Belletristik

Překlady tvoří integrální část Demlova díla. Deml si vybíral autory blízké svému vidění katolicismu, především latinské a německé mystiky. Přeložené texty natolik volně prokládal vlastními komentáři, že lze mluvit nejen o „překladech mystiků“, ale i o „mystických překladech“.

Svazek zahrnuje překlady z raného období, z let 1902–1916, vydané knižně, ve sbornících Staré Říše (a částečně znovu ve sborníku Audiatur et altera pars) nebo časopisecky: dekrety papežů Pia IX. a Pia X.; polemiku starokřesťanského klasika Cypriána z Karthága; mystické úvahy a vize Hildegardy z Bingenu, Mechtildy z Hackebornu, Mistra Eckharta, Vincence Ferrerského či Anny Kateřiny Emmerichové; hagiografické spisy Život svaté Dympny, Život Ruysbroecka Podivuhodného a Život A. K. Emmerichové; mysticko-erotickou poému Slavík svatého Bonaventury; básně a prózy novodobých spirituálních autorů R. M. Rilka, Johannese Jorgensena a dalších.

Svazek doprovází studie M. C. Putny o dějinách a kulturních kontextech Demlova překládání, dále ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání.

Deníky Moniky Pajerové z let 1980–1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989.

Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila.

Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní – politická i čistě soukromá – dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.

Untertitel: Pavel Pecháček v Československém rozhlase, v Hlasu Ameriky a ve Svobodné Evropě.

Kniha zachycuje životní a profesní příběh Pavla Pecháčka, významné osobnosti Československého/Českého rozhlasu. Jeho dramatické osudy začínají po nucené emigraci rodičů po roce 1948, v níž se jeho otec stane významným činitelem, posléze ředitelem zahraničního vysílání Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Pavel je vychováván s dalšími sourozenci ostatními příbuznými v socialistickém Československu, skoro zázrakem se prosadí rovněž v rozhlase a jde ve stopách svého otce… Dramatický životopisný příběh je prokládán autentickými vzpomínkami hlavní postavy příběhu. PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., vystudoval historii na FFUK, působí jako vědecký pracovník historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu, zpracoval řadu témat českých poválečných dějin. Soustřeďuje se zejména na problematiku vztahů občanů a oficiální moci v letech 1948-1989, například činnosti bezpečnostních složek totalitního režimu a perzekuce občanů, na problematiku exilu, v něm zejména na osudy zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo.

Příběh plný ztřeštěných i lyrických situací, který navíc líčí jedinečnou atmosféru šedesátých let minulého století, patří dnes mezi klasické české humoristické romány. Pavel Kohout jej napsal podle scénáře své ženy Jeleny Mašínové, který byl už dvakrát zfilmován.

Kniha mapuje život lidí od řeky Vltavy v blízkém okolí Podolska, které vešlo ve známost hlavně díky dvěma unikátním mostům – Lannova řetězového mostu Arcivévody Štěpána a Hlavova Podolského mostu, jejichž historie je v publikaci také zachycena. Zajímavé je povídání o převoznickém řemesle, zmíněn je Honsův mlýn, všední i sváteční chvíle prostých lidí, jejich oblékání, obživa, bydlení. To vše dokresluje množství historických fotografií a dokumentů, nechybí ani kapitola o dramatickém konci druhé světové války na Podolsku, kdy byla Vltava mylně pokládána za demarkační čáru. Čapkovskými ilustracemi doplnil knihu nadějný malíř a grafik Michal Bačák, fotografie staré řeky pocházejí od pana Josefa Dostála, soudobé fotografie poskytl pan Robert Krekule.

Většina míst, o kterých kniha pojednává, zmizela po zátopě v roce 1960 pod hladinou Vltavy, a tak se čtenáři této knihy mohou jejím prostřednictvím seznámit se zmizelým starým korytem řeky a s místy proslulými svou neopakovatelnou krásou. K těm nejznámějším patřila ve své době bezesporu i turisticky atraktivní Červená nad Vltavou,osada s penziony a hotely roztroušená po obou březích Vltavy.   

Osudy Marie Dubské z Třebomyslic, provdané Ebnerové z Eschenbachu, zůstávají v českém prostředí de facto obecně neznámy. Přestože se tato žena narodila na Hané nedaleko Kroměříže a po celý dlouhý život vždy zajížděla do svého rodiště, vzdor tomu, že rodný kraj a jeho obyvatele učinila středobodem svých nejvýznamnějších a nejčtenějších literárních děl, jeví se jako smutný fakt, že sto let po jejím úmrtí jsou její dílo i ona sama předmětem zájmu jen nemnoha našich znalců. Je to paradoxní, neboť Marie Ebnerová z Eschenbachu patřila k těm literárním tvůrcům, kteří zásadně napomohli obecnému šíření informací o malebnosti a kulturním svérázu Moravy a své rodné zemi coby umělkyně sloužila s láskou, ba vášnivostí. Z hlediska významu jejího díla a jeho obecného zahraničního oceňování a v mezinárodních souvislostech nemá Morava, ale vlastně ani celé Česko významnější a proslulejší ženu – spisovatelku.

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech.

Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.

Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.

Untertitel: Privátní encefalogram našeho tak málo lidského XX. století.

Jan Petránek je respektovanou osobností české žurnalistiky s jedinečným rozhledem po světovém politickém dění. Jeho doménou byl od počátku padesátých let (s vynucenou normalizační pauzou v továrně na pneumatiky) rozhlas, v němž působil jako zpravodaj v Indii a Sovětském svazu a zahraničněpolitický komentátor.

Jeho paměti, volně vycházející z rozhlasového cyklu Osudy, jsou svědectvím o životě naplněném dramatickými okamžiky i trvalou snahou o sebezdokonalování. Zkušenosti z uvolňující se atmosféry světových metropolí šedesátých let, chartistické prostředí a samizdatová novinařina let následujících, působení mezi umělci v projektu Šanson, věc veřejná, poučené hodnocení vývoje nedávného i ryze současného, to vše je podáno v charakteristickém stylu autora nejen publicistiky, ale také básní, písňových textů a rozhlasových her.

Kniha je doplněna CD s písňovou tvorbou Jana Petránka v podání předních šansoniérů i samotného autora.

Ať už jde o vzpomínky na dětství v normalizovaném Československu, ne vždy zapamatováníhodné dohry milostných peripetií či pokusy o únik ze vztahového stereotypu, druhá básnická sbírka Dana Jedličky toto vše zaznamenává citlivě, s nadhledem a postřehem ke všemu malému, co činí náš život velkým. „Sbohem malé nic“ je výkazem zisků a ztrát středního věku; osobním dokumentem, který v životě možná nenachází hmatatelné důkazy nějakého „vyššího smyslu“, nerezignuje však na věci, které má cenu prožívat jako podstatné.

Osmnáctá kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché se vrací k problematice emigrace. Hrdinka Anna se narodila v Praze, která ji poznamenala navždy. Byla Evropanka tělem i duší. Svou vlast opustila po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Emigrovala až na samý konec světa, do zapadlého koutu kdysi mocného britského impéria, na Nový Zéland. Den, kdy musela Evropu opustit, počítala k nejčernějším dnům svého života. V letech sovětské okupace domů nemohla. Při výročí sovětského přepadení Československa se Anna neubrání vzpomínkám. Náhle zatouží vidět stará místa, staré přátele. Chce se do Čech vrátit na celé léto i s rodinou. Doufá, že se jí podaří ve svých vnucích vzbudit lásku nejen ke staré vlasti, ale k Evropě vůbec. Nepočítá ale s tím, že za čtyřicet pět let se změnila jak ona sama, tak i Čechy a celá Evropa. Rozchod s Evropou zachycuje dnešní život tohoto světadílu realisticky a bez příkras. Zároveň je to hold lásce k vlasti, která emigranta k domovině navždy poutá.

K sedmdesátému výročí úmrtí Mileny Jesenské vychází druhé, opravené a doplněné vydání knihy vzpomínek na tuto vynikající českou novinářku, přítelkyni Franze Kafky, levicovou intelektuálku a statečnou ženu, která byla za účast v protinacistickém odboji zatčena gestapem a zemřela v květnu 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück. Knihu edičně připravila a komentovala Marie Jirásková, která druhé vydání detailně přehlédla, opravila a doplnila poznámkový aparát. Kniha je rozšířena též o unikátní obrazovou přílohu a jmenný rejstřík. Vychází s doslovem Růženy Grebeníčkové.

Třetí autorova básnická sbírka. Poprvé se tu také akcentuje hledání vazeb nejintimnějších a přesahujících, jako jsou láska nebo vztah k Bohu.

Eseje v knize Sny se noří hluboko do času. První z nich vznikly už v padesátých letech a odrážejí pocity autora dusícího se v atmosféře tehdejší doby. Je z nich patrné, že v té době u nás nežili jen nadšenci mávající rudými prapory, autor textů prožíval tehdejší bídu, podlost a balamucení velmi bolestně. Několik textů ze Snů bylo v šedesátých letech uvedeno v pražské Viole a pak v devadesátých letech na rozhlasové stanici Vltava.

Pupi, Pupín, Pupulín, Pupánek & Company je bratrem Dona Quijota i Bustera Keatona-Friga. S někdy až naivní představou o fungování světa se románový hrdina vrhá i do marných a zcela zbytečných bojů.

Testuje tak systém, ale především sám sebe a je jedno, zda při tom prochází temnotami „socialismu“ nebo „kapitalismu“. Porazí démona alkoholu, s démonem lásky uhraje remízu a porážku utrpí s démonem literatury. To je na jeden život dobrý výsledek.

Příběh plný smíchu skrze slzy a naopak – groteskně-ironický pohled na Pupíčkovy patálie se někdy rozostří slzami. To když v historkách nezdolného průšviháře, jemuž každý den přináší nové nástrahy a katastrofy, zahlédneme své vlastní obrazy a vzpomínky.  

Prózy I jsou shrnutím všech autorových knižně vydaných povídkových sbírek v českém jazyce – Malé lásky (1946), Boj o Venezuelu (1947), Umazané povídky (1955), Zlý pes bez zahrady (1996), Chinatown s Rózou (2001) – a jednoho souboru dosud nepublikovaného, Silva rerum (2007).   .