do poloviny 20. století.
Olomoucká kapitula se těšila privilegiu svobodné volby (arci)biskupa od r. 1207. Podle vídeňského konkordátu (1448) obsazoval papež kanonikáty uvolněné v lichých (tzv. papežských) měsících, v sudých pak v případě olomoucké kapituly volili nové kanovníky její stávající členové. Císař Josef II. na konci 18. století vyhradil dosavadní tzv. papežské měsíce k obsazování panovníkovi, aby omezil vliv Svatého stolce. V roce 1772 byl do nových stanov olomoucké kapituly přidán pro uchazeče o kanonikát požadavek inkolátu, který byl stanovami z r. 1826 změněn na požadavek šlechtického původu. A to paradoxně v době, kdy od požadavku šlechtického původu pro kanovníky ostatní kapituly upouštěly.
Tato šlechtická výlučnost vzbuzovala mezi kněžstvem občanského původu velkou nevoli. Až r. 1880 došlo dekretem Svatého stolce k ústupku, kdy císař mohl jmenovat kanovníky i občanského původu. Hned při první volbě arcibiskupa po této úpravě byl zvolen olomouckým arcibiskupem kanovník nešlechtického původu Theodor Kohn. Staré kapitulní stanovy z r. 1826 byly nahrazeny novými až r. 1994, kdy byly arcibiskupem Janem Graubnerem schváleny stanovy, které byly v souladu s platným Kodexem kanonického práva.
