Zeitgeschichte

Texty shromážděné v této knize jsou hlavně svědectvím o době minulé, zároveň však vedou určitý dialog se současností. Martin Palouš patří ke generaci českých disidentů, kterým se v zázračném roce 1989 nabídla možnost vstoupit do politiky a aktivně se podílet na obnově demokracie v naší zemi. K sestavení publikace ho nepřiměla snaha připomínat dobu, již mladší čtenáři sami nezažili a může být maximálně předmětem historického zkoumání, ale víra, že to, o čem je v knize řeč, je stále aktuální a pro naši veřejnou debatu otevřenou do budoucnosti relevantní. Že je velmi důležité si na historické křižovatce, na níž se v současné době nacházíme, připomínat myšlenky nejen Jana Patočky a Václava Havla, ale i Hannah Arendtové, Erica Voegelina a dalších Paloušových partnerů ve filosofickém dialogu (který pokračuje a měl by pokračovat, jak říkal Patočka, přes hranice světů i staletí), neboť se nám tím nabízí možnost dnes tak potřebné reflexe a vzájemného porozumění.

Kniha se zaměřuje na detailní popis veškerých nehod v prostoru současného Jihočeského kraje, k nimž došlo v souvislosti s bojovými akcemi, zatímco havárie letounů od německých výcvikových jednotek, s výjimkou těch působících z českobudějovického letiště, jsou takto podrobně zpracovány většinou pouze v rozsahu zřícení a vážných havárií. Zahrnutí veškerých zjištěných nouzových přistání německých letadel by vzhledem k jejich počtu učinilo tuto knihu obtížně čitelnou. Piloti mnohých lehkých cvičných strojů s pevným podvozkem navíc po dosednutí, a to například z důvodu ztráty orientace či nedostatku paliva, často v krátké době z míst přistání s nepoškozenými letouny znovu odstartovali, tudíž se fakticky ani o žádné nehody nejednalo. Podobně rozsáhlé útoky spojeneckých hloubkových letounů, které vyčerpávajícím způsobem zpracoval kolega Filip Vojtášek, jsou zmíněny pouze v souvislosti se ztrátami bojových letadel.

Otevřená zpověď protikorupčního bojovníka, jehož knižní svědectví nedá spát politikům zprava doleva Thriller Davida Ondráčky o dvou dekádách v zemi, kde se stalo tolik věcí, ale přitom se téměř nic pořádného neděje. O tunelování státních a městských firem. O předražených tendrech, ve kterých Česko utopilo desítky miliard korun. O propojení regionálních kmotrů a vrcholných politiků. O novinářích a médiích. O oligarchizaci české politiky, o zákulisních hráčích, lobbistech, marketérech. O střetávání s Andrejem Babišem, který zásadně proměnil způsob vládnutí i fungování státní správy. O předchozích, ale i aktuální vládě. O pocitech euforie i zmaru, naděje i frustrace. O vyprazdňujícím se boji s korupcí. O nedotažených kauzách, předávání tajných dokumentů a výhrůžkách mafiánů i běžných lidí. 

Nestává se často, aby poměrně malá země výrazně promluvila do světového dění. Jednou z takových výjimek byla takzvaná muniční iniciativa, kdy Česko díky výjimečnému nasazení konkrétních lidí sehrálo významnou roli v zbrojní pomoci Ruskem napadené Ukrajině. Zapojilo se tak do zápasu, jehož výsledek ovlivní celou Evropu a její bezpečnost na mnoho let dopředu.

Do zákulisí této mise, a především české muniční iniciativy, nabízí unikátní vhled tato kniha. Vypráví dramatický příběh plný odhodlání a inspirace včetně neznámých detailů ‒ například co spojuje pražskou hospodu U Suchý dásně s jednou restaurací poblíž Pentagonu. Celý obraz doplňuje svědectví obou autorů z napadené země, kde měli během mnoha svých reportážních cest možnost válku sledovat přímo na místě.

Dvacet příběhů vypráví o osudech lidí z posledních let druhé světové války. Je to doba nenápadného hrdinství, kdy muži působí v ilegalitě nebo odcházejí do lesů a hor mezi partyzány. Vlastenectví v té době není jen prázdnou frází a často se za něj platí cenou nejvyšší.

Zmíněno je vypálení Juříčkova mlýna a tragický osud Juříčkovy rodiny, stejně jako partyzánů a odbojářů, kteří v kritickém čase našli v Juříčkově mlýně útočiště. Je to i tragický příběh „Valašského Edisona“, vsetínského vynálezce Josefa Sousedíka. Dále je zde příběh mistra pekaře z Dolní Bečvy na Valašsku, který jako zanícený sportovec navštívil v roli diváka celou řadu sportovních utkání olympijských her a také mistrovství světa. V závěrečných dnech druhé světové války pomáhal se zbraní v ruce hájit Pustevny před jejich zničením ustupujícími Němci i Maďary.

Jsou to především příběhy prostých lidí, kteří přes strasti válečné doby neztratili své vlastenectví a všemi dostupnými prostředky podporovali ilegální hnutí. A v prvních hodinách navrácené svobody hrdě vyvěšují na svůj dům československý prapor, který po všechny roky okupace ukrývali v prádelníku s nadějí, že se dočkají svobody.

Kniha přináší první ucelený pokus o aplikaci přístupů tzv. kritického studia dědictví (Critical Heritage Studies, CHS) v České republice. V teoreticko-metodologické kapitole zaměřené na konceptuální aparát CHS a v sérii empirických studií prezentuje kolektiv autorů z Etno­logického ústavu Akademie věd inovativní způsoby výzkumu našeho vztahování se k minulosti. Dědictví autoři a autorky konceptualizují jako živé a neustále přetvářené médium, jako spolutvůrce paměti a identity.

Autorský kolektiv si pro terénní i archivní výzkumy zvolil oblast tzv. Sudet, která ve 20. století prodělala řadu dramatických proměn, a je tedy ideálním prostředím pro sledování krajiny, sídel, památek a lidských osudů v historických i současných kontextech. Prostřednictvím výzkumu zdejšího dědictví v nejširším slova smyslu – od folkloru, přes obnovování sakrálních památek a poutí, vyjednávání „práva“ na stavbu pomníků připomínajících ne vždy pozitivní události, zdola iniciované snahy o revitalizaci lázeňských pramenů až po soužití trampů a ochránců přírody – kniha otevírá nové možnosti teoreticky fundovaného poznání pozůstatků minulosti.

 Publikace přibližuje nejkrvavější období sovětského režimu, tzv. Velký teror let 1937-1938, z československé perspektivy, odhaluje tragické osudy krajanů a popisuje jejich příběhy.

Během pouhých dvou roků bylo tehdy v Sovětském svazu na základě smyšlených obvinění odsouzeno několik tisíc krajanů k trestu smrti, mnoha letům nucených prací v Gulagu, ztrátě majetku či vyhnanství. Jejich rozmanité a tragické osudy jsou popsány předními českými odborníky na základě dlouholetého výzkumu v ukrajinských, ruských a domácích archivech, rozhovorů s pamětníky , ale i s odkazem na práce místních a zahraničních kolegů. Vedle pečlivě zrekonstruovaných osobních příběhů obětí represí v různých regionech Sovětského svazu, historického rozboru vzniku, průběhu a konce Velkého teroru či jeho reflexe v dobovém československém tisku a literatuře kniha přibližuje také místa poprav, vězení a posledního odpočinku zapomenutých obětí sovětského režimu pomocí rozsáhlé obrazové přílohy v podobě dobových i současných fotografií, grafů a map.

Po úspěšné monografii Eduarda Stehlíka Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší…, věnované našemu nejznámějšímu parašutistovi, se nakladatelství TVÁŘE vrací k této významné osobnosti našich dějin. Tentokrát nejsou součástí knihy pouze osudy Jana Kubiše, ale i jeho jednadvaceti krajanů, kteří během druhé světové války prošli v rámci československé zahraniční armády na Západě parašutistickým výcvikem a kurzem útočného boje. Polovina z nich byla zařazena do připravovaných výsadkových operací, ostatní byli začleněni k československým a spojeneckým jednotkám.

Českoslovenští a němečtí protihitlerovští výtvarníci v britském exilu (1933-1945) Monografie se zabývá skupinou německých a československých výtvarných umělců (Erich A. Bischof, Kurt Lade, John Heartfield, Ludwig Meidner, Heinz Worner, Bedřich Feigl a Karel Vogel), kteří se po nástupu Adolfa Hitlera k moci rozhodli či byli nuceni odejít ze své původní vlasti do emigrace ve Velké Británii, ve které prožili druhou světovou válku. Pomocí metodologických inspirací historické antropologie, přístupů uplatňovaných ve výzkumu exilu a teorie identit byl zkoumán dopad rozsáhlé historické změny na jejich osobnostní a "uměleckou identitu". Těžištěm výzkumu bylo období mezi lety 1933-1945, v širších souvislostech je však nastíněn i život výtvarníků před emigrací nahlíženém optikou jednotlivého aktéra či skupiny, zohledňující dlouhodobé kulturní, sociální a politické tlaky, které na uprchlíky působily před jejich odchodem do exilu.

Stolpersteiny, česky též „Kameny zmizelých“, jsou dlažební kostky s mosazným povrchem vsazené do chodníku před domy obětí holokaustu a nacistického režimu. Malé čtverhranné dlaždice, které doplňuje text s několika údaji o oběti, pocházejí z dílny německého umělce Güntera Demniga. Ten svůj první pamětní kámen položil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Od té doby jich byly po celé Evropě instalovány desetitisíce...

V roce 2023 se k více než šesti desítkám českých měst, kde byly Stolpersteiny do dlažby vloženy, připojilo i město Beroun. Od té doby bylo ve městě - zejména díky zájmu veřejnosti - položeno již šestadvacet kamenů. Tato aktuální publikace přináší portréty a lidské příběhy těch berounských obětí holokaustu, za které již byly kameny položeny. Kniha též předkládá stručnou historii židovského osídlení na Berounsku, přináši kompletní seznam a statistické údaje zdejších obětí holokaustu - a díky mapě může sloužit též jako přehledný průvodce po židovské historii Berouna.

V osobním i profesním životě Pavla Rychetského se koncentrují paradoxy našich politických a právních dějin. Karel Hvížďala jako zkušený tvůrce rozhovorů s významnými osobnostmi je svými otázkami zachycuje přesně i nesmlouvavě a odpovědi na ně jsou o to poučnější a upřímnější. Málokterá kniha vypovídá o ústavní transformaci, jejích aktérech i budování institucí v naší zemi po roce 1989 jako právě tento dialog.

Schopnost přejít po roce 1918 z válečného režimu do mírové rekonstrukce a adekvátně reagovat na nastupující krize v meziválečném období ukazovala na odolnost mladého československého státu a společnosti, ale i na její soudržnost a schopnost najít konsensus ve společnosti navzdory krizové situaci. Krize a schopnost řešit ji na národní a institucionální úrovni je základním předpokladem státnosti a devízou daného státu, který se po zvládnutí těchto úkolů může zapojit do nadnárodních/ mezinárodních organizací zaměřených na zvládání mimořádných situací a jejich předcházení. Kolektiv autorů se soustředil především na společenské, správní, sociální a hospodářské reformy, změny státního zřízení, demokratizace, optimalizaci správy a překonávání problémů s nimi spojených.

Nebývalo samozrejmosťou, že písanie žien bolo akceptované verejnosťou. K priekopníčkam slovenskej ženskej spisby patrili, po prvej slovenskej poetke Ľudmile Podjavorinskej, aj Helena Riasnická, Maruša Jusková a Mária Jančová. Dlhoročný výskum Andrey Bokníkovej priniesol svoje ovocie v podobe tejto monografie, založenej na pôvodnom pramennom výskume, uvedenej štúdiou a doplnenej komentármi. Vydala sa po stopách lyrických zážitkov a básnických tvarov poetiek. Obohacuje tak znalosti o ženských vnútorných svetoch, ktorých jednotiacim prvkom bola konfesia.

Počiatočným miestom stretnutia bol zborník Z mladej ženskej poézie (1941). To, čo poetky spájalo, bol pohyb slobodnej myšlienky. Pohnuté životy poetiek mali aj svoje edičné osudy (Helena Riasnická bola autorkou bez samostatnej zbierky, jej básne v takmer súhrnnej zostave vychádzajú až v tejto knihe). Bokníková nás zasvätene a s pozoruhodnou znalosťou doby vovádza do literárneho priestoru, kde sa poetky stretávali s poprednými osobnosťami svojej doby: Rudolfom Dilongom, Tidom Jozefom Gašparom, Zorou Jesenskou, Leou Mrázovou, Jankom Silanom, Margitou Valehrachovou-Matulayovou a ďalšími. Kniha odkrýva menej známe alebo zabudnuté aspekty a línie v tvorbe slovenských poetiek a má ambíciu vrátiť niekdajšiu lyrickú samotu či družnosť do kultúrnej pamäti.

Kniha představuje první ucelené zpracování životního příběhu Přemysla Šámala (1867–1941) a jeho rodiny. Pražský advokát Šámal patřil k předním osobnostem meziválečného Československa. Během první světové války se stal hlavou tajné organizace (tzv. Maffie) a koncem října 1918 se zúčastnil jednání mezi představiteli zahraničního a domácího odboje v Ženevě. Po vzniku samostatné republiky stanul v čele hlavního města Prahy, avšak počátkem roku 1919 přijal nabídku T. G. Masaryka a stal se představeným jeho prezidentské kanceláře – následujících devatenáct let pak pracoval jako kancléř prezidentů Masaryka a Beneše a byl nenápadným, avšak klíčovým koordinátorem osobních vztahů a vlivových sítí, které z „Hradu“ vytvořily mocenské centrum stojící mimo oficiální politické struktury. Po Mnichovské dohodě a Benešově abdikaci Šámal rezignoval na kancléřský úřad a uchýlil se do ústraní, s okupací pomnichovského Česko-Slovenska se však nesmířil a již v létě 1939 stanul v čele protinacistické ilegální odbojové organizace Politické ústředí.