Film, Musik und Theater

Jak se zrodilo Pražské jaro? A co tu bylo před ním? Jaké osobnosti tvořily jeho podobu a slávu? A jak se do něj promítala politická situace, proměny města i doba digitální? Mezinárodní hudební festival mapuje svou historii a vydává obsáhlou monografii 75 let Pražského jara. Kniha navazuje na starší publikaci Antonína Matznera Šedesát Pražských jar. Tentokrát ovšem příběh našeho předního festivalu stopuje již od prvních festivalových počinů u nás na konci 19. století a pokračuje až k jeho nejnovějšímu vývoji, od roku 2006 k posledním „covidovým“ ročníkům.

Vedle oficiální linky událostí kniha zachycuje i vzpomínky pamětníků, historky ze zákulisí a příhody slavných hostů na Pražském jaru. V bohaté grafické výbavě se nachází řada unikátních památek z muzeí i soukromých archivů, například dosud nepublikovaný soubor fotografií Václava Chocholy.

Z obsahu: Studium Čechovovy techniky v MICHA (Asociace Michaila Čechova). Práh, vědomí, přijímání a dávání. Pohyb/gesto a jeho kvality, ‘čtyři bratři’ a jiné formy.  Šestisměrný pohyb ve staccatu a legatu. ‘Čtyři bratři’: cit pro lehkost, cit pro formu, cit pro krásu, smysl pro celistvost. Cit pro lehkost . Cit pro formu. Tíha, světlost, rovnováha a lehkost. Cit pro krásu. Smysl pro celistvost. Další kvality pohybu a obrazů. Polarity (kontrasty). Představivost – Práce s obrazy – Použití při tvorbě postavy. Psychologické gesto a další archetypální gesta. Centra, imaginární centra a ohniskové body. Sylabus a výuková osnova Čechovovy techniky.Rejstřík pojmů Michaila Čechova.

Monografie věnovaná recepci Leoše Janáčka a jeho hudby, v tomto případě zaměřená na prvních šestnáct let Janáčkovy umělecké kariéry, je svým tématem publikace muzikologická, způsob řešení daného tématu ji však spíše řadí do oblasti kulturní historie. Kniha je vyústěním Zapletalova dlouhodobého badatelského zájmu o dějiny hudební kultury na Moravě. Autor klade důraz na uvádění a kritickou recepci Janáčkovy rané umělecké činnosti, a to nejen skladatelské, ale i dirigentské a sbormistrovské, klavíristické aj. Vzhledem k tomu, že zmíněnou problematiku sleduje především s ohledem na kulturní a sociálně-emancipační snahy českého národa v Brně a na Moravě, je tato kniha rovněž důležitým příspěvkem k poznání vývoje českého a německého národního vědomí, specifičtěji pak národního obrození na Moravě.

Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla: Byl diktátor? Nebo své herce opravdu inspiroval a vybudoval nejlepší činoherní soubor, který tvořil základ činohry Národního divadla ještě v 60. letech minulého století? Příběh jeho života a díla, tvořících výjimečnou jednotu, dovoluje nahlédnout tam, kde se tvoří předpoklady pro to, co pak obecenstvo vidí na jevišti: do složitých vztahů divadelního zákulisí, divadla a kritiky a samozřejmě divadla a doby, která nebyla jednoduchá. Tak předkládaná kniha nabízí i důležitý pohled na kulturní poměry první Československé republiky, která za Hilarova života vznikla a skončila tři roky po jeho smrti.

Kolektivní monografie autorů z Filozofické fakulty UK pojednává o Wagnerově nechvalně proslulém spisu Židovství v hudbě a obecněji o sociálně-politických aspektech provozování Wagnerových oper. Jednotlivé kapitoly představují různé kontextualizace Wagnerova spisu, skladatelovy osoby i otázky spojené s prováděním a přijímáním jeho oper. Stranou nezůstává zasazení do kontextu dobové filosofie a německé romantiky, souvislost s dalšími Wagnerovými spisy, problematika uvádění Wagnerových oper ve státě Izrael nebo revize obecně přijímaných představ o karikaturách Židů ve vrcholném Wagnerově hudebním díle, v Prstenu Nibelungově. Každá z těchto kapitol se pokouší o problematizaci některého z významných aspektů kauzy „Wagner a Židé“, aniž by usilovala o jednoznačné řešení. Editoři a autoři si kladli za cíl především korekci některých zažitých stereotypů a přesnější vymezení problému.

Kniha se zabývá méně známou částí středověkého dramatického textu – scénickou poznámkou převážně latinských náboženských her, které byly uváděny v chrámovém prostředí po celý středověk již od 10. století. Na základě důsledné analýzy více než dvou set textů liturgického (vánočního, velikonočního) i pololiturgického dramatu i několika mimoliturgických chrámových her z 10.–16. století autorka přibližuje charakteristické rysy a specifika i rozmanitou podobu a formu jejich scénických poznámek. A současně podává ucelený obraz o širším kontextu středověkého chrámového dramatu i o jednotlivých scénických aspektech (obsazení, hlasová stránka, kostýmy, rekvizity, pohyby a gesta, scénický prostor, výprava) a inscenačních konvencích středověkého divadla uváděného v sakrálním prostředí.

Třídílná publikace přibližuje osobnost Miroslava Plešáka (1943–2021), redaktora, divadelního dramaturga, vysokoškolského pedagoga a emeritního prorektora JAMU.

Hlavní část tvoří jeho vzpomínky, které s ním natočila Olga Jeřábková a byly odvysílány v roce 2010 v rámci rozhlasového pořadu stanice Vltava Osudy. Ty byly doplněny o poznámky pod čarou, v nichž jsou zejména mladší generaci přibližovány méně známější osobnosti, společensko-historické okolnosti, místa atp. Miroslav Plešák v nich vzpomíná na rodné město Bzenec, středoškolská studia v Kroměříži a na Moravskou Novou Ves, kam se posléze přestěhovali. Zamýšlí se nad svým vztahem k Brnu, vzpomíná na léta studia a na své učitele na Filosofické fakultě UJEP, ale také např. na začátky slavného literárního časopisu Host do domu a časopisu Index, který pomáhal založit. Další vyprávění je věnováno mj. tzv. normalizaci a tehdejšímu slavnému období zlínského divadla, v němž působil jako dramaturg, působení v Mahenově činohře a na JAMU; dozvídáme se také mnohé ze zákulisí vzniku divadelní fakulty JAMU.

Kritická edice studentského deníku Bedřicha Smetany je prvním kompletním vydáním tohoto unikátního pramene k ranému období Smetanova života. Zachycuje dobu jeho gymnaziálních studií v Praze a zejména v Plzni (1840–1843) a ve stručnosti i předchozí roky jeho dětství a mládí a následující období do roku 1847, kdy ukončil své hudební vzdělání a stanul na počátku samostatné životní a umělecké dráhy. Vzhledem k absenci dalších významnějších pramenů je deník de facto jediným zdrojem informací k tomuto období Smetanova života ale i k širšímu společenskému kontextu té doby. Text deníku je vydán paralelně v německém originále a v českém překladu, poznámkový aparát je v češtině a angličtině. Úvodní studie v češtině, angličtině a němčině přinášejí podrobný přehled postupného zpřístupňování Smetanových deníků, pohled na Plzeň Smetanovy doby, Smetanovu biografii v zrcadle jeho deníku, charakteristiku němčiny Smetanova deníku a ediční zásady. Publikace je vybavena obrazovou přílohou, přehledem pramenů a literatury a rejstříky v podobě stručných anotací. Společně s ediční řadou zpřístupňující korespondenci Bedřicha Smetany vytvoří deníky základní pramen pro zájemce o život skladatele.

Sborník obsahuje referáty z šesté mezinárodní konference o italských operách v Čechách v 18. století, konané v září 2020 pod názvem L’opera italiana – tra l'originale e il pasticcio. Praxe tzv. pasticcií, tj. oper, které na divadelně lákavý námět sestavil obvykle místní divadelní impresário z úspěšných árií už prováděných oper, byla zvláštním fenoménem italské opery 18. století. V době, kdy ještě neexistovalo autorské právo, byla tato praxe běžnou. Dvanáct příspěvků evropských badatelů se věnuje provádění pasticcií napříč celou Evropou. Milada Jonášová popisuje praxi v Praze, Tomislav Volek porovnává tento žánr kdysi a nyní.

Publikace je tuzemským příspěvkem k tematice reprezentace holokaustu v narativní kinematografii, disciplíně rozvíjené v rámci tzv. „holocaust studies“. Na příkladu československých a českých filmů o holokaustu natočených mezi lety 1948–2019 se zaobírá funkcí tzv. „historického estetismu“, který jako filmová reprezentace uplynulého času představuje reduktivní historickou syntézu, jejímž určujícím rysem jsou opakující se obsahové a stylové stereotypy označené jako „stereotypy iterace“ a „stereotypy prominence“. Práce je rozvržena do čtyř tematických kapitol. První kapitola nastiňuje obecný pohled na problémy s estetickou reprezentací holokaustu ve vztahu k paměti a minulosti. Ve druhé kapitole je tato problematika teoreticky nahlédnuta v konstrukční rovině narativních příbuzností psané historiografie a fikční kinematografie. Třetí kapitola vymezuje „stereotypy iterace“ vzhledem k ideologickému pozadí doby, ve které byly jednotlivé filmy natočeny, a plní funkci stručné přehledové kapitoly z dějin domácí narativní kinematografie s tematikou holokaustu. Poslední, analytická část práce pojednává v rámci případové studie „stereotypy prominence“ jako povýtce nenarativní metaforické a symbolické postupy při stylizaci filmového obrazu, která svou odlišností od tradiční stavby narace činí historický smysl reprezentovaného koncentrovanějším a působivějším.

Kniha není vyprávěním pouze muzikologickým, ale plnokrevným svědectvím moudrého muže neomylného citu, mimořádně vnímavého, jenž užívá života a k okolnímu světu přistupuje se snahou porozumět všem zdánlivým či skutečným paradoxům uplynulého století. Na otázky Jiřího Hanuše o Leoši Janáčkovi, o české hudbě a o rodící se české identitě odpovídá Miloš Štědroň poutavě a stěží napodobitelným způsobem. Jeho myšlenky mají spád, jsou řazeny v rychlém sledu za sebou, jako by byly zachyceny bezděčně při soukromém rozhovoru. Tím je překlenut prostor mezi odborným jazykem a jazykem běžného života.

Ständertheaters in Prag 1800-1850.

Correspondenz Stiepanek je název konvolutu zhruba stovky dopisů a dokumentů, který leží ve sbírce Národního muzea – Českého muzea hudby. Obsahuje písemnosti, jež prošly rukama Jana Nepomuka Štěpánka (v letech 1824–34 jednoho ze tří spoluředitelů Stavovského divadla) nebo divadelní kanceláří, v níž působili jeho partneři Ferdinand Polawsky a Joseph Kainz. Sám soubor Correspondenz Stiepanek měl bohatý osud; od Štěpánkovy rodiny doputoval přes řadu aukcí a změn majitelů na své dnešní místo až v tomto století.

Dvojjazyčná edice uvádí čtenáře do Prahy první poloviny 19. století, která byla i díky divadlu středoevropskou metropolí. Dopisy dávají nahlédnout do každodenního provozu divadla, tehdy zcela přirozeně provázaného čilými kontakty se zahraničím. O Prahu byl zájem, měla renomé umění-milovného města. Autoři tu chtěli být hráni, přední herci, jimž jejich domovské německé scény poskytovaly v letních měsících přiležitost k cestování, tu chtěli vystoupit. S předkládaným konvolutem lze nahlédnout do příprav těchto hostování, sledovat, kdy a odkud herci přijížděli, ve kterém hotelu se ubytovali a kdy, kam a za jakých okolností odjeli, co nabízeli za role a co nakonec hráli…

Dokumenty vypovídají také o J. N. Štěpánkovi a dávají příležitost k novému pohledu na jeho osobu, která v tomto středoevropském kulturním milieu byla významným a obětavým prostředníkem.

Kniha obsahuje vedle samotné komentované edice pramene tři kontextualizující studie; první, věnovaná J. N. Štěpánkovi, konfrontuje svědectví pramenů se zkreslujícími a marginalizujícími nánosy historiografie, druhá abstrahuje k metodologii vydávání korespondence, třetí sleduje spletitou historii předmětné sbírky.

 Kniha popisuje metodologii a hlavní výsledky projektu ASSET, který mezi lety 2019 a 2021 s podporou programu Kreativní Evropa zkoumal publikum v divadlech v Česku, Rakousku, Finsku, Chorvatsku a Bulharsku. Představen je také zcela nový model segmentace publika dle obsahových preferencí, který v rámci projektu vznikl. Každá ze zemí zapojených v projektu má navíc v knize svou kapitolu, která přibližuje specifika tamního publika a také průběh šetření z pohledu samotných zapojených divadel. Samostatná kapitola je pak věnována Evropské noci divadel jako klíčovému nástroji rozvoje publika na evropské úrovni. Text in Engl.

Tématem knihy jsou české technické scénáře z období 1945 až 1962. Poválečné znárodnění filmového průmyslu ovlivnilo výrobu filmů několika způsoby. Ideologicky vyhovující filmy a ekonomicky efektivní produkce se staly společným cílem. Sovětský filmový průmysl se stal vzorem pro československé filmaře. Například rozlišení literárního a technického scénáře se uskutečnilo na základě sovětských příruček. Přenos sovětské zkušenosti se střetával s československou tradicí. To vyústilo v nevydařené pokusy o implementaci nových postupů. Ve třech kapitolách zkoumám technické scénáře jako 1) téma scenáristických příruček, 2) proměnu formátu technických scénářů, 3) proměny schvalovacích mechanismů. Kombinuji metodologický rámec production studies a screenwriting studies.

Publikace České loutkářství – Tradice a kontinuita je výsledkem dvouletého týmového výzkumu (2021–2022), jehož hlavní inspirací se stal zápis českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2016. Ke zkoumání české loutkářské tradice a jejích fascinujících a dodnes inspirativních proměn se připojily dvě desítky osobností z tuzemského loutkářského světa, jak teoretici a historici, tak také divadelní praktici, amatéři i profesionálové.