Geschichte

Sborník přednášek.

Kniha navazuje na Velký erbovník a na úspěšný 1. dodatek 700 erbů téměř zapomenutých šlechtických rodů. Výběr upřednostňuje rody, jejichž jednotlivci něčím v zemích Koruny české vynikli (vědci, průmyslníci, umělci), nebo kteří tu zanechali stopu v podobě svých sídel. Největší skupinu zde předkládaných nobilitovaných osob tvoří císařští důstojníci, kteří své erby získali za hrdinné vojenské činy či za dlouholetou službu v c.k. armádě.

V neposlední řadě kniha zmiňuje slavné historické osobnosti šlechtického původu, jejichž osudy byly alespoň krátce spojeny se zeměmi Koruny české.

V bohatě ilustrované knize jsou vedle sebe abecedně řazeny dva druhy hesel. Pod ornamentální linkou nalezneme zcela nové rody, které nefigurují ve Velkém erbovníku. Pod obyčejnou linkou jsou uvedeny zbývající rody, u kterých došlo k určitému doplnění, upřesnění či opravě oproti původnímu textu či vyobrazení ve Velkém erbovníku.

Zatímco Velký erbovník představuje především významné staré české i cizí rody, v obou dodatcích se setkáme spíše s rody novodobými, z nichž mnohé byly nobilitovány v 19. a 20. století.

Expanze velkoměsta, která dostala zelenou za první republiky v roce 1922, nebyla jen administrativním krokem. Do poklidných vesnic vtrhl stavební ruch, budovala se městská infrastruktura. Původní zemědělské zázemí Prahy připomínají často už jen názvy dnešních čtvrtí a dochovaná jádra vesnic či usedlosti obklopené novou zástavbou. Vesnický charakter se ztratil někde více a někde méně, v závislosti na dosahu gravitačního působení centra.

Po předchozí publikaci věnované osadám a vesnicím na levém břehu Vltavy překračuje edice Zmizelá Praha řeku, aby slovem a zejména obrazem pojednala šest desítek lokalit jako Ďáblice, Háje, Hloubětín, Hostivař, Hrdlořezy, Chodov, Kobylisy, Michle, Modřany, Prosek, Strašnice, Troju, Vinoř, Záběhlice a mnohé další.

Průvodce po stovce míst v Praze, kde se to od středověku po rok 1989 hemžilo zlodějnou, násilím, vraždami i sebevraždami. Na nejrůznější motiv, nejrůznějším způsobem. Pro peníze, ze žárlivosti, z nešťastné lásky, z důvodů objektivních i subjektivních, rozumných i nerozumných. Kniha zabírá události neznámé a zapomenuté stejnou měrou jako ty nejvýraznější kauzy typu Kateřina z Komárova, Otýlie Vranská, Václav Mrázek, Olga Hepnarová nebo Jiří Straka. Zpracováním pak jde od dávných příběhů, které jsou dnes spíše legendou nebo morytátem, po případy pečlivě zdokumentované slovem a obrazem – od literatury k realitě a zase zpět. Pokaždé na pomezí „info“ a „tainmentu“, tedy seriózně zpracovaných podkladů a zábavného, čtenářsky chytlavého podání. Kniha je bohatě ilustrována: jednak z dobových zdrojů, jednak současnými fotografiemi vybraných míst.

Po dvou letech od posledního kolokvia se organizátoři obrátili k tématu, které rezonuje v české společnosti od přelomu let 2019/2020. Globální rozšíření koronavirového onemocnění vybídlo historiky všech oborů k reflexi působení infekčních chorob epidemického rázu v minulosti. Cílem publikace je sledování zásahu a vlivu nakažlivých onemocnění na společnost a jedince v městském prostředí v českých zemích (s přihlédnutím k sousedním zemím) od středověku do počátku 19. století, do doby, kdy iniciativu při prevenci a potlačování rozsáhlých nákaz a epidemií přebírá stát. Podobně jako u předchozích kolokvií se kniha vyznačuje mnohostranností badatelských přístupů a tematickou pestrostí.Documenta Pragensia Supplementa XI.

Kniha se věnuje působení šlechty ve veřejném životě Československé a Rakouské republiky v období mezi světovými válkami. Pozornost soustředí především na její činnost v obou armádách, diplomacii a politice těchto států.

Autoři odpovídají na otázku, do jaké míry byla šlechta ochotna se veřejně angažovat po rozpadu rakousko-uherské monarchie a ustavení republikánských režimů. Identifikují přitom shody, ale i rozdíly v přístupu šlechticů v Československu a Rakousku. Konstatují, že v obou případech šlechta a zejména její nejelitnější část, aristokracie, vnímala nové poměry se značnou nedůvěrou. Na příkladech konkrétních šlechticů i šlechtičen kniha současně prokazuje, že zejména v Rakousku se aristokracie na situaci poměrně rychle adaptovala a stala se spojencem konzervativních politických sil soustředěných jak v křesťanskosociální straně, tak v domobraně polovojenského charakteru zvané Heimwehr.

Současně dokládá obdobný, byť méně nápadný posun ve vnímání československé reality šlechtou ve třicátých letech dvacátého století. Důvody autoři spatřují mimo jiné v nacistické hrozbě, která vedla aristokracii v Československu i Rakousku k vlasteneckým postojům a tím i vyšší míře angažovanosti.

V knize jsou popsány příběhy vzniku a rekonstrukce šumavských křížků, kapliček, božích muk a kohoutích křížů na Stašsku a v části Nicovska, a míst jejich vzniku.

V úvodu jsou popsány malé sakrální stavby jako součást šumavské krajiny a uveden teoretický úvod k technickým otázkám jejich výroby. Stěžejní část knihy představuje popis sto jedenácti památek, na pozadí historie jednotlivých osad a šumavských staveb v regionu, u nichž se památky vyskytují. Kniha tak představuje jedinečný a ucelený almanach historie osad Stašska a části Nicovska a malých sakrálních staveb v nich. Příběhy jsou sesbírány z historických dokumentů, vzpomínek pamětníků a jsou doplněny historickými i současnými fotografiemi.

Publikace volně navazuje na tři předcházející tituly autora Jana Voldřicha se šumavskou tématikou a je jeho čtvrtým dílem, zpracovaným společně s dalšími dvěma spoluautory, Irenou Minsterovou a Ivanem Vokáčem. Všichni mají citový vztah i osobní vazby k dané tématice a místu.

Konferenční slovník představuje aktuální studie věnované problematice ukrajinské emigrace v meziválečném Československu , a zvláště Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech. Studie jsou založeny na výzkumu dobových periodik a archivních amteriálů a přinášejí celou řadu nových pohledů na tuto komplexní problematiku, která tvoří významnou část ukrajinsko-českých vztahů. Pozornost je věnována nejenom peripetiím založení akademie a jejího působenív meziválečném Československu, ale zaměřuje se i na různé aspekty činnosti této vzdělávací instituce a jednotlivé významné osobnosti.

Hradci Králové.

Za vznikem této knihy stojí objev dosud zcela neznámého a neprobádaného souboru archivních materiálů Zvláštních vojenských vyšetřovacích komisí z tehdejších pevností Josefov a Hradec Králové. Tyto komise v letech 1855–1857 řešily problémy spojené s vězněním revolucionářů, zejména pak jejich pokusy o útěk, podařené útěky, sepisování textů, zvláště pak dopisů, a živou spolupráci s dohlížejícím personálem.

Hlavní aktéry knihy představují dva maďarští a dva polští revolucionáři, velezrádci, kteří nedobrovolně skončili právě v pevnostech na východě Čech. Po rekonstrukci osudů a zabavených textů těchto politických vězňů následuje analýza jejich malého vězeňského společenství v Josefově. Další část publikace tvoří srovnání známých literárních děl z prostředí tehdejších věznic italského karbonáře Silvia Pellica a českého spisovatele a radikálního demokrata Karla Sabiny.

Materiály spjaté s vyšetřovacími komisemi, s příběhy a komunitou vězňů jsou součástí ještě širší interpretace dobové atmosféry čtyřicátých až šedesátých let 19. století v říši Habsburků. Rovněž souvisí s celkovou proměnou starého světa v nový v rámci procesu modernizace. Během jednotlivých kapitol lze totiž sledovat, jak to v pevnostních vězeních, a především v mikrosvětě Josefova v padesátých letech 19. století „fungovalo“, jaké limity a mezery věznění revolucionářů tehdy mělo. Konkrétní postavy a zcela konkrétní problémy v Josefově a Hradci Králové tak mohou dobře odrážet i atmosféru v tehdejší společnosti a její celkovou zásadní politickou proměnu.

Svazek edičně zpřístupňuje listiny vydávané v letech 1436 až 1620 pro některá česká a moravská vrchnostenská města, jejichž vydavatelé se v nich snažili garantovat budoucí vývoj náboženských poměrů v dané lokalitě. V případě nejstarších dokumentů z 15. a počátku 16. století šlo většinou o listiny katolických vydavatelů (včetně zeměpánů Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského), kteří zaručovali svobodný výkon přijímání podobojí v lokalitách, které se přiklonily k utrakvismu. Naopak v průběhu 16. století mezi vydavateli zcela převládli utrakvističtí a později evangeličtí páni i rytíři, kteří se ve svých vrchnostenských městech nebo městečkách snažili zaručit budoucí výkon preferovaného vyznání. Od osmdesátých let 16. století se objevují rovněž listiny katolických pánů, kteří v zájmu záruky kontinuity katolictví předávali patronátní právo k farním svatyním ve svých městech či na celých panstvích nositelům protireformace (na Moravě olomouckému biskupu, v Čechách představeným jezuitských řádových domů). Právě v době stupňujícího se mezikonfesního napětí mezi léty 1580–1620 byly vydány dvě třetiny studovaných listin, z čehož je patrné, že se je oba tábory snažily využívat k upevnění svých pozic v obou korunních zemích. Svazek edičně zpřístupňuje 75 listin v podobě in extenso, doplněných záhlavním regestem a poznámkovým aparátem. 

Překlad a komentovaná edice politologického a národohospodářského spisu Paula Kupelwiesera, předního rakouského manažera sklonku habsburské monarchie a dlouholetého ředitele Vítkovického horního a hutního těžířstva. Dílo navazuje na v roce 2020 vydané Kupelwieserovy paměti. Kniha je opatřena fundovanými předmluvami předních českých historiků a politologů, kteří se problematice poprvoválečného uspořádání Evropy dlouhodobě věnují.

Severočeské zámky Ploskovice a Zákupy spojuje stejná historie od roku 1663, kdy se staly vlastnictvím jednoho majitele. Významným pro obě sídla bylo období, kdy patřila Anně Marii Františce velkovévodkyni Toskánské. Tato činorodá šlechtična nechala přestavět zákupský zámek ve velkolepý barokní areál, v Ploskovicích pak v blízkosti staršího objektu vybudovala zámek zcela nový.

Na počátku 19. století nastává pro oba objekty nejvýznamnější etapa jejich dějin, a to, když se dostaly do vlastnictví panovnického rodu Habsburků. V roce 1818 se Zákupy i Ploskovice staly součástí vévodství Zákupského, uděleného Napoleonovu synovi Orlíkovi. Zásadní pro oba zámky byl rok 1848, kdy rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand Dobrotivý předal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Ferdinand a jeho manželka Marie Anna Karolína si následně za svou rezidenci zvolili Pražský hrad a zámky v Ploskovicích a v Zákupech začali využívat jako svá venkovská sídla. 

Kniha nese v názvu citát vložený Josefem Václavem Fričem do úst Františka Palackého při pohřbu Karla Havlíčka dne 1. srpna 1856, připomíná tedy tři výrazné osobnosti své doby. Je prvním souhrnným průhledem do padesátých let 19. století, která jsou označována, i když nepřesně, jako doba Bachova absolutismu či poetičtěji Janem Nerudou jako „čas zaživa pohřbených“ a která se vykládala s důrazem na politickou represi či na rozvoj hospodářství („stát dvou tváří“). Publikace se skládá ze tří bloků: Revoluční ideály, Žitá realita a Porevoluční synergie. Přes útlum veřejného života nebylo tehdy zcela zapomenuto dědictví revoluce 1848, že se lidé mohou prosadit díky svým znalostem a schopnostem, že i jejich hlas bude slyšet, když se nevzdají, využijí příležitosti, respektive budou je i iniciativně hledat.

Z obsahu: Georg Karl – čtvrtý pražský purkmistr v letech 1811–1819 .Pražská radnice v období bachovského absolutismu – „temná“ doba obecní správy? Náčrt přístupů k výzkumu pražské obecní samosprávy v padesátých letech 19. století. Národnostní renegátství v politice.K politické kariéře pražského purkmistra a poslance Karla Leopolda Klaudyho. Antonín Otakar Zeithammer (1832–1919). Zvolený pražský purkmistr nepotvrzený císařem . Pražští purkmistři a primátoři (1848–1989) v hudbě a poezii zvěčnění . Magdaléna Šustová, Okresní vychovatelna na Královských Vinohradech v letech 1886–1923  Normalizovaný cestovní rucha pohostinství v Praze

Etnoložka Lucie Uhlíková se ve své knize věnuje problematice kulturních stereotypů spojovaných s Židy a židovstvím v písňovém folkloru českých zemí. Zaměřuje se na analýzu obrazu židovské minority, který byl v tradičním prostředí utvářen a dále reprodukován prostřednictvím lidové písně, ale i dalších folklorních druhů. Knihu lze považovat za příspěvek k poznání etnických stereotypů a principů jejich formování, fungování i recepce v oblasti tzv. lidové kultury. Autorka pracuje s folklorem jako s historickým pramenem, jehož analýza vyžaduje specifický způsob čtení textu. Monografie je tak významným příspěvkem na poli imagologie, tj. historicky ukotvených sdílených obrazů, tvořících oporu pro dějiny mentalit a emocí. Zároveň jde o pokus o kritické zhodnocení kulturního dědictví čerpajícího z tradiční lidové kultury a jeho mezigeneračního přenosu.