Geschichte

Kniha zpracovává téma tzv. Polenského pokladu, souboru 28 manýristických šperků, který byl nalezen roku 1916 v hrobce rodu Zejdliců v děkanském kostele v Polné u Jihlavy. Publikace obsahuje více než 50 barevných fotografií, včetně detailních záběrů na práce rudolfínských šperkařů. Je dílem historiků Dany Stehlíkové, Filipa Plašila a Jana Štěpánka, kteří na publikaci pracovali dva roky. Ve třech kapitolách seznamují čtenáře s dějinami rodu Zejdliců, posléze s okolnostmi nálezu, a nakonec se zhodnocením samotných klenotů.

Tento svazek Edice pamětí Československé obce legionářské je trochu netypický. Jedná se o kompilaci různých prací legionáře a učitele Václava Valenty, který byl v meziválečném období jako Valenta-Alfa známým autorem knih a her pro děti s legionářskou tematikou. Kniha se tak skládá ze tří částí. Textů o službě v rakousko-uherské armádě, zajetí a legionářských vzpomínek z různých knih a časopisů, nikdy nepublikovaného zápisníčku ze zajateckého tábora v Šadrinsku a knihy Česká škola na Sibiři. Ta zachycuje málo známkou část legionářských dějin, školu pro nezletilé dobrovolce československého vojska. Jednalo se většinou o sirotky, kteří s legionáři prodělávali jejich válečnou anabázi, ale po stažení k ochraně Transsibiřské magistrály roku 1919 byli posláni do školních lavic! Valenta byl jejím řídícím učitelem a svým nezaměnitelným humorem zachycuje její osudy až po příjezd do Československa.

Kniha představuje nižší duchovenstvo jako svébytnou součást raněnovověké společnosti. Na základě studia rozsáhlého souboru písemných pramenů (katalogů kléru, pozůstalostních spisů a dalších písemností), které vypovídají o kněžích působících od čtyřicátých do osmdesátých let 18. století na území olomoucké diecéze, autor zkoumá, do jaké míry se u moravského kléru ve studovaném období projevovaly rysy stavu a do jaké míry vykazoval znaky profese, jaký byl obvyklý průběh kněžské kariéry, zda mohl vstup do řad nižšího kléru sloužit jako prostředek sociálního vzestupu, jakého ekonomického a sociálního postavení sledovaní kněží dosáhli v průběhu svého profesního života, tedy jaká byla konkrétní výše i skladba kněžského majetku (kněžských pozůstalostí), či do jaké míry se v hmotné kultuře kněžských domácností projevovaly prvky stavovsky (profesně) specifické, nebo naopak obecnější rysy každodenního života dobové (městské či venkovské) společnosti. Monografie poskytuje ucelený pohled na profesní život a sociálně-ekonomické poměry kléru v 18. století, a zaplňuje tak citelnou mezeru v poznání dějin společnosti českých zemí v raném novověku.

Svazek je koncipován monotematicky: studie spojuje zájem o různé aspekty učenecké komunikace v období 16. a 17. století. G. Almási srovnává tzv. důvěrný styl v humanistické latinské a vernakulární korespondenci. K. Viiding se zaměřuje na rétorické strategie dopisů, které si vyměnili J. Caselius a D. Hilchen. M. Vaculínová analyzuje malý soubor listů psaných C. Crinesiem S. Tengnagelovi. M. Slavíková představuje latinský styl dopisů J. Hübnera adresovaných J. A. Komenskému. Příspěvek L. Storchové se zabývá korespondencí z období, kdy J. A. Komenský rozšiřoval svou korespondenční síť. Článek K. Kriisy se věnuje valencím užívání latiny a vernakulárních jazyků v dílech prvního profesora historie na univerzitě v Dorpatu. Svazek uzavírá studie O. Podavky, která analyzuje korpus textů mezi B. Balbínem a A. Hackenschmidtem. V angličtině. Ke studiím jsou připojena česká resumé.

Sovětský svaz byl v roce 1921 kvůli válce a divoké kolektivizaci ekonomicky v koncích. Přišel proto se záchrannými opatřeními: kromě uvolnění přísně řízeného hospodářství požádal komunisty celého světa o pomoc. A to nejen finanční — každý soudruh mohl přijet, budovat zemědělství, průmyslové podniky a s nimi i socialistický sen.

V březnu 1925 tak odjíždí i první z několika výprav československého družstva Interhelpo. Povětšinou to jsou sedláci a drobní řemeslníci (ale třeba i malý Alexander Dubček) a jedou do Kyrgýzie, kterou jim komunističtí agitátoři líčili jako zemi zaslíbenou. O to větší je jejich překvapení, když dorazí do polopouště, kde končí koleje. Tím však jejich tragický příběh pouze začíná. Vybudovat podniky a továrny se sice podařilo, ale jen málokterý z osadníků, kteří byli nakonec vyhnáni a perzekvováni, by to označil za splněný sen…

Publikace Tváře války předkládá edici vybraných vzpomínek na dobu první světové války. Jejím základem je Databáze dějin všedního dne Historického ústavu Akademie věd České republiky, přičemž téma první světové války vykrystalizovalo jako výsledek prvotních rešerší uskutečněných v rámci této databáze. Editoři se snažili výběrem postihnout texty různé jazykové a literární úrovně, autory různých sociálních či věkových skupin a v neposlední řadě také obsáhnout co možná maximální množství prostředí a situací, s nimiž se mohli čeští účastníci první světové války setkat. Edice tedy obsahuje válečné vzpomínky devíti autorů, kteří pocházeli z různorodého prostředí, sociálně, profesně i geograficky, jejich společným jmenovatelem však je to, že se snažili žít své životy v čase první světové války. Jejich výpovědi tak mají potenciál ukázat ony různé tváře Velké války, jakkoliv jistě ne všechny.

Zkušený obličejový traumatolog Jiří Ramba v tomto souboru studií, publikovaných jak v odborných časopisech, tak i knižně, představuje výsledky zkoumání ostatků několika osobností českých dějin: Přemysla Otakara II., Alžběty Pomořanské, Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad, Rudolfa II., Eleonory Habsburské a Karla Hynka Máchy.

Jádrem knihy je pojednání o záhadném dočasném ochrnutí Karla IV. na přelomu let 1350 a 1351. Autor, vycházející ze své bohaté praxe, zde prezentuje zajímavou teorii úrazu a popisuje, jak k němu mohlo dojít a jak pravděpodobně probíhalo léčení a rehabilitace.

První svazek trilogie o dějinách Tábora začíná ohlédnutím za pradávnou historií ostrožny nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, počátky Sezimova Ústí, nezdařeným založením královského města Hradiště a středověkým osídlením blízkého okolí. V první polovině 15. století měla z českých měst jen Praha významnější dějinnou roli než nově vznikající město Tábor. Proto také počáteční osudy města splynuly s českými dějinami po dobu dvou až tří desetiletí natolik, že toto ojedinělé propojení poznamenalo hned několik kapitol této knihy. Ovšem ani zájemci o místní historii nepřijdou zkrátka, zvláště v obšírném pojednání o vzhledu, kultuře a životě královského města, na něž byl Tábor povýšen císařem Zikmundem, a ve třech archeologických exkurzech.

Katalog výstavy konané na zámku v Děčíně 25. dubna–30. září 2018. Katalog je provázen mnoha barevnými vyobrazeními.

Učení Martina Luthera se začalo šířit přes česko-saskou hranici velmi rychle poté, co reformátor přitloukl na vrata zámeckého kostela ve Wittenberku svých 95 tezí o odpustcích. Jeho učení, k němuž se přihlásila i část českých utrakvistů, nevratně změnilo náboženskou a duchovní tvář Evropy. Velmi záhy se Lutherovo učení začalo objevovat i v širší oblasti Labského údolí. Řeka Labe byla důležitou komunikační tepnou. Z hlediska obchodního na ní bylo založeno bohatství nejen měst Litoměřic, Ústí nad Labem a Děčína, ale i šlechtických rodů se statky v jejím okolí. Právě zde se na konci středověku začaly usazovat šlechtické rody, jejichž domovina byla za zemskou hranicí v Sasku a Míšeňsku. Přicházely s nadějí na prosperitu, z rodinných, majetkových či jiných důvodů.

Nejvýrazněji se do dějin Ústecka a Děčínska v 16. století zapsali pánové ze Salhausenu pánové z Bűnau. Právě na jejich statky přišli velmi záhy luterští kazatelé. První se objevil v roce 1518 v rezidenci Salhausenů v Benešově nad Ploučnicí a brzy se pak nová víra rozšířila do nedalekého Děčína.

Ač se tyto rody po Bílé hoře navrátily z náboženských důvodů zpět do Saska, jejich stopy jsou dodnes viditelné. Luterská víra dala podobu unikátně dochovaným kostelům sv. Floriána v Krásném Březně, sv. Jakuba Většího ve Svádově či sv. Václava ve Valtířově. Zde lze obdivovat krom autenticky zachované architektury i výzdobu oltářů, kazatelen, křtitelnic či epitafů, která je inspirovaná věroukou Martina Luthera o ospravedlnění člověka pouhou vírou nikoli skutky.

V posledních desetiletích se vzdělání často redukuje na pouhý nástroj tržní ekonomiky. Tak tomu ale nebylo vždy. Kniha dvanácti českých historiků přibližuje cestu, již prošlo školství v českých zemích od svých středověkých počátků, kdy bylo dostupné jen úzké elitě, až k masovému vzdělávání 21. století. Dílo nabízí široce koncipovanou syntézu, kterou česká historiografie dlouho postrádala. Jeho základní osu tvoří dějiny školství a vzdělanosti v Čechách a na Moravě (na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině v příslušných obdobích)dovedené do roku 2004. Kromě všech úrovní, typů a forem vzdělávání publikace zpracovává i bezprostředně související témata, jako jsou školní každodennost, školní architektura, mládežnické a studentské spolky. Věnuje se rovněž souvislostem vzdělanosti, rozkvětu knižní kultury včetně knihoven a čtenářských spolků, vydávání novin a časopisů či nástupu nových médií. Součástí výkladu jsou rovněž dosud málo zmapované oblasti bádání jako vzdělávání dívek a duchovních či lidová výchova.

Kniha obsahuje snímky starých fotografů zachycené na skleněných negativech uložených ve sbírkách Západočeského muzea v Plzni, které dosud v drtivé většině nebyly knižně publikovány. Většina fotografií v publikaci pochází ze sbírky spojené se jménem legendárního etnografa Ladislava Lábka, zakladatele plzeňského Národopisného muzea (dnes oddělení národopisu Západočeského muzea v Plzni).

K vyváženosti díla přispívá odborně hodnotná a textová část plná faktů a zajímavostí ze staleté historie obcí a měst – od jejich vzniku až po současnost.

dynastické paměti Habsburků.

Autor věnuje v knize pozornost nemocem, umírání a pohřbům čtyř Habsburků, Ferdinanda I. a jeho synů, ve druhé polovině 16. století.

Přestože nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla panovníka, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami s rakví a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.

Monografie je věnována významnému židovskému teologovi (asi 1525 – 1609), spjatému svým životem a působením s Prahou, u něhož legenda o stvoření golema v obecném povědomí zcela překryla jeho význam pro židovské, ale také obecněji evropské dějiny náboženského myšlení. V úvodních kapitolách je Maharal představen v kontextu židovské kultury sklonku renesance, často na základě tištěných a rukopisných pramenů, jež dosud nebyly v souvislosti s Maharalem zmiňovány. Autor charakterizuje Maharalovy spisy a jeho myšlení, nastiňuje nejvýznamnější linie Maharalových nábožensko-filosofických, ale také společenských a politických úvah. Zvláštní pozornost věnuje ambivalentnímu vztahu tohoto židovského učence k vědeckým objevům jeho doby.

Untertitel: Stručný přehled historie a mincovnictví zemí Koruny české v době grošové (1300-1547).

Kniha o pražském groši, legendární stříbrné minci ražené v Českém království po dobu téměř 250 let. V první části příběhu jsou čtenářům objasněny historické souvislosti okolo zahájení ražby pražského groše a technologické postupy používané ve středověké mincovně. Ve druhé části knihy vstupují na scénu další aktéři – četné stříbrné a zlaté mince ražené u nás souběžně s pražskými groši. Při vyprávění o mincích nelze opomenout ani panovníky, jejichž jménem byly tyto mince raženy a jejichž jména, iniciály, někdy dokonce i podobizny mince nesly. Nedílnou součástí příběhu pražského groše jsou proto i osudy těchto vládců a zemí, kterým vládli. Kniha přibližuje čtenářům poutavým a čtivým způsobem historii a mincovnictví zemí Koruny české v tzv. grošové době (1300–1547), text knihy je doplněn mimořádně bohatou fotodokumentací.

Svobodné zednářství je fenoménem, který stále budí neobyčejný zájem, podněcuje fantazii a často v nás probouzí představu tajemného společenství, které osnuje celosvětové spiknutí. Ale jaký byl skutečný život členů tohoto tajného řádu za první republiky a jak ovlivňoval každodenní život svých členů i společnosti, v které působil? Jednou z oblastí, kde se bohatě rozvíjelo zednářství, je i Žatecko. Kniha nabízí střízlivý pohled na jeden z mnoha zednářských spolků, které fungovaly na českém území od závěrečného období habsburské monarchie až do podepsání mnichovské dohody v září 1938. Je tedy možné prostřednictvím osudů a příběhů konkrétních prvorepublikových osobností také nahlédnout, kdo se v žatecké lóži Kette zur Freiheit scházel, z jakého sociálního prostředí její členové pocházeli a jak probíhala jednotlivá setkání tohoto spolku. Doplněním obrazu německého zednářstva v Československu, v jehož centru tento spolek stál, jsou kapitoly věnované česko-německým vztahům tohoto období zaostřeným právě na svobodné zednáře a jejich aktivity.