Belletristik

Bezejmenná vypravěčka nového románu Terezy Semotamové dokáže svým živým, bezprostředním jazykem a naléhavým tónem rychle vtáhnout čtenáře do svého světa, jenž v sobě obsáhne velkoměstské intelektuální kruhy i moravskou vísku, pražskou periférii i mezinárodní uměleckou rezidenci v Německu. Autorčin osobitý vyprávěcí styl vytrvale osciluje mezi intimitou a ironickým odstupem, přičemž rozehrává odvážnou jazykovou hru plnou břitkého humoru, slangových i nářečních výrazů, aluzí na „vysokou“ kulturu i současnou popkulturu – a z jejích obsesivních nářků, kritických šlehů i bolestné introspekce postupně vyvstává svého druhu generační zpověď. Sonda do života mladé umělkyně se přitom stále stáčí k témuž: k odvaze čelit sobě samé, ke konfrontaci se svými skutečnými emocemi a potřebami.

Příběhy z malého městečka od autora Jana Antonína Pitínského, vlastním jménem Zdeňka Petrželky, z roku 2024.

Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí? Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude zahánět vzpomínky na děsivý teror Němců nebo nechtěnou tělesnou lásku Rusů. Někdo všechno zamkne na dno duše a ráno co ráno si namlouvá, že co bylo, bylo, teď je prostě třeba jít dál. Jiný se nechá zahltit žalem; další přetaví prožité v nenávist. A ještě jiný ve víru, že to bude právě on, kdo pomůže vytvořit nový, lepší svět.br

Jak dlouho trvá, než člověk přijde o iluze? Tím déle, oč horoucněji se k nim upínal. Možná začne váhat při prvních soudružských podlostech, možná prozře až poté, co kvůli zběsilému plnění plánu začnou umírat lidé a následný monstrproces přenese vinu na ty, kteří se nesmyslné honbě za tunami uhlí snažili zabránit. Pak už bude záležet jen na něm, jestli zahořkne, uchýlí se k prospěchářství, anebo se pokusí znovu nalézt společnou řeč s těmi, kteří věděli (nebo přinejmenším tušili) od samého začátku.

Krvavý Žižkov je antologie, která má svého předchůdce — Krvavý Bronx (2020), úspěšnou knihu povídek o „vyloučené“ brněnské lokalitě. Jen tamní kulisy vystřídal pražský Žižkov počátku dvacátého století. Mordy, zločiny z vášně, sebevraždy z nešťastné lásky či prostého zoufalství, ale i pitoreskní výstřelky a jiné kuriozity však v příbězích zůstaly. Přihrávkou k psaní o lidech ze slepých skvrn se autorům staly strohé výstřižky z dobové „černé kroniky“, které zaručovaly šťavnatou zápletku, ale nikoli šťastný konec. Navzdory potemnělé tónině lze ale zakoušet i rozkoš: ze sumy stylů i zažehnutých fantazií, jimiž vládne čtrnáctka špičkových českých prozaiků zvučných jmen, jako jsou Jaroslav Rudiš, Aleš Palán, Petra Hůlová, nebo Pavla Horáková.

Svou sbírkou morytátů naskicovali dějiny výjimečné pražské čtvrti, které se dodneška s nadsázkou říká „svobodná republika Žižkov“.

Román o životě učence, literáta, kněze a pedagoga Bohuslava Balbína (1621–1688) propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly, zároveň se snahou vylíčit dobové mravy a atmosféru tak věrně, jak jen s odstupem let lze. Sedmnácté století, dominované třicetiletou válkou, patřilo v našich zemích a přilehlé střední Evropě k nejhorším vůbec, srovnatelné snad jen s tím dvacátým. I Balbín v dobovém bludišti prospěchu a hrůzy kličkoval, jak se dalo. Dříve, než se stal idealizovanou, leč zaprášenu vycpaninou v obrozenecké almaře zasloužilých dědků, to byl člověk z masa a krve, také nadšený lovec a rybář, první český „skautský vůdce“ i jazykový národovec.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav — přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“.

Umrzlá dívka s židovskou hvězdou a křivdy, které Šumava nezapomíná. Hrůzný nález těla studentky vimperského gymnázia, které jako by ze svého nitra vyvrhly samy šumavské kopce, otřese obyvateli vesniček poblíž bývalého pohraničního pásma. Mrtvá dívka ustrojená do židovského mundúru se stává nejen tučným soustem pro bulvární novináře, ale především novou příležitostí pro stárnoucího policejního komisaře. Zatímco u něj se rodí naděje na nápravu pošramocené pověsti a získání uznání od kolegů i nejbližších, v místních se začínají probouzet vzpomínky na dávná příkoří.

Dívčino pruhované pyžamo jako by plnou silou znovu vracelo nikdy neobjasněné osudy vězněných sovětských zajatců a tajemství Hitlerovy utajované fabriky pod Stolovou horou do přítomnosti.

Detektivní příběh ze současnosti se odehrává na pozadí skutečných historických událostí spojených s přísně tajným koncentračním táborem Prameny Vltavy.

Jak by se odvíjel život Milana Kundery, kdyby se nestal spisovatelem? Jak vypadal mistrův návrat do rodného Brna pro ztracenou novelu? S kým se Kundera potká v nebi a jak asi probíhalo jeho pařížské setkání s Babišem? Román Falešný knír je originální literární hříčkou, odkazující svou strukturou i stylem k románům i esejům Milana Kundery, jehož dílo a život se staly tématem sedmi žánrově pestrých částí, do nichž je Falešný knír rozdělen. Obsah je ironicky provokativní, místy až parodický. Zároveň ale bytostně aktuální až znepokojivý. Tematizuje mediálně známou kauzu Kunderova údajného udavačství, hraje si s domněnkami, které se o Kunderovi a jeho tvorbě šířily, i s obrazem, jaký o sobě a svých textech sám spisovatel vytvářel.

Děj románu zavede Kunderu i další osobnosti literární či politické scény na netušená místa i do nečekaných, mnohdy bizarních situací. Autor fabuluje nad známými i neznámými momenty spisovatelova života a činí tak nejen s hlubokou znalostí jeho osudů i díla, ale také s promyšleným humorem, v němž se mísí fraška s intelektuálně pojatou groteskou.

Karel Zeithaml svůj román staví na podrobných znalostech faktů i na mediálních a společenských diskusích, které se na konto nedávno zesnulého spisovatele dlouhodobě vedly a vedou. Zpřítomňuje tím téma pro Kunderu samo o sobě důležité, tedy diskusi o oddělení či neoddělení díla od svého autora, jeho života i mediálního obrazu. Falešný knír je stejně jako Kunderovy romány knihou velice inteligentní, a navíc veskrze humornou. Představuje mistrnou persifláž a zároveň prózu, jaká nemá na tuzemské scéně obdoby.

Devadesátá léta minulého století byla velmi pozoruhodná. Přerod východních států, do té doby patřících do „východního bloku“, probíhal v duchu bezvládí, živelného obchodování, korupce a nezákonných podvodů. Své o tom ví také Martin Mahdal, jehož osobní výpověď nyní držíte ve svých rukách. Krátce po revoluci v roce 1989 začal obchodovat v Čechách a později díky svým kontaktům i ve státech východní Evropy, zejména na Ukrajině a v Pobaltí. Jako mnoha jiným podnikavým lidem se mu zpočátku dařilo, na východě levně nakupoval a jinde slušně prodal, bizarně zní, že mezi jeho největší obchody patřil nákup a prodej vojenské ruské ponorky a ruských letadel pro soukromou cestovní kancelář. Jinak prodával vše, co bylo k dispozici – a toho bylo po pádu SSSR opravdu mnoho. Odvaha riskovat mu nakonec pomohla získat slušný majetek. Vše by se tak mohlo zdát v pořádku, kdyby… Kdyby 90. léta nebyla tak pozoruhodná. Stačilo málo, a Mahdal se stal obětí tehdejšího podsvětí a zkorumpovaných úředníků. Začalo to dotěrnými kontrolami finančního úřadu, pokračovalo vydíráním a nakonec podvodem, díky němuž skončil ve vězení pro údajné neplacení daní. Teprve později, když si odseděl svůj trest, se dozvěděl, že se stal jednou z obětí známého Berdychova gangu.

“Slovensko je stále krajina na tekutých pieskoch. Spoločnosť väčšinovo nie je ustálená, hodnotovo ukotvená, je v neustálom mentálnom pohybe a nevieme, kam to vyústi,” tvrdí Martin M. Šimečka v knihe rozhovorov s Jánom Štrasserom. Spomienkami na detstvo v rodine komunistami prenasledovaného disidenta a mladosť strávenú v spoločnosti československej intelektuálnej elity približuje udalosti, ktoré formovali Slovensko. S dokonale pripraveným Jánom Štrasserom spomínajú aj na rok 1968, normalizáciu, pozadie Nežnej revolúcie a rozpad Československa, roky mečiarizmu a Ficových vlád a napokon na dva roky pandémie a vlády Igora Matoviča. Posledná kapitola je venovaná parlamentným voľbám v roku 2023.

Nie je to kniha len o Martinovi M. Šimečkovi, ale kniha o krajine, ktorá napriek bohatým skúsenostiam s totalitnými režimami opäť stojí na rázcestí a váha, ktorým smerom sa vydať. Martin M. Šimečka dostáva množstvo prívlastkov. Je známy ako jeden z najvýraznejších slovenských intelektuálov, ale tiež ako spisovateľ, disident, novinár, redaktor, komentátor, bežec, cestovateľ, tulák. Hovorí, že bol zakázaným autorom ešte predtým ako napísal prvú knihu. Časť roka trávi pravidelne na samote na Muránskej planine, časť roka medzi stredoeurópskou intelektuálnou elitou.

Emil Kintzl očima svých přátel a spoluautora cyklu Zmizelá Šumava.

Emil Kintzl na Šumavě strávil celý život a neúnavně sbíral příběhy míst, která se už ztratila z mapy. Jeho osobité vyprávění a vtipné i laskavé historky v podání režiséra Jana Fischera vykreslují obraz tohoto legendárního šumavského patriota. Vzpomínají na něj také jeho blízcí, přátelé a osobnosti jako Zdeněk Svěrák, Ivan Hlas nebo Václav Kopta. Vznikla tak malebná koláž nesmírně pestrého osudu, který trval bezmála devadesát let. Text doprovází velké množství archivních fotografií.

Kniha volně navazuje na dnes již legendární vydání ABECEDY od Vítězslava Nezvala a kol. z roku 1926 u Ottova Nakladatelství. Namísto básníka, typografa, tanečnice a fotografa se tématu nově ujala sochařka, malířka a básnířka v jedné osobě – ELLEN JILEMNICKÁ.

Abeceda Ellen Jilemnické je pozoruhodným počinem umělkyně, v jejíž osobnosti se snoubí několik talentů: výsostná schopnost nakládat s tvarem, hmotou, obrazem, ale také se slovem. V knize najdeme jednatřicet písmen doprovázených autorskými kresbami a texty básní složených ze slov uvozených daným písmenem. Třicátá druhá báseň, úvodní, sehrává roli vstupní poetické brány: navozuje atmosféru a ladí naše vnímání. Texty doprovázející litery abecedy jsou psány asociativně, tak jak měli v oblibě dadaisté a surrealisté. Z rukopisu zároveň tušíme spontánnost a jistotu, vtip, grotesknost i ironickou nadsázku.

Ilustrace a rukou psané texty básní jsou navzájem propojené. Autorka kombinuje kresbu perem s akvarelovými barvami a používá dobře uleželé, dávno již zažloutlé kladívkové čtvrtky, jejichž archivní odstín dodává kresbám na autentičnosti a zároveň působí nadčasově.

Fotografická vášeň Karla Čapka netrvala příliš dlouho a vrcholila v letech 1930–1932, kdy vznikla i většina jeho fotografických portrétů pátečníků. Šlo o přátelskou skupinu spisovatelů, filosofů, novinářů, politiků a vědců, kteří se v Čapkových pražských bydlištích scházeli v letech 1924–1938 k otevřené a často polemické diskusi o zásadních i každodenních věcech. K pátečníkům patřili vedle bratří Čapků také Edvard Beneš, Josef Kopta, Ferdinand Peroutka, Josef Šusta, František Langer, Eduard Bass, Karel Poláček a mnozí další, celkem přes šedesát osobností, přičemž spisovatel na svých fotografiích zachytil větší polovinu z nich na 102 vzácných snímcích, které umožňují i k méně známým jménům přidat konkrétní tváře.

Léta ležely Čapkovy pozitivy i negativy bez podrobného popisu místa a času svého vzniku, v několika případech též bez potřebné identifikace zachycených osob. Editoři knihy Jan Bílek a Jarmila Schreiberová snímky na základě dlouhodobého badatelského výzkumu uspořádali a doplnili je cennými informacemi o pojmenování tohoto volného uskupení a o jeho ukotvení v čase a prostoru. Obohacují rovněž dosavadní znalosti o Čapkovi fotografovi a dodávají k nim řadu mimořádně zajímavých společenských a dobových reálií, dnes již mnohdy zapomenutých.

Anna Husová, dcera Vojtěcha Husy a sestra Václava Husy, po několik desetiletí sbírá a dokumentuje fotografie vorařství, spravuje rodinné kroniky a alba. S láskou vzpomíná na své rodiče, na svého milovaného strýce Josefa a na své prarodiče. Také na pana Václava Seidla, který v době jejího dětství a dospívání z Prahy jezdil na Hladnou (malá plavecká osada u Albrechtic nad Vltavou) jako letní host a fotografoval život na vodě a kolem vody.

A tak má rodina Husů v archivu mnoho originálních fotografií. V knize „Vzpomínky nezatopené“ se přeneseme v čase a budeme sledovat život u řeky Vltavy na Hladné v jednotlivých ročních obdobích, všímat si radostí i starostí lidí, které spojovala láska k řece a k přírodě. A tak se ocitneme na vazišti vorů a pak hned na přívozu nebo se budeme procházet po vltavských stráních a zadíváme se na nespoutanou „starou řeku“. Vzpomínky plynou jak barevný film…

Sborník brilantních esejů současných českých intelektuálů, kteří se hlásí k Bělohradskému jako filosofovi, jemuž leží na srdci věci veřejné, starost o dobro obce. Do knihy přispěli Pavel Barša, Milena Bartlová, Jan Géryk, Tereza Matějčková, Miroslav Petříček, Petr Pithart, Jiří Přibáň, Jacques Rupnik, Ondřej Slačálek, David Storch a Klára Vlasáková. Jejich úvahy nesměřují jen k jubilantovi – ale podobně jako on hledají odpovědi na otázky po směřování společnosti, té domácí i světové. Jde o výjimečné setkání autorů inspirativních textů, jejichž společným jmenovatelem je povzbuzující, kritické hledání průchodů do čím dál složitěji proplétané budoucnosti.