Literaturwissenschaft

Dílo Franze Kafky nás dodnes fascinuje, mimo jiné tím, jak úspěšně se vzpírá jednoznačným interpretacím. V této knize Jan Kosek poukazuje na některé méně známé souvislosti spisovatelova života a díla, které vznikalo v rámci velice složitého společenského, politického a intelektuálního kontextu tehdejší Mitteleuropy. Češi a Němci se shodli na máločem, politováníhodnou výjimkou byl odpor k Židům. Český antisemitismus měl na Kafkovo myšlení značný vliv, neméně důležité však bylo přátelství s českými autory, např. s Ladislavem Klímou nebo s Michalem Marešem; pozoruhodné jsou také paralely mezi Josefem K. a Josefem Švejkem. Kafkovy texty, jimž rozhodně nechybí smysl pro groteskní humor, svědčí jak o pocitech příslušníka menšiny, tak o střetu složité povahy s (židovskými) tradicemi a s byrokratickým systémem moderny.

V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým?

V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie (John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu (Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými (Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).

Experimentální výprava za časem, postavami a současnými podobami českého románu. Pojmy čas (vyprávění), postava a román neumožňují intelektuálnímu čtenáři ani badateli rychlé a efektní polapení. Rodí se totiž ze složité syntézy — sdílená zkušenost s lidmi, časem a narací se zde vetkává do pojmového myšlení a řeči, celému procesu přitom vládne jen svobodný zákon literatury. Monografie Čas, postavy, román podniká do prostoru této syntézy jedinečnou výpravu. Využívá při tom hermeneutické modely převzaté z Ricśurova Času a vyprávění, ale též výsledky kognitivní naratologie. Výsledkem je neotřelé nasvícení (možností) románové teorie a interpretace.

Příspěvky z mezinárodní studentské konference interfaces VII. v červnu 2009 v Praze. Z obsahu: Aktionsarten als Übersetzungsproblem in narrativen Texten. Kontrastive Untersuchung Polnisch-Deutsch. Zur Übersetzung von Phraseologismen. Repetitionen in der gesprochenen Sprache am Beispiel ausgewählter deutscher und polnischer Beispiele. Zur Funktion von Mehrsprachigkeit in der Literatur am Beispiel von Josef škvorecký. Zur Funktion intermedialer Translation in Škvoreckýs Novelle Das Baßsaxophon. Analytická verbonominální spojení-důkaz ovlivnění starší češtiny latinou a němčinou? Barvy v české a německé frazeologii pohledem kognitivní lingvistiky.

V. Dyka, F. Gellnera, F. Šrámka a K. Tomana.

Publikace Roberta Kolára srozumitelně a přístupně rozkrývá vztahy mezi veršem buřičů a veršem jejich předchůdců, odhaluje tak širší souvislosti a mimo jiné ukazuje, co všechno může vést k výběru metra při psaní básní. Knížka je pojata jako soubor krátkých komentářů k jednotlivým básním Viktora Dyka, Františka Gellnera, Fráni Šrámka a Karla Tomana.

Struktura, variety, funkce. Sborník k 70. narozeninám prof. Oldřicha Uličného.

korespondenci.

Kniha se zabývá dějinami dvou nejvýznamnějších exilových nakladatelství posrpnového období: Indexu, sídlícího v Kolíně nad Rýnem, a Sixty-Eight Publishers, působícího v Torontu. Jádrem studie je pohled na jejich „paralelní životopis“: obě nakladatelství si byla v mnoha ohledech podobná, měla však své koncepční preference, jejich autorské zázemí se většinově lišilo, z menší části se však shodovalo, takže vznikaly konkurenční vztahy, někdy překvapivě vyostřené (zvláště v případech vydávání děl autorů žijících v Československu). Autor nahlíží na činnost obou nakladatelství v kontextu literárního života českého exilu, okrajově si všímá i dalších nakladatelství, kulturních časopisů apod. Pramennou základnu mu poskytuje jeho mnohaletý výzkum tohoto tématu, dále archiv nakladatelství Index, uložený v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, fond torontského nakladatelství, uložený v Hoover Institution v kalifornském Stanfordu, a konečně archiv Společnosti Josefa Škvoreckého v Praze.

Kniha je souborem fejetonů o spisovatelích těchto území. Vzhledem k tomu, že obě země byly vždy mnohonárodnostní, neomezuje se předkládaná publikace pouze na literáty české. Vedle nich autor upozorňuje rovněž na básníky a prozaiky polského a německého původu. Kniha má číslo dvě, navazuje tak na první svazek, jenž vyšel roku 2009. Autor je doprovází vlastními fotografiemi. Předložené příspěvky jsou fejetony, jenž mají nejen zpřístupnit a objasnit spisovatele a jeho dílo, ale také obnovit a pozvednout opomíjený fejetonový žánr.

Jiří Němec (1932‒2001) patřil od konce padesátých do první poloviny osmdesátých let k nejvýraznějším postavám kulturního a intelektuálního života. Byl jedním z iniciátorů tzv. Ekumenického semináře v Jirchářích, který se stal první veřejnou platformou svobodného náboženského, filozofického a kulturního dialogu v komunistickém Československu, a účastnil se příprav tzv. Díla koncilové obnovy, sdružení usilujícího o uvedení myšlenek II. vatikánského koncilu do každodenního života katolické církve. Po roce 1968 spoluvytvářel paralelní kulturní a filozofické aktivity, ať už šlo o tehdy pololegální či ilegální studijní či diskusní kroužky, nebo o literární, hudební či výtvarné dění formujícího se tzv. českého undergroundu. V roce 1976 patřil k nejužšímu kruhu iniciátorů a organizátorů Charty 77 a bezprostředně se podílel na formulaci jejího prohlášení, byl rovněž mezi prvními členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Je autorem desítek studií a článků z oblasti filozofie, literatury a psychologie (jejich souborné vydání se připravuje). Překladatelskou a redakční činností zprostředkovával aktuální i do té doby v Československu neznámá filozofická a teologická díla (Blondel, Teilhard de Chardin, Eliade, Foucault, Gadamer, Gebsattel, Heidegger, Tresmontant aj.). První verze této bibliografie, již uveřejnil před necelým čtvrtstoletím časopis Kritický sborník (roč. 18, 1999, č. 4, s. 63–94), obsahovala celkem 306 položek. Nynější soupis je oproti tehdejšímu více než dvojnásobně rozšířen. Značnou část textů uvedených v bibliografii tvoří publikace samizdatových vydavatelství, dílen či edic, soukromé tisky či jiná „inedita“.

Devátý svazek edice Korespondence Jakuba Demla Po Bohu celý Váš… obsahuje soubor dopisů mezi dvěma českými literáty a vydavateli Jakubem Demlem (1878–1961) a Josefem Florianem (1873–1941). Přestože je tento konvolut pouhým torzem mnohem širší výměny, o čemž svědčí především početní nepoměr mezi Demlovými a Florianovými listy, tvoří dosud nejrozsáhlejší svazek v rámci této edice (436 položek), a byl proto rozdělen do dvou knih. První obsahuje dopisy z let 1903 až 1911, z období intenzivní spolupráce při vydávání edice Studium. Druhou knihu otevírají dopisy z let 1928 až 1935. Deml mezitím získal uznání jako básník a Florianovy nakladatelské počiny si našly publikum a sympatie mezi soudobými umělci a intelektuály, aniž by však vyvázl z chudoby a dluhů. Právě solidarita plynoucí z nedostatku peněz je jedním z hlavních rysů této korespondenční výměny, v níž už oba figurují jako rovní partneři. V dalším oddílu jsou soustředěny převážně polemické texty, glosy a invektivy Josefa Floriana a jeho spolupracovníků, které se týkaly Demla a vycházely ve staroříšských sbornících v letech 1905 až 1940, ponejvíce však v mezidobích, kdy korespondence neprobíhala. Edici doplňuje komentář o významu staroříšské éry pro celé Demlovo dílo, studie o spolupráci obou vydavatelů s tiskaři.

Jméno Ladislava Fukse je v obecném povědomí spojováno zejména se slavným filmem Spalovač mrtvol či s jeho světově proslulou knižní prvotinou Pan Theodor Mundstock.  Spisovatel, od jehož narození letos uběhne sto let, ve svých knihách s oblibou tematizoval konflikt mezi zlem a dobrem, který se odehrává v každém z nás.

Nejlepší Fuksova díla, která využívají černý humor a mrazivě groteskní atmosféru ke zdůraznění rozporuplnosti jak lidské psychiky, tak vnějšího světa, jsou aktuální i v kontextu současných událostí.

Petr Žantovský nám předkládá svůj výběr (ne úplný) nejdůležitějších postav českého básnictví 20. století. Ukazuje nám osudy básníků v sepětí s jejich dílem. Podřídil výběr básníků ryze osobnímu vkusu se samozřejmým ohledem na význam jejich díla pro vybraný čas, kdy poezie měla ještě větší váhu než televizní skeč a plný košík ze shopping centra.

V roce 1487 vyšel v Praze u anonymního tiskaře, snad Martina z Tišnova, první český tisk žaltáře, který představuje nejstarší známý záznam čtvrtého překladu žalmů z latiny do staré češtiny. Tento přelomový překlad, stojící na pomezí staro- a středněčeského období, překonává předchozí převody především důrazem na srozumitelnost textu a užitím soudobých jazykových prostředků. Tato publikace přináší kritickou edici uvedeného prvního pražského tisku Knihy žalmů včetně předmluvy, deseti chvalozpěvů, hymnu Te Deum a Athanasiova vyznání víry. Text je opatřen poznámkovým aparátem s kritikou textu a s různočtením. Edici je předeslána studie, která se zabývá okolnostmi vydání Prvního tištěného žaltáře, jeho uspořádáním a pěti dochovanými exempláři, dále přináší jazykový popis čtvrtého překladu žalmů a sleduje jeho tradici v tiscích a rukopisných opisech z konce 15. a počátku 16. století. Součástí knihy jsou rejstříky a přílohy (tabulky, soupisy, grafy, stemma, barevná obrazová příloha).

Deník spisovatele představuje dílo, jemuž doposud není v ruském a obdobně ani v českém a slovenském prostředí věnována stejná pozornost jako Dostojevského románům. Předkládaná monografie je tvořena sedmi kapitolami a o pozdním díle ruského spisovatele pojednává ze čtyř aspektů: žánrového, tematického, motivického a recepčního. Z hlediska žánru je Deník spisovatele řazen k žánrovému typu tzv. spisovatelského deníku. Dílo je zkoumáno v kontextu doby svého vzniku a rovněž v kontextu autorovy osobnosti, současně s tím jsou sledovány poetologické rysy díla. Dále jsou v rámci Deníku spisovatele definovány tři stěžejní tematické okruhy (Rusko a Západ, obraz Petěrburgu, postavy dětí a podoby dětství), specifika literárních žánrů (střední epika s fantastickými rysy, esej, dopis, memoáry a kritická stať) a specifika motivů (motivy živlů, tzv. nahodilé rodiny a snů). V závěrečné kapitole se pozornost zaměřuje na otázky recepce v českém i slovenském prostředí.

Otec Filip Maria Antonín Stajner (1964–2021) byl římskokatolickým knězem, který posledních dvacet let svého života prožil s těžkou nemocí ALS, na kterou se zpravidla umírá do několika měsíců nebo do pár let. Navzdory tomu po sobě zanechal rozsáhlé překladatelské, duchovní i literární dílo. Dneska by to šlo… říkával Otec Filip o prvních sobotách. A dovedl si představit, že v takový den by pod ochranou Panny Marie mohl přejít na druhý břeh bytí, do Boží náruče. Toto přání se mu splnilo v sobotu 1. května 2021. Osobnost Otce Filipa přibližují četná svědectví jeho blízkých přátel i duchovních dětí, a odpověď můžeme hledat i v mnoha jeho textech, jimiž se jako zlatá nit vine touha sdělit všem, že Bůh je Láska.