Belletristik

Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé je soubor cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým.

Nový, už 15. díl Toulek českou minulostí se plně věnuje historii české literatury v jejím „zlatém věku“, v 19. a na počátku 20. století. Mapuje její vývoj od vzniku první silné tvůrčí generace, která se už mohla opřít o Máchovu romantickou skladbu Máj. Toulky zlidšťují nedotknutelné modly, které známe z hodin češtiny, a vynášejí na povrch celou řadu opomíjených vztahů a skutečností, o nichž se dnes raději mlčí. Kniha vykresluje uctívané klasiky jako muže a ženy se všemi jejich dobrými i špatnými vlastnostmi, láskami a nenávistmi, vzájemnou hašteřivostí i žárlivostí na cizí úspěchy. Text se opírá o důkladné studium materiálů a nepomíjí žádné důležité skutečnosti, souvislosti nebo významná díla, která tvořila vývojové mezníky.

Román Jakuba Dotlačila Až zhasneme se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc — jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářskoekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu.

Autorky objevily v pozůstalosti své matky Ing. Ludmily Štědré, roz. Marianiové, provd. Gabessamové (4. 1. 1901 v Praze – 6. 3. 2000 v Opavě), vzpomínky na její dětství a dospívání. Sestavily z nich tuto knihu. Oživují v ní mnoho malostranských postav a figurek, jímavě vykreslují život prvních dvaceti let 20. století na Malé Straně a sledují dramatické osudy široce rozvětvené rodiny. Poutavě zachycují tehdejší těžký život dítěte z rozvedeného manželství. Všechny postavy opravdu žily a můžete vystopovat i jejich skutečná jména. Hrdinka knihy vyrůstala na Malé Straně, celý život dychtila po vzdělání. Vystudovala Vysokou školu obchodní s titulem komerční inženýr. V r. 1925 se vdala za svého profesora Českoslovanské OA Eustacha Gabessama (v knize Smutný), o 24 let staršího, který si nepřál mít děti. Jako jeho žena nesměla učit, proto začala psát. Vydala romány Vlny života, Cesta, Pěst, Dítě, Dražba srdce a jedinou knihu pro děti Amilkovo mládí pod pseudonymem Liduše G. Mostecká.

Kniha se zaměřuje na fenomén náboženských poutí na území Moravy a někdejšího rakouského, dnes českého Slezska v období baroka s přesahem do poloviny 19. století. Sleduje zejména literární texty, které v rámci poutí vznikaly. Edičně zpřístupňuje a komentuje 75 vybraných poutních písní z kramářských tisků, kancionálů a poutních příruček. Neomezuje se přitom pouze na proslulá moravská a slezská místa (Křtiny, Svatý Kopeček, Hostýn, Vranov ad.), ale postihuje i ta méně známá (např. Rychnov na Moravě, Prašivá, Jalubí) a představuje také významný fenomén přeshraničních poutí (Mariazell, Čenstochová, Šaštín ad.). Kromě ediční části, komponované podle jednotlivých lokalit, obsahuje kniha úvodní studii, která umísťuje poutní písně do širších kulturněhistorických souvislostí. Bohatá obrazová příloha přináší reprodukce dobových tisků, grafik i současné fotografie poutních míst. Závěrečný katalog registruje celkem 897 písňových textů.

Kniha obsahuje 18 příběhů z dob totality a následného posttotalitního období. Komunistický totalitní trežim trval od února 1948 do listopadu 1989 a znamenal přes 260 lidí popravených z politických důvodů, 260 tisíc uvězněných, několik set tisíc exulantů a množství lidí postižených ztrátou zaměstnání, možnosti studovat a morální devastaci národa. S následky tohoto krutého režimu se potýkáme dodnes.

Jsou to příběhy, které byly většinou prožity, takže lze tuto knihu označit za memoáry, za soubor příběhů, které vytvořil sám život. Příběhy v této knize vykreslují nejen křivdy, trpkosti, nesnáze a absurdity života za totality, ale také hledají odpověď na otázku, jak jsme se v posttotalitním období dokázali vyrovnat s krutou totalitní minulostí.

Untertitel: Příběh jedné emigrace a New York 80. let pohledem českého fotografa.

Ulice jsou plné nejrůznějších existencí, od umělců všeho druhu po zkrachovalce, všude plno tvrdých drog, vybydlených baráků, ilegálních nočních klubů, galerií a alternativní kultury. Život je vzrušující, inspirativní, ale také nebezpečný. Takový New York Pavel Sojka zachytil ve svých fotografiích a vzpomínkách.

Memoárový text fotografa Pavla Sojky (spoluautora publikace Punk je mrtvý – a kdo ne, Pulchra, 2016), který prožil čtvrt století na dolním Manhattanu v New Yorku, je vlastně zápisníkem muže, jenž se ve velmi mladém věku rozhodl emigrovat z komunistické Prahy let sedmdesátých do amerického New Yorku. Zde začíná nový život od nuly. Usazuje se ve známé čtvrti kreativců jménem Abecední Město, kde se zdá být téměř všechno možné. Sojka začíná hodně fotit a kreslit, spolupracuje s Bobem Krčilem, stává se součástí punkové komunity, léta žije ve známém hotelu Chelsea. Často se sám ocitá na hranici zákona.

Básnická zbierka.

Poutavé pamětí celosvětově uznávaného vědce českého původu Jardy Cervenky (* 1933), který od roku 1965 působil ve Spojených státech jako profesor lékařské genetiky na univerzitě v Minnesotě (věnoval se především cytogenetice). Ve svých vzpomínkách zdařile evokuje atmosféru pražských Dejvic za německé okupace, v prvních poválečných i poúnorových letech, své neustálé souboje s tehdejšími „kádrováky“, kteří se mu snažili znemožnit studium medicíny. O svém působení na americkém, ale i na dalších kontinentech, kde zakládal cytogenetická pracoviště (např. v Indii či Japonsku), píše velmi skromně, až asketicky. Své místo si v autorově autobiografii ale našly i jeho cestovatelské expedice a vlastní literární tvorba (připomeňme jen, že je členem amerického i českého centra PEN klubu a Obce spisovatelů; za svou literární tvorbu získal v roce 2000 Cenu Richarda Sullivana v žánru krátké povídky, ale i další ocenění – Minnesota Voices Winner, japonskou Blue Jacket Prize, Cenu European Circle Franz Kafka a řadu jiných).

Sbírka Lubora Vyskoče (nar. 1966) představuje po knihách Kentauří mládě (MF, 1989), Satelity na drahách (2000). Návštěva v kaleidoskopu, Motýli na obzoru (obě 2017) a Mořské korály (Větrné mlýny 2018), šestou sbírku tohoto básníka, nikoli snad neznámého, ale žijícího na pomezí literárního dění. Sbírka představuje dosud nepublikovaný výbor z tvorby za posledních dvacet let, během nichž se autor bojující s těžkou nemocí, dopracoval ke ztišené, křehké poetice, která je nesena jeho jedinečném viděním a prožíváním světa.

Jádro podnětné knihy o díle spisovatelky Věry Linhartové není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Tyto kapitoly nabízejí mimořádně bohatý, vnitřně provázaný a jakoby nikdy nekončící interpretační proces, vždy dokonale zajištěný kontaktem s konkrétními texty, a v tomto smyslu otevřený k dialogu se čtenářem. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace. Velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům.

Překladatelka z francouzštiny vzpomíná na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Vzpomínky autorka nejprve vyprávěla a na základě zvukového záznamu posléze v průběhu několika let přepisovala a upravovala do podoby, již autorizovala krátce před svou smrtí. V knize zachytila své dětství a mládí, prožité v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia na Filosofické fakultě University Karlovy, nedobrovolně přerušená po komunistickém puči, zakládání rodiny a společný život s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem, svůj nejbližší přátelský vztah s Annou Hrubínovou (provdanou Beranovou), který ukončila tragická smrt přítelkyně, přibývající překladatelské příležitosti v průběhu šedesátých let či svou účast na samizdatu v letech tzv. normalizace. Paměti Věry Dvořákové poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Cennou součástí knihy jsou četné pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech, kromě jiných s Emanuelem Fryntou, Petrem Koptou, Miloslavem Žilinou, Janem Zábranou, Františkem Jungwirthem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Zdeňkem Urbánkem, Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Jindřichem Chalupeckým, Josefem Vohryzkem, Olgou a Vladimírem Kafkovými, Josefem a Jiřinou Topolovými, Olgou a Václavem Havlovými či Františkem a Helenou Černými.

Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu…

Jsou chvíle, o které se lze poranit jako o trní. Jako by se v nich čas na chvíli zastavil jen proto, aby se náhle rozběhl mnohem rychleji a dějiny jejich prostřednictvím dokázaly uvolnit všechnu svoji nastřádanou sílu. Hodnotit je a detailně zkoumat je však možné až s dostatečným odstupem. Někteří lidé se v nich ocitnou víceméně náhodou, jiní je sami vyhledávají. A někteří jejich síle podlehnou a jiní vytrvají. A my? Jak bychom se zachovali, kdybychom netušili, jak to všechno jednou skončí?

Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera Jiří Padevět už dávno dokázal, že umí s takovými okamžiky i lidskými příběhy zacházet a znovu jim ve svých črtách vdechnout život. Nyní přichází s novou knihou plnou zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století. Tentokrát je popisuje především prostřednictvím originálních črt ze života obyčejných lidí, kterým dějiny daly velká jména.

Letos oslaví sté výročí narození legendární „básník Brna“, jak se Blatnému často říká. Ve dvaceti letech debutoval sbírkou Paní Jitřenka, rok poté vydal Melancholické procházky, knihu, která mu zajistila doživotní proslulost. Poválečná sbírka Tento večer vznikla z větší části v letech okupačních, i proto je jejím základním rysem existenciální pustota. Poslední předemigrační kniha Hledání přítomného času je dokladem zápasu v hektických letech, která bezprostředně předcházela komunistickému puči a Blatného odchodu 29. března 1948, za nějž ho stihl zarputilý hněv vládců. Jeho knihy zmizely, jeho jméno přestalo existovat. I po letech svobody je faktem, že nejslavnější Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát: v roce 1968 a 1990, zbývající tři sbírky už podruhé v samostatné reedici nevyšly nikdy. Navzdory setrvalému zájmu o Blatného dílo se tyto starší tituly čas od času objeví jen jako předražený antikvární artikl. Výročí, náprava tohoto stavu, forma vydání i kooperace dvou prestižních brněnských nakladatelství, Host a Druhé město, má svůj více než symbolický význam.