Zeitgeschichte

Kniha se zaměřuje na podrobný popis veškerých vzdušných střetnutí nad Prahou a okolím v roce 1945. K prvním dvěma sestřelům německých letadel došlo 2. března v okolí ruzyňského letiště, následně se 22. března v důsledku tragického omylu zřítil v Hloubětíně sovětský průzkumný stroj Pe-2. Bílá sobota 31. března přinesla rozsáhlé střetnutí mezi americkou 31. stíhací skupinou a německou KG(J) 6 v blízkosti Klecan. V období mezi 16. a 19. dubnem probíhaly četné souboje amerických stíhačů s proudovými Me 262 působícími z Ruzyně. Následujícího 20. dubna se potom v prostoru mezi kbelským letištěm a Horními Počernicemi rozpoutala velká bitva mezi 355. stíhací skupinou a III./JG 27, ve večerních hodinách téhož dne se uskutečnil ještě krátký souboj nad Hostivaří, v jehož průběhu šel k zemi i jeden americký P-51. Zpracovány jsou rovněž veškeré jednotlivé sestřely převážně německých letounů, k nimž došlo v posledních třech válečných týdnech.

V polovině třicátých let minulého století zareagovala Československá republika na rostoucí ohrožení ze strany agresivního hitlerovského Německa budováním moderní a výborně vyzbrojené armády. Součástí rozsáhlých obranných příprav se po vzoru našeho francouzského spojence stala i výstavba mohutného fortifikačního systému, jenž měl alespoň částečně zmírnit nevýhodu extrémně dlouhých státních hranic ČSR.

Jedním z jejich nejdůkladněji opevněných úseků se stalo okolí městečka Králíky na území dnešního Pardubického kraje. Tamní široká kotlina, rozkládající se mezi východním hřebenem Orlických hor a masivem Králického Sněžníku, totiž nepříteli poskytovala ideální místo k průniku jeho divizí do našeho vnitrozemí. Proto zde měl hrozícímu nebezpečí vzdorovat impozantní počet pevnostních objektů. Vedle tří tvrzí (Berghöhe, Bouda a Adam) to bylo i 38 izolovaných pěchotních srubů rozmístěných mezi Dolní Moravou a Zemskou bránou. Kniha Eduarda Stehlíka „Pohraniční pevnosti 1 – Pardubický kraj“ vypravuje jejich příběh na desítkách unikátních dobových fotografií, z nichž nemalá část dosud nebyla nikdy publikována.

Publikace pojednává o historii Národní jednoty severočeské, která hrála významnou roli nejen v období Československé republiky (1918–1938). Jednalo se o obranný spolek, který se snažil posílit český vliv v pohraničních oblastech. Soužití Čechů a Němců se už ve druhé polovině 19. století dostávalo stále více do roviny národnostních komplikací. Obzvláště vážná situace byla ve smíšených regionech. Česká menšina se dostávala do útlaku, a proto se začaly zakládat obranné jednoty, které podporovaly Čechy zejména v hospodářské a kulturní oblasti. V severočeském pohraničí působila od roku 1885 Národní jednota severočeská, která se velmi rychle rozrůstala, a těsně před první světovou válkou čítala více než padesát tisíc členů. Činnost Národní jednoty severočeské pokračovala i po válce (v době první republiky), jelikož podle skutečných poměrů v zemi nebylo možné považovat národnostní otázku za uzavřenou. Spolek po dobu několika desetiletí podporoval českou menšinu v převážně německých oblastech, a to například tím, že pomáhal živnostníkům, organizoval množství kulturních akcí, byl činný v menšinovém školství a vydával vlastní časopis Hraničář. Autorka analyzuje činnost tohoto spolku v různých oblastech, jako je politika, školství a kulturní aktivity. Zkoumá také jeho vztah k německým nacionálním spolkům. V březnu 1939 se Národní jednota severočeská stala součástí Národní matice, čímž jako samostatná organizace přestala existovat.

Kolektivní monografie se v právněhistorickém pohledu zabývá tím, nakolik se soudy při své praxi v českých zemích v 18.–20. století řídily doslovným zněním aplikovaného právního předpisu a nakolik při rozhodování šly nad jeho rámec. Autoři na vybraných právních institutech občanského, správního, trestního a hospodářského práva tuto otázku zkoumají prostřednictvím analýzy dobových pramenů práva a současně analýzy aplikační praxe soudních orgánů v 18.–20. století. Čtenáři se mohou přesvědčit o tom, že některá úskalí, s nimiž se potýká soudobá justice, nejsou žádnou novinkou a že se s nimi právo muselo vypořádávat i v dobách minulých při řešení nadčasového konfliktu mezi právem a spravedlností.

Naše země stagnuje, stagnuje politicky, stagnuje ekonomicky, a navíc ve světě zcela ztratila svou bývalou pozici a respekt. S trochou ironie lze použít známý výrok „země, která nevzkvétá“. Bohužel ne všichni si to uvědomují. A ještě méně je pak chápána příčina tohoto dnešního nevzkvétání. Nemůže jí být nic jiného než nekvalita ekonomického a politického systému, spoléhání se na politický a ekonomický systém dnešní Evropy a Západu a na ideologie, jež odtud přicházejí.

Vybřednout z chronické stagnace vyžaduje nejen parciální či parametrické změny. Vyžaduje to systémovou změnu, kterou nemůže být nic jiného než přehození výhybky, než ubrání role a pravomocí státu a osvobození trhu. Této změně nemusí předcházet žádný intelektuální výkon, žádné vymýšlení něčeho nového, nevyžaduje to žádnou novou teorii. Vyžaduje to však změnu myšlenkovou, změnu veřejného mínění, změnu myšlenkového klimatu. Konec konců i změnu politiky.

 Kniha se věnuje životním osudům Jana Prokeše, iniciátora vzniku Velké Ostravy a jedné z nejvýznamnějších politických figur Ostravy. Publikace ovšem pohlíží na Prokešovu éru z širší perspektivy, kdy se věnuje rovněž dobovému dění, architektonickému rozvoji a konkrétním klíčovým stavbám, spojeným s Prokešem v čele Ostravy – například budově Nové radnice, městských jatek, Domu umění, Moravskoostravské spořitelně či kubistickému krematoriu. Kniha přináší několik badatelských objevů, výstupy ze stavebně-historických průzkumů a řadu dosud nepublikovaných informací, týkajících se života a činnosti Jana Prokeše v čele Ostravy,

Obsáhlé rozhovory s osmi žijícími primátory města Brna odrážejí dění, k němuž došlo za 33 let v druhém největším městě České republiky. První muže (a dvě první ženy) brněnské aglomerace zpovídal spisovatel a novinář Luboš Y. Koláček. Výsledkem jsou kultivované, nicméně spontánní, a pro konkrétní osobnost charakteristické výpovědi. Dozvídáme se tak z osmi nezávislých zdrojů spoustu zajímavých informací o dlouholetém dění na radnici a mnohé z osobního i osobitého přístupu respondentů k významné pozici primátora. Kniha je vybavena množstvím barevných i černobílých fotografií. Prodává se s přiloženým DVD, které obsahuje živé rozhovory.

Kniha je založena na narativní analýze životních biografií potomků Vietnamců žijících v Česku. Ukazuje, že životy těchto mladých lidí se odehrávají na pozadí tzv. transnacionálního sociálního prostoru, který se rozprostírá mezi dvěma geografickými regiony – Vietnamem a Českou republikou. Díky tomu jsou vystavováni souboru sociálních očekávání, kulturních hodnot a vzorců lidské interakce utvářených více než jedním politickým, ekonomickým a sociálním systémem. Popisuje také, jak tito lidé prostřednictvím mnohonásobně propojených sociálních sítí a vztahů proměňují kulturní praktiky, interpretace, zkušenosti a identity, čímž nabourávají představu jednoty identity, kultury a místa. Přestože primárním cílem práce je analyzovat, jak potomci Vietnamců operují na pozadí těchto transnacionalizovaných sociálních a kulturních kontextů, kniha se nevyhýbá ani samotným transnacionálním praktikám, jako jsou například návštěvy rodné země, zasílání remitencí nebo udržování kontaktů s rodinou a známými.

Židovská ročenka 5784 (2023/24), přináší jedenáct textů židovských autorů či pojednání na židovská témata české i cizojazyčné provenience. Jsou v ní zastoupeni izraelský rabín Jaron ben David svými aktuálními a originálními komentáři k Tóře; profesor židovské etiky Abraham Jehošua Heschel obsáhlou ukázkou z knihy Maimonides (v překladu E. K. Sidona) a historickou studií Proměny židovských pohřebních zvyklostí v Praze na konci 18. století na sociální a intelektuální dějiny českých Židů mezi lety 1750–1850 specializovaná Iveta Cermanová. Dále v letošní ročence najdete texty autora základních knih o holokaustu Prima Leviho, úryvek z pamětí francouzského režiséra Clauda Lanzmanna, autora dokumentárního filmu Šoa, příběh jedné z prvních spravedlivých Jiřiny Sobotkové, jejž napsal Martin Hemelík, ukázku z objevné monografie Egon Erwin Kisch Christiana Buckarda nebo autobiografické pojednání operního režiséra Barrieho Koského na wagnerovské téma Hans Sachs. Na dětství a mládí vzpomíná „osvětimská knihovnice“ Dita Krausová v článku nazvaném Babička Kathy.

Publikace je první knihou, která souhrnně přibližuje budování celostátní sítě kulturních domů, jež byla systematicky zřizována v období socialismu na území bývalého Československa. Tyto stavby se jako místa veřejného života poválečné společnosti těšily velkorysé státní podpoře, a to nejen po stránce ekonomické, ale i politické či legislativní. Náš zájem se nesoustředí pouze na jejich specifickou typologii, ale nahlížíme také jejich osvětový a emancipační potenciál i roli politického nástroje organizace a kontroly volného času. Publikace se rovněž zaměřuje na hledání kořenů a programových předchůdců kulturních zařízení vznikajících od 19. století i v meziválečné době (spolkové a národní domy nebo domy pracujících), s přesahem do období po roce 1989, kdy se budovy a jejich provozovatelé museli a někdy stále musí vyrovnávat s aktualizačními nároky. Kniha pokrývá český i slovenský kontext výstavby kulturních domů, díky čemuž se daří nejen pokrýt celé území bývalého Československa, ale také zachytit rozdílné historické zkušenosti.

Kniha je kombinací odborné knihy a obrazové publikace se snímky fotografů Oskara Helcela a Martina Netočného, kteří již od dob svých studií na pražské FAMU objížděli a fotili kulturní domy v České (a následně i Slovenské) republice. Během let shromáždili tisíce snímků více než padesátky objektů z celého území bývalého Československa.

Série fotografií člení texty do čtyř částí, z nichž první se zaměřuje na historické předobrazy kulturních domů v českých zemích i na Slovensku od 19. století, druhý pak na praktické aspekty jejich výstavby v době státního socialismu. Třetí sleduje dějiny a proměny kulturních domů v českých zemích od druhé světové války do devadesátých let 20. století. Čtvrtý oddíl se soustředí na totéž na slovenském území a dále obsahuje dvě případové studie, jednu ze Slovenska a druhou z České republiky.

1938-1945.

Ústředním ideologickým pojmem nacionálního socialismu v letech 1938 až 1945 byl nový německý životní prostor. Okupace střední a východní Evropy měla přispět k jeho rozšíření. Tomuto cíli bylo podřízeno i územní a prostorové plánování, urbanismus a architektura a stavitelství obecně, které lze chápat nejen jako součást ideologizovaných okupačních technik a projev kulturního imperialismu, ale zejména jako prostředek ekonomizace prostoru. Důraz na moderní charakter nacismu, který se tímto způsobem prosadil, je zřejmý. Předkládaná kniha analyzuje generální osídlovací plány na vybraných centrálních místech v českých Sudetech (Liberec, Karlovy Vary, Ústí a Opava), Protektorátu Čechy a Morava (Praha a Brno), na území bývalého Slovenského státu za fašistické vlády (Bratislava) a v Polsku (Varšava, Krakov, Vratislav). V tomto kontextu hrály profesionální skupiny plánovačů klíčovou úlohu. Prosopograficky jsou proto hodnoceny osobní sítě, neboť návrh a výstavba nebyly často výlučně v rukou plánovačů z nacistického Německa; do procesu se mnohdy zapojovali i místní odborníci. Studie si klade za cíl vědecké zhodnocení dichotomie mezi ideologickými a socioekonomickými faktory této kolaborace.

Übersetzung aus den deutsch. Original: Die Ökonomisierung des Raums (Berlin 2020)

No one in Czech politics or culture could match the international stature of Václav Havel at the time of his death in 2011. In the years since his passing, his legacy has only grown, as developments in the Czech Republic and elsewhere around the world continue to show the importance of his work and writing against a range of political and social ills, from autocratic brutality to messianic populism.This book looks squarely at the heart of Havel’s legacy: the rich corpus of texts he left behind. It analyzes the meanings of key concepts in Havel’s core vocabulary: truth, power, civil society, home, appeal, indifference, hotspot, theatre, prison, and responsibility. Where do these concepts appear in Havel’s oeuvre? What part do they play in his larger intellectual project? How might we understand Havel’s focus on these concepts as a centerpiece of his contribution to contemporary thought? How does Havel’s particular perspective on the meaning of these concepts speak to us in the here and now? The ten contributors use a variety of methodological tools to examine the meaning of these concepts, drawing on a diversity of disciplines: political science and political philosophy, historical and cultural analysis, discourse/textual analysis, and linguistic-corpus analysis.

Snahou publikace Člověk člověku je přiblížit čtenáři profesní a přátelské protnutí lékaře Karla Kocha (1890–1981) a architekta Dušana Jurkoviče (1868–1947), které vyústilo ve společnou realizaci Kochova sanatoria s unikátní zahradou v Bratislavě. Název knihy Člověk člověku odkazuje na ústřední motiv Kochova myšlení: nejvyšším posláním člověka je lidskost, která má být naplňována v bezpodmínečně lidském jednání a službě druhému člověku. Úsloví připomínají Goethova slova, na něž se Karel Koch ve svých textech opakovaně odvolává: „Sám považuji za možné, že lidskost konečně zvítězí, jen se obávám, že pak bude svět velikánským lazaretem, v němž bude člověk člověku lidským ošetřovatelem!“ Jinými slovy, než si lidstvo uvědomí smysl této nejvyšší hodnoty, napáchané škody mohou být nedozírné. V tento moment pak bude lidskost jediným lékem. Toho byli Karel Koch i Dušan Jurkovič svědky i aktivními aktéry během obou světových válek i doby poválečné. Toho jsme svědky také v současnosti.

Knihu vydala Galerie výtvarného umění v Chebu u příležitosti stejnojmenné výstavy v Retromuseu Cheb, probíhající od 14. září 2023 do 10. března 2024. Na více jak sto stranách její autoři přibližují okolnosti založení Tosty a její nelehké začátky v prvním desetiletí její existence, stejně jako výrobou pleteného zboží a jeho vývoj reagující na proměny soudobé módy. Stranou nezůstávají ani unikátní inovace a technologie, které z Tosty učinily jeden z nejmodernějších pletařských podniků v Československu. Publikaci doplňují barevné fotografie podnikového fotografa Zdeňka Javůrka, fotografie z výroby a další obrazové materiály.

„Sestra Eliška byla obyčejná žena, ze které vyzařovala neobyčejnost. Byla prostá, a přitom v ní bylo cosi ohromně bohatého. Dnes potřebujeme svaté, kteří jsou ‚normální‘ a pro obyčejné lidi. Svaté všedního dne. A právě to je sestra Eliška. Byla světlem. Toho si lidé měli všimnout.“ Takto charakterizoval Služebnici Boží sestru Elišku Pretschnerovou OSF jeden z jejích mnoha dobrých přátel. Proces blahořečení této františkánské školské sestry nyní pokračuje v Římě a než bude její život představen papeži, bude hodnocen teology, historiky a speciální komisí biskupů a kardinálů. Díky dochovanému deníku této výjimečné ženy můžete i vy čtenáři nahlédnout do jejího nitra a života se všemi radostmi a bolestmi, zápasy, pády i vítězstvími. I vy můžete poznat, jaká ve skutečnosti byla, a nalézt mezi řádky ono světlo…