Zeitgeschichte

Komunita Vietnamců žije na území České republiky od osmdesátých let minulého století. Lidé, kteří sem přišli ze socialistického Vietnamu, se setkávali často s rasismem, zesměšňováním i pohrdáním. Situace se začala zlepšovat v době covidu, kdyi rychle zareagovali a začali pomáhat. Zároveň dosáhla dospělosti takzvaná banánová generace - Vietnamci, kteří se narodili v Česku a považují ho za svůj domov. Jak se jim tu všem dnes žije? Jaká je jejich minulost, kultura, tradice a sny a jak vnímají české prostředí?

Tématem této publikace je životní příběh sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva a historie jeho propagandistického pomníku, který stál v letech 1980–2020 na náměstí Interbrigády v pražské Bubenči. Jeho autory byli sochař Zdeněk Krybus a architekt Vratislav Růžička. V zemi, kde vládla od konce druhé světové války Komunistická strana Československa, byla po 21. srpnu 1968 umístěna početná okupační sovětská vojska. Je příznačné, že slavnostního odhalení Koněvovy sochy se zúčastnil i jejich nejvyšší představitel. Po roce 1989 se Koněvův pomník stal předmětem sporů, které odrážely různé pohledy na minulost. Doslov napsal historik architektury Zdeněk Lukeš. Kniha je vybavena řadou dobových fotografií a archivních dokumentů.

V knize Jiřího Přibáně nalezneme tematicky uspořádané eseje, které autor publikoval v průběhu posledního desetiletí. Jeden z esejů dal název celému výboru. Sázku na svobodu můžeme vnímat podobně, jako dáváme v sázku vše to, na čem nám nejvíce záleží, včetně našich životů. V sázce nelze nikdy předem se vším kalkulovat a navzdory všem plánům a strategiím jí vládne nahodilost. Kniha se zabývá i touto nahodilostí a její funkcí v moderní společnosti. Čím víc si tuto základní sociální zkušenost dnešní člověk uvědomuje, tím víc se paradoxně snaží vytvořit ve společnosti pevné body, které si označuje za stálé a neměnné hodnoty. Přibáň kritizuje morální fundamentalismus, který zapaluje vášně vedoucí k politickému násilí a společenské destrukci. Současně však odmítá morální relativismus nebo cynismus a do protikladu k absolutismu morálky klade možnost etického života jako toho, co naši existenci sice uvádí v sázku, ale současně jí dává smysl. Etiku vnímá jako obranu proti každému absolutismu a totalitarismu, ke kterému svádějí moralisté.V knize se autor vrací k českým autorům, kteří hluboce poznamenali jeho myšlení i psaní, tedy Kunderovi, Bělohradskému, Havlovi, Pithartovi a Grušovi, v dalších esejích se věnuje evropskému vývoji v posledních deseti letech, až po ruskou invazi na Ukrajinu, i obecnějším tématům a tomu, jak si současná společnost představuje politiku a jednotlivé ústavní a politické instituce.V závěrečných částech se věnuje vztahu etiky a morálky i práva a politiky.

Poznejte moderní historii i žhavou současnost prostřednictvím autentických svědectví těch, kteří zažili dějinné události na vlastní kůži!

Nejnovější knižní sbírka vycházející z projektu „Paměť národa“, přináší nejen pestrou mozaiku příběhů mapujících vše, co obyvatelé této země ve 20. století prožili: války, nacistickou a sovětskou okupaci, komunistické lágry, monstrprocesy, vzdor proti totalitě…, ale tentokrát i pohnuté a vpravdě žhavé osudy hrdinů století jednadvacátého. Vždyť společnost Post Bellum neúnavně mapuje nejen historii, ale i příběhy bezpráví z celého světa, mj. hrdinství Ukrajinců, Bělorusů či Kubánců.

Skupina nonkonformních studentů Střední umělecké průmyslové školy v Košicích na jaře 1977 uspořádala velkou skupinovou multižánrovou výstavu. Poezie, fotografie, kresba, malba, socha, plastika tvořily dohromady neobyčejně intenzivní proud svobodné kreativity. Euforická atmosféra po zahájeni výstavy nedlouho po zveřejnění Charty 77 však měla velmi krátké trvaní. Na základě udaní informátora s krycím jménem Ekonom byla výstava po 24 hodinách příslušníky košické StB uzavřena. Události, které následovaly, se výrazně propsaly do životních osudů všech zúčastněných. Übersetzung aus dem slowak.Original.

Tato monografie představuje první pokus o komplexní analýzu politických, ekonomických a kulturních vztahů mezi oběma zeměmi. Ukazuje konkrétní oblasti spolupráce, v nichž si oba státy vydobyly dobrou reputaci, a na něž je tak možné v budoucnu navázat. Pozornost věnuje úspěchům českých přistěhovalců v Chile, důvodům rostoucí ekonomické výměny posledních let i spolupráci na akademickém a vědeckém poli. Kniha se ale zabývá též limity sblížení a některými kontroverzními otázkami. Nečekaně silné politické a kulturní vazby si oba státy zachovaly dokonce i v období přerušení diplomatických vztahů. Ukázkovým příkladem pouta mezi oběma zeměmi je osobnost Pabla Nerudy, jednoho z největších básníků 20. století. V českém prostředí ale též velmi silně rezonovala jména politiků Salvadora Allendeho a Augusta Pinocheta. To vše dělá česko-chilskou relaci jedinečnou a pozoruhodnou.

Třetí svazek kolektivní monografie Počátky Československé republiky se soustřeďuje na vymezené časové období let 1918 až 1925, tedy na dobu klíčovou pro vnitřní ustavování a stabilizaci nového státu. Přibližuje tři základní okruhy témat, jež se týkají společenské změny. První část se zabývá různými aspekty zrovnoprávnění a emancipace, počínaje proměnami vztahu církví a státu, odstraňováním pozůstatků stavovské společnosti a konče postavením národnostních menšin a změnami postavení žen. Druhá část se zaměřuje na kontinuitu a diskontinuitu v oblasti školství a osvěty. Ve poslední části nazvané Symboly – sebepojetí – vizuální kultura kniha přibližuje téma nezbytného vyrovnání se s minulostí, ale i proces definování nových hodnot. Publikace může dobře posloužit zájemcům o toto důležité období našich dějin, od kterého nás dělí již století.

Co dělal lord Runciman v Československu těsně před tím, než byla Británií a Francií na konci září 1938 s hitlerovským Německem podepsána nechvalně proslulá Mnichovská dohoda, jež definitivně zpečetila osud československé „první republiky“? S jakým cílem jej sem britská vláda vyslala? A co si o tom všem myslela jeho manželka? Nejen odpovědi na tyto otázky naleznete v této knize, která jako první čerpá z dosud neprozkoumaného deníku Hildy Runcimanové, manželky lorda Runcimana. Její deník, který je sám o sobě unikátním objevem, jež autorka vynesla na světlo, nabízí – vedle řady jiných historických pramenů a literatury – zcela nový pohled na události přímo předcházející „Mnichovu“, jednomu z nejvýznamnějších momentů nejen moderních československých, ale i světových dějin. Lordu Runcimanovi tehdy připadl nelehký úkol, a to dojednat dohodu mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou s Konradem Henleinem v čele.

Hlavními tématy česko-anglické publikace jsou sledovací útvary Statní bezpečnosti a fotografie historických osobnosti, významných událostí a míst, které v období komunistického režimu pořídili jejich pracovnici. Přiblíženy jsou například sledovací akce tajné policie proti Václavu Havlovi, Pavlu Kohoutovi, Janu Patočkovi, Františku kardinálu Tomáškovi, Františku Krieglovi, Janu Werichovi či západním diplomatům. Popsány jsou rovněž struktury Správy sledovaní StB, její pracovníci, náčelníci a spolupracovníci.
Představena je služební kariéra Antonína Kavana, který stal v čele sledovacího útvaru několik desetiletí. Pozornost je také věnována zpravodajské technice, kterou Správa sledování StB využívala. Popsána jsou utajovaná místa, odkud pracovnici tajné policie sledovali vybrané objekty.

Kniha rozebírá dva české spory o liberalismus, jejichž účastníky byli dva vůdčí čeští intelektuálové a politici T. G. Masaryk a Václav Havel. Ke sporům došlo v různých dobách od sebe na hony vzdálených, takže je otázkou, zda v jednání a myšlení jejich protagonistů lze vůbec najít nějaké kontinuity. Kniha je takovým konceptuálním testem českého demokratického mýtu, který obě tyto postavy „filozofů na trůně“ nahlíží v zákrytu. Čtenář se nejprve dozví, jak Masaryk reformuloval klíčové koncepty české politické emancipace, jak při tom zúčtoval s dobovým liberalismem a požadoval jeho sociální a demokratickou proměnu. Po pádu komunismu se zase tématem Havlova sporu stala omezenost transformačního neoliberalismu, který měl antidemokratické implikace. Ukazuje se nicméně, že se v těchto odlišných sporech dostávala ke slovu liberální tradice, která měla své evropské souřadnice a dávala demokratický smysl české politické emancipaci. Lze se nadít, že tato liberální tradice má svou relevanci i v současnosti, kdy se objevují nová nebezpečí pro demokracii, především vlna antiliberalismu, nacionalismu a konzervatismu, která se kolem zvedá.

Kniha se zaměřuje na podrobný popis veškerých vzdušných střetnutí nad Prahou a okolím v roce 1945. K prvním dvěma sestřelům německých letadel došlo 2. března v okolí ruzyňského letiště, následně se 22. března v důsledku tragického omylu zřítil v Hloubětíně sovětský průzkumný stroj Pe-2. Bílá sobota 31. března přinesla rozsáhlé střetnutí mezi americkou 31. stíhací skupinou a německou KG(J) 6 v blízkosti Klecan. V období mezi 16. a 19. dubnem probíhaly četné souboje amerických stíhačů s proudovými Me 262 působícími z Ruzyně. Následujícího 20. dubna se potom v prostoru mezi kbelským letištěm a Horními Počernicemi rozpoutala velká bitva mezi 355. stíhací skupinou a III./JG 27, ve večerních hodinách téhož dne se uskutečnil ještě krátký souboj nad Hostivaří, v jehož průběhu šel k zemi i jeden americký P-51. Zpracovány jsou rovněž veškeré jednotlivé sestřely převážně německých letounů, k nimž došlo v posledních třech válečných týdnech.

V polovině třicátých let minulého století zareagovala Československá republika na rostoucí ohrožení ze strany agresivního hitlerovského Německa budováním moderní a výborně vyzbrojené armády. Součástí rozsáhlých obranných příprav se po vzoru našeho francouzského spojence stala i výstavba mohutného fortifikačního systému, jenž měl alespoň částečně zmírnit nevýhodu extrémně dlouhých státních hranic ČSR.

Jedním z jejich nejdůkladněji opevněných úseků se stalo okolí městečka Králíky na území dnešního Pardubického kraje. Tamní široká kotlina, rozkládající se mezi východním hřebenem Orlických hor a masivem Králického Sněžníku, totiž nepříteli poskytovala ideální místo k průniku jeho divizí do našeho vnitrozemí. Proto zde měl hrozícímu nebezpečí vzdorovat impozantní počet pevnostních objektů. Vedle tří tvrzí (Berghöhe, Bouda a Adam) to bylo i 38 izolovaných pěchotních srubů rozmístěných mezi Dolní Moravou a Zemskou bránou. Kniha Eduarda Stehlíka „Pohraniční pevnosti 1 – Pardubický kraj“ vypravuje jejich příběh na desítkách unikátních dobových fotografií, z nichž nemalá část dosud nebyla nikdy publikována.

Publikace pojednává o historii Národní jednoty severočeské, která hrála významnou roli nejen v období Československé republiky (1918–1938). Jednalo se o obranný spolek, který se snažil posílit český vliv v pohraničních oblastech. Soužití Čechů a Němců se už ve druhé polovině 19. století dostávalo stále více do roviny národnostních komplikací. Obzvláště vážná situace byla ve smíšených regionech. Česká menšina se dostávala do útlaku, a proto se začaly zakládat obranné jednoty, které podporovaly Čechy zejména v hospodářské a kulturní oblasti. V severočeském pohraničí působila od roku 1885 Národní jednota severočeská, která se velmi rychle rozrůstala, a těsně před první světovou válkou čítala více než padesát tisíc členů. Činnost Národní jednoty severočeské pokračovala i po válce (v době první republiky), jelikož podle skutečných poměrů v zemi nebylo možné považovat národnostní otázku za uzavřenou. Spolek po dobu několika desetiletí podporoval českou menšinu v převážně německých oblastech, a to například tím, že pomáhal živnostníkům, organizoval množství kulturních akcí, byl činný v menšinovém školství a vydával vlastní časopis Hraničář. Autorka analyzuje činnost tohoto spolku v různých oblastech, jako je politika, školství a kulturní aktivity. Zkoumá také jeho vztah k německým nacionálním spolkům. V březnu 1939 se Národní jednota severočeská stala součástí Národní matice, čímž jako samostatná organizace přestala existovat.

Kolektivní monografie se v právněhistorickém pohledu zabývá tím, nakolik se soudy při své praxi v českých zemích v 18.–20. století řídily doslovným zněním aplikovaného právního předpisu a nakolik při rozhodování šly nad jeho rámec. Autoři na vybraných právních institutech občanského, správního, trestního a hospodářského práva tuto otázku zkoumají prostřednictvím analýzy dobových pramenů práva a současně analýzy aplikační praxe soudních orgánů v 18.–20. století. Čtenáři se mohou přesvědčit o tom, že některá úskalí, s nimiž se potýká soudobá justice, nejsou žádnou novinkou a že se s nimi právo muselo vypořádávat i v dobách minulých při řešení nadčasového konfliktu mezi právem a spravedlností.

Naše země stagnuje, stagnuje politicky, stagnuje ekonomicky, a navíc ve světě zcela ztratila svou bývalou pozici a respekt. S trochou ironie lze použít známý výrok „země, která nevzkvétá“. Bohužel ne všichni si to uvědomují. A ještě méně je pak chápána příčina tohoto dnešního nevzkvétání. Nemůže jí být nic jiného než nekvalita ekonomického a politického systému, spoléhání se na politický a ekonomický systém dnešní Evropy a Západu a na ideologie, jež odtud přicházejí.

Vybřednout z chronické stagnace vyžaduje nejen parciální či parametrické změny. Vyžaduje to systémovou změnu, kterou nemůže být nic jiného než přehození výhybky, než ubrání role a pravomocí státu a osvobození trhu. Této změně nemusí předcházet žádný intelektuální výkon, žádné vymýšlení něčeho nového, nevyžaduje to žádnou novou teorii. Vyžaduje to však změnu myšlenkovou, změnu veřejného mínění, změnu myšlenkového klimatu. Konec konců i změnu politiky.