Geschichte

Důstojně, a především veřejně oslavit milénium, tedy tisíciletou existenci pražského biskupství, nebylo v Československu roku 1973 dobře možné. Statní moc vynaložila veškeré úsilí na to, aby se skutečnost tak dlouhodobého a zásadního působení klíčové církevní instituce v historii naší země připomínala v normalizační totalitou sevřené společnosti co nejméně.

Díky získané svobodě je nyní, po padesáti letech, již zcela samozřejmé 1050. výročí nejen nejrůznějšími způsoby slavit, ale také bez cenzurních zásahů studovat dějiny církve a jejích institucí v kontextu české i evropské historie. Shrnutí vybraných výsledků tohoto bádání, určené i širší čtenářské veřejnosti a zaměřené především na období středověku a na nelehké a stále živé události 20. století, přináší tato kniha, bohatě vybavená pečlivě vybraným a často málo známým obrazovým doprovodem.

z let 1918-1948.

Kniha je sondou do života a fungování finanční stráže v letech 1918-1948. Zapomenuté pašerácké aféry z regionu Novohradska a Kaplicka byly dohledány paběrkováním v desítkách kartonů fondů okresních a krajských soudů, okresních úřadů a policejních ředitelství, resortních věstníků a dobových periodik, pamětí bývalých finančníků a mnohých dalších zdrojů. Publikace přináší také podrobné zmapování událostí září 1938 v jižních Čechách a nevynechává ani divoké období po druhé světové válce. Z pozůstalostí po bývalých příslušnících finanční stráže jsou poprvé publikovány mnohé fotografie a vzpomínky samotných finančníků. Text seznamuje s příběhy pašování cukerínu, valut, nacistických tiskovin a dalšího zboží. Přibližuje, jaké potíže měli financové a četníci s tuláky, žebráky a pytláky a připomíná příběhy Františka Hovorky, Jaroslava Nováka a Václava Klimeše, kteří při službě na hranici v Novohradských horách položili své životy.

Eirene. Studia Graeca et Latina welcomes and publishes original research on classics (including Late Antiquity), reception of Antiquity and classical traditions. Usually, following sections within a journal’s issue are assembled: literature and philology; philosophy; history, historiography, and archaeology; patristics. It also brings up-to-date reviews (or review essays) of scholarly literature on these subjects. It is published once a year.

Publikace představuje nejen Kunhutin život, ale také unikátní soubor jejích rukopisů, jež se po její smrti staly součástí knihovny kláštera benediktinek. Sleduje vznik všech rukopisů a rozebírá je po obsahové, umělecké i kulturní stránce. Značnou pozornost věnuje jejímu odkazu a recepci nejen v mladších klášterních dějinách, ale také v dějinách českých zemí.

V letech 1911 až 2018 probíhaly na Chebském hradě archeologické výzkumy, které přinesly mnoho nových poznatků. K nejdůležitějším patří, že chebští Slované pohřbívali od 8. století své mrtvé podle křesťanského ritu a že na pohřebišti stál již v době hradištní kamenný kostel. Stejně důležité je zjištění, že předchůdcem štaufské falce byl kamenný hrad Vohburků. Podobu falce lze dnes doplnit o další nalezené objekty, kuchyň, udírnu a předsíň paláce. Nálezy a nálezové situace ze všech výzkumných etap jsou rozděleny do jednotlivých kapitol podle stavebních fází a závěr tvoří soupis všech výzkumů provedených v hradním areálu.

Z obsahu: Aféra na maškarním plese (Plzeň, 18. února 1770). Úcta ke sv. Filomeně a její zázraky na jižním Plzeňsku. Ženy plzeňských starostů první poloviny 20. století. Šofér ďáblovy chasy. Pobyt a činnost 109. evakuační nemocnice americké armády v Plzni v roce 1945. Ukázky uměleckého zámečnictví francouzské firmy Sterlin–Bricard ve sbírce Západočeského muzea v Plzni.

První monografie vzniklá na území českých zemí navazuje na dlouholetý badatelský zájem Dr. Marka Vařeky věnujícího se dějinám rodu Lichtenštejnů. Monografie zaměřená na osobnost prvního knížete Karla podává jasné odpovědi na jednotlivé etapy jeho života. Smyslem monografie bylo podat vyčerpávajícím způsobem veškeré dostupné informace k jeho ekonomickým a hospodářským strategiím, které mu otevřely všechny politické dveře u tří císařů přelomu 16. a 17. století. Čtenář se na skoro osmi stech stranách dozví zajímavé ekonomicko-politické souvislosti předbělohorské a pobělohorské doby. (150 vyobrazení, 80 tabulek).

Velmoci hrály ve 20. století důležitou roli, a to jak při utváření norem mezinárodního práva, tak při jeho uplatňování a dohledu nad jeho dodržováním. Svůj klíčový vliv uplatnily také v procesu krystalizace československého národa i jeho politického sebeurčení a u zrodu československého státu, na pozadí jimi řízené dezintegrace Rakouska-Uherska. Své představy mladému národnímu státu sdělily v tzv. Malé saintgermainské smlouvě, kterou s ním po 1. světové válce uzavřely. Velmocenské normativní poselství se nicméně dramaticky míjelo s názory českých a slovenských politických sil. Tato diskrepance negativně poznamenala pozici Československa v jeho pozdějších konfliktech s výbojným, antisystémovým nacistickým Německem a hegemonistickým Sovětským svazem.

V obou případech čelilo Československo hrubým porušením mezinárodního práva, s nimiž se v rámci svých možností muselo vypořádat. Následná mezinárodněprávní kvalifikace obou konfliktních situací i chování jedné či druhé útočné velmoci Československem byla však poznamenána schematičností, politickou utilitárností i dobovými ideologickými kánony a v důsledku toho inkoherencí a určitou ublíženeckou sebestředností. Promítal se do ní imperativně pociťovaný politický zájem obhájit před mezinárodním společenstvím vnitrostátněprávní tezi kontinuity nezávislého československého státu, jemuž se musely podřídit mezinárodněprávní vývody. Realitu měla překrýt nebývale rozsáhlá právní fikce, v níž se ukryly celé roky, ba desetiletí československých dějin, i fatální selhání tehdejších národních elit. V souladu s tím prosazovala československá pozice bezvýhradnou počáteční neplatnost a právní neexistenci relevantních mezinárodních smluv, a to Mnichovské dohody (1938) i Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa (1968), jež v mezinárodním prostředí rezonovala s velkými obtížemi a nevedla ani k jasnému popisu protiprávního chování agresivní velmoci i následků takového chování.

lomoucké kapituly.

Kniha se zabývá fungováním vesnických komunit na Moravě v druhé polovině 18. a první polovině 19. století na vzorku necelých čtyřiceti vesnic, které spadaly mezi tzv. privátní statky olomoucké kapituly. Autor si klade otázku, jak fungovalo vesnické společenství v době závěrečné fáze existence poddanského systému a na pozadí osvícenských reforem sleduje procesy vedoucí k zavedení obecního zřízení v roce 1850. V knize je nastíněna postupná proměna vesnického společenství, které se pod vlivem narůstajícího počtu obyvatel doplňovalo o nové sociální vrstvy, stejně jako způsob, jakým se s těmito změnami dosavadní společenství vyrovnávalo. Pozornost je věnována také samosprávě obce (rychtář, pudmistr, konšelé), která fungovala v mezích poddanského systému, a stranou zájmu nezůstává ani obecní majetek (finance, budovy, pozemky). Autor analyzuje rovněž dobové funkce vesnické obce, díky čemuž kniha umožňuje pochopit význam a důvod existence vesnické obce před zavedením obecních samospráv.

Ze studia zachovaných staveb známe různá prostorová uspořádání, přesto však nejsme vždy schopni jasně rozpoznat, jak zkoumaný dům v té či oné době opravdu fungoval. Pochopení stavby z hlediska funkcí, pro které vznikla, přitom představuje důležité interpretační východisko i spojnici k širšímu kulturně-historickému (historicko-antropologickému) pojetí dějin bydlení jakožto součásti tzv. každodenní kultury. Zkusme se proto na měšťanský dům podívat pohledem dobového pozorovatele, jehož vidění obytného prostoru nám zafixovaly písemné prameny.

Co bylo na sklonku 16. století míněno pojmem sklep? K čemu sloužil mázhauz? Od kdy a v jakých polohách nacházíme v pramenech prostor označovaný jako světnice? Co byla piterna? Hledání odpovědí na tyto a další podobné otázky je inspirováno historicko-sémantickými metodami vycházejícími ze strukturalistického konceptu kulturní antropologie. Takto zaměřená první část předkládané publikace se pokouší o pochopení důležitých pojmů, které jednotlivé prostory v daném období charakterizovaly, a o jejich zařazení do dobového kulturního kontextu. Jádro práce pak tvoří část navazující, v níž jde o to, pokusit se vysledovat, v jakých prostorových vztazích se místnosti daného označení v měšťanských domech raného novověku nacházely. Čím bylo tvořeno obytné jádro domu? Bylo obýváno podkroví? Kde měšťané vařili, stolovali nebo vykonávali osobní hygienu? Jak byla rozložena místa pro nocleh a kdo všechno v domě nocoval? Odpovědi nejsou hledány v reálně existujících objektech, předmětem zájmu je obraz měšťanských domů zprostředkovaný dobovými texty. K jejich interpretaci je experimentálně využit nástroj prostorových komunikačních schémat – diagramů graficky zobrazujících vzájemné vztahy mezi místnostmi popsanými písemným pramenem. Vhodná pramenná základna pro tuto část práce byla nalezena především v knihách pozůstalostních inventářů Starého Města pražského sepsaných v letech 1584–1618.

Publikace je věnována primárně stavbám a technologickým zařízením souvisejícím se sklářskou výrobou. Proces výroby skla a jeho zušlechtění (rafinace) zahrnuje pestrou škálu provozů od přípravy surovin, přes hutní haly až po rafinerie, reprezentované budovami zahrnujícími více rafinačních technik, nebo jen jednu z nich. Regionálně je práce vymezena borsko-šenovskou sklářskou oblastí, která náleží v celorepublikovém kontextu mezi nejvýznamnější regiony tohoto odvětví. Je situována v severních Čechách v okolí měst Nový Bor, Kamenický Šenov, Česká Kamenice a Chřibská, tedy na území dnešních okresů Česká Lípa (Liberecký kraj) a Děčín (Ústecký kraj). Zejména koncentrace rafinerií skla a obchodu se sklem je zde od 17. století až do současnosti mimořádná.

Časově je těžiště práce zaměřeno především na období od druhé poloviny 18. století do poloviny 20. století, tedy na protoprůmyslovou a průmyslovou výrobu. V borsko-šenovské oblasti má sklářský průmysl dosud významnou pozici, velké množství zdejších obyvatel dodnes pracuje ve větších firmách, nebo menších dílnách či ateliérech, tak jak tomu bylo i v předchozích staletích.

První kapitola je věnována charakteristickým rysům oblasti (geologie, vodní toky, správní vývoj). Další kapitola shrnuje základní rysy historického vývoje sklářské výroby ve sledovaném regionu se snahou o zachycení důležitých mezníků, které měly vliv na vznik a lokalizaci sklářských hutí, rafinačních provozů a obchodu se sklem, a to především v době jejich největšího rozmachu od 17. století až do 20. století. Důležitá je třetí kapitola shrnující technický a stavební vývoj objektů spojených s komplexním technologickým tokem sklářské výroby. Nejrozsáhlejší částí práce je Registr lokalit se sklářskými provozy, ve kterém jsou stručně vyjmenovány základní údaje k jednotlivým sídlům dané sklářské oblasti.

V roce 1854 se rakouská vláda rozhodla prodat státní dráhy a další státní podniky (hutě, doly) a výstavbu rakouské železniční sítě opět přenechat soukromým železničním podnikům. V tomtéž roce vznikl nový koncesní zákon, na jehož základě vytvořili Johann Liebig, firma Bratří Kleinů a Vojtěch Lanna přípravné komité, jež získalo 4. února 1855 koncesi k přípravným pracím na stavbu dráhy z Pardubic do Liberce s odbočným křídlem z Jaroměře do Svatoňovic. Dne 15. června 1856 získal výbor rozšířený o další členy definitivní koncesi na dobu 90 let, která byla předána akciové společnosti nazvané  k.k. privilegierte Südnorddeutsche Verbindungsbahn (SNDVB). Publikace se zaměřuje na dochovaný stavební a technický fond na tratích postavených společností SNDVB. V části „typologie“ je sledován architektonický vývoj jednotlivých funkčních typů ve vývojových etapách, které představují podobu prvních stanic, dále novostavby a rozšíření vzniklé činností společné projekční kanceláře s ÖNWB a nakonec individuální projekty z období 20. století. Na základě terénní dokumentace a studia archivních fondů bylo možné identifikovat památkově hodnotné pozemní objekty, mosty a tunely, které by pro svou vysokou vypovídací hodnotu a míru autenticity měly zůstat zachovány. Navazující „katalog“ obsahuje kulturní památky i objekty, které byly vytipovány pro podání návrhu na prohlášení za kulturní památku.

Dobové fotografie, pohlednice a kresebné rekonstrukce mají čtenáři představit historickou podobu stanic i specifika trati, která po cestě Labskou nížinou vstupuje do malebného podhůří Krkonoš a Jizerských hor, kde v četných zákrutách, zářezech, tunelech a na vysokých viaduktech překračujících údolí získává horský charakter.

Stavitel železnic Ing. Eduard Bazika (1830-1940) je stále nedoceněnou postavou v oboru české technické práce. Jeho paměti tuto mezeru vhodně zacelují, protože obsahují cenné informace z jeho více než ctyřicetileté praxe u soukromé Společnosti státní rady Zemského výboru králoství Českého, pro kterou posuzoval v podstatě všehny projekty místních drah v Čechách. V těchto klíčových pozicích byl aktérem rozhodující fáze železničního podnikání v českých zemích a i v habsburské monarchii. Jeho dlouholetá stavební praxe mimo jiné ve funkci ředitele pražského stavebního odboru Společnosti státní dráhy a zkušebního komisaře v oboru železničního (inženýrského) stavebnictví Českého učení technického byla spojena s kritickým technickým a ekonomickým myšlením. Proto tyto inženýrské paměti mají mimořádný význam, jak pro posouzení tehdejšího stavu české technické práce v oboru výstavby železnic, tak i celkové společenské atmosféry ve druhé polovině 19. století.

z let 1914-1918.

Přemysl Koblic je výjimečným zjevem v dějinách české fotografie - fotograf, který byl vynikajícím technikem a zároveň citlivým a výtvarně nadaným tvůrcem. Byl svérázný člověk s různými zájmy a zálibami. Vybočoval nejen svým zjevem, ale především svými postoji a názory, a ne zcela skrývanou homosexuální orientací. Byl také proslulý samorostlým humorem. Svérázná osobnost nevšedního a neobyčejně pohotového pozorovatele se často odrážela v netradičním způsobu snímání i používání fotografické techniky.

Po monografii Přemysl Koblic: fotograf, chemik (Praha 2014), která se věnovala Koblicově životu a tvorbě od mládí až do jeho smrti, se tato publikace se zabývá pouze jedním časovým výsekem jeho života – činností za I. světové války, tedy dobou, která mu plně nabídla možnost zjistit, jak tvořit „extrémní“ fotografie. A to ať šlo o extrémní přírodní podmínky pro fotografování či vyvolávání, o na koleně vytvářenou fotografickou chemii či o následné uchovávání jak negativního, tak i pozitivního fotografického materiálu. Pomocí doprovodných studií a edice válečných deníků a korespondence představuje předkládaná publikace Přemysla Koblice jako vysokoškolského studenta na nucené dovolené a daleko od spolužáků, vojáka c. a k. pěšího pluku č. 91, válečného fotografa (na frontě či poblíž ní) se vším, co toto řemeslo či umění v podmínkách Julských Alp mohlo znamenat, Sokola daleko od přátel a v neposlední řadě také jako syna a bratra odloučeného od své rodiny. Zapomenuta nesmí být ani jeho praktická znalost šifrování, neboť ta ho prováděla od školních let přes I. světovou válku až do sklonku jeho života.

Publikace, obsahující údaje ke Koblicově životě, díle a činnosti během I. světové války, je doplněna obrazovou přílohou, slovníčkem vojenské terminologie a schématem struktury pěšího pluku pozemních sil rakousko-uherské branné moci, rejstříky jmenným, institucionálním a místním a rovněž i tabulkou umožňující de/šifrovat Koblicovu šifru.