Koncem minulého století přinesla západní historiografie poznatky, podle kterých samotní zakladatelé marxistického komunismu v rámci své historicko-společenské eugeniky tvrdili, že existuje „etnický odpad“ či „produkt zmateného vývoje“, kterým měli být například kontrarevoluční Češi „postrádající historické vědomí“, Baskové, Bretonci, skotští Gaelové nebo jižní Slované; společným osudem takových národů musí být „úplné vyhlazení“ v revolučním holokaustu. Tato esej osvětluje zrod nové kataklyzmatické epistémy prostřednictvím teoretického zpracování postmarxistického populismu, který se opírá o budování lidové subjektivity na základě diskursivního produkování tendenčně prázdných signifikantů, vztahujících se k populistickému „jménu vůdce“. Putin jako postsovětský „vůdce“ celému světu předvedl, že už není nutné explicitně odkazovat k 19. století, například k Marxovi. Už není nutné se přímo identifikovat s Leninem, Stalinem či se Sovětským svazem, stačí vše reprezentovat v postmarxistickém „čistém bytí systému“ a jeho moci. Kniha zároveň obsahuje i kritickou analýzu současné postmarxistické historické snahy v Čechách, hledající utopistické spojení mezi marxistickým Hnutím revoluční mládeže Petra Uhla a kontrakulturou undergroundu.