Kolektivní monografie se v právněhistorickém pohledu zabývá tím, nakolik se soudy při své praxi v českých zemích v 18.–20. století řídily doslovným zněním aplikovaného právního předpisu a nakolik při rozhodování šly nad jeho rámec. Autoři na vybraných právních institutech občanského, správního, trestního a hospodářského práva tuto otázku zkoumají prostřednictvím analýzy dobových pramenů práva a současně analýzy aplikační praxe soudních orgánů v 18.–20. století. Čtenáři se mohou přesvědčit o tom, že některá úskalí, s nimiž se potýká soudobá justice, nejsou žádnou novinkou a že se s nimi právo muselo vypořádávat i v dobách minulých při řešení nadčasového konfliktu mezi právem a spravedlností.
