Zeitgeschichte

Osada Háj u Mohelnice Dnes je proslulá především díky dvěma kulturním památkám, vodní elektrárně a vile. Podle návrhu architektů Bohuslava Fuchse (1895–1972) a Josefa Štěpánka (1889–1964) si je nechali v letech 1920-1924 postavit Ellen, Karel a Radomír Plhákovi. Jak u elektrárny, tak u vily se oba umělci - každý přitom jinak - pokusili ztvárnit architektonickými prostředky ovidiovské motivy transformace, proměny. V prvním případě proměnu vodní energie v elektrickou, u vily zase proces předávání životadárné energie čerpané z matky země, která napájí a spíná celou stavbu včetně jejích obyvatel. U obou budov architekti zcela osobitě reagovali na podněty českého kubismu s jeho snahou rozhýbat hmotu, rondokubismu s dekorativními sklony, stejně jako německého expresionismu s jeho dynamickými, skulpturálními či přímo organickými tendencemi. Kniha o vile a elektrárně však také připomíná dramatické osudy členů Plhákovy rodiny ve 20. století.

Kolektivní monografie, která mapuje náboženský život současné mládeže v České republice. Kombinuje přístup sociologický a ekonomický (Daniel Prokop), psychologický (Jan Svoboda) a teologický (Jakub Keller, Jan Roskovec, Tabita Landová, David Novák). Dává slovo těm, kdo svým působením horizont současné mládeže spoluvytvářejí (influencer Kovy, básnířka slam poetry Ellen Makumbirofa a youtuberská dvojice Patoral Brothers), i těm, kdo v církvi s mládeží pracují (Miki Erdinger a Marta Židková). Předkládá pohled představitelek této generace (Anežka Hellerová a Anežka Tefrová). Průběžná zpráva o stavu české mládeže je vítanou orientací pro všechny, komu tato část společnosti leží na srdci.

Vzpomínky pěti příslušníků čs. zahraniční armády, kteří prožili druhou světovou válku na západní frontě, všichni prošli výcvikem pro zvláštní úkoly, aby čtyři z nich byli poté odesláni do protektorátu k jejich splnění. Poslední z nich, Václav Málek, kurz sice absolvoval, ale do výsadku přidělen nebyl a prošel společně s 1. smíšenou obrněnou brigádou Francií a jako velitel družstva se zúčastnil bojů u přístavu Dunkerque. Třem z těchto parašutistů vyhasl život v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, dva válku přežili a své vzpomínky tak mohli předat dalším generacím.

KKniha s názvem Uvězněné duše obsahuje autorské rozhovory s dvanácti přeživšími oběťmi za II. světové války. Některé rozhovory vyšly ve zkrácené podobě v novinách během uplynulých 25 let, jiné dosud na vydání čekají. Kniha je důležitým zachycením vzpomínek lidí, z nichž většina již v současnosti nežije. Čerpat z ní mohou jak zájemci o historii, tak studenti nebo odborníci, zabývající se minulostí Československa a II. světovou válkou. Kniha, uchovávající osobní subjektivní vzpomínky, postřehy a pocity, stále zůstane živým pramenem poučení, motivací k zájmu o další pamětníky a také mementem, aby se podobné tragédie již nikdy a nikde neopakovaly.

V roce 1983 vydala vláda ČSSR „Opatření pro zkvalitnění čs. státní reprezentace“, ve kterém pověřila ministra zdravotnictví podporou výzkumu a kontrolou podpůrných prostředků. Tím se do té doby pololegální a utajený systém dopování sportovců v ČSSR, na kterém participovali funkcionáři i lékaři, dostal pod přímé řízení státu, konkrétně ministerstva zdravotnictví. Od roku 1985 potom za systém státem řízeného dopingu zodpovídal Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. Edice dokumentů ilustruje genezi a vývoj tohoto systému od roku 1972 až do jeho zániku v roce 1989. Doplněná je úvodní studií, která československá specifika zasazuje do dobového mezinárodního i politického kontextu a ve stručnosti popisuje nejen fungování státem řízeného systému podávání dopingu sportovcům, ale i jeho problémy.

The Life of a Private Collector Behind the Iron Curtain.

Specifické poměry v totalitním Československu zrodily kvalitativně novou střední třídu, lišící se od střední třídy první republiky, která pro nás zůstává symbolem prosperující moderní demokracie. Představitelé této nové střední třídy neměli finanční zázemí svých předchůdců z doby mezi válkami, disponovali však vysokou mírou vzdělanosti a kritickým postojem vůči stávajícím společenským poměrům. Vytvářeli různé neformální komunity a snažili se udržet kontakt s kulturním děním za železnou oponou. Jednou z takových komunit byli sběratelé současného umění, kteří v přímém kontaktu s výtvarnými umělci sestavovali unikátní umělecké sbírky a svými aktivitami psali příběhy, které nám dnes připomínají, jak ambivalentní byl svět druhé poloviny 20. století.

Ústřední postavou monografie je prvorepublikový kameraman-dokumentarista Čeněk Zahradníček (1900-1989) - jeden z hlavních tvůrčích duchů Českosl. filmovového týdeníku Aktualita. Pořizoval oficiální záběry mnohých osobností a natočil ty nejzásadnější události první republiky a Protektorátu Čechy a Morava. Zaznamenal nejtemnější dobu heydrichiády, dění v terezínském ghettu, i drama Slovenského národního povstání. Stejně tak v ohrožení života pořizoval dramatické filmové záběry Pražského povstání.

Jeho celoživotním přítelem byl malíř a ilustrátor Zdeněk Burian. Kromě mimořádného talentu měli oba mnoho společného. Oba žili skromným, nenápadným životem, oba stáli u kolébky českého trampingu. U Zahradníčka i Buriana platí, že dějiny tvoří jedinci, zvláště ti, kteří ctí význam tvůrčího života a cele se mu oddávají. Ani Zahradníček se za svého života náležitého uznání nedočkal. Přesto, díky filmové kameře, prožil mnoho životů...

v Československu.

Druhá světová válka přinesla milionům lidí utrpení, svým rozsahem i formami v dějinách dosud nepoznané. Tažení nacistického Německa a jeho spojenců a z něj vyplývající okupace řady zemí doprovázená mnoha brutálními projevy vyvolala potřebu vyrovnat se s tímto obdobím, vypořádat se s válečnými zločinci, ale i s domácími zrádci a kolaboranty, byť hranice mezi kolaborací a rezistencí byla často tenká. Publikace si klade za cíl přispět k poznání procesu poválečné retribuce, který představuje velmi komplikované a často i bolestivé téma. Zabývá se jeho mezinárodními konsekvencemi, aplikací retribuce vůči národnostním menšinám a jejím průběhem ve vybraných regionech i reflexí ve filmové tvorbě.

Kniha je už čtvrtým dílem velmi úspěšné série "Brněnské ulice vyprávějí své dějiny" od Leopolda Künzela a je jako vždy doplněna spoustou vzácných fotografií a grafik a dobře navazuje na tři již dříve vydané díly. Ulice v knize zpracované jsou jak ty v samém středu města - Česká, Orlí, Zámečnická, tak i ty vzdálenější - Údolní, Nové sady, Cejl, Křížová, Mendlovo náměstí, Hlinky. Dále jsou zde popsány i brněnské zajímavosti typu Měnínská brána, kostel sv. Tomáše a také je zde pojednání o brněnských trzích, o obléhání Brna Švédy, obraz mravů v Brně r. 1435 a také o historii brněnských lékáren..

Monografie, první svého druhu, v 10 kapitolách zainteresovaných odborníků, přináší první ucelený přehled o pokusech vybudovat instituci typu zvukový národní archiv, jehož hlavním úkolem by bylo systematické mapování, ochrana a zpřístupňování našeho zvukového kulturního dědictví ve všech formách. Tato idea se více či méně intenzivně objevuje v naší historií již téměř sto let. Texty chronologicky seznamují s aktivitami, které se na tomto poli odehrály a dosud odehrávají. Přinášejí tak přehled o zainteresovaných osobnostech, hlavních institucionálních hráčích a výstupech, stejně jako zamyšlení nad příčinami neúspěchů. Při tom nám dochází čas: většina nosičů fyzicky degraduje a bez potřebné péče (zejména digitalizace) bude jejich obsah navždy ztracen. Hrozí nám ztráta významné součásti našeho kulturní dědictví, které nebudeme schopni zachovat pro budoucí generace. Vzhledem k historickým souvislostem je to problém nejen v kontextu české, ale také středoevropské kultury a historie. Na rozdíl od většiny zemí Evropy a celého světa, Česká republika bohužel stále na uspokojivé řešení tohoto palčivého problému čeká.

století.

Stát se lékařem či lékařkou nebylo po první světové válce jednoduché. Generace mladých (kohorta narozená na přelomu 19. a 20. století, nastupující do prvního ročníku studia lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy na podzim roku 1920) si však nenechala vzít své ideály a přetavila je ve zcela specifický étos, jehož pevnost později prověřily dva totalitní režimy. Společně prožili dvacáté století – jako spolužáci, kolegové, přátelé, spolubojovníci v zákopech i spoluvězni. Společně byli také zavrženi jako překonaný model lékaře, pro nějž není v socialismu místo. Prosopografie – kolektivní historie této generace mediků a lékařů – je prezentována v monografii, v níž autorka za pomoci velkých pramenných souborů doprovází své „hrdiny“ do poslucháren a piteven, nemocnic a ordinací, do koncentračních táborů, do emigrace i na popraviště.

PTP a navazující dělnické každodennosti z totalitních časů.

Autorova druhá kniha navazuje na úspěšnou autobiografickou prvotinu Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky (2011). I tentokrát své vyprávění otvírá poválečnými příběhy, kterými reflektuje chaos a nezákonnosti té doby.

Životní epizodu v subkultuře pásků reprezentuje vyprávění o hledání prvních zaměstnání. Následně čtenáře zavádí do formálně rušených vojenských oddílů PTP a poté už do světa dospělých – mezi dělníky, horníky a rozmanité pracovníky pražského Dopravního podniku. Záhy po návratu z vojny se mění autorův pohled na svět. Jako kritický pozorovatel odhaluje čtenářům fungování rozsáhlých podvodů s prodejem uhlí v dobách před zavedením plynového topení. Glosuje atmosféru srpna 1968. V několika vzpomínkách komentuje nesmyslnou kriminalizaci výroby samizdatových tiskovin ze strany represivních státních orgánů.

Monografie se ve třech studiích věnuje otázce naší současné identity a jejím historickým kořenům. První text se snaží vymezit střední Evropu z hlediska kulturního vývoje a historických souvislostí celého regionu a představit ji jako svébytnou součást evropské civilizace. Druhá studie demonstruje na celém spektru textů a výpovědí způsob nazírání na Rusko a Rusy v českém veřejném prostoru a snaží se s tímto nazíráním polemizovat. Ve třetí kapitole se autor zamýšlí nad dosavadním vývojem po listopadu 89, poměrem českého a obecně středoevropského prostoru k tzv. Západu a snaží se vymezit klíčové principy naší současné identity i její perspektivy. Kniha kombinuje odborný a esejistický styl a využívá celou škálu textů a zdrojů, které rozebírá, široce komentuje a doplňuje osobními postřehy.

Autorka zaměřila svou pozornost na problematiku migrace mezi Českou republikou a Polskem, sousední země, geograficky, kulturně a jazykově blízké, částečně sdílející svůj historický osud. V současné době nepředstavují z hlediska migrace vzájemně nejdůležitější cílové destinace. A přesto se po roce 2004, kdy obě země vstoupily do Evropské unie, staly dočasným nebo trvalým druhým domovem pro několik stovek mladých lidí, tzv. bílých límečků, vykonávajících duševní zaměstnání, nejčastěji v mezinárodních korporacích, ale také působících např. na univerzitách nebo jako překladatelé. Migranti vykonávají transnacionální praktiky, plní své potřeby a sehrávají sociální role v zemi původu i v cílové zemi. Umožňuje to blízkost zemí a možnosti, které nabízejí moderní technologie, především sociální sítě a komunikační aplikace. Mobilní aktéři jsou pro obě společnosti, tu, ze které odcházejí, i tu, do níž přicházejí, reprezentanty cizosti a vektory transkulturace, jelikož také osudy „kulturně blízkých“ migrantů, dobrovolně se stěhujících, bývají komplikované a začleňování se do většinové společnosti je pro ně mnohdy složitější, než tito migranti sami původně předpokládali.

V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent – po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci. Mohlo by to navozovat dojem, že i jejich osudy byly víceméně stejné, nebo alespoň podobné. Přestože většinu z nich sice na Pyrenejský poloostrov zavedly podobné motivy, realita, zvláště ta následná, byla v turbulentním 20. století ale podstatně barvitější. Naprostá většina z těch, kteří přežili Španělsko, boje na frontách 2. světové války i nacistické věznice a koncentrační tábory se v roce 1945 vrátila do vlasti, kde začal vznikat lidově-demokratický režim. Z velké části šlo o členy komunistické strany a není nijak překvapivé, že mnozí z nich již tehdy začali utvářet její pretoriánskou gardu. Ze všech „španěláckých“ osudů jsme vybrali čtyři – tři české a jeden slovenský, především však komunistické. Byly stejně neobyčejné, ale do značné míry víceméně docela charakteristické i pro osudy ostatních „španěláků“: docela určitě dramatické, ve všech případech plné vzestupů a pádů. Bohuslav Laštovička, Ladislav Holdoš, Josef Pavel a Osvald Závodský, čtyři známá jména. Ale známe je doopravdy?