Film, Musik und Theater

houfy bílých psíčků v dramaturgii i v životě...

Více než dvě desetiletí připravuje Olga Jeřábková pro Český rozhlas pořady, v nichž se pozvaní hosté ohlížejí za svým dosavadním životem. K mikrofonu zve ty, kteří svým vyprávěním nejen zaujmou, ale především překračují osobností rámec své profese, a jejich životní zkušenosti a pohled na svět si zaslouží být zaznamenány. Ty nejlepší z rozhovorů se dočkají i tištěné podoby. Je to i případ Petra Oslzlého, významného brněnského dramaturga, kmenové osobnosti Divadla Husa na provázku, herce, scenáristy, režiséra, dlouholetého ředitele Centra experimentálního divadla, rektora JAMU a v neposlední řadě občanského aktivisty, organizátora divadelní stávky v roce 1989 a poradce prezidenta Václava Havla. Jeho život se odehrával na prknech, která občas znamenala svět, ale často také boj s domácími normalizačními kádry nejen o svobodu uměleckého vyjádření, ale hlavně o svobodu občanskou. Divadelní gesto u něj splývalo s gestem politickým. V deseti vyprávěních se čtenář v kostce dozví, jak to vlastně bylo s Husou a Divadlem na provázku, s podzemní univerzitou, divadelní stávkou, čí byl rudý telefon v bývalé Husákově pracovně a komu musel Petr Oslzlý vyhrožovat stávkou v časech porevolučních, aby se Husa konečně dočkala svého divadla. Prozradí se i tajemství, k čemu byly dobré houfy bílých psíčků.

Kniha se zaměřuje na fenomén náboženských poutí na území Moravy a někdejšího rakouského, dnes českého Slezska v období baroka s přesahem do poloviny 19. století. Sleduje zejména literární texty, které v rámci poutí vznikaly. Edičně zpřístupňuje a komentuje 75 vybraných poutních písní z kramářských tisků, kancionálů a poutních příruček. Neomezuje se přitom pouze na proslulá moravská a slezská místa (Křtiny, Svatý Kopeček, Hostýn, Vranov ad.), ale postihuje i ta méně známá (např. Rychnov na Moravě, Prašivá, Jalubí) a představuje také významný fenomén přeshraničních poutí (Mariazell, Čenstochová, Šaštín ad.). Kromě ediční části, komponované podle jednotlivých lokalit, obsahuje kniha úvodní studii, která umísťuje poutní písně do širších kulturněhistorických souvislostí. Bohatá obrazová příloha přináší reprodukce dobových tisků, grafik i současné fotografie poutních míst. Závěrečný katalog registruje celkem 897 písňových textů.

Antonín Buchtel, A Collector with a Kind Soul, and His Collection of Musical Instruments.

Monografie o sbírce hudebních nástrojů Antonína Buchtela prezentuje kolekci uloženou dnes v Národním muzeu – Českém muzeu hudby i pozoruhodnou osobnost samotného sběratele. Buchtel získal společně s teologickým vzděláním široký kulturní rozhled, který navíc doplňoval jeho celoživotní zájem o hudbu. Knihovna spolu s hudebním archivem Antonína Buchtela tvoří důstojný protějšek k jeho sbírce hudebních nástrojů. V současném rozsahu představuje Buchtelova sbírka a její osudy velice zajímavou kapitolu nejen v rámci muzejního fondu, ale i v historii české hudební kultury. Průzkum této sbírky a osobnosti jejího majitele otevřel před autory autentický svět druhé poloviny 19. století z pohledu kultury, již lze slovem „regionální“ nazývat pouze z hlediska geografického. Česko-anglická publikace se vedle zasvěceného výkladu vyznačuje i bohatým obrazovým doprovodem.

Bratři Lumierové promítali první pohyblivé obrázky před 130 roky. V roce 1930 měl potom premiéru první ozvučený československý film - Tonka Šibenice.

S úplnou samozřejmostí dnes chodíme do kina nebo si filmy pustíme doma přes televizní obrazovku. Na chvíli žijeme životy jejich hrdinů, ale jejich hlášky si pamatujeme ještě dlouho po The End.

Před dvěma roky vydalo nakladatelství Galerie EfEf s.r.o. knihu Shakespeare, Havel a ti druzí. Kniha korespondující a pohrávající si s divadelními dramaty byla nadmíru úspěšná. Proto přichází její volné pokračování na téma filmových hlášek. Na sedm desítek fotografik Miroslava Fořta vytváří další rozměr fenoménu filmu.

Bohuslav Martinů´s Letters to his Family in Polička in 1934 and 1935.

Monografie je třetím svazkem edice zabývající se korespondencí Bohuslava Martinů s jeho rodinou v Poličce. Tento svazek obsahuje 56 korespondenčních dokumentů z let 1934 a 1935. Jedná se o korespondenci jednostrannou, dochovaly se pouze dopisy B. Martinů adresované rodině. I přesto lze v těchto dokumentech nacházet unikátní autentická sdělení, v nichž sám Martinů komentuje svou životní i profesní cestu, aby své informace, záměry či postoje sděloval nejbližším rodinným příslušníkům, ale často jejich prostřednictvím i širšímu okruhu přátel v Poličce a v Československu. Dopisy jsou v české verzi předkládány v diplomatickém přepisu včetně jejich faksimile a jsou doplněny poznámkovým aparátem. Monografie je zpracována v česko-anglické podobě.

Publikace se zabývá vývojem filmové a televizní propagandy v historických a politických souvislostech, které se dotýkají českých zemí. Ve dvacátém století proběhly tři globální konflikty – dvě světové války horké a jedna studená. V nich hrála stále významnější roli propaganda. Od první světové války se stal důležitým nástrojem manipulace film. Jeho fotografický naturalismus snadno přesvědčoval diváky, u nichž vyvolával dojem viděného „na vlastní oči“. Ten umocňovala zvyšující se technická kvalita obrazu a nové možnosti kamery, umožňující natáčení vynalézavějších a účinnějších záběrů uprostřed bojů. Zároveň však filmový obraz ukazoval fikci, kterou často vydával za skutečnost. Filmový zvuk znamenal další umocnění manipulativního působení. Publikace rozebírá filmy animované, dokumentární a hrané, i tvorbu televizní. Zároveň poukazuje na vlivy nacistického Německa a Sovětského svazu, jejichž zájmům tuzemská propaganda sloužila.

Michal Hýbek nebyl jen „kameraman disentu“, byl všestrannou osobností s kontakty a zájmy v oblasti hudby, výtvarné kultury a divadla, o kterých přinášel svou tvorbou svědectví. Byl mimo jiné autorem prvního dokumentu o Václavu Havlovi a také jednou z hlavních postav Originálního videojournalu. Jan Bernard rekonstruuje Hýbkovu životní pouť na základě průzkumu velkého množství archivních materiálů i rozhovorů s pamětníky. Kniha tak rozšiřuje dosavadní poznání dějin každodennosti a alternativní kultury v socialistickém Československu a přináší i nové informace o zrodu filmového a televizního průmyslu na počátku 90. let.

Pro rozsáhlé dílo Jana Švankmajera je typické nejen překračování hranic tvůrčího projevu, které se bohatě ukazuje v jeho filmové, výtvarné i slovesné tvorbě, ale i schopnost vtisknout těmto objevným cestám jedinečný a zcela nezaměnitelný charakter. Vyplývá to z pevného ideového ukotvení jeho tvůrčího pohledu na svět (i vhledu pod jeho povrch) v doméně surrealismu, jehož konstantou a přímo nezbytnou podmínkou je schopnost neustále obnovovaného kritického pohledu na současnost a na její převládající společenské a ideologické pseudohodnoty.

Ve Švankmajerově nejnovější knize se volně prolínají jeho hlavní autorské přístupy. Obsahuje fragmenty scénářů, včetně jeho milovaných taktilních fantasií, příběhy složené z koláží, záznamy snů, reflexe každodenního života, to vše pod jednotícím úhlem imaginace, která si neklade žádné meze, neboť pak by podle autora byla pouhou zradou svého výsostného poslání. Právě ona dává jeho knize — přes její rozmanitost a zdánlivě nahodilou členitost — jednotící linii. Tu však nelze v ničem přirovnat k literárně rozvíjenému syžetu, ale daleko spíše k pocitu z jízdy po peřejích horské řeky, která přes svou divokost pevně drží čtenáře v jeho loďce a nedovolí mu polevit v pozornosti.

Tvůrce legendární inscenace Balada pro banditu (1975) Zdeněk Pospíšil (1944–1993), patřil spolu s Evou Tálskou a Peterem Scherhauferem nejen k prvním absolventům obnoveného oboru režie na brněnské JAMU, ale i k zakladatelům Divadla Husa na provázku, jeho Dětského studia a zdejším kmenovým režisérům. Zatímco jeho dvěma kolegům a jejich inscenační tvorbě věnovala odborná teatrologická veřejnost alespoň dílčími studiemi pozornost, v případě Zdeňka Pospíšila je situace značně odlišná. Souvisí to ostatně i s Pospíšilovými životními osudy – odchodem do švýcarské emigrace a nezdařeným porevolučním pokusem o proměnu pražského Hudebního divadla v Karlíně v muzikálovou scénu evropského významu, jenž nakonec vyústil v osobní tragédii. Publikace se snaží zaplnit vzniklou mezeru a v širším kontextu vůbec poprvé mapuje jeho životní a uměleckou dráhu jako celek.

Další publikace muzikologa Viktora Velka opět povrzuje jeho zájem o dějiny opery a hudební kulturu Čechů žijících ve Vídni v 19. a 20. století. Biografie slavného operního pěvce Richarda Kubly (1890-1964) završuje ediční plán trilogie s názvem Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní / Tonkünstler zwischen Ostrau und Wien.

Kniha rekonstruuje život a dílo v plné a podrobné šíři, tj. nechybí přehledy rolí, nahrávek, rozhlasových vystoupení apod. Na chronologické řazení v závěru navazují tematická intermezza typu Kubla a film, Kubla a ženy, Kubla skladatelem?, Kubla a automobil apod.

Kublova cesta vedla z rodné Ostravy přes nedokončená studia práv do Vídně na akademii. Ve Vídni se rychle uplatnil ve Volksoper, po roce 1918 působil v Praze v Novém německém divadle a pak i řadu sezón v Národním divadle, hostoval na řadě českých a slovenských scén, též na zahraničních scénách (mj. reprezentoval Národní divadlo v představení Prodané nevěsty v Chicagu), celkem vystoupil na čtyřech kontinentech.

Publikace přibližuje životní a profesní příběh šesti žen, které se významným způsobem zapsaly do dějin baletu, tance, pantomimy, režie, choreografie, pedagogiky či publicistiky, a které spojuje výjimečné působení v oblasti tanečního divadla. Jsou to: Božena Brodská, Zdenka Kratochvílová, Eva Kröschlová, Hana Machová, Jiřina Šlezingrová a Inka Vostřezová. Klíčem k jejich výběru byl projekt IDU Orální historie českého divadla, tedy natočená vzpomínková vyprávění. Životopisné kapitoly jsou v knize doplněny reflexemi odborníků na danou oblast.

Městské divadlo v Krnově bylo v Českém Slezsku vedle městských divadel v Opavě a v Tešíně nejmladší a nejmenší z divadel s německy hrajícím souborem. Monografie podává chronologický výklad jeho historie. Autorka popisuje jeho produkci, potenciál publika, organizaci a umělecký dosah v širokém kontextu historie německojazyčného divadla na Moravě a ve Slezsku.

Monografia sa zaoberá tvorbou prof. Jozefa Cillera (1942), ktorý patrí medzi najúspešnejších slovenských divadelných scénografov, venuje sa však aj kostýmovej tvorbe, televíznej a filmovej scénografii, architektúre, dizajnu či paradivadelným akciám, výstavám a eventom. Za svoju tvorbu získal viacero ocenení ako - zlaté medaily na Pražskom Quadrienalle 1975, 1983, zlatú medailu na Trienalle v Novom Sade 1974 a i. Monografia má dve časti. Obrazová časť pozostáva takmer zo 70 výtvarných návrhov a ich realizácií doma a v zahraničí. Osobitosťou koncepcie sú anotácie k scénografiám v slovenskom a anglickom jazyku, ktoré sú zároveň ich filozofickým základom. V textovej časti je každá kapitola tematicky zameraná tak, aby prostredníctvom rôznych optík poukázala na hlavné znaky tvorby Jozefa Cillera v jeho divadelnej aj v inej umeleckej tvorbe, vrátane teórie scénografie.

Monografie je regionální historiografickou sondou v prostoru české divadelní kritiky. Zachycuje kontext kritické reflexe profesionálního činoherního divadla ve dvou přirozených divadelních centrech – v Ostravě a v Olomouci – v letech 1956–1970, a představuje tak první dílčí příspěvek k dějinám divadelní kritiky na Moravě. Publikace prezentuje výsledky dvouletého výzkumu. Jádrem je lexikon kritiků, kteří přispívali svými recenzemi v padesátých a šedesátých letech pravidelně do denního i odborného tisku a současně byli profesně spojeni se sledovanými městy. Druhou část tvoří rámcová studie, která vymezuje divadelní kritiku jako specifickou teatrologickou disciplínu, definuje její funkce v prostoru divadelní kultury a zmiňuje i limity historického výzkumu divadelní kritiky.

Jedinečný životní příběh divadelního umělce, který se jako první z českých herců ve dvacátých let uchytil a uspěl v Hollywoodu. Dosud nepublikované vzpomínky operního a operetního pěvce Antonína Vaverky (1868–1937) přibližují osudy herce, který se ve svých 52 letech vydal zkusit štěstí v Americe. Dostal se až do Hollywoodu, kde prorazil díky postavě císaře Františka Josefa I. ve filmu Ericha von Stroheima Merry-Go-Round. Hrál zde v 25 filmech nejednou špičkových režisérů, jako byli Ernst Lubitsch či Cecil B. DeMille. Zažil na place největší hvězdy amerického filmu 20. let v čele s Glorií Swanson či Gretou Garbo, zažil i nástup zvukového filmu. V roce 1932 se vrátil do Československa a své zážitky sepsal, dokud byly čerstvé.