Film, Musik und Theater

The standard reference work is a result of the author’s own heuristics. It offers a list of composers from the territory of historic lands of Bohemia, Moravia and Silesia who in their writings paid attention to bassoon.

Profesor Bohumil Nuska, významná osobnost naší současné estetiky a filozofie, uzavírá trilogii o rytmu jako jednom z nejvýznamnějších fenoménů určujících život člověka. Závěrečný a nejrozsáhlejší díl – po předchozích dvou, věnovaných rytmu obecně (2013) a poté z rytmu odvozených kvalit v lidské aktivitě a tvorbě (2016) – nyní autor pojednává o vztahu divadla a rytmu, o typologii divadla, o polysémantičnosti pojmu divadlo a etymologii tohoto slova, dále o dramatu a jeho struktuře a vůbec o základní teatrologické tematice, včetně exkurzu do divadelní prehistorie, a to z autorova unikátního hlediska tzv. symboloniky.

Zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se odehrál přímo pod okny Národního divadla, které se tak – pokolikáté už v dějinách! – symbolicky stalo očitým svědkem počátku společenských změn v celé zemi. Kniha Zpětné zakreslení cesty, v níž vyprávíme příběh Činohry Národního divadla od konce roku 1989 až do roku 2015, sleduje, jak se společenské události promítaly do divadelního organismu a jevištního díla. Dynamická doba zahrnovala proces otevření hranic, majetkové restituce, znovuotevření otázky vztahu Čechů a Němců, privatizace, vyrovnání s totalitami, rehabilitace umlčených umělců, návraty z emigrace, rozdělení Československa, finanční krize, politické aféry a pády vlád, vstup do Evropské unie. Politické dění v zemi bylo provázeno debatou o smyslu a významu Národního divadla v proudu globálních změn. Působení tří polistopadových šéfů Činohry ND, Ivana Rajmonta, Josefa Kovalčuka a Michala Dočekala, je příběhem hledání odpovědí na otázku „čím je národu Národní divadlo“ tak, jak se vyvíjela během 25 let svobodné společnosti.

Najnovším prírastkom knižnej edície filmologického časopisu Kino-Ikon Cinestézia je profil významnej českej dokumentaristky Heleny Třeštíkovej. Napísala ho filozofka a estetička Romana Javorčeková. V knihe sa zamerala na motív domova, bývania a priestoru, ktorý s nimi súvisí. Téma sa v rôznej intenzite a podobách objavuje v celej Třeštíkovej tvorbe už od školského cvičenia Živá voda (1972), v ktorom sleduje, ako vodná priehrada vymaže z mapy dedinu, až po režisérkin zatiaľ posledný film Forman vs. Forman (2019). V profile režiséra, ktorý v detstve počas vojny prišiel o rodičov, potom býval po internátoch, podnájmoch a emigroval bez rodiny, rezonuje téma odlišne než v každom z Třeštíkovej časozberných dokumentov, ako Manželské etudy, Katka či René. Motív domova a bývania ako niečoho, čo podlieha premenám v čase, zároveň súznie s touto režisérkinou najčastejšou metódou nakrúcania.

Nová kniha významného českého esejisty, básníka a filosofa Jana Suka má podtitul „život umělců“, ačkoli může být vnímána rovněž jako sága nebo freska slavné umělecké rodiny autorova pradědečka Antonína Dvořáka a především dědečka Josefa Suka (1874–1935). Skladatelův příběh slouží jako východisko k polyfonické úvaze o charakteru umělecké tvorby na pozadí doby, která až na výjimky bývá vůči umění a umělcům spíš nepříznivá, nechápavá nebo dokonce lhostejná. Sukův esejistický text se vyznačuje množstvím literárních, hudebních, výtvarných a filosofických paralel i kontrastů vytvářejících barvitou mozaiku osudu českého skladatele, ale postihujících i obecnou charakteristiku údělu tvůrců v přelomové epoše devatenáctého až jednadvacátého století. Sukův básnivý esej není pouhou uměleckou biografií nebo memoárovou knihou. Souznívá s texty věnovanými fenomenologii umění a esenci tvůrčího procesu, jaké kdysi napsali Gaston Bachelard nebo Antonin Artaud. Podobně jako oni také Jan Suk je kritický vůči dnešní společnosti do značné míry rezignující na duchovní a estetické hodnoty. Přesto v knize o „melancholickém století oblaku“ vyslovuje naději v návrat „orfického“ nebo múzického principu čelícího barbarizaci a medializaci současného světa.

Publikace se zabývá varhanami dvou nejvýznamnějších barokních varhanářských škol českých zemí. Toto zaměření není náhodné. Obě varhanářské školy už dlouhá léta považujeme za to nejlepší, co přineslo barokní varhanářství českých zemí a co nás úspěšně prezentuje i v evropských souvislostech. 

Samozřejmě to není jen pro řemeslné či výtvarné kvality jejich varhan, nýbrž i kvůli jejich zvukové charakteristice. Ta se skutečně do velké míry vymyká standardu ostatní dobové produkce, aspoň jak ji dnes známe a oceňujeme z dochovaných nástrojů. Podobná hodnocení jsou jistě oprávněná, nicméně založená spíše na subjektivním vnímání. Pohled do existující odborné literatury ukazuje, že snad všichni badatelé se činností obou škol zabývali hlavně z hudebně historického a jen méně organologického či dokonce zvukového hlediska. Tuto mezeru se snaží vyplnit předkládaná publikace, která je výsledkem tříletého výzkumného projektu GAČR. Proto na prvním místě přináší údaje nově provedené terénní dokumentace 14 nástrojů, která byla zaměřena na tak zvané zvukotvorné faktory (Bohušovice nad Ohří, Bochov, Brno, Bulhary, Dub nad Moravou, Kladruby, Němčice, Olomouc-Svatý Kopeček, Olomouc – Klášterní Hradisko, Planá u Mariánských Lázní, Polná, Praha, Střílky, Zlatá Koruna, Žďár nad Sázavou).

Publikaci tehdejšího dramaturga Divadla na provázku, který 18. listopadu 1989 jako první vyhlásil ze scény stávku českých divadel, tvoří z více než třetiny zmenšený reprint výstavy, která byla koncipována pro expedici do Jihoafrické republiky u příležitosti desátého výročí sametové revoluce pod názvem DIVADLO PRO DEMOKRACII – Divadlo na provázku a česká divadla v sametové revoluci 1989 (autor koncepce výstavy: Petr Oslzlý, výtvarný autor výstavy: Joska Skalník). Ta tehdy na 22 jednotlivých a vždy na určité téma zaměřených panelech mapovala fotografiemi umístěnými na podkladové koláži z grafických písemných dokumentů příběh unikátního podílu divadla na společenských událostech, které se odehrály v letech 1987–1990, především pak na rozhodujících společenských změnách roku 1989, pojmenovávaných právě jako sametová revoluce. Pro knižní podobu dopsal Petr Oslzlý k těmto panelům podrobné popisky, jež přibližují dění zachycené na fotografiích. Tuto obrazovou část pak doplnil svými již dříve publikovanými, ale nyní nově zredigovanými texty na toto téma: přednáškou Revoluce českých divadel a divadelnost české revoluce, rozhovorem s Karlem Hvížďalou z druhého vydání knihy Výslech revolucionářů z roku ’89 a přednáškou Divadlo ve svatém kruhu. Veškeré texty jsou zde publikovány jak v české, tak v anglické verzi.

=Dear all I. Bohuslav Martinůs letters to his family in Polička until 1931. Monografie je prvním svazkem připravované edice zabývající se korespondencí českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů s jeho rodinou v Poličce. Tento svazek obsahuje 61 nejstarších korespondenčních dokumentů (dopisy, pohlednice a telegram) z období od jeho studentských let na pražské konzervatoři v letech 1906-1910 až po konec roku 1931. Jedná se o korespondenci jednostrannou, dochovaly se pouze dopisy Bohuslava Martinů adresované rodině, obdržené dopisy skladatel vzhledem k velkému rozsahu své korespondence nearchivoval. I přesto lze v těchto dokumentech nacházet unikátní autentická sdělení, v nichž sám Martinů komentuje svou životní i profesní cestu. Dopisy jsou představeny v podobě diplomatického přepisu a doplněny poznámkovým aparátem.

Publikace mapuje dosud málo známé osudy brněnského německého divadla od okamžiku, kdy je ovládli nacionálně socialisticky orientovaní divadelníci, až po ukončení divadelního provozu ve druhé polovině roku 1944 v důsledku tzv. totálního nasazení. Autor věnuje pozornost dramaturgickým proměnám, činnosti intendantů Theo A. Modese a Franze Klingenbecka i vztahu německého divadla k českému. Přílohou knihy je divadelní program den po dni, podávající informace nejen o premiérách a nových nastudováních, ale i o reprízách a umístění jednotlivých titulů v divadelním programu.

Publikace Moniky Holé komplexně mapující výtvarné pokusy Bohuslava Martinů byla vydána u příležitosti konání stejnojmenné výstavy v Městském muzeu a galerii v Poličce - Centru Bohuslava Martinů v roce 2018. Text in Tschechisch und Engl.

Loutkářská, kostýmní a scénická výtvarnice Irena Marečková absolvovala obor výtvarnictví a technologie na Katedře loutkářství pražské DAMU, kde později také vyučovala (1990 – 2003, Katedra Alternativního a loutkového divadla, 2003 jmenována docentkou).

Jako pedagožka též spolupracovala se studenty Katedry nonverbálního divadla HAMU v Praze a dramatické výchovy neslyšících JAMU v Brně a vedla scénografické semináře na festivalu amatérských divadel Loutkářská Chrudim. Její vyhraněný výtvarný rukopis, jenž je nepřehlédnutelný jak v návrhu, tak v realizaci, ji předurčuje k účasti na projektech s akcentovanou vizuální složkou, ať už na scéně loutkové (např. Divadlo Alfa Plzeň, Divadlo Drak Hradec Králové), činoherní (např. Národní divadlo Brno) nebo operní (Národní divadlo Praha), a to v divadlech českých i zahraničních (Německo, Švýcarsko, Francie, Japonsko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovensko). Text in Tschechisch und Engl.

Pohled na osobnost a dílo Bohuslava Martinů jistě nelze zúžit na téma Martinů a domov. Je to jen část uměleckého fenoménu, byť podstatná. Za totality, kdy se skladatelova tvorba vší svou uměleckou silou nezadržitelně vlamovala do domácího kulturního a společenského života, tedy „domů“, se ukázalo, jak velkou roli při tom v širokých vrstvách sehrála kantáta Otvírání studánek. Tato skladba, koncentrát myšlenek a intonací, která už od šedesátých let nabývala významu legendy, otevřela cestu k porozumění hudbě málo známého Martinů a svým důrazem na hodnotu domova a čistotu lidských duší odkrývala i nehudebním posluchačům svět násilnickým systémem zatajovaný. Nakonec, poté, co byly z ciziny do Poličky převezeny a tam konečně uloženy ostatky slavného rodáka, nebylo možno tento proud už vůbec zastavit. Hudba ukazovala, jakou sílu dokáže uplatnit svoboda ducha, kterou Martinů sám svým mlčenlivým postojem vůči poměrům doma představoval. Studie, články a výklady jednoho z nevětších odborníků na Bohuslava Martinů Jana Kapusty nám s hlubokou erudicí a citlivostí dokládají, kým byl Martinů pro svůj domov a co znamenaly zapovězené Čechy pro něj.

Kolektivní monografie Film a dějiny 7 zkoumá vztah propagandy a filmu/televize (1918–1989). Po úvodním oddílu zaměřeném na dějiny (a samotný pojem) propagandy následují případové kapitoly, které se programově vyhýbají notoricky známým tématům, příkladům sovětské a nacistické filmové propagandy, nebo se je pokoušejí nahlížet z jiné perspektivy: Distribuce a recepce sovětské klasiky/propagandy (Ejzenštejnových filmů, zvláště Křižníku Potěmkin /1925/) v prvorepublikovém Československu. „Henleinovské“, ale i „baťovské“ pokusy o vlastní filmovou produkci. Mohl dokumentární film o německých a českých dějinách, který si objednal Joseph Goebbels, nebýt politickou propagandou? Poslední oddíl cílí na téma „televize a propaganda“. Jedna z kapitol kupříkladu upozorňuje na (dnes už poněkud zasutý a badateli zatím prakticky opomíjený) „největší propagandistický počin ČST v oblasti televizní publicistiky“ 80. let, jímž byl dokumentární seriál Kronika našeho života, v oblasti dramatické tvorby srovnatelný se stále (naopak) známými 30 případy majora Zemana, natočenými o 10 let dříve.

Celobarevná, bohatě obrazově vypravená publikace chce přístupnou formou upozornit na historický fenomén gramodesek v období vymezeném mechanickým záznamem zvuku (1900–1926) – v éře nepochybně zajímavé nejen z hlediska technického pokroku. Abecední seznam etiket v kvalitních reprodukcích zahrnuje etikety takových gramodesek, kde se na realizaci příslušné nahrávky podílel český interpret, ať šlo o instrumentalistu, vokalistu nebo dirigenta českého či zahraničního hudebního tělesa. Tento soupis je odrazovým můstkem k předvedení tehdejší grafické vynalézavosti, různorodosti repertoáru a k oživení mnoha jmen neprávem zapomenutých umělců. Čtenář se ve zhuštěné a čtivé formě dozví základní informace, ale i „perličky“ o okolnostech tehdejšího způsobu natáčení. Publikaci doplňuje rejstřík jmen a firem.

Josef Ticháček (1807-1886) patřil mezi výrazné pěvecké osobnosti nejen díky originální interpretaci oper a hudebních dramat Richarda Wagnera, ale především pro svoji uměleckou komplexnost. Za svůj život absolvoval bohatou pěveckou kariéru v Německu, ale i v řadě dalších zemí Evropy. Byl takřka pěveckým symbolem Wagnerova hudebního dramatu a ryzím archetypem oboru Heldentenor. Již za Wagnerova života se navíc stal významným propagátorem skladatelova díla. Rodák z Čech zpíval v ústředních rolích světové premiéry Wagnerových oper Rienzi a Tannhäuser. Tomuto umělci patří v našich kuloárech zasloužený obdiv již proto, že definoval parametry tehdy nově vzniknuvšímu hlasovému oboru Heldentenor. Nejen, že byl Wagnerovi celoživotním přítelem, předobrazem většiny heroických postav, ale ve světovém pěveckém kontextu jej lze bez nadsázky řadit na úroveň Emy Destinnové či Karla Buriana. Pro svůj pěvecký um byl uznáván Franzem Lisztem i Robertem Schumannem, Hector Berlioz pro něj napsal Sanctus ve svém Requiem a Giacomo Meyerbeer zase sólové party do své opery L"étoile du nord.