Ethnografie

Druhý díl Krkonošských koled, který již v padesátých letech nemohl vyjít a nikdy nevyšel. Doplněno notovými záznamy a dobovými obrázky. Josef Horák (1883 -1968) Učitel a řídící učitel na školách v Jablonci nad Jizerou, Kruhu u Jilemnice a v Martinicích. Byl zakladatelem a sbormistrem Pěveckého sdružení učitelů krkonošských, zároveň také amatérským regionálním etnografem, především sběratelem lidových koled, osvětovým pracovníkem a spisovatelem. Vydání se dočkaly Krkonošské koledy a Vánoční povídání o koledách z Podkrkonoší a příručka Občanská výchova.

Autoři z Pražské skupiny školní etnologie se věnují ppojmu hry, dětské hry, poté dětským skupinovým hrám na sbírce 1600 záznamů od 1. do 9.třídy. Kniha prezentuje sbírku tzv.her tradičních, folklórních, které školní děti reálně hrály v letech 1995-2000. Kniha obsahuje 1 CD s rejstříky pro vyhledávání her ve full-textu sbírky, přístupném na internetu.

Kniha se zaměřuje na fenomén náboženských poutí na území Moravy a někdejšího rakouského, dnes českého Slezska v období baroka s přesahem do poloviny 19. století. Sleduje zejména literární texty, které v rámci poutí vznikaly. Edičně zpřístupňuje a komentuje 75 vybraných poutních písní z kramářských tisků, kancionálů a poutních příruček. Neomezuje se přitom pouze na proslulá moravská a slezská místa (Křtiny, Svatý Kopeček, Hostýn, Vranov ad.), ale postihuje i ta méně známá (např. Rychnov na Moravě, Prašivá, Jalubí) a představuje také významný fenomén přeshraničních poutí (Mariazell, Čenstochová, Šaštín ad.). Kromě ediční části, komponované podle jednotlivých lokalit, obsahuje kniha úvodní studii, která umísťuje poutní písně do širších kulturněhistorických souvislostí. Bohatá obrazová příloha přináší reprodukce dobových tisků, grafik i současné fotografie poutních míst. Závěrečný katalog registruje celkem 897 písňových textů.

pamětníků.

Kniha rozhovorů se zástupci tří generací českých etnografů a folkloristů, kteří reprezentují různé oblasti bádání (pražská a brněnská pobočka Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, univerzitní katedry, muzea a skanzeny). Vzpomínková interview reflektují rozličná témata související s vývojem disciplíny před rokem 1989 (například osobní motivace pro volbu oboru, vzpomínky na dobu studia, každodenní chod akademických, univerzitníchči regionálních institucí, vliv komunistické ideologie, otázka badatelské svobody, vztah k teoriím a metodám apod.). Publikace obsahuje vybrané redigované pasáže z rukopisu pamětí Antonína Robka, které se vztahují k problematice české etnografie a folkloristiky. Součástí je stručný biografický a institucionální slovník.

Rodák z Velké nad Veličkou, povoláním zvěrolékař, popisuje vše, co zažil při své praxi po celém Horňácku, v Úvodu sám podotýká: „Časem se mnoho mění a mnoho zapomíná a co není zaznamenáno, zaniká.“ Paměti jsou bohaté nejen svými fakty a postřehy, ale také přesným vylíčením dobového koloritu tehdejší společnosti ve všech stránkách jeho života, cenným příspěvkem je i popis chování a jednání, ale především osobité mluvy, muzikálnosti a zdejšího dialektu (z Obsahu: Jak se cestovalo na Horňácku / Hudci / Štědrý večer / Draní peří / Podomní obchodníci a živnostníci / Jarmak ve Velké / Dřevaři / Křesání loukotí / Jak se vybíraly kosy / O velikém ovčáku / Amerikáni / Zvony). Knihu doplňuje téměř 80 fotografií a ilustrací (muzikantů, tradičních zvyků, notových záznamů, nářadí…).

The themes of the book traeted from the field of historical and urban ethnology, folklore and folklorism, study of migrations, and medical anthropology are diverse.

Práce vychází z autentických terénních výzkumů z let 1990–1992 u dvou posledních žijících bohyní na Žítkové v Bílých Karpatech, které byly původně zpracovány jako diplomová práce. Další terénní sběry z let 1995–1996 jsou věnovány bohyni I. Gabrhelové. Poslední terénní výzkumy z let 2013-2014 sledují pamětníky, kterým je toto téma blízké především v souvislosti s jejich dětstvím. V teoretické části je rozbor jednotlivých zaříkávání a magických praktik, dále rozbor magického obřadu s ohledem na praktikování homeopatické a kontaktní magie. Závěr práce je věnován logice magického myšlení a sledování styčných bodů se současnými podobami magie u recentních léčitelů.

Studie zkoumá význam obřadu žehnání matky po porodu v Čechách a na Moravě v období 16.–21. století. Obřad žehnání matky po porodu se zde chápe jednak jako úvod šestinedělky – introductio mulieris post partum, jehož dějiny začínají v liturgii katolické církve ve 12. století a končí druhým vatikánským koncilem, jednak jako forma žehnání matky obnovená v rámci liturgické reformy druhého vatikánského koncilu – modlitba požehnání na závěr křestních obřadů při křtu dítěte a Ordo benedictionis mulieris post partum dle nového Benedikcionálu. Podstatné pro uchopení tématu jsou rovněž lidové zvyky pojící se s porodem a šestinedělím. V závěru se studie zabývá i současným pojetím obřadu a jeho perspektivami z hlediska liturgicko teologického i socio kulturního. Práce se opírá o prameny liturgické – a to jak církve katolické, tak různých reformačních církví, ve stručnosti i církve pravoslavné. Dále čerpá z homiletické literatury – z českých postill, katolických i evangelických autorů zejména 17. a 18. století a z odborné literatury z oblasti liturgiky a etnografie 19. a 20. století.

Untertitel: Stavební materiál - domová dispozice - slohové ohlasy - dřevěné sakrální stavby

Publikace Vesnická stavební kultura sleduje problematiku tradičního vesnického domu z hlediska stavebního materiálu, domové dispozice, slohových ohlasů a roubených sakrálních objektů. Jejím charakteristickým rysem je interdisciplinární přístup zahrnující metodické postupy uplatňované architekty, pracovníky památkové péče, historiky a etnology.

Nová encyklopedie přináší přehled českých a moravských tradičních svátků, svázaných buď s liturgickým kalendářem (např. Velikonoce, Vánoce), anebo s důležitými mezníky hospodářského a společenského života našich předků (např. cechovní slavnosti, poutě a posvícení, masopust). Dozvíme se mnoho zajímavých informací o tom, jak jednotlivé svátky historicky vznikaly, jak se časem prolínala církevní liturgie s lidovými zvyky a obyčeji, jaký vliv na jejich vývoj měly posuny kalendáře nebo pohanské tradice. Součástí publikace je také přehled významných světic a světců.

Integrální součástí kulturního dědictví středoevropských národů se staly jevy tradiční lidové kultury. Na Národopisné výstavě českoslovanské (1895) byly položeny základy jevu označeného jako folklorismus, dále rozvíjeného a zapojovaného do společenského a kulturního života. Ve 20. století se v důsledku politického vývoje v Československu přístup k lidové kultuře měnil a česká společnosti k němu zaujímala různé, často ambivalentní postoje. Publikace provádí analýzu různých forem využívání (a zneužívání) lidové kultury od doby konce 19. století po současnost, a to ve sféře folklorní (scénický folklorismus), v oblasti lidové umělecké výroby (svéráz, ULUV) a v souvislosti se stavebními projevy zahrnujícími zejména lidovou architekturu a její ochranu a revitalizaci.

Publikace podává ucelený etnologický a kulturně historický pohled na lidové obyčeje a slavnosti v českých zemích, vázané na roční období a data v kalendáři. Výroční obyčeje jsou mnohovrstevnaté kulturní jevy dlouhého trvání. Výrazně je proměnilo křesťanství, které je připoutalo k církevnímu kalendáři a jeho svátkům a překrylo staré mýty a rituály z archaických pohanských dob. Proměnlivá soustava obyčejové tradice se měnila s dobou a s novými hospodářskými vazbami, životním způsobem lidí a nakonec i s cílenými snahami o zachování projevů lidové kultury. Kniha předkládá plastický obraz výročních obyčejů v časových proměnách a v regionální rozrůzněnosti se zaměřením na venkovské společenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Seznamuje s obyčeji o Velikonocích a Svatodušních svátcích, při Památce zemřelých, v adventu a v období Vánoc a Nového roku, představuje staré a nové tradice v předjaří o masopustu, při stavění májí a pálení obřadních ohňů v podletí a v čase letního slunovratu, při oslavách sklizně a posvícení v období léta přecházejícího do podzimu, přibližuje zvyky, které se připoutaly k svátkům křesťanských světců.

Lidové obyčeje jsou doprovázeny předměty, které daný jev charakterizují, doplňují, vyjadřují jeho smysl. Jsou to artefakty různého druhu, zhotovené z různých materiálů, mnohdy velmi staré, sahající hluboko do minulosti. Při tradičních obyčejových příležitostech a lidových slavnostech se uplatňují dodnes. Jejich tvůrci uplatnili jak tradicí předávané postupy, tak vlastní invenci a dovednost. Autorka seznamuje v deseti kapitolách s některými z nich, se znaky právního významu, jako jsou vinařské víchy a práva-atributy venkovské chasy při masopustu a posvícení, dále s prapory, s obřadní zelení-ozdobenými pruty, větvemi, stromky, s věnci dožínkovými, hodovými i pohřebními, s různými typy figur, s nimiž se dosud setkáváme při jarních obyčejích, a také s artefakty spojeným i s tradiční svatbou. Samostatná kapitola je věnována vánočnímu stromku.