Religion

Kapucínské kostely svou prostou a osobitou architekturou dodnes upozorňují na přítomnost tohoto řeholního řádu v mnoha městech České republiky, od Sokolova přes Prahu až po Fulnek. Kapucíni patřili v raném novověku nejen v našich zemích, ale i ve světě vedle jezuitů a františkánů k nejpočetnějším řeholním společenstvím. Těšili se na jedné straně přízni mocných a bohatých, což umožnilo jejich velké rozšíření, v souladu s ideály sv. Františka z Assisi ale oslovovali svou činností zejména nižší vrstvy. Výborně pramenně podložená monografie Marka Brčáka sleduje dějiny kapucínů v Čechách a na Moravě od jejich příchodu na naše území po josefinské církevní reformy. Pozornost je věnována zejména vzájemným interakcím tohoto řádu s okolním světem (sběr almužen, kazatelství, zpovědní a misijní činnost, poutní místa, laická společenství atd.). Kniha je opatřena biografickými medailony známých i méně známých kapucínů
 

„Žít s tajemstvím“ je kniha bilanční. Autor vybral klíčové myšlenky z publikací posledních patnácti let své tvorby a utřídil je do dvou svazků podle nejzávažnějších témat, kterým se věnoval. V tomto prvním díle jsou to především centrální otázky víry, zrající v neustálém rozhovoru s pochybnostmi a nevírou. Tento soubor nabízí rozsáhlý materiál pro všechny, kteří se chtějí lépe orientovat v myšlenkovém světě Tomáše Halíka; tomu slouží též připojená studie Martina Kočího o Halíkově přínosu k soudobé filozofii náboženství. Kniha však může být rovněž užitečná k „duchovní četbě“ - jako bohatý zdroj podnětů k osobní meditaci a k hlubšímu promýšlení místa víry v životě člověka.

Církev československá (husitská) byla po většinu 20. století druhou nejpočetnější českou církví, i dnes patří mezi nejvýznamnější náboženské organizace. Je v mnoha ohledech světovým unikátem. Její vznik před sto lety byl v rámci jediného národního společenství největším církevním rozkolem od časů reformace, církev prošla a stále prochází složitým a myšlenkově podnětným hledáním teologické a spirituální identity. Encyklopedie Církve československé husitské přibližuje nejen obecné, ale především lokální a regionální rozměry těchto snah. Poskytuje základní informace o vzniku a vývoji všech jednotlivých náboženských obcí a dalších organizačních útvarů církve stejně jako shrnující kapitoly o její historii, teologii a liturgice, vývoji sakrální architektury a proměnách členské základny.

Českobratrská církev evangelická, která vznikla v roce 1918 spojením českojazyčných sborů luterského a reformovaného vyznání, zvolila demokratičtější řády, než jaké měla její předchůdkyně ve starém Rakousku. Ale kde je vzít? Jak se na těchto pravidlech podepisovaly pozdější tlaky a výzvy jako druhá světová válka, komunistický převrat, šedesátá léta, normalizace, Charta a Anticharta, konec vlády jedné strany, devadesátá léta a začátek nového století?

do poloviny 20. století.

Olomoucká kapitula se těšila privilegiu svobodné volby (arci)biskupa od r. 1207. Podle vídeňského konkordátu (1448) obsazoval papež kanonikáty uvolněné v lichých (tzv. papežských) měsících, v sudých pak v případě olomoucké kapituly volili nové kanovníky její stávající členové. Císař Josef II. na konci 18. století vyhradil dosavadní tzv. papežské měsíce k obsazování panovníkovi, aby omezil vliv Svatého stolce. V roce 1772 byl do nových stanov olomoucké kapituly přidán pro uchazeče o kanonikát požadavek inkolátu, který byl stanovami z r. 1826 změněn na požadavek šlechtického původu. A to paradoxně v době, kdy od požadavku šlechtického původu pro kanovníky ostatní kapituly upouštěly.

Tato šlechtická výlučnost vzbuzovala mezi kněžstvem občanského původu velkou nevoli. Až r. 1880 došlo dekretem Svatého stolce k ústupku, kdy císař mohl jmenovat kanovníky i občanského původu. Hned při první volbě arcibiskupa po této úpravě byl zvolen olomouckým arcibiskupem kanovník nešlechtického původu Theodor Kohn. Staré kapitulní stanovy z r. 1826 byly nahrazeny novými až r. 1994, kdy byly arcibiskupem Janem Graubnerem schváleny stanovy, které byly v souladu s platným Kodexem kanonického práva.

(=Ed.deus et gentes, Bd.13). První vatikánský koncil, vznik starokatolické církve a vztah katolické církve k sekularizaci a s ní souvisejícímu nacionalismu v letech 1870-1885 v českých zemích habsburské monarchie.

"Odkud ale bere židovská tradice jistotu, že trest, který Izrael postihl, není trvalého charakteru, a že dříve nebo později zcela nezanikne mezi národy? Vždyť národ, zbavený přirozených vazeb, které mu poskytuje společně obývaná země, společný jazyk a zkoušky, jimž je ve své zemi vystavován, je v rozptýlení mezi jinými národy odsouzen k postupné ztrátě identity a rozplynutí se v prostředí, které ho obklopuje."

Ve svém nejnovějším eseji Avonam („jejich vina“) se rabín Efraim K.Sidon věnuje tématu, které již více než sto let představuje ohnisko sváru uvnitř tradičního judaismu: je pro Židy z náboženského hlediska přípustné požadovat politickou samostatnost, nebo mají setrvávat ve vyhnanství, aby odčinili svou vinu? Mají trpělivě očekávat příchod Mesiáše, nebo mají právo uspíšit konec diaspory a vyjít sebevědomě vstříc novému věku?

římskokatolické církve.

Kniha ukazuje jeden z možných obrazů dějin římskokatolické církve v Československu v letech 1927–1963. Na příkladu Václava Boštíka, děkana v Ústí nad Orlicí v letech 1934–1942 a opět 1945–1961, se soustředí na kontinuity a diskontinuity v historii zdejší římskokato¬lické farnosti. Předložená analýza kombinuje sociálně-historický, mikrohistorický a biografický přístup, s jejichž pomocí ukazuje pastorační i další strategie děkana Václava Boštíka – duchovního správce i statutárního zástupce – v různých situacích v průběhu prvních dvou třetin 20. století. Lokální dění je propojeno s kontex¬tem českých církevních dějin na úrovni celostátní a diecézní i s širším kontextem církevních dějin.Kniha ukazuje jeden z možných obrazů dějin římskokatolické církve v Československu v letech 1927–1963. Na příkladu Václava Boštíka, děkana v Ústí nad Orlicí v letech 1934–1942 a opět 1945–1961, se soustředí na kontinuity a diskontinuity v historii zdejší římskokato¬lické farnosti. Předložená analýza kombinuje sociálně-historický, mikrohistorický a biografický přístup, s jejichž pomocí ukazuje pastorační i další strategie děkana Václava Boštíka – duchovního správce i statutárního zástupce – v různých situacích v průběhu prvních dvou třetin 20. století. Lokální dění je propojeno s kontex¬tem českých církevních dějin na úrovni celostátní a diecézní i s širším kontextem církevních dějin.

Název knihy i obrázek na obálce symbolizující život pulzující v chladném kameni desek zákona se snaží vystihnout její hlavní výpověď, Při bližším pohledu na činnost a vnitřní život řeholních kongregací nutně vyvstává dojem určitého rozporu mezi obrovským dílem na poli služby lidem a veřejné prospěšnosti, za nímž stojí maximální nasazení tisíců odhodlaných jednotlivců, a vlastním organizačním uspořádáním těchto institutů, které s sebou neslo zátěž několikasetletého církevního vývoje vedoucího k určité deformaci původních evangelních hodnot. Kniha je příspěvkem k dějinám řeholních společenství v českobudějovické diecézi v období „dlouhého" 19. století a zároveň sondou s možností širšího zobecnění. Jejím cílem není jen přispět k regionálnímu bádání na poli církevněhistorickém, ale též podat co nejkomplexnější pohled na řeholní život v dané dějinné epoše, a to v kontextu předchozího i následného vývoje a za využití interdisciplinárního přístupu.

Publikace představuje vývoj katedrály a zvláště dochovaných parament v historickém kontextu. Katalog představí vývoj liturgických parament největší moravské kolekce církevních rouch od 17. stol. do 1. pol. 20. stol., zahrnuty jsou např. i aspekty kulturní výměny mezi českými zeměmi a středoevropským a západoevropským regionem (paramenta byla objednávána např. také z Říma).

Monografie přináší antologii textů českého jezuitského kněze Adolfa Kajpra (1902–1959). Jde o výbor stěžejních úryvků z článků, které vyšly v letech 1934–1941 a 1945–1948. Texty jsou tematicky uspořádány do následujících kapitol: Prolog; Kristus všechno ve všem; Nová evangelizace a tiskový apoštolát; Poměr katolíka k veřejné moci; Křesťanské pojetí společnosti; Ateismus, liberalismus, komunismus; Rasismus, antisemitismus, nacionalismus; Svatováclavská tradice; Střípky ze života církve; Epilog. Úvodní studie Vojtěcha Novotného, který antologii připravil, přibližuje osobnost Adolfa Kajpra – jeho život, pub­licistiku i způsob, jímž tento autor rozuměl svému působení, jež chápal jako klíčový prostředek moderního „apoštolátu“. Kvůli kritice totalitních režimů byl internován v nacistických koncentračních táborech (1941–1945) a v komunistických žalářích (1950–1959), kde zemřel. Provází ho pověst mučedníka. Byl zahájen proces jeho blahořečení.

Text nás seznamuje s charizmatem osobnosti olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Při příležitosti 100. výročí jeho jmenování arcibiskupem vyhodnocuje autor tradiční pohledy na něj a otevírá i nové perspektivy. Lidé stále přicházejí k jeho hrobu – Stojanův odkaz je živý. Zejména dnes nás povzbuzuje jeho statečný postoj zastávat se Božích věcí před rozmanitými státními institucemi. Autor knihy vyzdvihuje důležité téma všeobecného kněžství.

Předkládaná publikace si klade cíl přispět do diskuze o roli náboženství v současné společnosti a prostoru Česka, a to se zaměřením na aktuální trendy, které lze pro větší názornost označit poměrně obecným pojmem postsekularismus, který ovšem ve většině případů nevede k návratu tradičních náboženských struktur a církví utvořených v minulosti, ale k „novému“ formování religiozity a spirituality. Postsekularismus v Česku charakterizuje například nárůst náboženských projevů ve veřejném prostoru, prolínání sekulárních a sakrálních aspektů, rostoucí pluralizace religiózních projevů často v neinstitucionální formě. Specifický projev postsekulárního vývoje pak představují zvýšené náboženské aktivity imigrantů, které jsou zde představeny na příkladu Vietnamců a Korejců. Publikace tedy vysvětluje na vybraných příkladech proměn religiózní krajiny počátek přechodu od sekulárního k postsekulárnímu věku.

Kniha je průvodcem internací českých biskupů římskokatolické církve v Československu v letech 1949–1968. Komunistický režim se marně snažil biskupy i celou církev podřídit a přistoupil k represím. Stěžejní část publikace se věnuje pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi, českobudějovickému biskupovi Josefu Hlouchovi a brněnskému biskupovi Karlu Skoupému, kteří byli odvezeni ze svých diecézí a následně převáženi a vězněni na různých utajovaných místech. Veřejnost vůbec netušila, kde jsou. Zatímco pražský arcibiskup byl nakonec po vyjednávání s Vatikánem vyhoštěn, biskupové Josef Hlouch a Karel Skoupý trpěli v internaci až do roku 1968. Tato publikace tak odhaluje další zločiny komunismu a dokládá je bohatou fotodokumentací.