Období konce dlouhého 19. století se vyznačuje nápadným příklonem k antickým námětům, motivům a formám. Řecká a římská antika se objevuje v mnoha sférách kulturního života – je podstatnou součástí středoškolské výuky, tvoří jeden z ideových rámců tělovýchovného hnutí Sokol a představuje reprezentativní repertoár témat pro tehdejší básnictví a dramatiku. Tyrš, Vrchlický, Zeyer, Machar a další v ní spatřují ideál dokonalosti a promítají do ní vše, co postrádá jejich současnost. Kniha zkoumá a analyzuje různé projevy oslnění „hellénským“ sluncem v tehdejší české kultuře a zároveň sleduje její pozvolný odklon od antického ideálu s příchodem moderny.
