Geschichte

Spiritualita, život kleriků, řeholníků a řeholnic, celibát, řád křesťanského roku se svátky, slavnostmi a poutěmi, ale také sakrální architektura či křesťanské umění, jež spoluutváří ráz české krajiny. Autoři nového svazku Velkých dějin chápou křesťanství jako systém vidění světa a jako kulturní živel, který více než tisíc let formuje území českého státu a jeho obyvatele.

Křesťanství přichází do pohanské střední Evropy jako politická síla, která rozrušuje staré kulturní i mocenské vztahy a zakládá nové. Církev lze těžko oddělit od státu, avšak paradoxně s ním záhy začne svádět zápas o vlastní emancipaci a obě instituce se utkají v nejednom sporu.

Husitskou revolucí počíná střetávání idejí a ze soužití konfesí se později rodí koncept náboženské tolerance, jejž některá období přijímají a jiná odmítají. Sekularizace, kterou vnímáme jako produkt nové doby, má kořeny již na konci 18. století. Tehdy, s rozvojem industrializace, ustupuje sakrální čas času „průmyslovému“. Dlouhé 19. století je ovšem i příležitostí pro první vědecké reflexe náboženství, jež stojí u základů moderní religionistiky."

Publikace se zaměřuje na postoje intelektuálů k proměňujícím se formám politických struktur od sedmdesátých let 19. století do konce první světové války. Na příkladu výjimečných osobností své doby – politika a filozofa T. G. Masaryka a básníka J. S. Machara – sleduje úsilí intelektuálů získat veřejný vliv, a přitom si zachovat svou nezávislost vůči stranickým a dalším autoritativním strukturám. Závěrečná kapitola se zaměřuje na specifický příklad formování a udržení intelektuální nezávislosti a vlivu u novináře Bedřicha Hlaváče, jehož česko-židovský původ vyžadoval jiné strategie. Pozice těchto protagonistů byla nutně menšinová a ve svých ambicích nemohli dosáhnout okamžitého úspěchu, v užší či volnější spolupráci však rozvíjeli ve veřejném prostoru alternativní aktivity, které byly inspirativní a nakonec vedly k širšímu prosazení jejich názorů.

Katalog je pro nejširší veřejnost určeným výstupem výsledků záchranného archeologického výzkumu probíhajícího v letech 2017 až 2018 a 2019 až 2021 v historickém centru Ostravy na ploše šesti původních středověkých parcel. Jednalo se prostor zvaný Lauby patřící mezi nejlukrativnější místa již od založení města v poslední třetině 13. století až do poloviny 19. století. Poté význam lokality upadá, postupně se zde objevují pohostinská zařízení nejnižší kategorie. Historie místa končí demolicí domovního bloku v 60. letech 20. století.

Vedle obvyklého katalogu nálezů získaných během archeologického výzkumu publikace postihuje na příkladu nejlépe prozkoumané parcely čp. 54 vývoj zástavby od původní středověké, dřevohliněné až po zděnou. Poznání se opírá nejen o výsledky archeologického výzkumu, ale také přírodovědné analýzy (např. archebotanika, paleoparazitologie) a stavebněhistorický průzkum. Cílem publikace je snaha o co nejkomplexnější uchopení tématu vývoje městského bloku, čemuž odpovídá i široký autorský kolektiv, jež spojuje odborníky z nejrůznějších vědních oborů.

  (1897–1914).

Jakožto velmoc musela habsburská monarchie disponovat válečným loďstvem schopným ochránit její státní příslušníky a hájit čest její vlajky i mimo své domovské vody. Křižníky a další plavidla reprezentující Rakousko-Uhersko v zámoří si ale nemohly zjednat patřičný respekt, jestliže je nedoprovázel stín mocného bitevního loďstva, a i obrana členitého dalmatského pobřeží se zdála mnohem snazší s několika divizemi moderních bitevních lodí nežli bez nich. Lodě ovšem nevznikají jen tak z pěny na vlnách – vybudovat odpovídající námořní moc tudíž vyžadovalo mnoho času, peněz a úsilí, jehož výsledek rozhodně nebyl zaručený. Technický pokrok neúnavně kráčel vpřed, jednání s vládami byla všechno, jen ne snadná a v neposlední řadě muselo habsburské soustátí zajistit i ochranu svých dlouhých pozemních hranic. Některé záměry rakousko-uherských admirálů tak zůstaly pouze na papíře a na konci strastiplné cesty, která vedla k realizaci plánů jiných, mnohdy čekal jen částečný úspěch.

Colloredové a Mansfeldové patří mezi nejstarší šlechtické rody Evropy.

Od 17. století se jejich příběh začíná více vpisovat do dějin českých zemí. K jejich spojení došlo v 70. letech 18. století, od roku 1789 rod používá název Colloredo-Mannsfeldové. Patřil k předním a nejmovitějším aristokratickým rodinám habsburské monarchie. Řada jeho příslušníků se vyznamenala na válečném poli, v diplomacii, politice i církevní oblasti. Kniha představuje rovněž nejdůležitější rodová sídla v ČR i zahraničí.

Kniha shrnuje vývoj zbroje především u elitních vojáků - rytířů ve středoevropském prostoru v letech 1200-1420. V této době dochází k rychlému technologickému rozvoji, který lze charakterizovat jako přechod od kroužkových, přes kombinované až po rané plátové zbroje. Tento vývoj je prezentován na základě srovnání všech typů pramenů, mj. historických, archeologických či muzejních exponátů. Publikace obsahuje přehledové tabulky chronologického vývoje jednotlivých částí zbrojí, obrázky a fotografie originálních exemplářů i kvalitních replik pro lepší představu čtenáře o jejich vrstvení a funkcionalitě.

Sborník přednášek.

Expanze velkoměsta, která dostala zelenou za první republiky v roce 1922, nebyla jen administrativním krokem. Do poklidných vesnic vtrhl stavební ruch, budovala se městská infrastruktura. Původní zemědělské zázemí Prahy připomínají často už jen názvy dnešních čtvrtí a dochovaná jádra vesnic či usedlosti obklopené novou zástavbou. Vesnický charakter se ztratil někde více a někde méně, v závislosti na dosahu gravitačního působení centra.

Po předchozí publikaci věnované osadám a vesnicím na levém břehu Vltavy překračuje edice Zmizelá Praha řeku, aby slovem a zejména obrazem pojednala šest desítek lokalit jako Ďáblice, Háje, Hloubětín, Hostivař, Hrdlořezy, Chodov, Kobylisy, Michle, Modřany, Prosek, Strašnice, Troju, Vinoř, Záběhlice a mnohé další.

Ivan Dérer byl významný československý politik slovenského původu. V Čechách i na Slovensku je však téměř neznámý. Byl totiž přesvědčeným demokratem, stoupencem československé národní a státní jednoty, odpůrcem hlinkovců a komunistického režimu. Publikace přibližuje klíčové milníky Dérerova života. Podstatná část textu je věnována výkladu slovenského luďáckého hnutí, přičemž pomáhá rozptýlit představy, které nevycházejí ze znalosti historie, ale z ideologických předsudků. Knížka je určena všem čtenářům, kteří mají zájem blíže se seznámit s vývojem slovensko-českých vztahů ve 20. století.

V knize jsou popsány příběhy vzniku a rekonstrukce šumavských křížků, kapliček, božích muk a kohoutích křížů na Stašsku a v části Nicovska, a míst jejich vzniku.

V úvodu jsou popsány malé sakrální stavby jako součást šumavské krajiny a uveden teoretický úvod k technickým otázkám jejich výroby. Stěžejní část knihy představuje popis sto jedenácti památek, na pozadí historie jednotlivých osad a šumavských staveb v regionu, u nichž se památky vyskytují. Kniha tak představuje jedinečný a ucelený almanach historie osad Stašska a části Nicovska a malých sakrálních staveb v nich. Příběhy jsou sesbírány z historických dokumentů, vzpomínek pamětníků a jsou doplněny historickými i současnými fotografiemi.

Publikace volně navazuje na tři předcházející tituly autora Jana Voldřicha se šumavskou tématikou a je jeho čtvrtým dílem, zpracovaným společně s dalšími dvěma spoluautory, Irenou Minsterovou a Ivanem Vokáčem. Všichni mají citový vztah i osobní vazby k dané tématice a místu.

Literární bedekr nás zavádí na místa spojená se životem a dílem dvou velkých postav českého národního obrození, dvou vrstevníků a přátel, Karla Havlíčka a Boženy Němcové. Bohatě obrazově vybavená příručka věnuje pozornost pražským lokalitám, kde Havlíček a Němcová bydleli a pracovali (oba víckrát změnili adresu), na Žofíně si vzpomeneme, že tam mladá Němcová v roce 1843 okouzlila na českém plese intelektuální elitu, nemineme místa, kde bývaly redakce Pražských novin a Národních novin, jejichž redaktorem byl Havlíček, vstoupíme do salonu Františka Palackého, kam oba zacházeli, vydáme se také po stopách Josefa Jungmanna, Karla Jaromíra Erbena či Karoliny Světlé, zastavíme se před domy, kde Havlíček a Němcová zemřeli, na Olšanech a Vyšehradě postojíme u jejich hrobů.

Publikace otevírá otázku role společenských věd při zkoumání příčin, projevů a řešení změny klimatu, na níž se významně podílejí sociální, politické i ekonomické faktory – a koneckonců i lidské chování. Klimatická změna zasahuje všechny aspekty lidské činnosti a bytí. Společenské vědy tak pro její zkoumání a řešení hrají klíčovou roli, byť byla tato oblast po dlouhou dobu téměř výhradně doménou věd přírodních.

Přední čeští vědci z několika společenskovědních disciplín, mj. sociologie, ekonomie, politologie, pedagogiky či práva, v rámci knihy ukazují společenský rozměr klimatické změny a vysvětlují stěžejní obsahové poznatky daného společenskovědního oboru.

Rovněž zkoumají vliv klimatické změny na příslušný vědní obor a poukazují na potřebu interdisciplinarity.

Konferenční slovník představuje aktuální studie věnované problematice ukrajinské emigrace v meziválečném Československu , a zvláště Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech. Studie jsou založeny na výzkumu dobových periodik a archivních amteriálů a přinášejí celou řadu nových pohledů na tuto komplexní problematiku, která tvoří významnou část ukrajinsko-českých vztahů. Pozornost je věnována nejenom peripetiím založení akademie a jejího působenív meziválečném Československu, ale zaměřuje se i na různé aspekty činnosti této vzdělávací instituce a jednotlivé významné osobnosti.

Hradci Králové.

Za vznikem této knihy stojí objev dosud zcela neznámého a neprobádaného souboru archivních materiálů Zvláštních vojenských vyšetřovacích komisí z tehdejších pevností Josefov a Hradec Králové. Tyto komise v letech 1855–1857 řešily problémy spojené s vězněním revolucionářů, zejména pak jejich pokusy o útěk, podařené útěky, sepisování textů, zvláště pak dopisů, a živou spolupráci s dohlížejícím personálem.

Hlavní aktéry knihy představují dva maďarští a dva polští revolucionáři, velezrádci, kteří nedobrovolně skončili právě v pevnostech na východě Čech. Po rekonstrukci osudů a zabavených textů těchto politických vězňů následuje analýza jejich malého vězeňského společenství v Josefově. Další část publikace tvoří srovnání známých literárních děl z prostředí tehdejších věznic italského karbonáře Silvia Pellica a českého spisovatele a radikálního demokrata Karla Sabiny.

Materiály spjaté s vyšetřovacími komisemi, s příběhy a komunitou vězňů jsou součástí ještě širší interpretace dobové atmosféry čtyřicátých až šedesátých let 19. století v říši Habsburků. Rovněž souvisí s celkovou proměnou starého světa v nový v rámci procesu modernizace. Během jednotlivých kapitol lze totiž sledovat, jak to v pevnostních vězeních, a především v mikrosvětě Josefova v padesátých letech 19. století „fungovalo“, jaké limity a mezery věznění revolucionářů tehdy mělo. Konkrétní postavy a zcela konkrétní problémy v Josefově a Hradci Králové tak mohou dobře odrážet i atmosféru v tehdejší společnosti a její celkovou zásadní politickou proměnu.

Severočeské zámky Ploskovice a Zákupy spojuje stejná historie od roku 1663, kdy se staly vlastnictvím jednoho majitele. Významným pro obě sídla bylo období, kdy patřila Anně Marii Františce velkovévodkyni Toskánské. Tato činorodá šlechtična nechala přestavět zákupský zámek ve velkolepý barokní areál, v Ploskovicích pak v blízkosti staršího objektu vybudovala zámek zcela nový.

Na počátku 19. století nastává pro oba objekty nejvýznamnější etapa jejich dějin, a to, když se dostaly do vlastnictví panovnického rodu Habsburků. V roce 1818 se Zákupy i Ploskovice staly součástí vévodství Zákupského, uděleného Napoleonovu synovi Orlíkovi. Zásadní pro oba zámky byl rok 1848, kdy rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand Dobrotivý předal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Ferdinand a jeho manželka Marie Anna Karolína si následně za svou rezidenci zvolili Pražský hrad a zámky v Ploskovicích a v Zákupech začali využívat jako svá venkovská sídla.