Jméno Huga Vavrečky (1880–1952), novináře, diplomata, ředitele firmy Baťa, ministra propagandy a dědečka bratrů Havlových, zaznívá v české historiografii spíše okrajově. Jemu samotnému byla pozornost věnována doposud jen sporadicky, přímo posledním letům jeho života pak vůbec. Právě ony přitom patří k těm, které kladou nejvíce otázek a přinášejí nejméně očekávatelné odpovědi. Tato kniha proto čtenáři nejprve nabízí stručné představení Vavrečkova života do roku 1945, shrnuje hlavní oblasti jeho působení a ukazuje jeho životní priority a postoje, které se naplno projevily v hlavním zkoumaném období 1945–52, kdy se Vavrečka musel – stejně jako další členové bývalé prvorepublikové a zčásti i protektorátní elity – vyrovnávat s problémy, které z jeho před/válečné činnosti plynuly. Autorka detailně sleduje Vavrečkovu adaptaci na měnící se společenské podmínky i jeho postavení v nich a předestírá až detektivní pátrání po různorodých strategiích jednání i vyjednávání, které volil tehdy, čelil-li například nařčením z kolaborace.
