Lednicko-valtický areál je obecně známý jako příklad kulturní krajiny, jejíž jedinečnost dostala území mezi Lednicí, Valticemi a Břeclaví na seznam kulturních památek UNESCO. Tato krajina se výrazně rozvíjela již za vlády knížete Aloise I. Josefa (1759-1805) z Liechtensteina a zejména pak za vlády jeho mladšího bratra Jana I. Josefa, knížete z Liechtensteina (1760-1836). Jméno architekta, který tyto dvě období spojuje je Joseph Hardtmuth, jenž působil ve službách knížecí rodiny nejen v lednicko-valtickém areálu, kterému dnes říkáme „krajina chrámů“, ale paralelně vytvářel krajiny i na dalších panstvích. U Adamova tak vznikla oblast Vranov-Křtiny s charakteristickou jeskynní úpravou, v Nových Zámcích u Litovle a Kolodějích u Prahy pak pozoruhodné honitby, v Dolním Rakousku mezi Modlingem a Sparbachem byla vytvořena „krajina zámků“ a stranou nezůstal ani Hadersfeld.
Díky výzkumu se podařilo rozšířit dosavadní poznatky a bylo prokázáno, že zakládání krajin bylo často velmi obtížné, s ohledem na přírodní podmínky, kdy záplavy či naopak sucha omezovaly výsadbu. Bylo tak třeba nejprve zakládat školky, které poté byly schopné vyprodukovaly desítky tisíc sazenic, vypěstovaných ze semen často dovezených až ze Severní Ameriky. Tyto tak byly vysazovány v nově založeném parku v Lednici i na dalších liechtensteinských panstvích. K péči o něj pak bylo třeba množství zahradníků a lesníků. I přes určité potíže tak byly položeny základy krajinných kompozic, které byly ve své době vyvážené a ekonomicky udržitelné.
