Knižní studie analyzuje českou literární kritiku devadesátých let z hlediska politického čtení a je důležitým příspěvkem k otázce recepce románové tvorby Michala Viewegha nebo dobovým diskusím o autenticitě v literatuře. V první části jsou představeny základní tendence polské literární kritiky stejného období, které jsou vzhledem k českému kontextu použity jako kontrastní rastr, jenž problematizuje některé předpoklady naší literární historie. Ve druhé části jsou diskutovány pojmy politiky a policie (Rancière), depolitizace (Schmitt, Barthes) a ideologie (Eagleton), jež jsou přizpůsobeny specifikům českého prostředí. Praktická část je věnována politické interpretaci kritické recepce tří románů Michala Viewegha. Největší důraz je kladen na témata těchto debat, jež v sobě obsahují potlačená politická sdělení – boj o historický narativ o minulém režimu nebo spor o vysokou a nízkou literaturu, který v sobě zrcadlí bezradnost literárního pole způsobenou tlakem komerčního knižního trhu. Součástí této části jsou také dva exkurzy – do debat o tzv. autentické literatuře a dvou programních manifestech –, na jejichž příkladech je patrné, že se české literární pole od politiky oddělilo pouze rétoricky a jeho výsledkem není větší autonomie, ale naopak nereflektovaná heteronomie.
