Výzkum krajiny v době baroka je často spojován s určitým typem idealizace vztahu předmoderního člověka k jím obývané krajině. Na příkladu sedmnácti panství sasko-lauenburských vévodů a princezen je ukázáno, že přístup šlechty ke krajině byl v mnohém pragmatičtější oproti tomu, jak ho nazírala dosavadní literatura. Kromě nepopiratelné estetické a hospodářské funkce plnila komponovaná krajina i úlohu na poli sociální komunikace. Šlechtická reprezentace, legitimizace moci a potvrzování stávajícího společenského uspořádání byly při dobové krajinotvorbě zdůrazňovány stejně jako otázka konfesionalizační. Krajinotvorba Sasko-Lauenburských v letech 1635 až 1740 je sledována s přihlédnutím k myšlenkovému pozadí projektů a obecné rovině úvah o tzv. (české) barokní krajině. To umožňuje i komparativní pohled v závěru textu.
