Kunst

knihovny v Praze.

Rukupisná i tištěná kniha jakožto vysoce kulturní objekt se během 16. století postupně infiltrovala do sociálně různorodého prostředí. Její působení bylo spjato s metropolí, s bohatými městy, městečky či vzdálenými kouty českého království, s představiteli nižší a vyšší aristokracie i duchovenstva, s měšťany nebo jednotlivci z lidových vrstev, ovšem ke čtení kvalifikovanými.

Rukopisná kniha měla privátní charakter, zatímco tištěné vydání se stalo široce obchodovatelným zbožím. Obě podoby textu chránila knižní vazba, jejíž exteriér mohl být povýšen individuálně pojatým slepotiskem, anebo naopak paušalizován sériovou výrobou.

Boj o volnou plochu průběžně obrací čtenářovu pozornost k celospolečenské mentalitě a osobnímu vkusu, a to proto, že slepotisk není totéž co ilustrace, která vždy závisela na textu. Slepotisk měl šanci odrážet způsob myšlení koncového zákazníka, soukromou preferenci i konfekční (masový) vkus, a to mnohem nápadněji než unifikovaná typografie.

Publikace stojí na pomezí knižní kultury a dějin umění. Zkoumá výzdobné koncepty slepotisku na knižních vazbách českého původu 16. století. Ukazuje se, že přístup knihvazačské dílny i přístup zákazníka k výzdobě byl ovlivněn skladbou nářadí (kolek, váleček, plotna), mentalitou nebo sociálním, finančním i vzdělanostním zázemím. Poněvadž se česká, převahou utrakvistická společnost nemohla dlouho zbavit závislosti na pozdně středověkém způsobu života, průvodní jev výzdobných konceptů tvořilo napětí mezi strachem z prázdnoty a volnou plochou. Od tohoto nového zjištění se odvíjejí otázky, do jaké míry byl český slepotisk 16. století proněmecký a zda je vůbec vhodné při jeho hodnocení paušálně uplatňovat renesanční kritéria.

Publikace doprovází výstavu Antonín Tomalík mezi svými, která se konala v Galerii výtvarného umění v Ostravě ve dnech 18. 10. – 31. 12. 2023.

V doprovodné publikaci k výstavě VÁCLAV RODEK / Metakódy se nachází komplexnější vhled do malířského uvažovaní Václava Rodka. Kurátor Jaroslav Michna se v sedmi podkapitolách věnuje formálně-obsahové analýze malířovy tvorby jako celku. Text doprovází zmenšené reprodukce obrazů, které mají být čtenáři nápomocné při výkladu formálních i námětových charakteristik. V publikaci se nalézá i další obrazový materiál, který obsahuje jak plátna prezentovaná na výstavě, tak i další, převážně nejsoučasnější malířovy práce. Druhý z textů, jehož autorkou je kunsthistorička a Rodkova kolegyně z ostravské Fakulty umění Hana Vorlová, má formu volnější eseje, která reflektuje malířovu osobnost a tvorbu.

Katalog mapuje komplexní tvorbu Jana Wojnara, umělce autodidakta, žijícího a tvořícího ve slezském Třinci. Wojnar se vedle Karla Adamuse, Dagmar Lasotové, Jiřího Šiguta, Martina Klimeše a Milana Lasoty řadí k silnému okruhu slezských konceptuálních umělců.

V rozsáhlém katalogu nalezneme kromě bohaté obrazové databáze Wojnarova díla, která je rozprostřena na celkem 252 stranách i odborné texty od editorky Heleny Musilové, Jiřího Valocha, Dáši Lasotové, Jiřího Pospíšila a Jiřího Jůzy. Mimo reflexe a interpretační texty, je v knize přetištěna i korespondence umělce s jinými autory jakými byli J. H. Kocman, Igor Zhoř, či Dalibor Chatrný. Jedna kapitola je věnována vzpomínkám Dagmar Lasotové. Samozřejmostí jsou životopisné údaje a fotografie z osobního archivu umělce. Silnou stránkou katalogu je kapitola s názvem Analýzy reality skrze fotografie, kde jsou Wojnarovy diagramy, studie a série fotografií popsány v krátkých textech. Skrze vysvětlující komentář se můžeme přiblížit k mentálním pochodům tohoto významného slezského umělce a proniknout hlouběji ke kořenům jeho konceptuálního přístupu.

Otto Stritzko byl ve svém životě spjatý s Vysočinou a Podyjím. K srdci mu však nejvíce přirostla Stará Říše, v níž žil šestačtyřicet let. Jaroměřický rodák si zde totiž přes odpor jejího otce vyvolil za manželku Marii Florianovou, jedno z dvanácti dětí Josefa Floriana. Byl tedy i otcem nedávno zesnulé Juliany Jirousové, rovněž výborné malířky a manželky Ivana Martina Jirouse, které je v knize, stejně jako její matce, věnována jedna z kapitol.

Fenomén Staré Říše se knihou prolíná ve Stritzkových textech, stížnostech i průšvizích, jakož i v bohaté korespondenci. Čtenář se tak potěší nejen krásou jeho obrazů a grafik, ale také svérázným a jadrným humorem.

Biblický text Zjevení sv. Jana, zvaný Apokalypsa, a s ním spojená vizuální představivost zahrnovaly již od středověku dva póly. Na jedné straně líčení apokalyptických pohrom a zkázy světa asociovalo zkázu v přeneseném slova smyslu a s apokalypsou byly spojovány společenské krize, otřesy a válečné hrůzy. Na straně druhé text vrcholí silným tématem naděje. Apokalyptické vize tak zahrnovaly i obrazy nového světa, obnovy společnosti a útěchy pro jednotlivce. Kniha představuje širokou škálu inspirací knihou Zjevení ve výtvarném umění od středověku až do současnosti. Zaměřuje se především na díla vzniklá v českých zemích, avšak pozornost věnuje i zahraničním pracím, které byly na tomto území přítomné a měly určitý ohlas. Kromě klasických cyklů ilustrované Apokalypsy (Karlštejnská Apokalypsa, Albrecht Dürer) či kontrastních motivů Posledního soudu a vizí nového světa, zpřítomňuje podoby obou pólů tématu v moderním a současném umění (Jan Koblasa, Václav Boštík, Pavel Nešleha, Josef Bolf ad.). Úzce výběrově jsou prezentovány i ohlasy Apokalypsy v hudbě a literatuře, a to prostřednictvím okruhu českého undergroundu v době tzv. normalizace, v němž hrála apokalyptická symbolika významnou roli.

Kniha je koncipovaná jako doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, pořádané ÚDU v Západočeské galerii v Plzni (říjen 2023 – březen 2024).

Obsahem publikace je soubor tapiserií, výjimečné kvality, datovaných do 2. poloviny 16. až 18. století, ze sbírkových fondů Státního zámku Náměšť nad Oslavou. Jednotlivé kapitoly se zabývají historií sbírky, ikonografickým rozborem artefaktů, jejich materiálovou analýzou a detaily použitých technologií. Závěrečná kapitola je věnovaná preventivní i kurativní péči o tapiserie.

Čalounění představovalo v aristokratických interiérech všech slohových období velmi významnou součást celkového vybavení. Rozmanitost materiálu dává čalouněným prvkům, mezi něž zahrnujeme sedací nábytek, lože, draperie i tapety, schopnost vytvářet intimní a pohodlné prostředí, ale rovněž interiér zateplit a dodat prostředí patřičnou reprezentativnost a eleganci. Nejrůznější druhy čalounů byly velmi početně zastoupenou složkou mobiliáře a v řadě případů potvrzovaly svým luxusem i cenou společenské postavení majitelů. Čalounění v podobě tapet, sedacího nábytku i loží udávalo často zásadní výraz interiéru svým tvaroslovím, a především dominantní barevností. Textilie včetně čalounění byly v pravém slova smyslu „mobiliářem“, neboť se daly poměrně snadno přemísťovat z jednoho sídla na druhé a vytvářet tak majiteli pocit důvěrně známého útulného prostředí. Měnící se módní požadavky společně s křehkostí a zranitelností materiálů čalounění však zapříčinily jejich častou likvidaci. S výjimkou těch nejcennějších artefaktů, mezi něž patřily například textilie vázané na rodové či historické události, byly poškozené tkaniny velmi prakticky měněny za nové. Proto jsou ukázky původního čalounění ze starších období nesmírně cennými artefakty, které svědčí o vybraném vkusu uživatelů i skvělých řemeslných kvalitách tvůrců a inspirují nás i v současnosti. První část publikace přináší stručný průřez historií a typologií produktů čalounického řemesla, doprovázený velmi bohatou obrazovou přílohou, sestávající z fotografií autentického mobiliáře i dobových ilustrací. Reálné příklady doplňují ukázky z dobových inventářů. Další část knihy je věnována podrobnému výčtu materiálů, pomůcek a nářadí používaných v historii pro čalounické práce. 

I památkáři mají své velké příběhy. Jeden z těch, který si mezi lety 1919 a 1989 předávali z generace na generaci, reagoval na dlouhodobou snahu technické inteligence, vedení státu a nemalé části širší veřejnosti o zbudování vodních děl na Vltavě. Reakce na mnohokrát modifikovaná vládní rozhodnutí obětovat rozsáhlá území vltavských údolí ve prospěch dobově podmíněné představy o zajištění budoucího civilizačního rozvoje je možné vnímat jako prubířské kameny tuzemské památkové péče. Zánik nanejvýš krásné krajiny památkáře motivoval nejen k obecně pojatému upozorňování na nebývalé množství kulturních i přírodních ztrát, ale i konkrétním iniciativám směřujícím k záchraně alespoň těch nejvýznamnějších památek. Některé snahy ztroskotaly (např. pokusy o zachování kostela v Dolní Vltavici, roubené hospody v Živohošti či farního areálu v Purkarci), některé hodnoty se podařilo ochránit alespoň z části (např. přenesení kostela v Červené nad Vltavou, zajištění podloží zámku Orlík a hradu Zvíkov), jiné byly po mnoha peripetiích korunovány úspěchem (např. záchrana a zabezpečení ostrova sv. Kiliána u Davle, zahrázování zámku v Kolodějích nad Lužnicí či transfer řetězového mostu z Podolska do Stádlce). Metodicky je této knize blízké prolínání makro- a mikrohistorického výzkumu, snaží se proto o zachycení proměn momentálních strategií opakujících se vyjednávání mezi památkáři, státními a krajskými úředníky a vodohospodáři.

Kniha zachycuje tzv. cesty na Jih, jejichž protagonisty byli mezi léty 1925 až 1931 Otakar Nejedlý (1883–1957) a Josef Hubáček (1899–1931).

Jejich přátelství počíná nástupem Nejedlého roku 1924 do čela obnoveného ateliéru krajinomalby na pražské Akademii, kam přestoupil i Hubáček. Následně Nejedlý zorganizoval pro svůj ateliér šest zahraničních plenérů na Francouzské Riviéře a na Korsice (1925 Cagnes-sur-Mer, 1926 Cap d’Antibes, 1928 a 1929 Ajaccio, 1930 Pont de Suve u Toulonu, 1931 Cap Ferrat u Nice). Hubáček pro sebe „objevil“ Korsiku, v jejímž hlavním městě Ajacciu strávil čtyři zimy (1926/27 – 1929/30). Přijížděli sem za ním jak Nejedlý se svou školou i sám, tak i jeho dva nejbližší přátelé Bedřich Piskač (1898–1929) a Jan Slavíček (1900–1970). Mezi studenty najdeme osobnosti, které se později dokázaly výrazně prosadit (A. Fišárek, B. Dvorský, B. Žufan), stejně jako krajináře, dnes zcela zapomenuté. Druhou část knihy tvoří vzpomínka jednoho z nich, Františka Michla a zejména obsáhlá kronika Pipanovců, stolní společnosti kolem Otakara Nejedlého z kavárny Hlavovka, kterou vedl hudební publicista Silvestr Hipman. Poutavě v ní vylíčil zejména zmíněné pobyty, jichž se sám zúčastnil. Kniha zachycující všechna dohledatelná díla vzniklá na Jihu je důležitým příspěvkem nejen k poznání účastných umělců, ale též kulturní atmosféry první republiky.

Adam Kašpar (1993) patří k výrazným představitelům nejmladší generace českých malířů. Je absolventem (2018) Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství IV profesora Martina Mainera). Obecným míněním je považován za realistického malíře, což v jeho pojetí neodkazuje ani tak k samotnému technickému pojetí malby či k její vnějškové podobě jako spíše k vnitřnímu prožitku, k přímému, konkrétnímu, pravdivému, a tedy realistickému pohledu a ztvárňování světa, který jej obklopuje. Sám sebe však považuje především za pozorovatele a jednu ze součástí přírody a malířství je pro něj sice zásadním, avšak stále jen prostředkem k tomu, aby výsledky svého pozorování mohl tlumočit i ostatním. Tematicky se jeho tvorba pohybuje v prostoru mezi nebem (astronomická pozorování), zemí (lesy, pralesy a krajina) a podzemím (geologické průzkumy).

Název publikace Sochař a architekt. Korespondence Františka Bílka s Josefem Fantou parafrázuje titul vydaný roku 1948, uveřejňující tehdy korespondenci Bílka s básníkem Juliem Zeyerem. Právě prostřednictvím Zeyera a Zdenky Braunerové se mladý Bílek seznámil též s architektem Josefem Fantou (1856–1954).

Povaha jejich epizodického (a příznačně ambivalentního) přátelství a jeho význam pro Bílkovu tvorbu dosud nebyly předmětem badatelského zájmu. Jejich vzájemná korespondence obsahuje množství neznámých informací týkajících se především sochařova raného tvůrčího období a ozřejmuje okolnosti některých jeho důležitých zakázek. Komentovaná edice dopisů obou umělců je uvedena souborem několika vybraných, dosud rovněž nepublikovaných písemností přibližujících Bílkovy nesnadné začátky včetně jeho vlastního popisu pověstné osudové konfrontace s Josefem Václavem Myslbekem v září 1892. S cílem zpřístupnit Bílkovu pozoruhodnou osobnost a jeho dílo i zahraničním badatelům je celá publikace dvojjazyčná; do angličtiny tak byly přeloženy i transkribované dopisy.

Edice dosud nepublikované vzájemné korespondence sochaře Františka Bílka (1872−1941) a architekta Josefa Fanty (1856−1954) obsahuje množství neznámých informací o Bílkově raném tvůrčím období a některých jeho důležitých zakázkách.

Petr Brandl (1668 Praha – 1735 Kutná Hora) náleží mezi nejvýznamnější umělce barokního umění v Čechách. Poslední výstava tohoto malíře byla uspořádána v roce 1969, tedy před více jak padesáti lety, a proto je důležité, aby jeho dílo bylo co nejširší veřejnosti znovu připomenuto. Katalog je ve shodě s výstavou koncipován jako vyprávění dvou paralelních příběhů: „příběh“ děl malíře a „příběh“ jeho života. Počátek je věnován Brandlovým studentským létům a představí i malířské osobnosti, z jejichž díla měl Brandl možnost čerpat inspiraci. Zároveň je představena námětová pestrost Brandlovy tvorby od rozměrných oltářních pláten po portréty šlechtických zadavatelů, ikonograficky výjimečné žánrové malby s náměty podvodných felčarů. Značná pozornost je věnována osobité a velmi originální technice Brandlovy malby, pozoruhodné také tím, že se blíží rukopisným projevům Rembrandta Van Rijn. U vybraných děl jsou prezentovány makrofotografie, které divákovi zprostředkují zajímavé detaily jako například otisky prstů a rytí násadou štětce do nezaschlé barevné vrstvy.

Sochařka, která v českém umění zanechala svůj otisk. Dílo Evy Kmentové (1928—1980) tvoří oblouk od realistických soch přes různé podoby figurativního modernismu až po polohu souznící se světovými projevy nového realismu. Sochy modelovala z hlíny a odlévala do sádry, pracovala s betonem, kamenem, cínem nebo hliníkem. V šedesátých letech se dotkla strukturální abstrakce a později se opakovaně vracela k otisku nebo odlitku těla či tělesného fragmentu. Často zachycovala momenty života nazíraného ženskou perspektivou. Samostatnou linii tvoří její kresby, jež můžeme považovat za jakési deníkové záznamy. Práce Evy Kmentové je nutno vnímat feministickou perspektivou a řadit ji k autorkám, které v českém umění předznamenaly zájem o genderové otázky. Souvisely s prosazováním umělecké i partnerské rovnoprávnosti, touhou po samostatnosti a v neposlední řadě s hledáním milostného naplnění.

Béla Petrik bol do roku 2016 úplne neznámy fenomén (česko)slovenskej fotografie i keď bol maďarskej národnosti, a podľa osobných svedectiev neovládal slovenčinu. Bélu Petrika do tajomstiev fotografie zasvätil jeho strýko Albert Petrik, známy maďarský fotograf, žijúci v Budapešti. Jeho kompletne zachovaný fotografický archív čakal na verejnú knižnú a výstavnú prezentáciu takmer 100 rokov. Dá sa symbolicky povedať, že Petrikove fotografické dielo, hlavne jeho poeticko-sociologické portréty z neho robia z pohľadu súčasnej slovenskej fotografie regionálneho "Augusta Sandera", a podľa autora by mal byť Béla Petrik zaradený do histórie slovenskej fotografie.

Kniha obsahuje približne 150 záberov zo 406 sklenených negatívov vyhotovených v rokoch 1906 - 1938. Projekt monografie o živote a diele Béla Petrika má za cieľ analyzovať náhodne objavenú fotografickú tvorbu kňaza z obce Rad na Južnom Zemplíne. Výskum fotografickej tvorby sa opiera o Petrikove zápisy v rozsiahlej kronike, v ktorej spomína bezprostredné mapovanie (dokumentovanie) regiónu multietnického južného Zemplína, obcí, ľudí, častých záplav, prírody, chudoby, práce, ale aj jeho experimentovanie v oblasti žánrov portrétu a autoportrétu. Fotografie predstavujú unikátnu správu o zvykoch, hodnotách a všednom živote regiónu, ktorá dosiaľ nebola sumarizačne-knižne spracovaná. Cieľom bolo vytvoriť reprezentatívnu odbornú publikáciu v troch jazykoch. Cieľové skupiny sú historici umenia, fotografie, etnografi, umenovedná komunita s presahom na Maďarsko, odborná, laická verejnosť, študenti fotografie, Rímskokatolícka Cirkev, teológovia.