Architektur

the Present.

Československá architektura po druhé světové válce prošla radikální proměnou. Byly na ni kladeny nové politické a společenské požadavky, došlo k transformaci její institucionální struktury a v architektonických kruzích byla reformulována aktuální témata a problémy. Publikace se soustředí na proměny definice „socialistické architektury“, jejích hlavních úkolů i představ o podobě vystavěného prostředí komunistického „světa zítřka“ v období od poloviny čtyřicátých do konce osmdesátých let. Sleduje, jak se na tomto procesu podíleli političtí reprezentanti, samotní architekti i zástupci dalších institucí včetně stavebních podniků a jak probíhalo jejich vzájemné vyjednávání. V centru zájmu autorů a autorek jednotlivých kapitol nestojí proměny forem či konstrukčních postupů ani osudy konkrétních osobností, ale zaměřují se na způsoby, jakými architekti reagovali na proměnlivé společenské zadání a jakými se je pokoušeli aktivně ovlivňovat.

Hradecký hrad hrál důležitou úlohu nikoli jen v dějinách vlastního města a kraje, ale byl i významnou stavbou svého druhu s celozemským významem. Příležitostně i delší dobu v něm pobývaly nejen „hradecké“ královny, z nichž nejznámější jsou Eliška Rejčka a Eliška Pomořanská, ale též další členové panovnických rodů Přemyslovců a Lucemburků i jejich příbuzní. Samotnému hradu byl však věnován pouze malý zájem historiků i badatelů blízkých disciplín. Důvodem je především skutečnost, že zanikl již během husitského období a jeho areál byl zastavěn novými objekty. K hradu se rovněž dochovalo pouze málo přímých písemných zmínek. Publikace představuje shrnutí starších poznatků i nová dosud nepublikovaná zjištění. Nové objevy například ukazují, že v budově bývalé solnice se dodnes dochovala část starší stavby, snad hradního paláce. Cílem knihy je seznámit odbornou i širší veřejnost s osudy bývalého hradu a vyvolat nový zájem o tento pozoruhodný objekt a jeho dějiny.

Bourání má v Praze bohatou historii a jen za posledních třicet let šly v hlavním městě k zemi desítky budov, některé nevyhovující, jiné ale mimořádně cenné. Obětí posledních pražských demolic byl Aulického Transgas na Vinohradech nebo nárožní, takzvaný Kozákův, dům na Václavském náměstí. Publikace pojednává slovem a obrazem čtyřicet objektů, jejichž ztráta památkový fond výrazněji poškodila. Z těch známějších k nim patří proměna horizontu pražské Hanspaulky po zničení hotelu Praha, estetická degradace Klimentské ulice po zboření Špačkova domu nebo demolice unikátní mazutové výtopny na sídlišti Invalidovna. Kniha se ale zaměřuje i na stavby, jejichž konec palcové titulky nezaznamenaly, jako například skladový areál Na Třebešíně, továrny Ringhoffer, Walter, Lokomotivka, Pergamenka či Praga v Karlíně. Bohaté obrazové vybavení knihy zahrnuje materiál archivní i novější, pořízený v době před zánikem budov.

History of the Office of the Chief Architect of the City of Prague 1961-1994.

Během druhé poloviny 20. století prošla Praha nejradikálnější urbanistickou proměnou ve své mnohasetleté historii. Získala tak současnou podobu, která se všemi klady i zápory denně ovlivňuje život každého Pražana. Dokážeme však říci, jak v hlavním městě probíhalo územní plánování? Kdo stál za výstavbou rozsáhlých panelových sídlišť, rozhodoval o jejich rozmístění či řešil problémy s rostoucí dopravou?
Kniha sestavená třemi historiky architektury a urbanismu – Martinou Koukalovou, Milanem Kudynem a Evou Novotnou – pomáhá čtenáři zorientovat se ve složitém systému dobových plánovacích a stavebních organizací. Prostřednictvím bohaté obrazové přílohy rovněž přibližuje průběh prací od náčrtu územního plánu až po jeho realizaci.
Především však v širším kontextu představuje dějiny Útvaru hlavního architekta – organizace, která sehrála v novodobém pražském urbanismu zásadní roli a jež má dnes svého pokračovatele v Institutu plánování a rozvoje (IPR). Kniha podrobně shrnuje práci této významné organizace. Potřebné a často překvapivé informace v ní však najdou nejen odborníci, ale i zájemci o novodobé dějiny hlavního města. Text in Tschechisch und Engl.

Architekt Josef Pleskot (* 1952) je i širší veřejnosti známý celou řadou staveb jako jsou například Průchod valem Prašného mostu na Pražském Hradě, ČSOB banka v Radlicích, rekonstrukce Pivovaru a úprava Zámeckého návrší v Litomyšli, rekonverze industriálního areálu v Dolních Vítkovicích v Ostravě nebo lávka pro pěší v Písku. Josef Pleskot se od roku 1989 také často zapojuje do různých veřejných debat, je zván do médií a dotazován v rozhovorech. Architektura je pro něho věc veřejná, upozorňuje, že v popředí by neměla být jen estetika, ale právě nastavení společenských vztahů.

Obsáhlý výbor rozhovorů s Josefem Pleskotem z let 1989-2019 dává nahlédnout do vývoje myšlení výrazného českého architekta a zároveň otevírá širší pohled do dějin české architektury po roce 1989. Se všemi tématy, která se v rozhovorech objevují a postupně rozvíjejí – kontext stavění, vztah stavby a městského prostoru, veřejný prostor, prolínání domu a přírody, paměť místa a krajiny, smysl památkové péče, schopnost současné architektury adekvátně dotvářet a rozvíjet historické dědictví – jsme se museli po pádu komunistického režimu nově vypořádat. Zásadním tématem Josefa Pleskota je sociální a společenská role architektury a z ní vyplývající zodpovědnost architekta nejen za své dílo, ale i za celek vztahů a souvztažností v němž je uchopeno. Bez velké nadsázky lze napsat, že Josef Pleskot je jakousi krystalizační postavou české architektonické debaty.

Chrám, který se nachází uvnitř jednoho z nejzachovalejších prstenců středověkých hradeb u nás. Důkaz toho, že novogotika se nemusí jen trpně ohlížet do minulosti, ale může svou historickou předlohu nápaditě obohacovat. Svědek ojedinělé regionální rebelie, při níž lidé roku 1949 zabránili Státní bezpečnosti zatknout zdejšího oblíbeného děkana Jaroslava Daňka. To všechno patří k charakteristikám kostela svatého Jakuba v Poličce, kterému vdechl život Přemysl Otakar II., po jehož dlažbě kráčel Karel IV. a který v polovině 19. století fakticky přestal existovat. Slavného zmrtvýchvstání se dočkal roku 1865. Od roku 2010 je národní kulturní památkou.Kniha mapuje pět let prací na velké obnově svatojakubského kostela a formou rozhovorů s projektantem, historiky, restaurátory, archeoložkou nebo pracovnicí památkové péče přibližuje, co všechno a jakým způsobem se v kostele vykonalo. Fotografie z toho období zprostředkovávají atmosféru velké obnovy, nabízejí srovnání různých předmětů před restaurováním a po něm a ukazují utajené detaily a průhledy, jinak návštěvníkům chrámu skryté. Úvodní část knihy představuje historii kostela a duchovní správy od založení města v roce 1265. Vůbec poprvé se čtenářům dostávají do ruky souvislejší informace o životě svatojakubské farnosti v době vlády komunistů. Kniha podává čtivou formou ucelenou zprávu o kostele svatého Jakuba v proměnách času i o lidech s kostelem spojených.

Publikace vydaná k 45. výročí vzniku samostatné Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Přináší nejen stručný přehled historie fakulty od jejího osamostatnění v roce 1976, ale také nejvýznamnější milníky historie dnešního Českého vysokého učení technického v Praze od jeho prvopočátků v roce 1707 až dodnes. Kniha obsahuje nejen kompletní soupis vedení fakulty, pedagogického sboru, zahraničních hostů, udělených akademických titulů a ocenění, seznamy absolventů studia , ale také přehled vydaných knižních publikací. Nechybí ani rozhovory, v nichž se tři děkani, dva bývalí a jeden stávající, zamýšlejí nad svým působením v čele fakulty, nad dosaženými úspěchy a vytčenými ideály. Rozhovor se třemi čerstvými absolventy zase čtenáře nechává nahlédnout, jak svou alma máter prožívají dnešní studenti. Velký prostor je v knize věnován obrazové části, která nabízí výběr oceněných realizovaných projektů pedagogů a oceněných studentských prací.

Architektura v letech 1918-1945 na území Československa a Protektorátu Čechy a Morava vznikala na základě výrazně proměnlivých zadání v čase a místě. Pro výstižnější ukotvení tehdejší architektonické produkce do vymezeného teritoria nevelké země uprostřed neklidné situace střední Evropy se nabízí bezprostřední konfrontace architektury s tématy z politických věd. Proto je v každé kapitole kromě uvedeného důrazu na typologické kategorie anebo tematizování rolí individuálních versus skupinové v procesu realizace státních zakázek reflektován také jeden zastřešující termín ze sféry politologické teorie, který napomáhá plastičtějšímu propojení vztahu architektury a politiky. Testování ambivalentních pozic aktérů architektonického a politického provozu při vytváření kulis Československa a protektorátu, zkoumání jejich vzájemně sdílené a rozvíjené stavební produkce na pozadí dobových politických problémů přispívá k vrstevnatějšímu přiblížení definice místní identity skrze architekturu, kterou Joseph Maran nazval „petrifikovanou ideologií“.

Dům U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí vnímáme jako jeden z mála autentických středověkých domů Prahy. Jeho dnešní podoba je však dílem až relativně nedávné rekonstrukce, která byla zahájena v 70. letech 20. století a trvala téměř dvacet let.

Zatímco v exteriéru došlo k vizuálnímu sjednocení kamenné fasády v duchu gotického slohu, v interiéru jsou připomínky středověku omezeny na několik málo prostor s fragmentárně dochovanou a restaurátorsky sestavenou či retušovanou malířskou a sochařskou výzdobou.

Bohatě ilustrovaný průvodce shrnuje stavební vývoj domu i proces obnovy historické podoby nárožního paláce, mapuje dochované architektonické a výtvarné prvky v podobě komentovaného katalogu.

Kniha představuje výběr uměleckých děl umístěných ve významných architektonických dílech, v interiéru i v exteriéru, a na náměstích, ve veřejných parcích a prostranstvích. Jejich autory a autorkami byli významní tvůrci, jako Břetislav Benda, Karel Dvořák, Stanislav Zadražil, František Mrázek, Karel Hyliš, Jarmila Malátová, Ota Matoušek či Jan Halla. Jde o velmi rozmanitý soubor od soch představujících labutě, ptáky, alegorie žen a mateřství, milenecké párů, vyobrazení památek města, kraje, lidových tradic až po pomníky politických představitelů, Klementa Gottwalda a V. I. Lenina, které byly krátce po roce 1989 odstraněny.

Kniha obsauje dvacet tři hesel jednotlivých děl a je rozdělena do pěti kapitol s předmluvou historika umění Hynka Látala.

Tato kniha je stručným shrnutím zkušeností z přípravy a realizace téměř stovky projektů rekonstrukcí, obnovy a dostaveb památkově chráněných staveb, souborů a území, převážně na půdorysu Pražské památkové rezervace a v památkových zónách nebo areálech ve středních Čechách. Je příspěvkem k dialogu o hledání podstaty, kvality a hodnot architektury jako takové, bez ohledu na to, v které době byla vytvořena. Ostatně, také termín „historická architektura“ je podle autora relativní. Pravděpodobně každý architekt se totiž dožije toho, že jeho práce, kdysi současná a aktuální, je posuzována měřítkem času a srovnávána se stavbami o mnoho staršími i mladšími.

Kniha představuje širokou paletu originální výtvarné výzdoby pražských staveb, navržených významným architektem Osvaldem Polívkou (1859–1931) v období kolem roku 1900, tedy v éře pozdního historismu a secese. Polívka je znám jako spoluautor Obecního domu a projektant řady bankovních paláců v centru české metropole, byl rovněž tvůrcem tzv. Nové radnice na Mariánském náměstí. Méně už je známo, že spolupracoval také s řadou pražských stavitelů, jako byli např. Václav Havel nebo Antonín Novotný, na projektech průčelí činžovních domů. Kniha představuje architekta Polívku a jeho nevšední tvorbu a poté podrobně dokumentuje celky i detaily výzdoby jeho pražských realizací z období 1891–1922. V Dodatcích nechybí soupis všech jeho staveb, curriculum vitae a slovníček jeho spolupracujících výtvarníků a architektů.

Kniha Chrám umění: Rudolfinum je holdem výjimečné budově. Ta od svého otevření roku 1885 sloužila řadě institucí a prošla řadou adaptací. Přesto zůstává harmonickou stavbou „jakých je málo na světě, natož v moderní Praze“. Desítka autorů mapuje na pěti stech stranách architektonické i kulturně-historické dějiny budovy od první myšlenky až po začátek 90. let 20. století. Příběhy institucí, jež zde sídlily, se prolínají s osudy osobností, které Rudolfinu vtiskly jeho tvář. Knihu doprovází přes 270 historických fotografií, výkresů, plánů či plakátů.

Průmyslovou výstavbu v Československu po druhé světové válce by se pravděpodobně nepodařilo nastartovat bez transformace hospodářské politiky, projekční praxe a stavebnictví. Budování průmyslové základny ovlivňovaly dvě hlavní složky: jednak měnící se priority státního plánu, které určovaly výrobní program a také projekčně-stavební aparát, procházející v průběhu let mnoha reorganizacemi, jenž měl na starost jeho realizaci. Prostředí, ve kterém vznikala nová průmyslová architektura, bylo nicméně ještě komplikovanější – zvlášť, když významné změny, které se v něm odehrávaly, probíhaly spíše diskontinuálně, v atmosféře neustálého hledání optimálních možností, revizí i návratů.

Proměna moderní továrny z individuálně pojatého technicko-architektonického díla do formátu univerzálního a abstraktního byla každopádně se systémovým nastavením těsně provázaná. Proměnily se tak i podmínky, v nichž pracovali tvůrci průmyslových staveb – a to nejen architekti, ale také inženýři, urbanisté, technologové a další specialisté. Hledání správného architektonického řešení pro stále sofistikovanější technologie vycházelo z pragmatických základů, jasně vymezených objednávkou, financemi a možnostmi stavební a strojírenské výroby. Právě všechny tyto procesy v pozadí se pokouší přiblížit tato publikace.