Básně a povídky.

Hořká slova z hořké dobyTrojici stěžejních básnických sbírek Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (1968), v nichž Jan Zábrana surově sugestivním výrazem vystihl pocity nejistoty a marnosti v poúnorové době, rozšiřuje nedokončený soubor „samomluv“ Zeď vzpomínek z let 1969—1971, úsečně shrnující básníkova intimní, tvůrčí i politická traumata. Prvky autobiografičnosti, útržkovitost, všednost a skepse, dokumentárně zachycené prostředí městské periferie s fabrikami i výčepy, podobně jako snaha o nestylizovaný záznam vyslechnutých rozhovorů či improvizovaný proud vlastních myšlenek sbližují Zábranovy „svědecké“ prózy z padesátých let (povídky Nohy, Psovod Gerža, V noci u pece, Kurevská zima, Peklo peněz a Přes Císařskou louku...) s díly Bohumila Hrabala, Jiřího Koláře, Josefa Škvoreckého či Josefa Jedličky.