Tomáš kardinál Špidlík (1919–2010), který se celoživotně zabýval patrologií a spiritualitou křesťanského Východu, se ve svém díle věnuje integrálnímu poznání: soustředí se na biblický pojem srdce, které zahrnuje nejen smyslový a rozumový rozměr, ale je středem osoby a zdrojem plnohodnotného lidského poznání. Prostřednictvím Božího působení, zejména milosti osvícení, posvěcování a proměňování do Boží podoby (zbožštění), se lidské poznání vtěluje do celého života, odhaluje duchovní smysl stvoření a je schopno sdělovat – skrze symbolické sdělení, podobně jako teologie a umění – nejvyšší Krásu druhým. Kardinál Špidlík vychází z řecké filosofické i biblické tradice, z řeckých otců i novějších ruských myslitelů, vede k respektu před Božím tajemstvím a varuje před jednostranným racionalismem.
