Zeitgeschichte

Korespondence profesorů Františka Michálka Bartoše a Amedea Molnára začíná dopisem jednadvacetiletého Molnára v roce 1944 a uzavírá ji Molnárův dopis napsaný devět dní před Bartošovým úmrtím v roce 1972. Ve svých dopisech historici komentují své bádání, rozepisují se o svém zdraví, o rodinách, o poměrech na evangelické teologické fakultě a občas i suchým humorem glosují politickou situaci. V korespondenci se mihne řada kolegů i známých osobností, včetně Jana Patočky, často v listech obou pisatelů vystupují jejich fakultní kolegové, zejména Rudolf Říčan a Luděk Brož nebo obdobně zaměření badatelé, k nimž patřil zejména Bohuslav Souček a Jan Blahoslav Čapek. Tu a tam se v listech vynoří i mladší historici, zejména Pavel Spunar, Anežka Schmidtová-Vidmanová, Jana Nechutová, Jiří Kejř, Jaroslav Eršil či Josef Tříska a další. Řádky obou pisatelů svědčí o vzájemné úctě, badatelské vášni a rostoucím, hlubokém přátelství.

Na rozbahněných polích u cesty, na zrezlé vlečné lodi na Dunaji nebo v polorozpadlých továrních budovách živořily na konci třicátých let skupiny židovských uprchlíků vyhnaných ze svých domovů. Tito lidé uvázli v „zemi nikoho“, na území mezi státními hranicemi. Kniha se zabývá vznikem země nikoho ve středovýchodní Evropě v době od anšlusu Rakouska v březnu 1938 do začátku druhé světové války v září 1939. Transnacionálně přibližuje vyhánění lidí z Rakouska, Německa a Československa, politiku zavřených hranic a její důsledky. Zemi nikoho zkoumá zároveň s masovým zbavováním občanství v Polsku a Československu, jež se týkalo zejména židovských uprchlíků, kteří se chtěli vrátit do své vlastní země. Vyhánění z území těchto států a odebírání pasů spolu úzce souviselo a vyústilo v nucený pobyt v bezstátním prostoru. Kniha popisuje nejen hrůzné bloudění a beznadějné čekání vyhnanců v zemi nikoho, ale také analyzuje roli státu a humanitárních organizací v jejich zoufalé situaci. Z ojedinělých svědectví rekonstruuje prožívání a možnosti samostatného jednání uprchlíků, stejně jako významy, jež zemi nikoho připisovali současníci i pozdější badatelé.

Katalog k výstavě. Výstava První dámy – móda a styl v Nové budově Národního muzea představuje oděvní etiketu manželek českých a československých prezidentů. Provede vás obdobím sta let a přiblíží měnící se dobu a společenské klima, ale také odlišný přístup k módě dvanácti prvních dam, počínaje Charlottou Masarykovou, až po současnou první dámu.

Rozhovor zkušeného novináře a spisovatele Jaroslava Veise s profesorem MUDr. Michalem Andělem, vedený obecnými i privátními otázkami a strukturovaný převážně chronologicky, zaznamenává hlavní období lékařova osobního zrání a profesního života. Ten se dotýká dění padesátých a šedesátých let či normalizačního období, atmosféry a postupů pro tehdejší dobu typických. Porevoluční rozkvět českého lékařského prostředí se v rozhovoru odrazí v rozvoji Andělovy „domovské“ 3. LF UK, v jejích pracovních výsledcích a průkopnické výzkumné činnosti, a také ve vztazích mezi spolupracovníky i v rodinném kruhu.

socialistického realismu.

V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka. Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů.

1614-1702.

Publikace se věnuje hierarchii správy komorních panství v letech 1614–1702 se zvláštním zaměřením na vrchnostenské úřednictvo komorních panství Pardubice, Poděbrady a Kolín. Přibližuje dynamiku úřadování jednotlivých stupňů správy, od centrální dvorské komory přes českou komoru, rentmistrovský úřad a účtárnu po vrchnostenské aparáty a jejich komunikaci s městskými i venkovskými samosprávami a obyvateli daných panství. U vrchnostenských aparátů se zaměřuje nejen na proměnu organizační struktury úřadů, povinností a kompetencí jeho zástupců, ale snaží se přiblížit též sociální složení, platové ohodnocení či otázku kvalifikace potřebné k výkonu úřadu. Představen je dále samotný proces přijetí do služby, otázka motivace i sankcí a pojetí „úřední kariéry“ jako takové. Opomenuty nezůstávají některá neuralgická místa odrážející se v pramenech po celé sledované období (klientelismus, nedoplatky a defraudace apod.). Stěžejním cílem je zachytit, komparovat a analyzovat nejen proměny (či konstanty) v úřední praxi, ale poukázat též na disproporce mezi úřední „teorií“ a každodenní realitou a zasadit je do kontextu „doby a místa“, v nichž jsou sledovány.

Publikace se snaží v určité zkratce přiblížit čtenáři mnohdy nepřehledné dění roku 1989 a zároveň vyprávět osobní příběh Václava Havla i příběh samotného roku 1989. Většina dokumentů použitých v publikaci pochází z archivních fondů a sbírek Národního archivu.

Na doplnění byly použity i dokumenty z Archivu Kanceláře prezidenta republiky, Archivu Arcibiskupství pražského, Archivu Knihovny Václava Havla a fotografie ze soukromých fotoarchivů. Publikace vychází ve dvojjazyčné česko-anglické mutaci.

Komentovaná edice vychází v knižnici Korespondence TGM, navazuje na již vydané dva svazky obsahující korespondenci z let 1893–1895 a z roku 1896. Publikace je uvedena studií Luboše Merhauta Léta 1897 až 1900 v korespondenci Masaryk – Machar. Editováno a komentováno je celkem 255 dokumentů „důvěrného rozhovoru“ filozofa, univerzitního profesora a politika a o čtrnáct let mladšího básníka a publicisty. Mnohostranné zájmy obou pisatelů mají široký záběr: dotýkají se české i rakousko-uherské politiky (jazyková nařízení, vznik nové politické strany, úsilí o vznik nového deníku, který nakonec vyústil v přeměnu týdeníku Čas v deník) a kultury (polemiky, recenze, úvahy, fejetony) aniž by opomíjely soukromá a intimní témata (např. finanční a rodinné problémy, přátelské vztahy a jejich peripetie). Tematizována je i aktuální tvorba obou osobností (Výlet na Krym, druhá vydání Macharových děl a příprava Knih fejetonů, Masarykova Otázka sociální a studie o krizi marxismu). Od podzimu 1899 se objevují zmínky vztahující se k tzv. hilsneriádě. V příloze uveřejňujeme 6 dopisů s rodinnými příslušníky.

Autor tuto knihu pojal jako pokus o vyrovnání se s vlastní komunistickou minulostí. Libor Prudký (* 1944)

Autor v letech 1961–1966 studoval VŠE v Praze, po absolvování povinného roku vojenské služby pracoval v Ústavu sociálně politických věd Univerzity Karlovy a po roce 1968 v Ústavu racionalizace ve stavebnictví. Ještě na škole vstoupil do KSČ, roku 1970 z ní byl vyškrtnut. Octl se v „šedé zóně“ a spolupracoval s disentem. V roce 1989 se zapojil do práce v Občanském fóru. Jeho nejdelší pracovní působení je spojeno s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy. Od roku 2000 až do roku 2022 přednášel sociologii, vedl, realizoval či se podílel na zhruba 30 empirických sociologických výzkumech. Podílel se na zpracování a vydání cca 15 publikací týkajících se hodnotové struktury, bezdomovectví, vysokoškolského vzdělávání a religiozity v této společnosti.

Kolektivní monografie komplexně pojednává o tiskové politice v českých zemích v období tzv. normalizace. Autoři analyzují politické koncepce a přístupy ústředních politických a úředních orgánů vůči periodickému tisku, a to v obsahové (cenzura a propaganda), personální (kádrová politika) i materiální rovině (centrální plánování ekonomiky). Pomocí intenzivního studia archivních pramenů se jednotliví autoři zaměřují na zachycení dynamiky a funkcí institucionálních struktur zasahujících do systému informování – aparátu Komunistické strany Československa, cenzurních orgánů (ČÚTI, FÚTI) a bezpečnostních složek v letech 1968 až 1989.

Katalog předmětů pocházejících z majetku obětí II. světové války, předaných ze svozového zámku Sychrov na další objekty. Publikace mapuje osudy identifikovaných předmětů a krátkými medailony představuje jejich původní majitele.

Dobříš a nedaleká Příbram patřila k naplánovaným cílům okupačních vojsk, protože se zde nacházela nedaleká základna protivzdušné obrany Prahy a v Příbrami bylo velitelství Západního okruhu. Byly to tedy místa, které bylo nutné zajistit a nedovolit zdejším armádním složkám vykonat jakoukoliv akci.

Vzpomínky občanů se však více zaměřují na dění v Dobříši, nedaleké raketové základně a cestě do Prahy, kde docházelo k více pouličním střetům. Události v Příbrami se více opírají o dochovaná hlášení o pohybu okupačních vojsk v rozmezí 21 – 29.8. 1968 a na to navazují také vzpomínky těch, které invaze zastihla v zahraničí a oni se museli potýkat z okolnostmi z kterými nepočítali.

Závěr knihy se věnuje osudům Dobříšského občana, který pro svůj odchod z tohoto světa si zvolil změnit se v lidskou pochodeň a jeho případ byl natolik komunisty pokřiven a zatajován, že dnes se dá jenom tušit jaké byli přesně jeho pohnutky a nebo proti čemu protestoval.

Manifest je tak trochu žánrem minulosti. Dnes si sotva zvládáme všímat překotných událostí, jsme permanentně něčím překvapováni a žijeme v únavě ze zklamání. Strategická rozjímání, rozvrhy a předpisy věcí budoucích vypadají utopicky už jen v tom, že by je někdo vymyslel, natož realizoval. Nejenže nevíme, co bude, ale často rezignujeme i na zkoumání toho, co by mělo nebo mohlo být.

Michael Hauser se přesto ve svém Manifestu o strategický pohled pokouší. Formou se inspiruje slavným manifestem Marxe a Engelse, ale pohlíží na pozdní kapitalismus 21. století a na možnosti socialistického hnutí z pozic, které se podmínkám panujícím v první polovině 19. století podobají jen zčásti. Socialistická levice se dnes snaží najít nový smysl a potácí se mezi příklonem k liberalismu na straně jedné a k identitárnímu konzervativismu na straně druhé. Michael Hauser ukazuje jinou cestu.

Stanislav Krátký (1922–2010) se narodil a vyrostl v Brně, kde vystudoval teologický seminář. Během studia absolvoval totální nasazení v Polsku. Po vysvěcení na kněze r. 1946 působil v Žarošicích, Brně-Řečkovicích a Brně-Husovicích (kde spolupracoval s Dominikem Peckou), v Žeroticích, mj. organizoval tajné vzdělávání kněží. Roku 1958 byl odsouzen ke třem rokům vězení, po propuštění pracoval jako jeřábník. V srpnu roku 1968 byl tajně vysvěcen na biskupa pro úkoly skryté církve. V roce 1969–70 přednášel na olomoucké teologické fakultě o II. vatikánském koncilu, v té době také vydal svou jedinou publikovanou práci Druhý vatikánský koncil a jeho poselství. Po roce 1968 působil jako farář v Kunštátě a Hrádku u Znojma, od roku 1999 byl proboštem v Mikulově. Patřil mezi spoluzakladatele Radia Proglas a byl hnací silou mnoha dalších akcí a projektů. Svým působením ovlivnil duchovní i kulturní život až neuvěřitelně pestrého okruhu svých přátel, žáků i posluchačů, z těch známých mezi ně patřili např. Bedřich Fučík, Dominik Duka, Dagmar a František Halasovi, Jiří Grygar, Vladimír Čermák, Iva Brožová, Petr Fiala, Václav Malý, Martin Holík. Podrobný životopis Stanislava Krátkého vychází z rozsáhlého archivního výzkumu, rozhovorů s pamětníky i kritického studia archivů Státní bezpečnosti. Tato čtivá biografie, přehledně mapující oficiální i skryté aktivity mimořádné osobnosti otce Stanislava, vychází v roce, kdy si připomínáme 100. výročí jeho narození.

1948-1989.

Monografie se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy. V případě úsilí o stavbu, uskutečnění a konsekrací (benedikcí) několika kaplí a kostelů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se tak jedná o anomálie a výjimky, které vycházejí ze specifických podmínek vnitrocírkevních, společenských a lokálních. Vlastnímu tématu realizací proto předchází zasazení do širšího kontextu příspěvků evropské historiografie, situace organizované teistické religiozity a sakrálního stavitelství ve vybraných zemích bývalého východního bloku, posunů spojených s II. vatikánským koncilem jakožto paradigmatické změny v církevních dějinách a vývoje české církevní politiky, především v době pražského jara.