismus

Milostná vyznání ve stínu smrti. V pankráckých celách smrti čekají vězni na svůj poslední den. Za okny buší dělníci, kteří stavějí gilotinu. Anna a Robert, dva vězni odsouzení k smrti, se nikdy nesetkali, pojí je jen pár letmých pohledů a nekonečná touha milovat. K tomu stačí už jen kousek papíru a tužky. V tísnivé atmosféře vězeňských cel si přes motáky začnou předávat střípky sebe samých — vzpomínky, naději, něhu. Vědí, že čas se krátí, ale slova mezi nimi klíčí jako plamen ve tmě. Jejich příběh doplňují tiší hrdinové — chodbař, který vzkazy předává, a rodina ze Strašnic, schovávající popel popravených.

Román vznikl podle skutečných motáků psaných v celách smrti. Autorka v něm s hlubokou empatií oživuje zapomenuté hlasy — a ukazuje, že i v nejtěžší chvíli může člověk milovat.

Příběh o boji lásky s všedností. Když se do sebe Jana s Martinem zamilovali, všichni byli přesvědčení, že jejich vztah nemá žádnou budoucnost. Ani oni sami nevěřili, že jim spolu může být dobře déle než chvíli…

Hostinec U Černého vola slouží jako šenkovní místnost od roku 1726. Tři staletí sem přicházejí lidé všech profesí. Řemeslníci, studenti, vojáci z nedalekých kasáren, politici (Alois Rašín, Karel Kramář), spisovatelé (Karel Pecka, Ignát Herrmann, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký), filozofové (Karel Kosík), fotografové (Josef Koudelka, Stanislav Tůma, Jan Reich), herci, filmaři, a zejména nekonečně dlouhá řada výtvarníků.

Natáčely se tu legendární filmy (Adéla ještě nevečeřela, Jako jed), ale i díl o Václavu Havlovi ze sriálu České století. Především se tu však odvíjí svébytný a dosud autentický život hradčanských a malostranských obyvatel. Kniha obsahuje 180 unikátních fotografií a povídky Karla Pecky a Petra Šabacha.

Vypravěč příběhu žije předvídatelný život v korporátní i rodinné rutině – excelové tabulky, dvě obligátní kávy denně, jedna manželka, jedno dítě, jedna hypotéka a večerní návrat domů. Šeď každodennosti prozařuje hluboká láska k malému synkovi. Jednoho dne se v jeho kanceláři nečekaně objeví mladší kolegyně, do firmy přijde nový, podivínský spolupracovník a mezi živé lidi vstoupí umělá inteligence... Pečlivě uspořádaný svět se začne rozpadat na nejmenší kousky a nic už nebude jako dřív. Příběh s nádechem proroctví, které se brzy stane realitou. Příběh o lásce, smutku, úzkostech, setkávání, míjení a psaní.

Ve volném pokračování úspěšné knihy Toyen. První dáma surrealismu se její autorka Andrea Sedláčková rozhodla prozkoumat specifickou část malířčiny tvorby. Téměř detektivním pátráním v archivech a v často nikdy nepublikovaných denících a poznámkách pamětníků se jí podařilo rozkrýt a detailně popsat téma prudérním očím dosud skryté – erotickou tvorbu Toyen, Jindřicha Štyrského a dalších autorů v období let 1921–1938. Kniha nabitá fakty nehledá senzace, ale na leckoho může senzačně zapůsobit. A díky poctivému přístupu autorky poodhalit, jak svou sexualitu vnímala sama Toyen i jak pestrá byla škála erotického umění tehdejší doby.

Adolf Hoffmeister byl kreslíř, karikaturista, spisovatel, velvyslanec a organizátor českého kulturního života. Prošel Devětsilem, spolupracoval s Voskovcem a Werichem a setkával se i se zahraničními ikonami jako André Breton, Le Corbusiér, James Joyce či Picasso. Poznejte jeho fascinující soukromí i tvorbu díky této výpravné publikaci obsahující bohaté obrazové i textové dokumenty z archivů rodiny Hoffmeisterů. Odhalíte tak jedinečný osud muže, který prožil a vytvořil to, co jen málo Čechů jeho doby.

V křehkém příběhu pojatém jako vzpomínky na dětství a dospívání sledujeme hlavního hrdinu od jeho šesti let až do období formální dospělosti. Julius vyrůstá jako jedináček v nefunkční rodině poznamenané konflikty mezi rodiči a dalšími problémy. Komplikovanou realitu chlapec vstřebává pomocí denního snění a překonává ji i díky přátelství se stejně starou Sylvou, které ve školce zpečetila dětská kuchyňka. Vážná témata vztahů, ztráty blízkých, dospívání a hledání identity Lupták protkává nenásilným a originálním humorem a vyslovuje se k univerzálním otázkám lásky a sebepřijetí.

Pátrání po obětech „krvavého léta“ 1945 přivádí pražského studenta na Vysočinu. Zapadá ale tragický příběh posledního německého faráře v Jihlavě do jeho diplomové práce? Byl skutečně obětí, či kolaborantem? Mohou ještě žít ti, co tenkrát stříleli? Co se odehrálo na kostelní věži? A jaké tajemství skrývá jedna fotografie? Studijní výlet se nečekaně mění v detektivní pátrání po docela jiné události a vede k poznání, jak naše minulost ovlivňuje naši přítomnost.

Jaké to bylo být součástí normalizace a přitom proti ní bojovat? Jaká je cena kompromisu mezi svědomím a přežitím? A proč bychom měli číst paměti a vzpomínky? Protože právě ony nám odhalují, co by jinak zůstalo skryto. Vedle oficiálních dějin existuje i jiný svět – svět osobních příběhů, detailů, lidských slabostí i triumfů.

Jan Kolář (*1948) je nejen pamětníkem bouřlivých dekád české kultury, ale také jejím aktivním tvůrcem. Tento dramaturg, publicista a scénárista se ve svých pamětech nebál jít do hloubky. Přiznává rozpory, popisuje dilemata, která formovala nejen jeho dráhu, ale i celé kulturní prostředí. Jeho vzpomínky přinášejí fascinující pohled na normalizační kulturu a její zákulisí. „Stačí dobré skutky k omluvě za příslušnost k organizaci, která uvrhla zemi do marasmu?“ Jan Kolář se ptal sám sebe, ale odpovědět si musí každý. Jeho kniha čtenáře nutí zamýšlet se nad morálkou i pochybovat o správnosti lidských rozhodnutí.

Název knihy O lidech a myších odkazuje na odlišné povahy, se kterými se autor setkal – od statečných a inspirativních lidí až po ty, kteří se přizpůsobovali režimu a jednali na úkor zásad. Kniha není jen popisem událostí. Je to příběh o lidskosti v jejích nejrůznějších podobách. Autor se otevřeně zamýšlí nad svými rozhodnutími, která někdy vyvolávala kontroverze i jeho vlastní vnitřní boj. Prostřednictvím výjimečně přesných a živých vzpomínek se ponoříte do zákulisí nejen divadelní, ale i literární a rozhlasové scény. Poznáte Kolářovo vnímání významných osobností, směrů a událostí, které formovaly nejen jeho kariéru, ale i českou kulturu jako takovou.

Jde o jedinečný dokument. Po Špidlíkově smrti se našly jeho kusé osobní poznámky, které nebyly nikdy publikovány. Jejich hodnotu považují ti, kteří pracují s kardinálovým dědictvím, za natolik podnětnou, že jsme se rozhodli text zpřístupnit. Jde o věrný přepis jeho ručních zápisků. Postřehy zahrnují období maturanta, předválečnou dobu, dny jeho působení v koleji Nepomucena, ale také okamžiky koncilu. Zápisky končí rokem 1969. Svěžest autorova sdělení souvisí rovněž s důležitým faktorem, že své řádky necenzuroval, ani ne­aranžoval – jsou napsány jako bezpro­střední reflexe. Špidlíkovy otázky zůstávají našimi otázkami. Součástí knihy je také kardinálův rodokmen.

Literární puzzle mezi láskou a smrtí, kde každé odhalení může změnit celý příběh Dušan Stracený — otec, syn, rozvedený muž s bolavými zády a ještě bolavější minulostí. Na lůžku fyzioterapeutky, ponořený do paměťové pěny a vlastních vzpomínek, skládá obraz života, který se rozpadá, vždy se však točil kolem pražského Kulaťáku. Myslí na ženy, které opustil, a na děti, které mu nezůstaly. Vynořují se mu obrazy dědečka z vojenské kontrarozvědky, babiček a především tajemného Ladislava Fukse. Co vůbec znamenaly ty tiché kroky na půdě? Kam zmizel Fuksův starý zápisník? A co kdyby ho Dušan přece jen našel? Román o ztrátách, vztazích, dědictví i o tom, co si neseme — a co nakonec předáváme dál.

Prozaické texty Petra Borkovce navazují i nenavazují na jeho předchozí sbírky próz. Něco v minulosti, co předurčilo přítomný okamžik, co možná předurčilo i blízký konec, se nachází ne za závojem, ale za tlustým závěsem smyslového vnímání. Musel by nám o tom zřejmě povědět někdo jiný než tento člověk sám. Jeho obsesivní popisy nás totiž zaměstnávají natolik, že nelze už nyní ani říci, že by nám zprostředkovávaly přítomnost. Na tu také není vidět. Místo toho se ptáme, jaký člověk to mluví a jaký je svět, který může být takto sytě popisován? Nakousnuté hrušky Borkovcových postav dojídají nakousnuté postavy okolních povídek. Ať už se tu vypráví, naznačuje a pozoruje cokoliv, nedějí se nemoci, nehody a vraždy, ale něco nesnesitelného bez příběhu.