Karel Havlíček Borovský se z Brixenu vrátil domů 13. května 1855 vlastně jen umřít. Bylo to velmi krátké období pouhých čtrnácti měsíců, kdy už zápasil se stále se zhoršující nemocí. Toto období bylo však také spojeno se vznikem mučednické legendy – později se tvrdívalo, že Havlíček psychicky trpěl tím, že se mu přátelé ze strachu vyhýbali, ale autor podobná tvrzení vyvrací, stejně jako některé další mýty včetně toho, že Božena Němcová položila na „mučedníkovu“ rakev trnovou korunu. Součástí knihy je i stručné vylíčení Havlíčkovy žurnalistické dráhy, neboť ta byla příčinou jeho deportace do Brixenu. Autor se nevyhýbá ani spekulaci, jak by se Havlíčkův život mohl vyvíjet, kdyby se dožil vysokého věku jako jeho matka a sourozenci. Zabývá se též Havlíčkovým „druhým životem“, hodnocením jeho osudu a literárního i publicistického díla. Závěrem naznačuje, že deportace do Brixenu byla neuváženým krokem, kdy vláda i císař ve své bohorovnosti ignorovali známý fakt, že nezákonná perzekuce jakékoli známé osobnosti jen zvyšuje její popularitu.
