Podle představ mnohých reformátorů měla policie fungovat automaticky. Není proto náhodou, že ke stroji byl v 18. století připodobňován i stát. Ve druhé polovině 18. století již policie neznamenala obecně řádnou správu země či obce jako v dřívějších stoletích, ale ani to ještě nebyl orgán dohlížející na pořádek a bezpečnost, jak ho známe dnes. Prostřednictvím policie stát spravoval své vnitřní záležitosti, a tím jim a také sobě také dával jasnější obrysy. Zatímco dosavadní literatura se věnovala především kontrole a represi, jejímž prostřednictvím habsburská monarchie reagovala na společenský vývoj po Francouzské revoluci, předmětem zájmu této knihy je policie ve smyslu rodící se veřejné správy, která vědění o obyvatelstvu státu vytvářela, zároveň však na jeho základě život obyvatel regulovala a také stimulovala. Ve Vídni, Praze i v menších českých městech sleduje práce kromě institucionálního vývoje policie především genezi úřední komunikační sítě, identifikační praktiky, ale také to, jak se prostřednictvím dohledu (re)definoval „veřejný pořádek“ či „veřejná mravnost“.
