Monografie je pokusem vybudovat sociolingvistiku normativity jazyka. Vychází přitom ze specifické konceptualizace své předmětné oblasti, která počítá nejen s časoprostorovými, smysly vnímatelnými entitami – jazykovými prostředky, ale též s nečasoprostorovými, smysly nevnímatelnými entitami sociálními – inherentně normativními jazykovými pravidly, která distribuci těchto prostředků řídí.
Úvodní část knihy tento přístup k vlastní předmětné oblasti vykládá a obhajuje, prostřední část se věnuje popisu a (jinde přehlíženým) vlastnostem takto nově nahlédnuté předmětné oblasti, závěrečná část pak – na tomto pozadí – rozebírá řadu problémů a otázek kolem klasické pojmové triády úzus – norma – kodifikace, se kterými se čeští lingvisté potýkali především v rámci „teorie jazykové kultury“ – zabývá se tu např. kritérii jazykové správnosti, vztahem kodifikace k reálnému užívání jazyka a jejími možnostmi ovlivnit jej, útvarovým členěním českého národního jazyka, jazykovými změnami (pronikáním nových prostředků do spisovného úzu) atp.
