Geschichte

Klášter v Louce u Znojma má tradici významné řeholní instituce, politicko-kulturního i církevně-správního centra Znojemska. Blízký vztah ke klášteru, založenému na konci 12. století, měli čeští panovníci, včetně Přemysla Otakara II., Jana Lucemburského nebo Karla IV. Řeholní dům však zažil i pohnuté chvíle, kdy se ocitl téměř na pokraji zkázy. Několik staletí trvající příběh této premonstrátské kanonie ukončil rozhodnutím o zrušení roku 1784 císař Josef II. Kniha Pečeti louckých premonstrátů v pozdním středověku a raném novověku nahlíží na osudy kláštera prostřednictvím pečetí. Ty představovaly právní nástroj k identifikaci jednotlivce či instituce, k ověřování písemností. Pečeti jsou zároveň atraktivními uměleckými díly, užívanými k účelům sebeprezentace i reprezentace. Autorka věnovala řadu let jejich vyhledávání v archivech, studiu a podrobné analýze. Navázala tak na svou knihu věnovanou pečetím premonstrátského kláštera v Hradisku u Olomouce, publikovanou v roce 2015.

"Přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že vaše vycestování dnes bylo umožněno." S touto pro tisíce uprchlíků z NDR vysvobozující větou tehdejšího ministra zahraničních věcí Hanse-Dietricha Genschera z 30. 9. 1989 je Lobkowiczký palác, sídlo německého velvyslanectví v Praze, od té doby ne-odělitelně spjat.

Historická role tohoto barokního klenotu není nijak překvapující. Již více než 300 let panuje v tomto skvostném paláci na Malé Straně čilý ruch: Hrabata a knížata se procházejí sály, jako hosta domu ve své představivosti vidíme Ludwiga van Beethovena, po schodišti nahoru stoupá císař František Josef, aby se zúčastnil slavnostní recepce, a na banket v paláci očekávají i prezidenta mladého Česko-slovenska T. G. Masaryka. Budova je již dávno ve vlastnictví státu, když se zde po podpisu "Pražské smlouvy" roku 1974 usadí němečtí diplomaté. Časem se mise, již s nedůvěrou ostře sleduje komunistická tajná služba, osvědčí jako místo svobody pro disidenty a kritiky režimu. Za soumraku studené války se pak televizní kamery z celého světa soustřeďují na ambasádu obleženou tisíci uprchlíky – v památných dnech roku 1989 si nespočet Němců z NDR i Čechů spojí tento palác s na-dějí na lepší zítřek. 

Tento bohatě ilustrovaný svazek líčí pohnutou minulost paláce a jeho význam jako sídlo velvyslanectví, nespouští přitom ani na chvilku ze zřetele česko-německé vztahy. Lobkowiczký palác není toliko jevištěm německých dějin. Je něčím mnohem větším, totiž symbolickým místem svobody, jež nám dává sílu a důvěru do budoucna.

Výzkum týkající se piva, pivovarnictví a pivní kultury se v humanitních vědách etabloval v širší míře teprve nedávno. Sedm let po konferenci a stejnojmenné kolektivní monografii Orosené dějiny se v roce 2023 v Krásné Lípě opět setkali historici, aby prezentovali výsledky svého bádání. Třídenní konference se stala podkladem pro novou kolektivní monografii Pivo v turbulentních časech. Jakkoliv je časový, geografický i tematický rámec poměrně široký, dohromady tvoří celek, v němž čtenář nalezne kapitoly týkající se piva, pivovarů, hostinců a osobností s nimi spojených, ale i např. boje proti alkoholismu na Slovensku, exportu piva do Spojených států amerických od přelomu 19. a 20. století a reakci na prohibici ve 20. letech, nebo třeba konzumace piva v druhoválečné Velké Británii. Jedna z kapitol se týká nejznámějšího mýtu ohledně ležáku a jeho zrodu a nechybí ani pohled do soudobé historie, ať již návrat do let devadesátých, nebo sociologické zamyšlení nad tím, zda je Česko opravdu pivní země. Bádání o pivu je tak stejně košaté jako pivní styly.

Slovníkem spisovatelů Království českého Scriptores regni Bohemiae, jehož autorem byl moravský zemský úředník, historik a sběratel Johann Peter Cerroni (1753–1826), vrcholí několik desítek let trvající snahy řady učenců druhé poloviny 18. století postihnout dějiny vzdělanosti českého státu v souladu s konceptem historia litteraria. Do svého slovníku, který tvoří celkem 24 abecedně řazených svazků, zařadil Cerroni všechny jemu známé vzdělance Českého království. Protože doufal v přijetí díla i mimo jazykově české či německé oblasti, zvolil jako jazyk své práce latinu. Ačkoli byl Cerroni za svého života ve světě učenců respektován a svými kolegy nabádán, aby výsledky své historické práce publikoval, k jejich vydání nakonec nedošlo. Na zpracování hesel se podílejí latinisté, germanisté, bohemisté a hebraista, kteří edici opatřili textově-kritickým aparátem a výkladovými poznámkami a přeložili latinské biogramy učenců do češtiny.

Barokní klášter ve Svatém Janu pod Skalou usazený v hluboce zaříznutém údolí pod mohutnými skalami – to je scenérie, jež nemá v Čechách obdoby. Pohledy z okolních vyhlídek na vesničku s významnou národní kulturní památkou znají statisíce návštěvníků. Ty sem krom úchvatné krajiny už dlouhá staletí přitahovala legenda o poustevníku svatém Ivanovi. Jaký je skutečný příběh tohoto pozoruhodného místa? V první podrobné monografii věnované Svatému Janu pod Skalou se dozvíte, co se zde odehrávalo v pravěku a jak vypadaly těžké počátky proboštství a později benediktinského kláštera, jak se proměňoval život v obci během éry industrializace a jak na něj dopadly dramatické události minulého století. Kniha vám také přiblíží přírodní podmínky, které dnes panují v okolní krajině. Obliba Svatého Jana pod Skalou, který v barokní době patřil k nejnavštěvovanějším poutním cílům v Čechách, opět roste a místo znovu promlouvá k lidem.

19. a 20. storočia.

Kniha nabízí ucelený pohled na proměny veřejné péče o chudé a sociálně-politických opatření v habsburské říši a Československu od poloviny 18. století do poloviny 20. století, včetně vlivu politických režimů během druhé světové války. Naznačuje vývoj sociální ochrany od křesťanského milosrdenství ke komunální a státní politice, přičemž upozorňuje na důležité shody i rozdíly mezi územím Slovenska a českými zeměmi. Autoři a autorky zkoumají různé formy tradiční sociální pomoci, jako je církevní charita, filantropie šlechty a měšťanské dobročinné spolky i svépomocná a odborová sdružení, a ukazují, jak státní moc postupně vstupovala do této oblasti, přičemž prvořadou motivací nebyla pomoc v nouzi, ale ochrana bezpečnosti většinové společnosti. Zatímco většina dosavadních prací mapovala milníky směřující k tzv. sociálnímu státu (welfare state), příklad českých zemí a Slovenska ukazuje, že stát zůstával až do poloviny 20. století v úloze regulátora pestré škály vedle sebe fungujících forem sociální pomoci s převahou nestátního sektoru. Pozornost se v této knize soustřeďuje právě na tento kombinovaný model sociální ochrany, který může být v mnohém inspirativní i pro současnost.

Reprezentativní publikace o historii a kultuře specifického regionu Valašska, jež vznikla ve spolupráci Ostravské univerzity s Národním muzeem v přírodě, je již třetí v řadě. Po úvodním, obecnějším svazku (2014) a pokračování věnovaném obživě (2019),  vychází třetí díl zaměřený na duchovní život. Kniha obsahuje 31 příspěvků z rozličných humanitních oborů (historie, etnologie, literární historie, jazykověda, dějiny umění ad.), které sledují proměny duchovního života na Valašsku v historii i současnosti, zabývají se otázkami víry, náboženství, církví a jejich staveb, umění, ale též např. proměnami duchovní kultury v souvislosti s rozvojem školství a občanské společnosti nebo obrazem regionu budovaným v médiích.

Publikace shrnuje výsledky výzkumu emigrace katolických obyvatel z husitských měst. Sleduje jejich předrevoluční osudy, okolnosti odchodu, migrační směry, ekonomickou situaci v exilu a návratové strategie. Samostatné kapitoly jsou věnovány také vztahu k exilové katolické církvi a problematice exilových testamentů. Kniha je doplněna o medailonky jednotlivců a regestář testamentů.

Kniha přibližuje proměnu úřadu podkomořího na Moravě v předbělohorském období. Úřad podkomořího na Moravě v 16. a na počátku 17. století především spravoval panovníkovi finance, kromě toho ještě dohlížel na moravská královská města a částečně zasahoval i do soudnictví. Autorka zaměřila svůj výzkum na samotné podkomoří, disciplinaci úřadu a vznik dalších úřadů zasahujících do agendy podkomořího. Zabývala se také komunikací úřadu s osobami, jež měly na jeho fungování zájem (panovník, biskup a zemští úředníci). Úřad a jeho představitelé jsou zkoumáni v kontextu s panovnickou, politickou a hospodářskou situací v zemi či náboženskými záležitostmi.

Další svazek Vlastivědného sborníku Muzea Šumavy v Sušici. Kromě studií z oblasti archeologie a historie zde čtenář nalezne materiály, tentokrát rozsáhlejší než jindy, aktuální zprávy, recenze a anotace regionální literatury; publikace obsahuje též barevnou obrazovou přílohu.

former Czechoslovakia.

Kniha přináší podrobnou rekonstrukci příběhu jedné rodiny olašských Romů – Lovárů a věnuje se jejich právní, ekonomické i sociální přináležitosti k území bývalého Československa v časové perspektivě od konce 19. století až po 60. léta 20. století. Je založená na centrálním příběhu jedné rozvětvené rodiny Lovárů původem ze západního Slovenska, sestaveném na základě kombinace rozsáhlého archivního výzkumu a vyprávění romských pamětníků. Autorka zde ukazuje, jakých různých podob a forem nabývala prostorová mobilita a územní ukotvenost obyvatel, kteří se sami identifikovali jako Romové, resp. olašští Romové (Lovárové) a kteří současně byli státními orgány označováni za „cikány“ či „potulné cikány“. Na pozadí příběhů jedné rodiny se zaměřuje na vybrané aspekty a kontinua politik vůči Romům a specificky vůči „kočujícím Romům“ v Československu, od opatření platných za Rakousko-uherské monarchie přes prvorepublikový zákon o kočujících cikánech až po realizaci zákona o trvalém usídlení potulných osob a jeho důsledky. Podrobně pojednává o nástrojích protiromské legislativy v dlouhém časovém horizontu napříč velice rozmanitými politickými režimy, různými regiony i proměňujícími se socio-ekonomickými podmínkami a detailně sleduje dopady těchto opatření na životy Romů, na příkladu konkrétní romské rodiny.

Kniha vyšla anonymně. Důvod, proč autor své jméno před čtenáři zatajil, je zřejmý již z prvních stránek: jeho názory by se i v dnešní době daly označit za nelaskavé, nekorektní. Podle letmých narážek se mohlo jednat o úředníka habsburské monarchie, který se rozhodl spojit pracovní povinnosti – jež byly zřejmě hlavním důvodem jeho cesty – se svobodným uvažováním a pozorováním. Cestopis, psaný formou dopisů neznámému příteli, zachycuje bezmála měsíc trvající cestu z Prahy přes Jizerské hory, polské svahy Krkonoš a Adršpašské skály do české části Krkonoš a zpátky. Mísí v sobě skeptické až uštěpačně glosy o tehdejší společnosti a poznámky stvrzující autorovu učenost spolu s mimořádně působivými popisy přírodních scenérií.

Kniha vychází z disertační práce, obhájené v roce 2020 na Masarykově univerzitě v Brně. Autor v ní analyzuje české dějepisectví v letech 1938–1945. Neomezuje se ale pouze na historiografii českou, neboť ji srovnávání i s dějepisectvím sudetoněmeckým a slovenským, s všestranným důrazem na jejich vzájemné vztahy. Pozornost přitom věnuje institucionálnímu provozu historie v období protektorátu, knižnímu trhu v této době či uplatňování se historických témat v rozhlasu a denním tisku. Vedle toho se na historiografii v letech 1938-1945 dívá i biografickým prizmatem osudů jednotlivých aktérů, jež se mnohdy diametrálně lišily. Cílem autorovy práce je rovněž odhalit, jaké obrazy dějinné paměti historici zprostředkovávali svým čtenářům a posluchačům. Spolu s tím se ale rovněž ptá, jak na to široká veřejnost v období protektorátu reagovala, jak historické obrazy recipovala a jak se sama často stávala aktivními tvůrci státní politiky paměti.

Odkaz ikonického ateliéru a jeho znovuzrození Téměř od založení Ateliéru Langhans v roce 1876 až po jeho likvidaci po roce 1948 byly z obrovského firemního archivu negativů pečlivě vyčleňovány portréty významných osobností. Pro tento výběr se později vžil název Galerie osobností. Tato sbírka byla chloubou ateliéru a zároveň rozsáhlým svědectvím o elitě národa. Jsou v ní obsaženy portréty politiků, vědců, spisovatelů, výtvarníků i hudebníků, podnikatelů, legionářů a duchovních, herců a pěvců, šlechticů a také cizinců, kteří v Čechách pobývali. Po roce 1948 byl zničen nejen podnik samý, ale také většina jeho rozsáhlého vizuálního archivu. Téměř dva miliony převážně skleněných negativů byly vyvezeny na skládku v Praze-Kyjích. Přes devět tisíc portrétů z Galerie osobností se však shodou šťastných náhod docho-valo a díky péči restaurátorů se je podařilo zachránit. Objevení části archivu při přestavbě domu ve Vodičkově ulici v Praze v letech 1998 a 2000 přináší cenné svědectví o významu Langhansova odkazu pro českou i evropskou kulturu. Název dvousvazkové publikace vychází z reklamy z roku 1900. 

Stati a rozšířené příspěvky ze 40. mezinárodní vědecké konference Archivu hlavního města Prahy, uspořádané ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd ČR, v.v.i., Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, Filozofickou fakultou Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Instytutem Historii i Archiwistyki Uniwersytetu Pedagogicznego w Krakowie a Zoologickou zahradou hl. m. Prahy ve dnech 5. a 6. října 2021 v budově Akademie věd České republiky v Praze.

Příspěvky jsou vydávány ve vícejazyčné formě (v češtině, slovenštině, angličtině nebo němčině, vždy v originálním znění), doplněné cizojazyčným resumé.