Film, Musik und Theater

Katalog ke stejnojmenné výstavě v Českém muzeu hudby, která je věnována jedné z nejvýznamnějších osobností české i světové hudební scény, operní pěvkyni Soně Červené. Tento výstavní projekt nabízí jedinečný pohled na život a tvorbu umělkyně, která svou mimořádnou barvou hlasu, širokým hlasovým rozsahem a nezaměnitelným charismatem ovlivnila pěvecké umění po celém světě.

Catalogue accompanying the exhibition of the same name at the Czech Museum of Music, dedicated to one of the most important figures on the Czech and international music scene, opera singer Soňa Červená. This exhibition project offers a unique insight into the life and work of an artist who influenced the art of singing around the world with her extraordinary voice color, wide vocal range, and unmistakable charisma.

Monografie Jany Prekové je reprezentativním příspěvkem k prezentaci moderních a inovativních trendů české scénografie posledních více než 40 let. Doc. Jana Preková (1956) se významně spolupodílela na progresivní proměně tohoto oboru. Publikace reflektuje jak nejvýznamnější projekty výtvarnice – od dynamických začátků v osmdesátých letech dvacátého století přes spolupráci s dnes již etablovanými autory (v počátcích nezávislého a alternativního divadla) Janem Nebeským a Miroslavem Bambuškem – tak intervence ve veřejném prostoru, dále její spolupráci s Pražským Quadriennale i významnou činnost pedagogickou. Text in Tschechisch und Engl.

Touha po zábavě a smíchu přivedla po třicetileté válce do šlechtických sídel divadelní představení, v nichž měla své důležité místo komická postava, Spaßmacher. Vychytralý a mnohdy vulgární sluha narušoval děje uváděných převážně moralistních děl svými komentáři a starostmi vycházejícími z nejnižších potřeb. Předkládaná kniha se vydává nejen po stopách organizátorů těchto představení, ale hlavně představitelů komických rolí a zavádí čtenáře do prostředí šlechtických rodů, jako byli Martinicové, Slavatové, Bruntálští z Vrbna, Eggenbergové nebo vévodové sasko-lauenburští. Sledovány jsou rovněž profesionální divadelní společnosti působící v českých zemích ve druhé polovině 17. století, jejich vzájemná provázanost a mobilita v rámci středoevropského prostoru.

Kniha Jana Vodňanského není pouhou reportáží z návštěvy u Jiřího Voskovce v New Yorku. Jiří Voskovec byl jen jedním z celé řady „viníků“, kteří byli příčinou cesty za oceán. Když v dubnu 1927 zahájili Voskovec a Werich studentskou legráckou Vest pocket revue – aniž by to plánovali! – dějiny moderního českého divadla, netušili mnohé. Ani ve snu je nenapadlo, že jejich Osvobozené divadlo bude senzací, později trnem v oku českým i německým fašistům, a deset let po likvidaci divadla se stane i komunisty se skřípáním zubů trpěnou látkou v učebnicích. Humor a poezie V&W se staly živou vodou pro hnutí malých divadelních forem v šedesátých letech nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Naplno tehdy zářil Semafor a jistý Vodňanský potkal jistého Skoumala. Jejich první písně znali nejprve spolužáci z mejdanů a později návštěvníci Reduty, Ateliéru, Divadla hudby. Uprostřed bouřlivého jara roku 1969 pak ohromili publikum Činoherního klubu celovečerním pořadem S úsměvem idiota. Epilog knihy tvoří reportáž o výroční inscenaci Vest pocket revue k jejím sedmdesátinám.

Odborná publikace Divadlo ve specifických skupinách: otevřený dialog jako smysl a podstata sdílené umělecké tvorby nejen ve specifické skupině je sumarizační studií, která kriticky reflektuje a shrnuje poznatky, myšlenky, východiska výzkumné i umělecké práce ve specifických skupinách s lidmi se znevýhodněním na Divadelní fakultě AMU v Praze (DAMU). Studie vychází z pětadvacetileté umělecko-výzkumné zkušenosti a praxe ve specifických skupinách a je zaměřena nejen na konkrétní specifika této oblasti umělecké tvorby z pohledu režijního, výzkumného a pedagogického, ale i na širší celospolečenský kontext. Věnuje se zejména základním metodickým principům a přístupům v umělecké tvorbě ve specifických skupinách, důležitosti výzkumných a pedagogických aktivit v této oblasti umělecké tvorby na Divadelní fakultě AMU v Praze, ale také přínosu stran socializace, integrace a inkluze lidí se specifickými potřebami.

Komplexní lexikografická publikace soustřeďuje základní informace o klíčových dramatických dílech (textech i jejich inscenacích), která podstatným způsobem zasáhla do literárního a divadelního vývoje a která spoluutvářejí obraz české literární a divadelní kultury. Jde o slovník takzvané dílocentrické povahy, jehož úkolem je zaplnit podstatnou mezeru v českém výzkumu v dané oblasti, a přinést tak odborné veřejnosti publikaci, která formou cca 100 slovníkových hesel podává ucelenou zprávu o vývojových proměnách českých divadelních her první poloviny 20. století.

Kdokoli se u nás alespoň trochu zajímá o soudobou vážnou hudbu, je obeznámen s dílem a postavou Marka Kopelenta: tento legendární český skladatel a hudební pedagog svými odvážnými hudebními postupy a nekompromisní tvorbou založenou na vzácné osobní integritě ovlivnil českou hudební scénu jako málokdo jiný a dočkal se i uznání v mezinárodním kontextu. Vydání jeho pamětí, holanovsky nazvaných Ale je hudba, je tak prvotřídní kulturní událostí (sám autor se jej však bohužel nedožil). Kniha nabízí strhující a místy kontroverzní čtení: Kopelent ve své knize poutavě líčí svůj život od útlého dětství, bilancuje svou profesní dráhu, vzpomíná na své spolupracovníky, učitele, generační souputníky i následovníky, ale též neuhýbavě vypráví o pokřivenosti totalitních poměrů a jejich drtivém dopadu na soudobé umění i společnost. A při tom všem nepřestává připomínat duchovní rozměr tvorby a nebojí se z něj odvozovat razantní, byť třeba nepopulární a nepohodlné postoje.

Musicologica Brunensia je mezinárodní recenzovaný vědecký časopis, který uveřejňuje původní výsledky bádání v oblasti hudební vědy a příbuzných disciplín. Zaměření časopisu pokrývá širokou oblast zahrnující jak historickou, tak systematickou oblast muzikologie. 

Výbor analýz, glos a polemik Bohumila Nekolného k tématu provozování a podpory kultury a umění v Česku navazuje na publikaci Divadlo a společnost kolem roku 1989. Zatímco první díl sledoval přelomové období konce osmdesátých a začátku devadesátých let, ve druhém svazku autor shromáždil své úvahy a články z let 1998–2020. A nevyhýbá se značně kritickým glosám k našemu politickému životu ani jeho reflexi. Mnoho problémů popsaných v prvním díle bohužel přetrvává: nedostatečný zájem a podpora živého umění ze strany politické reprezentace, nedokončená transformace divadelní sítě, chybějící legislativa či neutěšená situace kulturních periodik. Přibyla i některá nová témata jako prudce klesající export českého divadla či problematika informačních systémů a digitalizace. Kniha je historickou pamětí divadelní obce, ale také výukovým materiálem pro studenty kulturního managementu a příbuzných oborů.

Páté číslo časopisu pro studium hudby a tance Živá hudba, které právě vychází, navazuje svým obsahem, formálním i výtvarným pojetím na dosavadní čtyři čísla obnoveného časopisu. V oddílu recenzovaných statí a studií se vedle čistě hudebně-teoretického článku Vojtěcha Esterleho (Basová funkce jako projev periodicity v hudbě) a reflexi české odezvy Asafjevovy teorie (Miloš Hons: Intonační teorie a česká hudební věda 50. a 60. let minulého století) opět projevuje zájem o aktuální témata zasahující i mimo pole hudební teorie - jde o interdisciplinární studie Michala Nejtka (Synestezie jako metafora) a Jiřího Mareše (Hudební představy, hudební představivost a mentální reprezentace hudby). Tento oddíl uzavírá choreologicky zaměřená studie Doroty Gremlicové o spisu Bernarda Spechta (Tanec jako předmět literární debaty v Čechách na konci 18. století.)

Kniha disidenta a historika Karla Pichlíka Tři sestry, věnované hereckému rodu Peškových. Text vznikl v roce 1977 pouze v několika strojopisných kopiích. Pro veřejnost vychází poprvé a je doplněn o kapitoly současných členek rodu, který se od poloviny devatenáctého století, přes všechny složitosti století dvacátého stále věnuje umění.

V roce 2024 uplynulo 100 let od narození významného českého choreografa a jedné z nejvýraznějších osobností moderního baletu, Luboše Ogouna (18. 2. 1924 – 14. 2. 2009). Nadační fond a Institut Pavla Šmoka v roce tohoto výročí vydal novou monografii v rámci své ediční řady „Studio Balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti“.

Publikace se ujaly taneční historička Kateřina Šalounová, která se věnuje historii baletu po druhé světové válce, a taneční publicistka Lucie Kocourková, jež má za sebou již úspěšnou činnost v oblasti literatury faktu, zpracovala mimo jiné monografie o souboru Studio Balet Praha a choreografu Pavlu Šmokovi. Publikace přináší přehled choreografického díla Luboše Ogouna, analyzuje jeho postupy, umělecké názory, jeho inovativní přístup k modernímu baletu, který byl především v 60. letech významný. Jako spoluzakladatel souboru Balet Praha stál spolu s Pavlem Šmokem v čele progresivní linie české choreografie, kterou teoretik a dramaturg Vladimír Vašut označil za „novou vlnu“. Luboš Ogoun vytvořil řadu významných děl pro soubor brněnského baletu, byl i choreografem či režisérem dalších inscenací z oblasti opery, operety i činohry, spolupracoval s dalšími divadly i s filmem a televizí. Spolupracoval také s československými moderními gymnastkami, byl trenérem olympioničky Evy Bosákové.

s týmem mladých odborníků, sledujících stopu značky V + W po všech světových archivech. Výsledkem je zpracování neuvěřitelného množství unikátních dokumentů, na jejichž základě lze rekonstruovat americký příběh zakladatelů Osvobozeného divadla i jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka doslova den po dni.

Kniha vyvrací sto plus jednu nepravdu, domněnku a mýtus. Ukazuje, co všechno Jan a Jiří ve Spojených státech dokázali. Kdo z legend jim pomáhal a fandil. A jak velkých met zde dosáhli. Vydejme se s Georgem Voskovcem a Johnem Werichem (jak se za mořem podepisovali) z New Yorku přes Chicago do umělecké kolonie v Pensylvánii. Prožijme s nimi rok a půl hraní na scéně divadla v Clevelandu, kde uvedli vlastní inscenace. Podnikněme tak jako oni dobrodružnou pouť od Velkých jezer přes Midwest až po matku všech cest, U. S. Route 66. A vychutnejme si jejich půlroční pobyt v Los Angeles, kde dokázali zaujmout ty nejlepší z nejlepších.

Bohuslav Martinů's Letters to Frank Rybka from 1941 to 1954.

Korespondence mezi Bohuslavem Martinů a Frankem Rybkou je dalším svazkem korespondence skladatele s jeho spolupracovníky a přáteli. Často překvapuje svou bezprostředností, otevřeností a lehkostí, s níž skladatel žádal o rady i pomoc a popisoval každodenní události. Frank Rybka byl skladatelův přítel z mládí a od 40. let patřil k okruhu jeho nejbližších. Frank Rybka pomáhal manželům Martinů s novým životem ve Spojených státech po jejich příjezdu v březnu 1941. Zajišťoval jim ubytování, dopravu, knihy, nové kontakty, pomáhal s vyjednáváním honorářů či hledáním interpretů, ale také zajišťoval Bohuslavu Martinů alibi během jeho prázdninových cest. Tuto nápomocnou roli zdůrazňuje také v ojedinělém dopise přítelkyně Martinů Rosalie Barstow. Tento první díl korespondence s Frankem Rybkou odráží vznik a provozování řady skladeb Bohuslava Martinů. Dokládá složité hledání sólisty Koncertu pro violoncello č. 2, názvu skladby Thunderbolt P-47, první podněty a práci Martinů na opeře Mirandolina nebo své úvahy o námětu podle Dostojevského románu Běsi. Na zdánlivě lehkém povrchu se odehrává mnoho dramatických událostí, které skladatele a jeho ženu Charlotte provázely v letech 1941-1954.