Literaturwissenschaft

Kniha Neviditelný člověk představuje Pavla Hozu po jeho knize historické (Slověnice. Dějinný příběh malé obce na Podblanicku) a prozaické (Uloupená duše) tentokrát jako esejistu, který jde v těch nejlepších stopách české literární esejistiky dvacátého století. Své eseje psal mnoho měsíců pro rozhlasovou stanici Vltava. Témata jeho esejů jsou vždy konkrétní, ale směřují k obecnému. Jsou to – česká krajina, historie a současnost, etická dilemata, rychlost dnešní doby, lidská odpovědnost. Pro Hozu je důležitý jazyk, kterým své eseje píše – esej je pro něj maximálně vycizelovaným slovesným útvarem. Eseje ve svazku doplňují portréty českých básníků, kteří jsou Hozovi autorsky i lidsky blízcí a kteří jsou spjati s literární Cenou Františka Hrubína. Pavel Hoza žije v Benešově kde pracuje jako profesor české literatury na místním gymnáziu a působí jako kulturní organizátor.

Publikace mapuje knižní bohatství nejvýznamnějšího českého ženského kláštera. První část se týká dějin kláštera od jeho založení v sedmdesátých letech 10. století až po jeho zrušení v osmdesátých letech 18. století. Každé doložené příslušnici konventu i dalším osobnostem, které se podílely na chodu kláštera či s klášterem spolupracovaly, je věnována náležitá pozornost. Ve druhé části je popsána skladba klášterní knihovny a okolnosti vzniku rukopisů dochovaných zejména ve sbírkách Národní knihovny České republiky. Teoretickou část doplňuje katalog rukopisů i několika tisků z bývalé klášterní knihovny. Publikace je v současnosti jediným moderním komplexním zpracováním kulturních dějin této významné středověké české instituce.

První komplexní pojednání tvůrčích postupů celého díla Milana Kundery. Při interpretaci díla Milana Kundery bývá zvykem omezovat se pouze na románovou a zralou esejistickou tvorbu. Toto omezení vychází také z Kunderova vlastního pojetí díla, v němž dělá za ranou tvorbou (především básnickou a esejistickou) tlustou čáru. Jakub Češka oproti tomu klade důraz též na Kunderovu ranou tvorbu, bez níž nelze důsledně porozumět jeho tvorbě vrcholné. Systematicky mapuje užité umělecké prostředky, jejich autorskou konceptualizaci či vývoj. Teprve pokud přiložíme obraz raného Kunderova díla na obraz jeho zralé tvorby, rozezní se pro nás nově, plně a nečekaně.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí.

Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy.

Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci.

Latinský výraz opuscula označuje „drobná dílka“ či „maličkosti“. Cílem této publikace je představit rozsahem nevelká, doposud většinou opomíjená dílka z pozdně středověkých Čech a poukázat na různorodost krátké textové formy ve středověku. Ve svazku tak lze nalézt např. přísloví, hádanky, exempla, veršíky, výklady snů či návod, jak najít poklad. Všechny zařazené texty pocházejí z rukopisů, které prošly rukama snad nejpilnějšího českého písaře, Kříže z Telče (1434–1504). Vedle dvou staročeských jde především o opuscula latinská. Texty v tomto svazku předkládáme v zrcadlovém latinsko-českém vydání a díky netradiční editorské strategii má čtenář možnost seznámit se i s často zarážející podobou pozdně středověké písařské kultury – s chybami, nejasnostmi a rozpory, které opisování provázely.

Miliony mrtvých na frontách i v zázemí, rozpad tří mocných říší, na jejichž troskách vznikly nové, politicky však nepříliš stabilní státy s výrazným multietnickým charakterem, ztráta starých jistot a konec staletími budovaného řádu věcí – to jsou jen ty nejpodstatnější důsledky světového konfliktu, jehož rozměry si v roce 1914 jen stěží kdo dokázal představit. V roce stého výročí vypuknutí Velké války sestavili odborníci z Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Katedry slavistiky Filologické fakulty Bělehradské univerzity v Srbsku kolektivní monografii, která přináší nový pohled na ozvěny této události v kultuře, literatuře a kulturní historii nejen Čechů a Srbů, ale i šířeji slovanských národů.

Tato kniha zkoumá vliv církevní slovanštiny na starou, střední a novou češtinu. Věnuje se zejména otázce možných církevněslovanských stop ve slovní zásobě staré češtiny a možného vlivu církevněslovanského biblického překladu na staročeský biblický překlad jakož i konceptuálnímu vlivu církevní slovanštiny na představu o jazyce v té době. Hledá svědectví znalostí o církevní slovanštině ve střední češtině. Pojednává o ambivalentní roli církevní slovanštiny v době nové češtiny moderního českého národa.

Johann Wolfgang von Goethe je znám jako přední představitel německé literární tradice a novověké evropské kultury vůbec. V německém prostředí už o něm existuje nepřeberné množství literatury, v Čechách však samozřejmost kontaktu s německou kulturou vedla v kombinaci s ostychem před šíří a složitostí děl jejích klíčových tvůrců paradoxně k tomu, že o tvůrcích německého osvícenství či romantismu, tak důležitých i pro české 19. století, dosud většinou nemáme soustavné monografické výklady. O zaplnění této mezery se v návaznosti na další autorovy publikace snaží předložená kniha. Přináší novou a celistvou filosofickou interpretaci Goethova myšlení, filosofických základů a horizontů Goethova díla napříč jeho různorodými oblastmi, od básnických spisů přes teoretické až po ty přírodovědné, a přezkoumává jejich historické i systematické souvislosti. Představuje Goetha v předivu myšlenkových linií nejen osvícenské epochy a jako osobnost, která může být plnohodnotným partnerem i alternativou filosofických konceptů 18. a 19. století.

Poetika kompozice představuje v české odborné literatuře první pokus o souhrnnou kompoziční výstavbu literárního uměleckého díla. Autor v ní klade důraz na pojmoslovnou stránku, odtud důraz na stěžejní termíny této oblasti poetiky. Výklad kompoziční struktury se opírá jednak o domácí literaturu, a také o zahraniční (v díle je patrná inspirace ruskou formální školou). Přehled české odborné literatury na toto téma je v publikaci připojen.Autor považuje kompoziční výstavbu nejen za stěžejní složku poetiky, ale především za určující faktor, který spoluvytváří uměleckou složku díla.

Při výkladu kompozičních jevů se autor zaměřuje na všechny základní slovesné druhy, tj. na poezii, prózu i drama. Při konkrétní interpretaci pak jako příklady uvádí texty ze všech uvedených druhů.Všetičkova Poetika kompozice je výsledek jeho dlouhodobé literárněteoretické a poetologické práce, kterou realizoval jak v interpretaci textů básnických (Stavba básně, Bezručova báseň ad.), tak prozaických (Tektonika textu, Energie Ephialta ad.) a dramatických (Stavba dramatu, Celistvost celku ad.).

Provoz je čilejší než kdy jindy, pořádají se festivaly, budují rozsáhlé archivy, tisknou je blackmetalisté i studenti uměleckých škol, přitom se jim už dávno věštila smrt. Fanziny se zrodily ve třicátých letech minulého století v kruzích fanoušků sci-fi, ale později je dalece přerostly. Zinoví kutilové si přitom vystačili s nůžkami, lepidlem a levnou tiskárnou. Mediální teoretik Miloš Hroch v původní české studii zkoumá fungování těchto malonákladových publikací a neoficiálních časopisů v post-digitální době, kdy se přesyceni virtualitou vracíme k analogovým médiím. Jeho práce přináší do mediálních studií radikální koncepty a předestírá novou materialitu médií, v níž je dotek stejně důležitý jako informace. Kniha ukazuje odhodlání zinové scény a rekapituluje důsledky digitální revoluce i kyberpunkových snů. Zatímco dříve byla tvůrčí metoda „vystřihni – nalep“ nutnost, dnes je to strategie a volba, která dává příslib nepředvídatelných zážitků v kultuře ovládané algoritmy.Kniha Miloše Hrocha je původní českou studií. Na základě téměř dvou desítek rozhovorů a etnografického výzkumu uvádí do pražské zinové scény.

Jistebnický kancionál je vysoce významnou památkou. V Cechách je tento rukopis všeobecně znám jako nejstarší doklad celé řady duchovních a světských písní, obsahující i záznamy první "české liturgie", tj.liturgických textů, jejichž překlady do českého jazyka z dřívějšího období neznáme. Význam kancionálu však přesahuje hranice českých zemí. Jako nejstarší doklad intenzivního úsilí o překlad liturgie středověké římské církve do "lidového"jazyka představuje významnou památku pro celou západní kulturu. Plánovano je celkem 5 svazků.

Jakou podobu má regionální literatura od vzniku Československa do současnosti?

Slovník prostřednictvím lexikografických údajů zachycuje literární obraz regionu. Autorská hesla v životopisných, výkladových a bibliografických částech sledují literární rysy oblasti. Upozorňují na určující i zapomínané osobnosti, na okolnosti vzniku literárních děl (zvláště kulturní, historické, národnostní, jazykové), které rozhodovaly nebo je překryl čas, na společenství (časopisy, nakladatelství), ale především na trvající či rodící se literární charakter výlučného prostoru.

(tzv.Knihovny Husova domu), část 1: České a slovenské tisky od roku vydání 1488 do roku 1800.

Katalog přináší abecedně (podle autorů, resp. názvů děl) uspořádaný přehled výše řečené knižní sbírky, která obsahuje 451 různých titulů v 517 knihách. Katalogovou část doplňuje deset rejstříků. Z nich např. názvový rejstřík přináší, jak hlavní, tak vedlejší názvy knih, což může pomoci při identifikaci starých tisků dochovaných bez titulního listu. Z dalších rejstříků upozorňujeme na rejstřík nakladatelů, vydavatelů, knihařů a tiskáren nebo na ikonografický rejstřík vazeb. Nejvíc nových informací přináší rejstřík provenienční sestavený na základě vlastnických zápisů v knihách a tam, kde to šlo, doplněný o bližší osobní údaje o majitelích knih. Ti pocházeli převážně z evangelických rodin, které věnovaly své staré tisky na začátku 20. století nově vznikající knihovně Husova domu. V provenienčním rejstříku je proto možné najít o nich bližší informace. Součástí katalogu je i obrazová příloha dochovaných titulních listů unikátů.

Kniha věnovaná životním osudům a dílu spisovatele Pasternaka.

Kniha konfrontuje úvahy o díle Franze Kafky od třinácti autorek a autorů z šesti zemí a tří kontinentů. Kafkovo dílo je zde zkoumáno z perspektivy různých filozofických oborů: ontologie, epistemologie, filozofie jazyka, etiky, politické filozofie, filozofie literatury a estetiky. Formální a metodologická rozmanitost příspěvků je stejně bohatá: zahrnuje detailní interpretace vybraných Kafkových textů, analýzy charakteristických rysů rozpoznatelných napříč Kafkovým dílem, srovnání Kafky s jinými autory, diskuse s vlivnými kafkovskými interprety či úvahy o problému kafkovských adaptací. Texty jsou tematicky rozděleny do tří kapitol: Struktura světa a hranice poznání, Společenská realita a prostor morálního hodnocení a Fikční světy a způsoby vyprávění. Text in Engl.