První světová válka, konflikt dosud nevídaných rozměrů, se táhla již druhým rokem. Mladý brněnský rodák Slavomír Vácha musel narychlo složit maturitní zkoušku a narukovat, aby podpořil čím dál vyčerpanější rakouskou armádu. Na své cestě po evropských bojištích poznal hrůzy války i utrpení, jež si lidé navzájem působí, a rychle dospěl v muže. Nebylo zbytí, když ve svých osmnácti letech musel velet celému oddílu vojáků. Až do konce války si vedl osobní deník, do nějž zaznamenával její průběh včetně řady kreseb i dopisů. Ve 40. letech, během další světové války, použil deníkové záznamy k sepsání svých pamětí.
Paměti Slavomíra Váchy působivě dokreslují, že válka není pouze boj s nepřítelem, ale také s pokrytectvím vlastních velitelů a se sebou samým: s pochybnostmi o víře, se ztrátou vůle žít. V takových chvílích se podpora rodiny, byť na dálku, jen formou dopisů a balíků, prokáže jako zásadní.
