Současní autoři zabývající se teorií dějepisného poznání zastávají převážně skeptické stanovisko vůči možnosti objektivního poznání minulých dějin lidstva: Přiklánějí se více či méně k mínění, že dějepisné poznání je v posledku určitým druhem porozumění historika sobě samému. V kritické distanci k tomuto pojetí zastává Sousedík realistickou teorii dějepisného bádání. Hájí tedy přesvědčení, že historickým bádáním lze dosáhnout výsledků, jež se shodují s tím, co se v minulosti skutečně událo. Výklad se dělí na tři části. V první autor zkoumá, jak si představit dějinnou minulost lidstva jaká je, dříve než se stane předmětem dějepisného bádání (tj. dějiny jako „factum brutum“). Ve druhé se zabývá otázkou, jak dějepisec pro účely svého bádání musí dějiny pojaté jako factum brutum adaptovat (takto adaptovanou minulost nazývá autor „dějiny jako res gestae“). Autor ukazuje, v čem tato adaptace spočívá, a dovozuje, že dějepisec, postupuje-li náležitě, nemění dějinná fakta tak, aby to bránilo objektivnímu poznání minulosti. Ve třetí části se autor věnuje tzv. filosofii dějin, tj. pokusu vložit do dějin a priori něco, co v nich empirický dějepis nenalézá, totiž nějakou představu jejich celkového průběhu, směřování či „smyslu“. V kritickém přístupu k takto pojaté filosofii dějin navazuje autor na podněty formulované hlavně Karlem Popperem.
