Religion

Sborník přiblíží a umožní čtenáři pochopit tohoto světce a velikána našich dějin. Svatý Vojtěch byl nově objeven po pádu ideologie 20. století na přelomu tisíciletí. Svatý Vojtěch či svatovojtěšská tradice vyjadřují zájem o člověka, zápas o potlačení otrockého násilí, neboť v jeho době byla Praha největším tržištěm lidských otroků. Úsilí o obnovu církve, která požaduje vzdělanost a morální náročnost v životě kléru spolu se vznešeným, společensky důležitým posláním rodiny, to jsou priority, které musejí zavazovat křesťany a církev i v 21. století.

Předložená monografie je věnována velké biskupské osobnosti – Josefu Hlouchovi.

Autor podrobně nahlédl již do Hlouchova dětství a vylíčil zde detailně rodinné poměry, z nichž vyšel, jeho studia, nejprve na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a pak na teologické fakultě v Olomouci i etapu kněžské činnosti. Podařilo se mu zároveň velice dobře zachytit a zdůraznit ty duchovní postoje a aspekty Hlouchovy činnosti, které se projevují i v pozdějších obdobích, a z nichž vychází ve své kněžské a biskupské službě. Josef Hlouch totiž bezesporu patří ke generaci kněží, jež se stala hybnými silami snah o hlubokou duchovní obnovu, reagující na poválečnou společenskou i duchovní krizi. Hlavní část životních osudů je spojena s obdobím po roce 1945, kdy je jmenován českobudějovickým biskupem, a to v době, kdy sílí zápas o další podobu společnosti i státu. Je logické, že velmi obsáhle tematizoval František Kolouch biskupovy osudy během komunistického režimu, kde se mu podařila vystihnout i vnitřní pnutí, které v církvi existovala po etablování totalitní vlády v roce 1948. Zmiňuje těžkou situaci biskupa poté, co zesiluje represivní tlak, který ústí do biskupovy internace.

Hlavním smyslem navrácení církevního majetku je svoboda církví odpovědně řídit sebe samy. Svědectví, jak svěřené jmění církev spravuje, je součástí věrohodnosti jejího poslání. Jednotlivé příspěvky známých českých autorů přinášejí podněty z rozmanitých zorných úhlů k utváření spirituality křesťana, která zohledňuje požadavky chudoby v kontextu solidarity s potřebnými a uvědomuje si nezbytnost výchovy k utváření alternativního životního stylu. V moudrosti církve lze najít mnoho užitečného, i to, jak naplnit úkol péče o domov v nelehké roli správce pozemských statků.

Podtitul: Česká katolická teologie 1850-1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu.

Kniha je první prací tohoto rozsahu a tematického zaměření u nás. V úvodu autor představuje zejména aplikovanou metodu a zásadně odmítá ideologický ateismus i fundamentalistický kreacionismus.

První kapitola je věnována problematice astronomie a kosmologie, druhá pojednává o poměru teologie k darwinismu v oblasti fauny a flóry, konečně třetí a nejspletitější vypovídá o tom, jak se teologie vyrovnávala s teorií evolučního způsobu vzniku - stvoření člověka.

V díle se objevuje celá řada nových zjištění také na nevyhnutelných kontextuálních rovinách jednak dějin světové teologie, jednak dějin přírodních věd, a to na světové i české národní úrovni.           

František Šmahel patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám české a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu.Kniha o společenské imaginaci v čase krize víry a nahromaděného společenského přetlaku. Šmahelův Hus je mužem pochybností, mužem hledáním pravých cest. Mužem vzorů a ideálů, zosobněných biblickým životem a ostře uvažujícím Wyclifem. Zároveň je však reformátorem, který nahlíží vše, co čte, kritickým duchem univerzitního mistra. Na rozdíl od mnoha soudobých kritiků církve jeho doby však umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi, s tušením, že není návratu. Soudcem mu však není pouze Bůh, nýbrž i jeho vlastní svědomí, stejně jako pocit zodpovědnosti vůči těm, k nimž mluví a kdo mu naslouchají.

V knižním rozhovoru reflektují jeho autoři témata, která jsou současnému pražskému arcibiskupovi drahá: smysl tradice, zvláště katolické v kontextu moderních českých a evropských dějin, kořeny víry a věrnosti církvi, dějiny domikánského řádu a jeho přínos do mozaiky církevní minulosti i současnosti. V knize se odrážejí hluboké historické znalosti současného nástupce svatého Vojtěcha na arcibiskupském stolci, jeho dnešní názory na českou společnost a stát, na stav dialogu státu a církve. Široký záběr rozhovoru dává jedinečným způsobem nahlédnout do myšlenkového světa Dominika Duky, současné hlavy české katolické církve.Mons. Dominik Duka OP (1943, Hradec Králové) je 36. arcibiskup pražský, metropolita a primas český (jmenován 13. února 2010).

Kniha se skládá ze dvou částí: První je spis "Pražští mučedníci" od Klementa Minaříka OFM - nikdo se tímto tématem nezabýval tolik co on. Druhou částí je malá antotogie, kterou tvoří většinou úryvky z pramenů, a to texty kronikového typu, překlady hlavních svědectví ze 17. století, nechybí ani část poému o pasovském vpádu od Jana Černovického a na závěr úryvek o osudech jednoho z hlavních viníků vraždění, Matouše Hovorčovského.

Pojednání o templářích v Českých zemích a archivních památkách po nich je separátem z periodika Heraldika a genealogie r.XXXVI, č.1-2, Praha 2003.

Osmý ročník revue Parrésia otevírá rozsáhlá studie M. Řoutila, v níž na základě textů legend zkoumá paradoxní rysy křesťanské svatosti.

M. Černý připravil z archivních materiálů edici korespondence českého Athosana Sávy Chilandarce s chemikem J. Z. Raušarem, jež doplňuje již známá fakta ze života této zajímavé osobnosti. Cyrilometodějskou tematiku uzavírá druhá část překladu studie J. M. Vereščagina s novou koncepcí vzniku hlaholice a rozhovor s jejím autorem.

V oddílu Orientalia najdete mimo jiné práce o dvou významných světcích východní i západní církve ? Efrémovi Syrském a Řehoři z Nareku. Podnětný příspěvek k problematice translace vědění na ose Východ-Západ představuje studie M. Martina, věnovaná latinským překladům řeckých děl 12. a 13. století ve vztahu k jižní Itálii, Sicílii a severoitalským městským státům.

Klademe-li úporně důraz na „racionálnost“, končíváme často v „iracionalitě“ a naopak. Jedno nemůže zdravě růst bez druhého. Rozum a city nestojí proti sobě, ale vzájemně se potřebují, jen tak je možné poznávat integrálně (plně, celistvě). Český jezuita, kardinál Tomáš Špidlík se v samém závěru svého života důsledky roztříštěnosti celku života na fragmenty důkladně zaobíral. Bystře a kompetentně nás provází tím, co dnešní civilizace postrádá: úctu k celku života. Zároveň jde o objasnění zkušenosti člověka se symbolem, zejména, existuje-li záplava jeho nesprávných interpretací, a o způsob vnitřního, tedy celkového nahlížení na realitu kolem nás. Překlad z italského originálu Una conoscenza integrale La via del simbolo.

Monografie pojednává o problematice mesiánských židů, s nimiž je autor řadu let v přímém osobním kontaktu. V české odborné literatuře se jedná o téma naprosto nové. Předpokladem prezentace a určitého vyhodnocení daného náboženského jevu je pochopitelně současný kontext debaty mezi judaistickými mysliteli a křesťany o postavě Ježíše z Nazareta, o čemž pojednává první kapitola. Diachronním předpokladem porozumění problematice mesiánských židů je historie prvních staletí, kde se objevují různé proudy židokřesťanství.

P. Alvaro Grammatica Th.D. – biskupský vikář pro evangelizaci, italského původu, žije v Plzni.