Philosophie

Kniha předkládá komentovaný výbor textů věnujících se z různých perspektiv problematice individualismu. Každá z kapitol pojednává o jednom vybraném autorovi. Je uvedena stručným představením jeho díla a myšlení, po němž je čtenář proveden četbou několika jeho klíčových textů. Vedle známých myslitelů, jako je T. G. Masaryk, E. Rádl, E. Beneš, L. Klíma, J. Patočka či J. Mukařovský, se zde pojednává o pozapomenutých filosofech (K. Vorovka, V. Hoppe, F. Pelikán, T. Trnka) či myslitelích pohybujících se na pomezí disciplín (F. Mareš, E. Chalupný, F. Tučný, A. Breisky), včetně solitérů, kteří navzdory různým intelektuálním módám lpěli na dialektickém způsobu myšlení (J. Kabeš, F. Sedlák). Nedílnou součástí výboru jsou také tři kapitoly věnované výrazným osobnostem slovenského myšlení (S. Štúr, G. Vámoš, H. Szántó). Závěr svazku sestává z kapitoly o československé variantě existencialismu. Předkládaný výbor doplňuje připravovanou dvousvazkovou monografii o československé filosofii individualismu.

Osvícenský encyklopedismus, představovaný např. Chambersem, Diderotem a d’Alembertem či projektem Encyclopaedia Britannica, se velmi lišil od předosvícenského encyklopedismu Alsteda, Bisterfelda, Komenského nebo Leibnize. Osvícenská encyklopedie byla sama o sobě (ze strukturního hlediska) slovníkem hesel, rejstříkem, abecedním seznamem doplněným křížovými odkazy či, nanejvýš, přehledovými schématy. Předosvícenská encyklopedie oproti tomu považovala rejstřík za studijní pomůcku, tematickou stavbu pak za organizační, metafyzicky založený princip svého uspořádání. Monografie se věnuje intelektuálním dějinám předosvícenského encyklopedismu: jednak zrodu kulturní ideje encyklopedie z několika konkrétních kognitivních metafor, jednak intelektuálně prosopografické konstelaci osobností kolem dvojice encyklopedistů Komenský–Leibniz.

V pořadí již druhý soubor esejů filosofa Petra Bláhy opět představuje pestrou skladbu témat, nad nimiž tento autor dlouhodobě uvažuje. Předmětem jeho výprav do dějin myšlení jsou některé aspekty politické filosofie, mezi nimiž lze objevit například problémy moci, revoluce či utopie. Do některých esejů proniká autorova fundovaná orientace ve filosofii dějin či v otázkách filosofie výchovy. Vedle významných postav evropského myšlenkového dědictví, jakými jsou například Luther, Erasmus, Fichte či Tocqueville, se řada esejů vědomě zaměřuje na tradici českého myšlení.

Před čtenářem se tak objevují úvahy o myšlenkovém odkazu Husa, Komenského, Kafky, Rádla, Masaryka, Pittra, Šafaříka či Hejdánka. Autor si z jejich díla vybírá momenty, na nichž ilustruje východiska jejich uvažování. Přitom však nezapírá své vlastní hodnotové předpoklady, jež mu umožňují vstupovat do vzájemné konfrontace s jednotlivými mysliteli.

Sborník Pole plné rozmanitých bylin je věnován životnímu jubileu významné české filosofky a theoložky Lenky Karfíkové. Soubor studií žáků a kolegů jubilantky, které vznikly při této příležitosti, ve svém celku tvoří průřez dějinami evropského myšlení. Jednotlivé příspěvky jsou hloubkovými sondami do myšlení několika velkých postav antické filosofie, patristiky, středověké filosofie a mystiky, renesance, novověku i moderní doby. V šíři jejich témat se odráží bohatost evropské duchovní tradice a myšlenky myslitelů pocházejících z různých epoch se při tom často ukazují jako překvapivě aktuální – ať už se jedná o antické diskuse o Aristotelově pojetí času, úvahy Filóna Alexandrijského o „přesycenosti dobrem“, „feministickou theologii“ církevního otce Klémenta Alexandrijského, vizi pravého lidského štěstí „posledního Římana“ Boëthia, psychologické úvahy o utrpení a soucitu z pera středověkého mystika Bernarda z Clairvaux, paracelsovskou přírodní filosofii, Komenského strukturální ontologii nebo Herderovu epistemologii a teorii jazyka.

V roce 1978 napsal Václav Havel esej pojednávající o moci bezmocných. Havlova analýza moci, ideologie, svobody, odpovědnosti, technologické civilizace a pojmu „disidenta“ zůstává dodnes inspirativní, a to jak pro pochopení povahy východního bloku ovládaného SSSR, tak pro porozumění politickému útlaku vůbec. V mimořádném čísle Filosofického časopisu promýšlíme klíčová témata Moci bezmocných v kontextu současné kultury a aktuálních etických a politických debat. Text in Engl.

Patočkovo myšlení má podobu soustavných rozhovorů s klíčovými osobnostmi evropského duchovního prostoru. Na tomto prostém faktu je založen svazek, který chce čtenáři představit ve dvanácti kapitolách Patočkovy dialogy s mysliteli antického Řecka, německé klasické filosofie i moderní fenomenologie. Dějinná perspektiva je doplněna systematizujícím pohledem na méně frekventovanou otázku filosofického překladu či politické existence. Záměrem autorů je nechat zaznít jak inspirativním, tak problematickým momentům Patočkových rozhovorů, a tím přispět dalšímu promýšlení myslitelského odkazu nejvýraznějšího českého moderního filosofa, jehož velikost je přímo úměrná vážnosti, s níž dokázal svým inspirátorům naslouchat.

Filosof Ladislav Hejdánek se kromě badatelských aktivit silně veřejně angažoval, což se podle režimu, který zrovna vládl, projevovalo různě – od zakládání a vedení občanských iniciativ (Nová orientace, Charta 77) přes pokusy o dialog s vládnoucí garniturou až po popularizaci filosofie a vědy. Filosofové se sice v dobře fungující společnosti, dnes řekněme v liberálně-demokratickém režimu, politicky příliš neangažují, v předkládaném rukopisu nicméně autor hledá smysluplný výklad Hejdánkova konceptu nepolitické politiky, respektive rýsuje koncept nepolitické politiky jako takového veřejného angažování a doklad jeho nutnosti.

Rekonstrukce koncepce nepolitické politiky v životě a díle Hejdánka v první řadě usiluje systematizovat jeho nesystematické příspěvky k tématu – od různě publikovaných až po osobní zápisky a poznámky nově zpřístupňované Archivem Ladislava Hejdánka. Stěžejní je otázka, jak v Hejdánkově duchu rozumět političnu, jak členit oblasti politicko-společenského působení člověka a jaký je vztah těchto oblastí mezi sebou. Dále pak jaké možnosti (participace, kritiky, zakládání) má v těchto různých oblastech filosof, intelektuál, ale i řadový občan, a co realizace takových možností pro něho jako pro člověka (společnost), jedince i „odborníka“ znamená.

Dopisy z izolace vznikaly v první polovině roku 2021, kdy byly z důvodu covidové pandemie uzavřeny veškeré školy a výuka se většinou odehrávala online, bez osobního kontaktu se studenty. Ladislav Benyovszky se pokusil zachovat vzájemnou blízkost, jež je nezbytná pro smysluplné předávání filosofické myšlenky, prostřednictvím osobních dopisů. Epistolární forma sdělení udržuje blízkost a vyzývá k odpovědi, která není kontaminována veřejným sdílením. Ve třinácti listech – každý poslán v den, kdy se dle původního univerzitního harmonogramu měla konat přednáška – je usilováno o jediné: dosáhnout toho, aby se myšlení filosofií doposud nezasaženého ad¬resáta stalo postupně vůči ní vnímavé...

(=Ed.Knihovny Václava Havla, sv.2). Dopisy Olze, psané Václavem Havlem z vězení, jsou světově známým dílem českého písemnictví. Nyní vycházejí "Dopisy od Olgy"-skutečné odpovědi na tyto filosofující dopisy. Hlavním autorem odpovědí byl ovšem bratr vězněného, Ivan M.Havel. Do korespondence s bratrem přes překážky vězeňské cenzury zapojil i další autory, především filosofa Z.Neubauera. Vědomě či nevědomě se na odpovídání na Dopisy Olze podíleli rovněž Radim Palouš, Petr Hájek, Anna Šabatová a další...

Knižní rozhovor s přední osobností české filosofie.

Je svoboda bezbřehou plání, kde si člověk může dělat, co se mu zamane? Jak se k sobě vztahují politika a náboženství? A co to znamená být členem občanské společnosti? Filosofie se odjakživa ptala na nespočet otázek – a v životě Jana Sokola tomu nebylo jinak. Vydejte se v šestnácti kapitolách prozkoumat osudy a myšlenky uznávaného filosofa a vysokoškolského pedagoga, který promýšlí velká témata naší civilizace s lehkostí a precizností zlatníka.

Kniha přináší analýzu některých příspěvků k politické filosofii vzniklých na protestantské a katolické straně v českých zemích v 17. století. První část knihy se zabývá spisy protestantskými z období před rokem 1620, jejichž autoři (Georg Erast Tschernembl, Jan Jesenský) – často přímí účastníci probíhající stavovské revolty – navázali na myšlenky kalvínských monarchomachů a snažili se obhájit odpor proti katolickému vladaři na základě tohoto teoretického východiska.

Další významný myslitel – J. A. Komenský se sice na politickou oblast primárně nezaměřoval, nicméně v rámci svého rozsáhlého díla pojednal i některá politická témata, jimiž předznamenal budoucí osvícenecké tendence. V pobělohorské době se v českých zemích působící myslitelé zabývali tehdy v učeneckých kruzích horlivě diskutovanou otázkou, zda lze připustit existenci tzv. filosofického hříchu, tj. prohřešku proti přirozenému zákonu, a to i za předpokladu, že by nebylo Boha. Význam problému spočívá v tom, že připuštěním filosofického hříchu, byly položeny předpoklady k rozvoji pozdějších, již sekularizovaných podob přirozenoprávní teorie.

Autoři ukazují, že v Čechách působící učenci, Rodrigo de Arriaga a Jan Caramuel z Lobkovitz se přiklonili k myšlence možnosti filosofického hříchu. Nauka, kterou zastávali, byla však církevními úřady prohlášena r. 1690 za bludnou. Vedle toho věnují autoři v této části pozornost i počátkům teoretické reflexe národností otázky, jak ji lze zachytit na německé straně u pražského františkána Bernharda Sanniga, na české u Bohuslava Balbína