Soziologie

Sociálněantropologická studie nás přivádí do několika velice různorodých terénů v rámci české katolické církve: do jedné východočeské vesnické farnosti, do jiné ve větším městě, do farností spravovaných komunitou Chemin neuf či salesiány Dona Bosca, do farnosti, kde působili dva spolukněží, dále do společenství, které vzniklo v rámci tajné církve a do okruhu věřících kolem Kněžského bratrstva sv. Pia X. Výzkumníci zde zkoumali, jak se v těchto společenstvích vzájemně definují laici a klerici a jak se konceptualizují, ale i prakticky uskutečňují jejich vztahy. Jaké služby může kdo zastávat, jaké zodpovědnosti nést, jak se slaví liturgie, jak se rozhoduje a plánuje? Jak se „žije církev“ a o jakou církev věřící usilují, o jaké sní? Kde a proč jsou vztahy laiků a kleriků bolavé, v čem se míjejí, jaké komunikační platformy tu chybí?

I když se „migrační krize“ České republice obloukem vyhnula, vedla zásadním způsobem ke kontaminaci veřejného diskurzu islamofobií, přestože je česká islámská komunita dobře integrovaná. Tato komunita však není zcela asimilovaná, protože si zachovává jisté prvky autochtonní populace, a to může být zdrojem napěti pro postoj většinové české populace. Multidisciplinární odborná monografie přináší několik sond do témat přímo spjatých či úzce souvisejících s islámem a muslimy v České republice. Výstupy jsou zčásti anebo do značné míry založeny na rozhovorech s místními obyvateli, ale také s českými muslimy, kteří zde žijí krátce, dlouhodobě anebo se zde již narodili.

Kolektivní monografie přináší pohled na principy a úspěšnost veřejného řízení sociálních procesů z různých úhlů pohledu. Ačkoli sociální procesy působí na první pohled odlišně, spojují je právě principy jejich řízení. Principy jsou většinou zobecněné tak, aby bylo možné je prakticky využít při přípravě a realizaci nových sociálních procesů. Tým pracovníků a doktorandů Katedry sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zkoumal, jaký vliv má veřejná správa na průběh vybraných sociálních procesů, zda tyto sociální procesy reálně řídí nebo je jenom ovlivňuje; pokud je ovlivňuje, pak jakými prostředky a s jakou úspěšností.

Kniha je hlavním shrnujícím výsledkem projektu, jenž zkoumá předsudky v české společnosti. Soustřeďuje se zejména na postoje vůči třem vybraným marginalizovaným skupinám: lidem bez domova, cizincům/imigrantům a Romům jako třem příkladům „jinakosti“ v české společnosti. Teoretický rámec publikace vychází z konceptů G. W. Allporta a jeho následovníků, nejvíce pozornosti je věnováno analytickým kapitolám, které se zabývají různými dimenzemi postojů vůči jmenovaným skupinám tak, jak se ukazují v kvantitativních i kvalitativních výzkumech.

Kniha se věnuje případu koleje Středoevropské univerzity, která existovala v Praze v první polovině 90. let 20. století a u jejíhož zrodu stál americký mecenáš maďarského původu George Soros. Na základě rozhovorů s pamětníky a detailního studia dokumentů popisuje autorka počátky Středoevropské univerzity v kontextu Sorosovy filantropie ve střední Evropě a s ní spojených transnacionálních sítí a ideálů. Předčasné ukončení pražské koleje vysvětluje nedostatkem místní podpory v politických i akademických kruzích a nedostatkem kulturního a symbolického kapitálu, který by umožnil trvalejší existenci Středoevropské univerzity v Praze, školy zaměřené na sociální a humanitní vědy. Autorka pracuje s pojmem nadnárodní či transnacionální filantropie, který je v domácí i světové literatuře poměrně nový. Transnacionální filantropie není sama o sobě nová, ale globalizace světa ji posouvá do popředí, stejně jako jiné přeshraniční fenomény. Kniha je určena učitelům, badatelům a studentům sociálněvědních oborů a odborníkům z filantropického sektoru, kteří se zajímají o společenské procesy počátku 90. let v Československu, o témata filantropie a nadací, globalizace nebo o dějiny české sociologie.

Publikace předkládá analýzu sociálních reforem, které v České republice probíhaly v letech 2006—2013. Jsou zasazeny do širšího kontextu neoliberální revoluce, jež započala v 80. letech 20. století s cílem transformovat západní sociální systémy v souladu s principem osobní zodpovědnosti. Tyto neoliberalizované systémy jsou založeny na represivních opatřeních, jež mají občany, kteří se ocitli ve složité životní situaci, „motivovat“, „napravit“ a „naučit“ větší zodpovědnosti. Tato opatření, souhrnně označována jako welfare surveillance, však v praxi spíše marginalizují, stigmatizují a v některých případech i symbolicky kriminalizují ty, kdo potřebují sociální pomoc.

Kniha se věnuje problematice sociální změny a různých badatelských přístupů k ní. Jedná se o příspěvek k rozvoji sociohistorické perspektivy, pochopené jako multidisciplinární způsob zachycení dlouhodobých procesů a změn. Ty jsou představovány v klíčových studiích, v nichž autoři zachycují politické události a jejich vliv na obyvatele (postavení šlechtice, měnová reforma, rozpad Československa), ale také kulturní život českých zemí (Národní divadlo za druhé světové války). Aktérství představuje vlastnost sociálního subjektu, jenž má úlohu hybatele jednání v určitém vysvětlujícím modelu. Autoři nevynechali ani teoretický rámec, který je nutný pro jejich zkoumání. Každá stať rovněž obhajuje jiný přístup, který lze použít při analýze vztahů aktérů a sociální změny, což rozšiřuje a obohacuje paletu metod a problematiky historické sociologie.

Je a není to „deník“. Je proto, že jsou to denní zápisy inspirované aktuálními událostmi, ne proto, že jde často o úvahy na témata, která jsou mimočasová. Autorka reaguje na dění ve svém nejbližším i ve vzdálenějším okolí, nejen v Česku. Zážitky „socioložky na odpočinku“ se samozřejmě často váží na informace z médií. Jsou konfrontovány se vzpomínkami, které začínají už ve 40. letech minulého století. Deník tak trochu je (a je tak i zamýšlen) obrazem života i myšlení jedné generace. Tak trochu je (bezděčně i plánovitě) pokusem o introspekci a „zúčastněné pozorování“ prizmatem sociologie. Ani trochu není (a ani nechce být) vědeckým pojednáním. Autorka využívá volnou formu „literárních deníků“, umožňující střídání popisu události s hlubší meditací nad problémem, jakož i občasný vpád poesie, rozhovoru, humorné nadsázky.

Publikace se soustřeďuje na analýzu modernizačních procesů v občanském sektoru. Autory zajímá profesionalizace občanských organizací a individualizace občanské participace, které se prolínají se strategickými procesy evropeizace a budování participační demokracie. Hledají odpovědi na otázku, co se vlastně pod vlivem uvedených modernizačních procesů v jednotlivých segmentech občanského sektoru aktuálně děje. Zjišťují, že s rostoucí profesionalizací a úpadkem členství v občanských organizacích klesá jejich demokratický potenciál. Hodnota občanských organizací jako participační infrastruktury občanů upadá, čímž tyto organizace ztrácejí podstatné odůvodnění své existence, tj. schopnost socializovat občany k demokracii. Růst profesionalizace a pokles členů občanských organizací je na druhé straně doprovázen nástupem občanského „aktivismu na volné noze“. Jde o tzv. individualizované formy aktivismu, které se už tak pevně nevážou na členství v občanských organizacích a nemají stabilní organizační zázemí.

Kloníme se ke kritickému pojímání multikulturalismu a k transkulturnímu přístupu k multikulturní výchově, neboť tento přístup je schopen překonat limity a hranice, které naopak pluralistický koncept multikulturalismu a kulturně-standardní přístup k multikulturní výchově vytvořily. Podstatnou částí knihy je předestření výsledků kvantitativního výzkumu hodnot a postojů žáků a pedagogů ve vztahu k jinakosti a závěrů kvalitativního šetření mezi pedagogy mapujícího jejich pojímání multikulturní výchovy. Zjištění nejsou sice překvapující, ale o to zarážející, že platné i v současnosti. Odhalují totiž, že nejrůznější integrační programy (zaměřené často na Romy v ČR), ale také edukační reformy, včetně multikulturní výchovy, jsou liché, bez výraznějšího dopadu na názorovou orientaci společnosti.       

Slovník institucionálního zázemí české sociologie podává základní informace o korporativních, institucionálních a organizačních složkách české sociologie. Tím se rozumí sociologie praktikovaná na území dnešní České republiky nezávisle na jazyce či národnosti svých tvůrců, a v omezenější míře rovněž zahraniční institucionální zázemí poskytované české sociologii. Slovník přitom pokrývá celé dějiny české sociologie od jejích počátků v posledních dekádách 19. století po současnost. Doplňuje nedávno vydaný personální Slovník českých sociologů (2013). Je založen na systematickém shrnutí, kontrole a revizi dosud známých poznatků, z velké míry doplněných nově provedeným archivním, textovým a orálněhistorickým výzkumem.

Publikace je příspěvkem do diskuze o tématu studijní (ne)úspěšnosti. Jedná se o první česky psané dílo, které systematickým způsobem shrnuje dosavadní poznatky v dané oblasti. Jejím cílem je propojit teoretické a koncepční poznatky se stavem v České republice a vysvětlit některé příčiny a dopady studijní neúspěšnosti u nás. Autorský kolektiv současně přispívá do diskuse k opatřením realizovaným ve veřejné vysokoškolské politice a jejich dopadu jak na systém jako celek, tak na vysokoškolské instituce, a v neposlední řadě na jednotlivce, tedy studenta. Kniha je výsledkem badatelské práce celého autorského kolektivu, který se dané problematice věnoval a věnuje v různých institucích, v různých projektech a z různého pohledu.

978-80-7419-248-7

This is a book about researching and discovering in the social science field in the areas of remembering, Roma identity and the working classness. The findings and recommendations that we present here have arisen from the intensive cooperation of the interdisciplinary team of the Memory of Roma Workers Project. It is a collaborative project of scholars from diverse disciplines such as social anthropology, history, pedagogy, security studies, political science and sociology.

The book is divided into two parts. The first part, “Researching,” is devoted to more general and holistic questions of the research process (research ethics, finding and formulating research questions) and to concrete research techniques and methods (fieldnotes, interviews, photographs). The second part, “Finding,” presents particular examples of handling both (conceptual and methodological dilemmas and practical techniques) and it does so with examples of empirically located cases from field research (the socially excluded locality of Havířov-Šumbark, the memory narratives of Roma workers, the realization of the exhibition Khatar san? in public space).

Migrace byla vždy součástí lidské historie, tu českou, resp. československou, nevyjímaje. Hlavními příčinami současné migrační vlny jsou válka, bída či humanitární katastrofa v z-mích původu osob, jež v posledních několika letech začaly odcházet do Evropy.

Tato kniha nahlíží na situaci občanů třetích států ze sociálněprávního hlediska, resp. z hlediska jejich sociální integrace, která je základ-ním předpokladem společenské soudržnosti a stability a rovněž účinným nástrojem prevence sociálně-patologických jevů.

Autoři v této knize podrobně mapují a analyzují současný stav právních garancí sociálních práv cizinců, a to jak v mezinárodním právu, tak v právu EU. Neopomíjejí ani otázky pobytu a sociální integrace v českém právu. Ve všech těchto oblastech zkoumají především přístup k zaměstnání, ke zdravotní péči, k důchodovému pojištění, k pomoci v hmotné nouzi a ke vzdělání.

Kniha se zabývá tím, jak se v průběhu tří generací (z)měnil pospolitý, pracovní, rodinný a náboženský život na Hlučínsku. Je zaměřena na období od konce druhé světové války po současnost.

Během těch šedesáti let obyvatelé Hlučínska uzavírali sňatky, vychovávali děti, stavěli domy, chodili do kostela, modlili se, pracovali, utvářeli svou regionální identitu, tedy žili své dny všední i sváteční. Jádro knihy tvoří analýza a interpretace vyprávění Hlučíňanů o těchto i mnoha dalších životních událostech a okolnostech.

Přestože je Hlučínsko modernizující se region, zachovává si některé tradiční znaky, jako je například vícegenerační soužití, náboženská víra, orientace na pospolitost s převažujícími příbuzenskými vazbami, lokální endogamie a provázané příbuzenské sítě. Je tedy zřejmé, že modernizační změna není jednoduchým lineárním přechodem od jednoho typu společnosti ke druhému. Modernita a tradice nejsou vzájemně neslučitelné, strategie přizpůsobit se novému, ale nenechat odumírat staré může být úspěšná a může sloužit jako ochrana před nejistotami a riziky druhé modernity. Odkazem na setrvačnost některých projevů života tak kniha přispívá k obecnějšímu vědění o přechodu z průmyslové a pevné modernity do modernity rizikové či postindustriální.