Belletristik

Básnická sbírka, která svou různorodostí odkazuje mimo jiné na poetistickou tradici novodobého umění. Jejím jádrem je praktické zpracování myšlenky vnitřního telefonu – nástroje proměny běžného vnitřního dialogu na imaginativní dialog s niterným i vnějším světem. A běžného života na život jedna báseň. Nejrozsáhlejším oddílem je řada poměrně tradičních básní, které vznikaly souběžně s prací na tomto Verafonu. Následuje vizuální báseň v obrazech a tzv. translatině. A sbírku uzavírá pásmo záznamů z dílen fyzického básnictví, propojených představou fyzického poetismu – živého dialogu mezi tvorbou studentů, učitelů, lidí různých profesí, dětí i postižených a ideály klasiků moderní poezie. Komplexní pojetí knihy souvisí také s třicátým výročím vzniku žánru fyzického básnictví a jeho bohatou historií.

Soubor esejí a reflexí Tomáše Mazala Pes na gondole přináší nejen nový vhled do světa literatury, výtvarného umění a filmu, ale je také osobitou autorovou výpovědí výběrem námětů i jejich uchopením. Mazalovy texty spojuje pečlivé pátrání v pramenných podkladech, umanuté hledání téměř neznatelných stop a pozapomenutých, ve své době však významných postav a míst. Prostor dostává také jeho typická ironie spojená s rozvinutou imaginací, skrze něž se vyslovuje o nejzákladnějších východiscích tvorby. V rovině lidské i umělecké se zajímá u autorů a jejich osudů i příběhů a prostoru, v němž jsou vkořeněni, ponejvíc o situace mezní, ovšem s pochopením a jistou cudností, zvlášť vzácnou v čase, v němž jsou všudy přítomné způsoby bulvárních médií.

Poutavá, místy až strhující a současně i poučná nepřímá a literárně pojatá autorova výpověď o jeho předcích, rodině a lidech, se kterými se během svého života setkal, zejména však o jeho názorovému a morálnímu zrání. Historický záběr knihy sahá do devatenáctého století, zobrazuje četné známé i méně známé, avšak mnohdy důležité události českých, československých a evropských dějin a dává je do souvislostí se společenskými, kulturními a politickými okolnostmi. Žádná z předchozích generací to neměla lehké, zejména za 2. světové války a za komunistického režimu. V knize uvedené postavy se s tím různě, převážně však těžce vyrovnávaly a česká společnost je nejen svou dávnou, ale především svou novodobou minulostí silně poznamenána. Autor vypráví příběhy řadových i významných lidí, popisy jejich osudů střídá s popisy vývoje jejich názorů a jejich osobní úvahy doplňuje diskusemi, které mezi sebou i s ním vedli. V závěru se opírá hlavně o české velikány Havlíčka, Masaryka, Čapka a Havla a v jejich duchu dospívá k ideovému projektu neomodernismu, který překonává postmodernismus a neoliberalismus.

Rozsáhlá publikace o životě a tvorbě legendární umělecké dvojice.Osobnost Jiřího Voskovce je nerozlučně spjata s Janem Werichem – a naopak. Neopakovatelná dvojice komiků společnými silami vytvořila řadu kultovních scén a her. Ty si nyní můžete připomenout v publikaci mapující osobní i umělecký život obou mužů, a to včetně Voskovcovy kariéry v USA. Prozkoumejte prostřednictvím vzpomínek, úryvků korespondencí, reprodukcí plakátů a dosud neznámých fotografií svět V+W: poznáte ho v celé jeho šíři i pestrosti.

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka (1926–1998) jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a (romské a židovské) menšiny.

Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech.

Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 (z roku 1978), v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace.

Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického („třídního“), národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými (V. Mrštík), memoárovými (M. Bubeníčková-Kuthanová, S. Wiesenthal, G. Konrád) nebo beletristickými (A. Giňa, V. Třešňák, J. Fränkl, Ch. Potok, I. Ferková, I. B. Singer).

Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině (otec byl advokát), na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech.

„V lomu modrého kamene / barva ještě o kus hlubší než bolest, “ píše mladý básník a malíř v jednom z erbovních veršů své druhé sbírky, jejíž název odkazuje k… Ale to si vnímavý čtenář jistě rád vyhledá. Podstatné je, že jde o soubor silné obraznosti, pokus o „dospělé“, celistvé vnímání skutečnosti i o vyzrálejší víru, byť nikoli nutně výhradně o víru vertikální. Platí, že básník hledá především v jemných (ale i ostrých) lomech všedního života. Výsledkem je naléhavá „slitina obav i něhy“. Poezie vztahu, ustavičné, krásné pozornosti! Matěj Lipavský (nar. 1985) vystudoval AVU, je zastoupen v antologii Nejlepší české básně 2015. V roce 2016 vydal svůj básnický debut nazvaný Nika.

Tento výbor z básnického díla Milana Vrabce (1958–1979) obsahuje zhruba třetinu rozsahu jeho literární pozůstalosti. Jde také o vůbec první knižní vydání díla tohoto autora, jenž za svého krátkého života vydal jen něco málo v samizdatu.

Milan Vrabec byl nejvýraznější tvůrčí osobností skupinky básníků, výtvarníků a hudebníků většinou z pražských Košíř, kteří na konci 70. let, někteří ještě ani ne dvacetiletí, si pro sebe vytvořili společnou platformu ve sbornících „HHCH“ (údajně šifra slov „Hnutí Humbuk Co? Hovnajs“), jichž v letech 1978–1982 vydali celkem sedm. Tento okruh se záhy sblížil s undergroundovým společenstvím kolem skupiny Plastic People of the Universe, tedy s tím, co z něj na přelomu 70. a 80. let zbývalo.

Výbor je zcela dílem Martina Machovce, pořadatele tohoto svazku, na základě jeho subjektivních preferencí, ovšem ve víře, že půjde o výbor reprezentativní, jenž zajistí Milanu Vrabcovi náležité místo v souvislostech a/ české undergroundové poesie, b/ té výseče české literatury, zejména poesie, která se od počátku 60. let orientovala pod vlivem básníků americké Beat Generation, c/ českého surrealismu.

Na podzim roku 1977, po dramatických událostech „roku Charty“, sepsal Václav Havel reportáž líčící první hodiny Prohlášení Charty 77, následné vyšetřování, čtyřměsíční vyšetřovací vazbu, kterou na něj uvalil komunistický režim, propuštění a posléze mučivé sebezpytování. Jak Havel uvádí v Dálkovém výslechu, asi stostránkovou reportáž někam ukryl a „už dávno nevím, kde je. Třeba ji někdy najdu“.

Za svého života už reportáž nenašel, ale objevila se v pozůstalosti jeho blízkého přítele Zdeňka Urbánka, kde ji nalezl jeho vnuk David Dušek. Text, který má do značné míry fragmentární povahu, z největší části zrekonstruovala a nyní vydává Knihovna Václava Havla. V původní osnově, která je součástí rukopisného nálezu, Václav Havel počítal s několika doprovodnými eseji jiných autorů na témata, kterými se v textu zabývá. V tomto duchu je i vydávaný soubor doplněn eseji Anny Freimanové, Petra Blažka, Davida Duška a Michaela Žantovského, který je zároveň editorem celého svazku. Anna Freimanová se zabývá divadelními souvislostmi Havlova textu, zejména zřejmou a přiznanou inspirací k sepsání faustovského Pokoušení. Historik Petr Blažek odpovídá na otázku, kterou si Havel klade ohledně vyšetřovatelů, kteří ho v roce 1977 dostali na starost – „kdo to vlastně jsou: co znamenají? Proč jsou?“. David Dušek přispívá osobní vzpomínkou na počátky Charty a její iniciátory z perspektivy osmiletého dítěte. Konečně Michael Žantovský se zabývá Havlovými morálními dilematy roku 1977 a snahou o jejich řešení.

Stárnoucí spisovatel Mojmír se nikdy nesmířil s rozvodem. Za maskou protřelého cynika se skrývá zklamaný, bolestínský a nejistý muž, který manželce Hedvice nikdy neodpustil, že od něj odešla, když ji nejvíc potřeboval. Vlastní dcery ho moc vídat nechtějí, a tak ústřední místo v jeho životě momentálně zaujímá dula (již čtenáři ostatně mohou znát už z románů Biomanželka a Biomanžel). Ta je sice jakousi Mojmírovou asistentkou, bez níž se neobejde – a proto také zakoupí zájezd na Maledivy nejen svému příteli Felixovi, ale i své nepostradatelné názorové oponentce – kterou však také neustále shazuje a uráží. Když ovšem Felix náhle zemře, spisovatel se překvapivě rozhodne dovolenou nerušit. Potom už stačí jen pár skleniček alkoholu, aby začalo něco, co Mojmír neplánoval ani v těch nejdivočejších snech…

Malý pražský erotikon je druhým románem režiséra a autora úspěšných divadelních komedií Patrika Hartla, jehož literární prvotina PRVOK, ŠAMPÓN, TEČKA a KAREL se těší velkému zájmu čtenářů. Tento nový román je díky autorovu nekonformnímu nadhledu a smyslu pro humor určený i těm, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví.

Uznávaný hudební skladatel rezignuje na společenský život, odchází do ústraní, ale nenadálý nález v podobě kufru plného závažných dokumentů mu nepříjemnou realitu stále zpřítomňuje. Benýškova obsáhlá novela je koncipována jako dramatický příběh s přesahem do filosoficko-sociální roviny. Autor reflektuje nepříjemná témata současnosti s podstatnými exkursy do minulosti, zejména do let kolem listopadu 1989. Kriticky například nahlíží do některých kontroverzních oborů jako jsou exekuce, činnost grantových agentura a dalších odvětví, která skýtají prostor pro korupci. Snad nejpalčivější a nejpodstatnější problém současnosti, na nějž se Benýšek snaží ve svém textu upozornit, je ztráta hodnotových měřítek a téměř naprosté rozostření prostoru mezi pravdou a lží. Benýškův text je dramaturgicky zajímavě vystavěný, pasáže prózy střídají dopisy a reálné dokumenty, což velmi dobře umocňuje dramatickou linku celého příběhu. Podstatným nosníkem knihy je ale samotné téma, jimž se autor dotýká problémů, s nimiž se současná společnost potýká.

Dopisy z Králova archivu vypovídají nejen o surrealismu šedesátých let, ale také o přátelství dvou pozoruhodných mužů. U Šebka ještě víc než u Krále splývá příběh, který svému okolí předváděl, s dílem. Šebkův život je učebnicovým příkladem básnického odkazu, jejž jeho autor zaplatil permanentním sebeničením a pravděpodobně i předčasnou smrtí.

Soubor devíti komorních povídek. Časový oblouk klenoucí se jako duha od sovětské okupace naší země v roce 1968 přes pohřeb Václava Havla po covidovou současnost tvoří dějinné pozadí groteskně-melancholických příběhů. Ačkoli je život často fraška, občas - na zlomek vteřiny - probleskne vyprávěním paprsek něčeho, co nás možná přesahuje… Ale jisté to není. A jak by taky mohlo, když se nám možná "všechno jen zdálo a jen ty sny tu nakonec zůstanou".

Souborná edice povídek Víra v člověka zpřístupňuje podstatnou část prozaického díla pozapomenutého českého spisovatele Františka Lesaře (1901–1945). Za svůj nedlouhý život tento rodák z Kostelce nad Orlicí publikoval čtyři knihy, povídky Ovečky na horách (1939) a Všude s námi (1943), romány Tvůj bližní (1942) a Tváří k domovu (1944), další prozaické práce pak zůstaly roztříštěny v mnoha denících a časopisech. Lesařovy prózy byly soudobou literární kritikou nejčastěji přirovnávány k spisovatelům, jako byli Josef Karel Šlejhar nebo Jan Čep, a to jak pro své melancholické ladění, tak pro úsporný literární výraz. Předčasná smrt Františka Lesaře a společenská situace po roce 1948 pak znemožnily důstojné připomenutí jeho jedinečného a nadčasového literárního odkazu. Ústředním tématem Lesařových povídek jsou mezilidské vztahy poznamenávané neporozuměním, míjením, zlem. Jejich etická i umělecká hodnota vyrůstá z autorovy vytrvalé, byť častokrát zklamávané „víry v člověka“.

Edice sestává z dvojice Lesařových povídkových souborů, dále z dosud knižně nepublikovaných povídek z pozůstalosti, knihu doplňují další životopisné texty věnované Františku Lesařovi, literárněhistorická studie a ediční zpráva přehledným způsobem mapující autorovu tvorbu.

František Horák měl přezdívku Rudej vztek. To bylo tehdy za minulého režimu, když se ještě všichni báli jeho vyšetřovacích metod. To bylo tehdy, když došlo k té podivné sebevraždě skokem ze skály, na jejímž vršku zůstaly jen boty. Kdo se sakra před sebevraždou zouvá?

Ale to všechno je teď zapomenuto. Horák je důchodce, který žije v severočeském Ústí nad Labem a doufá, že ho už nikdo nepoznává. Jeho jedinou útěchou je uzavřené náboženské společenství a Pastor, který je vede. Jenže pak se začnou objevovat zvláštní znamení, jako by ďábel nebyl jen symbolická postava, ale někdo, kdo může člověku skutečně zastoupit cestu. A s ďáblem se pomalu vrací také minulost. Den zúčtování se blíží.

Michal Vrba zaujal povídkovým souborem Kolem Jakuba (2019), který byl nominovaný na cenu Magnesia Litera. Zatímco jeho povídky pokrývaly historicky dlouhé období od středověku až do současnosti, tentokrát autor přichází se sevřenou prózou, ve které kombinuje sociální román s detektivními postupy a fantaskními motivy.