Čtení o Františku Halasovi zahrnuje texty z let 1927–1969, je uspořádáno chronologicky, rozděleno do dvou částí, nadepsaných Negace v poezii a Torzo naděje. Halasova poezie, která vyšla z hravosti poetismu, odhalovala zároveň tragické rozlomení, rozbitost moderního člověka. Právě tento „rozpor“ a „negace“, provázené disharmonickými tóny, se staly předmětem prudkých polemik, jež jsou svědectvím různorodosti proudů meziválečné avantgardy stejně jako snah o návrat k tradici v době, která již pociťovala vyčerpání moderního jazyka umění. Spory o umělecký tvar se setkaly s otázkami řádu a víry, náboženského či politického přesvědčení (mj. rozepře o dílo Jiřího Wolkera, o nihilismus v poezii, angažovanost umění). Druhá část antologie je nazvaná podle slavné básníkovy sbírky z roku 1938 a sleduje kritickou reflexi Halasovy poezie v dobách ohrožené humanity.
