Kniha vychází z nového interpretačního pohledu na ženská laická hnutí v českých zemích ve středověku a v odmítnutí jednoduchého výkladu v tradiční osnově řád/hereze se snaží přispět k vykreslení různého přístupu, a to jak ve vizích o realizaci apoštolských ideálů, tak v popisu organizačních struktur komunit, pastoračních vztazích a sítích vztahů mezi laiky a jejich kazateli. Na základě analýzy písemných pramenů pak ve snaze popsat dobovou praxi vypovídá odlišný příběh popisující živou, neustále se proměňující kulturu ženské religiozity, která je nejen nespoutaná ale neustále inspiruje následující generace věřících. S výše řečeným souvisí rovněž pozdně středověká vizuální kultura bekyní, či v širším pojetí laických žen žijících ve společných náboženských komunitách. Na základě analogií zejména s franko-vlámským bekyňským prostředím lze i v Čechách nalézt několik příkladů, jež díky idiosynkratické ikonografii i kulturně-sociálnímu kontextu můžeme s ženským kvazi-monastickým prostředím přímo spojit.
