Literaturwissenschaft

Velikán české novinařiny v polistopadových textech. 
Milan Kundera o něm tvrdil, že by byl nejlepším ministrem zahraničí v polistopadové éře. Antonín J. Liehm proslul zejména svou novinářskou činností během šedesátých let u nás a následný exil z něj učinil mimořádnou postavu evropské kultury. Patřil k těm několika silným hlasům, které zvládaly kriticky komentovat českou kulturu, umění, společnost i politiku za každé konstelace. A nepřestal ani po pádu železné opony a návratu Československa k demokracii. Výbor z jeho polistopadových textů ukazuje, že ať už jeho tématem byly nové české filmy, kulturní politika, nebo reflexe novinářské práce, vždy psal s vědomím širšího celku a souvislostí, které společenský a kulturní život propojují s dějinami a perspektivou do budoucna. I proto je Liehmova publicistika i po letech často velmi aktuální a má co říct ke stavu nejen české společnosti a kultury.

Antologie je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky).

Osvícenský encyklopedismus, představovaný např. Chambersem, Diderotem a d’Alembertem či projektem Encyclopaedia Britannica, se velmi lišil od předosvícenského encyklopedismu Alsteda, Bisterfelda, Komenského nebo Leibnize. Osvícenská encyklopedie byla sama o sobě (ze strukturního hlediska) slovníkem hesel, rejstříkem, abecedním seznamem doplněným křížovými odkazy či, nanejvýš, přehledovými schématy. Předosvícenská encyklopedie oproti tomu považovala rejstřík za studijní pomůcku, tematickou stavbu pak za organizační, metafyzicky založený princip svého uspořádání. Monografie se věnuje intelektuálním dějinám předosvícenského encyklopedismu: jednak zrodu kulturní ideje encyklopedie z několika konkrétních kognitivních metafor, jednak intelektuálně prosopografické konstelaci osobností kolem dvojice encyklopedistů Komenský–Leibniz.

v českém filmu.

Termín „socialistická detektivka“ vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let v zemích tzv. východního bloku jako reakce na soudobou západní žánrovou produkci, zejména na tzv. „police procedural“, a měl znamenat kvalitativně umělecky vyšší podobu žánru postavenou primárně na třídně determinovaném zobrazení kriminální činnosti a oslavném zobrazení práce bezpečnostních složek jakožto obránců socialistického zřízení a jeho budování. Publikace sleduje okolnosti a kontext prosazování konceptu „socialistické detektivky“ a různé podoby jednak vymezování se vůči této oficiální doktríně, jednak naopak jejímu podvolení se. Zatímco v 60. letech, která jsou dnes odbornou i laickou veřejností vnímána jako pomyslný zlatý věk českého detektivního filmu, tvůrci teorii socialistické detektivky víceméně odmítli, v následujícím normalizačním období se naopak detektivní a kriminální žánr plně podřídil ideologické službě režimu.

Kniha představuje všechny hlavní ankety, které proběhly v prostředí surrealisticky orientovaných tvůrců sdružených kolem osobnosti básníka a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986). Přestože je na tyto ankety odkazováno v odborné literatuře, ze značné části zůstávaly pro čtenáře nepřístupné. Tradice anket přitom v surrealistickém hnutí od jeho počátku zakládala významný prostředek diskusní reflexe a vývojového přehodnocování surrealistického světonázoru. Obsahově se ankety z padesátých a šedesátých let zaměřují především k otázkám poválečné proměny principů a psychosociálních funkcí imaginativní tvorby, ankety z let sedmdesátých a osmdesátých se spíše orientují k surrealistické fenomenologii imaginace ve specifických tematických oblastech (analogie, interpretace, strach, humor, hra apod.). Kromě Vratislava Effenbergera na otázky odpovídali Karol Baron, František Dryje, Stanislav Dvorský, Jiří Kolář, Petr Král, Jindřich Kurz, Albert Marenčin, Mikuláš a Emila Medkovi, Alena Nádvorníková, Martin Stejskal, Ludvík Šváb, Eva a Jan Švankmajerovi, Václav Tikal a další.

Kniha akcentuje úlohu poezie v životě dětí a mládeže, v mezigenerační komunikaci i ve školním dialogu mezi učitelem a žákem. Je koncipována tak, aby podpořila odborný zájem o literaturu pro děti, ale také aby se stala oporou pro učitelskou veřejnost i běžného čtenáře. Lze v ní najít interpretačně komentovaný přehled autorské poezie pro děti a mládež perspektivou autorského zastoupení, básnické formy a výrazu, věkového určení, umělecké hodnoty či nakladatelského zájmu. Publikace poskytuje orientaci ve vazbě k literatuře pro dospělé, k folklornímu říkadlu, vymezuje se intermediálně zvláště k hudbě a výtvarnému umění (například v tvorbě Petra Nikla) a přitom nezapomíná ani na didaktický kontext. Ptá se na to, jak je poezie zastoupena v aktuálně využívaných čítankách a jak se s ní pracuje ve výuce. V neposlední řadě nabízí náměty pro realizaci výuky, jejíž stěžejní aktivity tvoří interpretace básnických textů.

Evropská fascinace vším japonským se na konci 19. a počátku 20. století nepropisovala jen do výtvarného umění či prózy, ale našla si cestu i do prací českých básníků a básnířek. Oslepeni závějemi okvětních lístků sakury zpívali o záblescích slunce na samurajských mečích i tragických osudech zrazovaných gejš, pokoušeli se napodobovat tradiční básnickou formu haiku… anebo si naopak z toho všeho dělali trochu legraci. Antologie Je ještě někde jiný svět, která vychází jako druhý svazek edice Struny šamisenu, soustřeďuje na osmdesát básnických žaponerií, časových skladeb či populárních písní vytvořených před rokem 1945 a je doprovozena kontextovými výklady a cyklem původních ilustrací Evy Sakumy.

Struny šamisenu se rozeznívají představami o daleké „zemi vycházejícího slunce“, jak tyto zaznamenávali čeští spisovatelé a spisovatelky, cestovatelky a cestovatelé let minulých. Pro poutavé i patetické, zábavné i zajímavé, naučné i naivní psaní o Japonsku, jaké se v Čechách a na Moravě začalo rozvíjet od konce 19. století, se zažilo dnes už s lehce ironizujícím přídechem skloňované označení „žaponerie“. Naše ediční řada chce tyto leckdy i pozapomenuté, desítky let nevydávané texty nabídnout novému publiku. Předkládá mu je s nově pořízeným ilustračním doprovodem od současných českých výtvarníků a výtvarnic.

Monografie Budovat ráj – Bourat peklo zkoumá obrazy diktatur dvacátého století projevující se v dílech fantastické literatury, která do jisté míry stále ještě stojí na okraji vědeckého bádání. Zaměřuje se především na odrazy komunistické ideologie v dystopické a utopické literatuře, zároveň na předobraz komunistické ideologie ve starší utopické literatuře, a také na reflexi nacistické ideologie v literatuře dieselpunkové. Autor bádá o kontinuitě utopického a dystopického psaní od barokní literatury po současnost, přičemž utopie uvažuje zejména (avšak nejen) v jejich propagandistické variantě zaměřené na dobývání vesmíru, v dystopiích se ptá po otázce kolektivní i osobní identity a v případě dieselpunku hledá nejen samou podstatu žánru, ale také jeho projevy v české a evropské literatuře, stejně jako spojení s totalitarismem.

Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe nebo formování literárního místopisu jako živé připomínky historicko-literárních souvislostí. Vymezení regionu chápaného v hranicích bývalého Východočeského kraje naznačuje, že se zdejší literární život neomezuje na izolovaná centra, ale přirozeně prostupuje do celonárodních rovin literární kultury. Na první pohled různorodá témata spojuje důraz na dynamické utváření literární kultury v rámci neustálého dialogu spočívajícího ve vymezování se vůči tradici na jedné straně a hledání nových cest na straně druhé nebo naopak v úsilí o potvrzování kontinuity minulého a současného.

Třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (z. 1400) se do obecného povědomí zapsal především svými spory s králem Václavem IV., které vedly k umučení Jana z Pomuku (později svatořečeného Jana Nepomuckého). Mnohem méně je známo, že Jenštejn byl plodným a nadaným literárním tvůrcem, jenž ve svém rozsáhlém díle reflektoval palčivé problémy tehdejší doby, stěžejní otázky lidské existence i hlubokou osobní zbožnost. Právě tomuto rozměru Jenštejnova působení je věnována naše kniha. Přináší první kritickou edici kompletní sbírky arcibiskupových soukromých modliteb (Oraciones) s českým překladem a začleňuje ji do kontextu jeho životních osudů i stavu zpřístupnění jeho tvorby. Sbírka zahrnuje osmnáct prozaických i veršovaných modliteb, které vydávají jedinečné svědectví o Jenštejnově niterném duchovním životě, o jeho obavách i nadějích. Svou autentičností a naléhavým tónem však tyto texty mohou oslovit rovněž dnešního člověka, a získat si tak srdce čtenářů i po šesti staletích od svého vzniku.

knihovny v Praze.

Rukupisná i tištěná kniha jakožto vysoce kulturní objekt se během 16. století postupně infiltrovala do sociálně různorodého prostředí. Její působení bylo spjato s metropolí, s bohatými městy, městečky či vzdálenými kouty českého království, s představiteli nižší a vyšší aristokracie i duchovenstva, s měšťany nebo jednotlivci z lidových vrstev, ovšem ke čtení kvalifikovanými.

Rukopisná kniha měla privátní charakter, zatímco tištěné vydání se stalo široce obchodovatelným zbožím. Obě podoby textu chránila knižní vazba, jejíž exteriér mohl být povýšen individuálně pojatým slepotiskem, anebo naopak paušalizován sériovou výrobou.

Boj o volnou plochu průběžně obrací čtenářovu pozornost k celospolečenské mentalitě a osobnímu vkusu, a to proto, že slepotisk není totéž co ilustrace, která vždy závisela na textu. Slepotisk měl šanci odrážet způsob myšlení koncového zákazníka, soukromou preferenci i konfekční (masový) vkus, a to mnohem nápadněji než unifikovaná typografie.

Publikace stojí na pomezí knižní kultury a dějin umění. Zkoumá výzdobné koncepty slepotisku na knižních vazbách českého původu 16. století. Ukazuje se, že přístup knihvazačské dílny i přístup zákazníka k výzdobě byl ovlivněn skladbou nářadí (kolek, váleček, plotna), mentalitou nebo sociálním, finančním i vzdělanostním zázemím. Poněvadž se česká, převahou utrakvistická společnost nemohla dlouho zbavit závislosti na pozdně středověkém způsobu života, průvodní jev výzdobných konceptů tvořilo napětí mezi strachem z prázdnoty a volnou plochou. Od tohoto nového zjištění se odvíjejí otázky, do jaké míry byl český slepotisk 16. století proněmecký a zda je vůbec vhodné při jeho hodnocení paušálně uplatňovat renesanční kritéria.

Bible kralická zaujímá v bohaté tradici českých převodů Písma postavení výjimečné. Specificky český nápravný směr středověké západní církve, jednota bratrská, vytvořila soustředěným kolektivním úsilím svých vzdělaneckých elit vybroušený a jednolitý převod z původních jazyků a soudobých nejlepších protestantských překladů. Po šestidílném vydání, v němž novozákonní svazek představoval revidovaný a v poznámkovém aparátu výrazně rozšířený Blahoslavův překlad, následovaly další edice. Nejpodrobněji komentovaným biblickým dílem bratří se stalo druhé vydání posledního dílu Šestidílky, samostatně publikovaný Nový zákon z roku 1601, na němž se výrazně podílel kalvinisticky orientovaný biskup Zachariáš Ariston. Právě zmíněná úprava z počátku 17. století, v níž se završuje předbělohorská bratrská tradice komentovaného novozákonního překladu a jež předznamenává znění poslední Kralické bible z roku 1613, je nyní čtenářům předložena v kritické edici, zachycující všechny jazykové varianty od Blahoslavova prvního vydání Nového zákona z roku 1564 do poslední kralické verze z roku 1613 a hlavní dobové cizojazyčné předlohy, z nichž bratří mohli čerpat. V dějinách vědeckého úsilí se tak díky kolektivu bohemistů a biblistů poprvé uskutečňuje myšlenka, o jejíž realizaci usilovaly generace předchozích badatelů: kritické vydání novozákonního textu Bible kralické.

V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým?

V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie (John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu (Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými (Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).

Experimentální výprava za časem, postavami a současnými podobami českého románu. Pojmy čas (vyprávění), postava a román neumožňují intelektuálnímu čtenáři ani badateli rychlé a efektní polapení. Rodí se totiž ze složité syntézy — sdílená zkušenost s lidmi, časem a narací se zde vetkává do pojmového myšlení a řeči, celému procesu přitom vládne jen svobodný zákon literatury. Monografie Čas, postavy, román podniká do prostoru této syntézy jedinečnou výpravu. Využívá při tom hermeneutické modely převzaté z Ricśurova Času a vyprávění, ale též výsledky kognitivní naratologie. Výsledkem je neotřelé nasvícení (možností) románové teorie a interpretace.

Monografie sleduje židovskou náboženskou tematizaci buddhismu od konce 18. století až po současnost. Činí tak za pomoci podrobné textové analýzy, jejímž cílem je ukázat základní osy kontextualizace buddhismu v židovských náboženských textech a jeho místo v moderním judaismu. Autor předkládá tři na sebe navazující modely fungování buddhismu v židovské náboženské literatuře. Buddhismus jako nástroj polemiky a sebedefinice, jako formu spirituality plně kompatibilní s judaismem a jako náboženský konkurent judaismu představující ohrožení jeho sociální i ideové integrity. Zatímco k rozličným aspektům židovské náboženské tematizace křesťanství či islámu existuje bohatá akademická literatura, role, kterou v různých podobách moderního judaismu sehrává buddhismus, byla akademiky až doposud buď přehlížena, nebo v lepším případě redukována na fenomén JUBU (Jewish Buddhists). Cílem předkládané práce je přispět k zaplnění této mezery.