Monografie se zabývá tématem zdánlivě dobře známým v české archivní historiografii. Z mnoha důvodů je to ale badatelské pole, kde doposud nebylo využito některých stěžejních pramenů včetně zahraničních, některé důležité otázky byly zcela ponechány stranou (např. archivnictví jiných národností v ČSR, což souvisí s dosavadním národnostním narativem naší archivní historiografie) a také byl téměř opomíjen mezinárodní kontext vývoje československého archivnictví. Všem těmto desiderátům se snaží předložená monografie učinit zadost. Nejedná se tedy o syntézu klasického střihu, nýbrž spíše o snahu o postižení nedostatečně známých aspektů vývoje meziválečného československého archivnictví, jež jsou následně konfrontovány s dosavadními zjištěními. Snahou tu není ani tak zakomponovat osudy oboru do jeho vlastního vývojového rámce (jak se obvykle děje v podobě jakési „disziplininterne Fachgeschichte“), nýbrž daleko spíše do souvislostí politického a společenského vývoje v Československu a stavu oboru v meziválečné Evropě. Práce se tak záměrně distancuje od dosavadního často frekventovaného organizačně-technicistního pojetí dějin archivnictví a pohlíží na něj v souladu s nejnovějšími archivně-historiografickými evropskými trendy.
