Literaturwissenschaft

V této edici se čtenář setká s dosud knižně neuveřejněnými dokumenty z let 1929–1943, které se mnohdy dotýkají existenciálních zdrojů autorovy „sestry úzkosti“ i pramenů jeho náboženské zkušenosti. Deníky, zápisníky, zápisky, přednášky a esejistické texty mají společného jmenovatele: úsilí o duchovní sebe-výchovu, jež se děje skrze psaní. Čepovy deníkové zápisy tak čtenáři postupně vyjevují jeho vztah k ženám, tvůrčí reflexe i prohlubující se skepsi ke společenskému a kulturnímu vývoji národa. Pracovní zápisky z let 1929, 1931 a 1943 nám dovolují sledovat tvůrčí dílnu autora i jeho pomyslnou knihovnu. V proměnách esejistického stylu se odhaluje zrození Čepova křesťanského personalismu, jehož podoba se utvářela v ustavičném sváru s durychovským a florianovským dědictvím, které určovalo zejména raný styl autorových přednášek.

Prameny, uveřejněné v této edici, zaplňují prázdné místo zejména v Čepově okupačním období, v němž se pomalu uzavírala jeho beletristická tvorba a otevírala nová cesta duchovních meditací, které se plně prosadily hned poté, co byl autor nucen v létě roku 1948 odejít do exilu.

Existence středověké obecní knihovny Starého Města pražského byla doposud známa díky odkazům, které učinila vdova Kateřina řečená Velislavova roku 1431 a měšťan Šimona od Bílého lva roku 1433, a zásluhou vlastnických poznámek v několika rukopisech Národní knihovny ČR. Analýzou provenienčních záznamů jejích kodexů bylo možné informace o rozsahu staroměstské knihovny významně rozšířit – kromě vlastnických poznámek její knihy označovala typická signatura a alespoň jeden z těchto provenienčních znaků je dnes dochován v 35 rukopisech. Podle dochovaných signatur je přitom možné její rozsah při osignování odhadnout na nejméně 300 svazků. Staroměstská knihovna nejspíše vznikla ve 20. letech 15. století a jejím hlavním zdrojem byly knižní sbírky pražských klášterů a univerzitních kolejí, které byly v té době zničeny nebo poškozeny. Zanikla patrně v průběhu poslední třetiny 15. století a její rukopisy se přesunuly zpět do knihoven univerzitních kolejí.

Publikace kromě detailního rozboru obsahu dochované části staroměstské knihovny zasazuje její dějiny do českého kontextu, kde jsou středověké obecní knihovny nepochybně dále doloženy ve Znojmě a Lounech, a srovnává ji i s prostředím v říši. Součástí knihy je dále podrobný kodikologický popis rukopisů, které byly ze staroměstské knihovny zatím identifikovány.

Kolektivní monografie je prvním soustavnějším průzkumem vlastností českého vyprávění v průřezu žánrovým polem a několika desetiletími 19. století. Její metodologie – diachronní poetika vyprávění – odpovídá na jeden z požadavků současné naratologie: totiž respektovat historicitu narativů a interpretovat je v kontextu dobových kulturních norem a komunikační praxe. Nástroje analýzy jsou proto odvozeny od těch vlastností vyprávění, které se pro poznání jeho dějin potvrdily jako opravdu podstatné. Zaostřit na strategie ustavující vypravěčskou autoritu se tak ukázalo jako účelnější než vyjít z typologie vypravěčů. Sledovat, která postava, kdy a o čem mluví a jak se o podání událostí dělí s vypravěčem, bylo užitečnější než zaměřit se jako obvykle na přechody mezi řečovými pásmy. Stejně tak bylo vhodnější identifikovat kulturní normy jako parametry vymezující obsah popisu, který pak určuje i jeho vnitřní logiku – než rozhodovat, zda je popis statický, nebo dynamizovaný. V jednotlivých kapitolách se čtenář setká s díly prozaiků považovaných dodnes za přední reprezentanty celého období, jako jsou Božena Němcová či Alois Jirásek, ale i s tvorbou autorů, kteří zajištovali stabilní a čtenářsky vděčné zázemí literární komunikace, jako František Pravda či Prokop Chocholoušek. Provázání výkladu dovoluje předvést táž díla z různých perspektiv a zvýraznit tak spolupůsobení i kontraproduktivitu narativních způsobů.

Kniha básníka Jakuba Řeháka je objemnou kritickou sumou věnovanou poezii a zahrnuje texty z let 2007–2022. Obsahuje recenze i reflexivní stati o současné české poezii, a esejisticky laděné texty věnované autorům, spjatým se surrealismem a post-surrealismem. Svazek lze vnímat jako soubor podrobných čtení básnických textů, ale zároveň i jako „manifest“ autorových tvůrčích vyznání.

Hlavním záměrem publikace je představit obraz svaté Ludmily v písemné knižní kultuře českého středověku a novověku. Je rozvržena do autorských statí a následného katalogu originálů, které byly vystaveny při stejnojmenné výstavě. Statě reflektují svatou Ludmilu v písemných dílech od nejstarších rukopisů po tištěnou produkci s mírným přesahem až po rok 1800 a zasazují do celkového obrazu středověké a novověké knižní kultury. Jednotliví autoři se věnují zhodnocení dílčích témat, která v mnohých případech vedla k novým objevům a nalezení dalších souvislostí. Druhá, katalogová část přináší chronologicky 51 hesel, z nichž 14 představuje rukopisné a 37 tiskové originály. Každé heslo doprovází obrázkový materiál, na němž lze sledovat vývoj vizuální stránky svatoludmilského kultu.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí.

Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy.

Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci.

Latinský výraz opuscula označuje „drobná dílka“ či „maličkosti“. Cílem této publikace je představit rozsahem nevelká, doposud většinou opomíjená dílka z pozdně středověkých Čech a poukázat na různorodost krátké textové formy ve středověku. Ve svazku tak lze nalézt např. přísloví, hádanky, exempla, veršíky, výklady snů či návod, jak najít poklad. Všechny zařazené texty pocházejí z rukopisů, které prošly rukama snad nejpilnějšího českého písaře, Kříže z Telče (1434–1504). Vedle dvou staročeských jde především o opuscula latinská. Texty v tomto svazku předkládáme v zrcadlovém latinsko-českém vydání a díky netradiční editorské strategii má čtenář možnost seznámit se i s často zarážející podobou pozdně středověké písařské kultury – s chybami, nejasnostmi a rozpory, které opisování provázely.

Deminutiva, čili zdrobněliny se často uvádějí jako typický znak češtiny a jejich množství jako důkaz bohatosti jazyka. Tato studie založená na velkém množství autentického jazykového materiálu však dokládá, že se spoustou zdrobnělých slov vlastně nic nezdrobňuje a že se často jedná o jeden z běžných prostředků české slovotvorby.

Příklady i nová systematizace deminutivních prostředků vycházejí ze živého současného jazyka uloženého v elektronických korpusech jednojazyčných i paralelních. Publikace přináší také přehled nejdůležitějších statí, která byly o deminutivech napsány, zodpovídá některé otázky, které dřív uspokojivě zodpovězeny nebyly, a podává vhled na protějšky tohoto fenoménu v jiných jazycích – především v němčině a v angličtině.

Olomoucká kapitula byla ve středověku významným církevním, ale také kulturním centrem. Jedním ze způsobů, jak tyto její role zkoumat, může být právě analýza knihovny, pokud se vyznačuje kontinuálním trváním, jako je tomu v případě knihovny olomoucké kapituly. Zpracování její prvotiskové části přináší další střípek k poznání dějin olomoucké kapituly, a především dlouhodobě formované instituční knihovny, která doposud stála na okraji zájmu badatelů. Právě moderní katalog zpřístupňující svým podrobným popisem jednotlivých exemplářů část knihovny je nezbytnou podmínkou pro další bádání. Úvodní statě zařazují prvotisky do širšího dějinného rámce a zároveň shrnují poznatky týkající se nejvýznamnějších aspektů, jako jsou geneze knihovní sbírky, knižní vazby, malířská výzdoba.

Osmnáctý díl Toulek českou minulostí zasvětil autor Zdeněk Volný zejména české literární tvorbě v meziválečnému období. Toto dvacetiletí stále zůstává jejím vrcholným obdobím: po překonání deprese z hrůz 1. světové války se literatura a umění rozvily v řadu směrů vycházejících z různých uměleckých i politických představ autorů a jednotlivých literárních skupin. Z kruté poválečné bídy vyvřela takzvaná proletářská poezie v čele s Jiřím Wolkerem. Otevření nadějnějších životních perspektiv pak podnítilo vznik okouzlujícího poetismu a dalších směrů, například surrealismu.

Kniha přináší příběhy největších postav meziválečné poezie a prózy: nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla nebo Vladislava Vančury a obsahuje i kapitolu o dobovém výtvarném umění. V prvních dvou kapitolách se text navíc vrací k českému dekadentnímu hnutí a jeho ústředním postavám, Jiřímu Karáskovi ze Lvovic a Arnoštu Procházkovi. Kniha vynáší na povrch opomíjené vztahy a skutečnosti, o kterých akademická literární historiografie spíše mlčí, a vynáší na světlo nejrůznější překvapivé souvislosti. Kniha poslouží jako přitažlivě podávaný přehled meziválečné české literatury, např. pro potřeby gymnázií.

Rakouský básník Georg Trakl (1887–1914) zanechal svou uhrančivou poezií výraznou stopu v dějinách moderní německy psané literatury. Překladatel a germanobohemista Radek Malý ve své monografii usiluje zprostředkovat širší odborné a čtenářské veřejnosti současný pohled na Traklovu poezii, a to zejména v souvislostech její české recepce – neboť už od dvacátých let dvacátého století Trakl svým dílem výrazně zasahoval i do vývoje české poezie. Na základě analýz překladů básní, jejich srovnání, komentářů a interpretací se zjevuje plastický a čtenářsky přívětivý obraz nejen básnického světa Georga Trakla, ale i různých českých básníků, kteří se jím nechali inspirovat.

(tzv.Knihovny Husova domu), část 1: České a slovenské tisky od roku vydání 1488 do roku 1800.

Katalog přináší abecedně (podle autorů, resp. názvů děl) uspořádaný přehled výše řečené knižní sbírky, která obsahuje 451 různých titulů v 517 knihách. Katalogovou část doplňuje deset rejstříků. Z nich např. názvový rejstřík přináší, jak hlavní, tak vedlejší názvy knih, což může pomoci při identifikaci starých tisků dochovaných bez titulního listu. Z dalších rejstříků upozorňujeme na rejstřík nakladatelů, vydavatelů, knihařů a tiskáren nebo na ikonografický rejstřík vazeb. Nejvíc nových informací přináší rejstřík provenienční sestavený na základě vlastnických zápisů v knihách a tam, kde to šlo, doplněný o bližší osobní údaje o majitelích knih. Ti pocházeli převážně z evangelických rodin, které věnovaly své staré tisky na začátku 20. století nově vznikající knihovně Husova domu. V provenienčním rejstříku je proto možné najít o nich bližší informace. Součástí katalogu je i obrazová příloha dochovaných titulních listů unikátů.

Soubor téměř třiceti studií se pokouší zmapovat vývoj slavistických oborů na jednotlivých pracovištích v České republice po roce 1989. Jednotlivé studie nejčastěji popisují stručný stav oboru po přelomovém roce 1989 a soustřeďují se na vývojové tendence slavistických výzkumů do současnosti. Pozornost je věnována také formování nových univerzitních i neuniverzitních pracovišť, např. na FF Univerzity Palackého, Ostravské univerzitě, Univerzitě Pardubice. Několik studií rozebírá otázku znovuobnovování Slovanského ústavu AV ČR a vývoj jeho oborového směřování v synchronní i diachronní filologické perspektivě.

Nová kniha historika a archeologa Petra Charváta poodhaluje historické pozadí proslulých vyprávění o nejstarších českých dějinách. Čtivým a poutavým způsobem zasazuje děje českého dávnověku do širších souvislostí, využívá přitom poznatky archeologie, religionistiky a dalších oborů. Pátrání po Krokovi, Libuši, Přemyslovi a dalších legendárních postavách přináší mnohá nečekaná překvapení. Čtenář knihy může sledovat stopy vedoucí do Skandinávie, spolu s Langobardy putovat do Itálie, na Střední Východ či do období řecké a římské antiky. Motivy objevující se ve starých pověstech, jako dívčí válka či silný Bivoj, mají své předobrazy v mnoha kulturách a prostředích. Pozornosti se dostává též tomu, kdo soubor starých pověstí poprvé zachytil v ucelené podobě, svatovítskému děkanovi a prvnímu českému kronikáři Kosmovi.

Kniha konfrontuje úvahy o díle Franze Kafky od třinácti autorek a autorů z šesti zemí a tří kontinentů. Kafkovo dílo je zde zkoumáno z perspektivy různých filozofických oborů: ontologie, epistemologie, filozofie jazyka, etiky, politické filozofie, filozofie literatury a estetiky. Formální a metodologická rozmanitost příspěvků je stejně bohatá: zahrnuje detailní interpretace vybraných Kafkových textů, analýzy charakteristických rysů rozpoznatelných napříč Kafkovým dílem, srovnání Kafky s jinými autory, diskuse s vlivnými kafkovskými interprety či úvahy o problému kafkovských adaptací. Texty jsou tematicky rozděleny do tří kapitol: Struktura světa a hranice poznání, Společenská realita a prostor morálního hodnocení a Fikční světy a způsoby vyprávění. Text in Engl.