Belletristik

Dodatek k Dílu Milady Součkové, které vyšlo v nakladatelství Prostor ve 12 svazcích, představuje zájemcům o literární dějiny i širší veřejnosti doposud nepubliované autorčiny dopisy, které byly uloženy v pozůstalostech či osobních archivech jednotlivých adresátů.

Většina těchto listů vznikla až v době spisovatelčina pobytu v USA, kde působila od září 1946 v roli kulturního atašé a kde po únoru 1948 zůstala v exilu. Jsou adresovány přátelům a osobnostem z rozmanitých kulturních okruhů, a to jak těm, kteří s autorkou sdíleli úděl exilu (L. a O. Radimští, O. Odložilík, R. Jakobson, G. Gruberová-Goepfertová), tak těm, kteří žili v Československu (J. Chalupecký, O. Leška, K. Milota). Úvodní studie a doplňující poznámky se snaží osvětlit kulturněhistorické a literární souvislosti i biografické okolnosti. Dopisy jsou důležitým zdrojem nejenom k poznání díla Milady Součkové, dávají nahlédnout do literárního a kulturního provozu československé emigrace a zaujmou jako působivá a nestylizovaná výpověď o nesnadném životě české spisovatelky v exilu.

Z esejistického díla Jana Vladislava dosud vyšlo tiskem jen překvapivě málo: Malé morality, Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. (1981/1989). Jan Vladislav psal své eseje od padesátých let a v sedmdesátých letech je shrnul do čtyř samizdatových svazků Tajného čtenáře. Od roku 1981, v pařížském exilu, psal své eseje dále, Pařížský zápisník I. z nich přinesl podstatný výbor. Autor ovšem pokračoval v psaní i dále, jak o tom svědčí Zápisník 90–99, jenž je vedle čtvrtého dílu Tajného čtenáře a pěti esejistických Čítanek z let 1981–1989 součástí přítomného svazku. Tématem Vladislavových esejů jsou čeští i světoví autoři, často ti, které osobně poznal. Ve svých textech se zabývá evropskou literaturou mnoha staletí, ale i kulturou Orientu a autory americkými. Předmětem jeho zájmu jsou často i výtvarné umění, hudba, filosofie, neopomíná ani otázky společenské a politické. Svazek Eseje shrnuje všechny dosud tiskem nevydané soubory esejů, které si Jan Vladislav sám uspořádal.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe.

Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“.

Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini).

Není žádné tajemství, že filmová tvorba přitahovala Václava Havla od raného mládí. Ostatně vyrůstal v rodině, která filmem dlouho žila – jeho strýce Miloše je bez nadsázky možné považovat za zakladatele moderní české kinematografie. Nepřízeň totalitního režimu znemožnila Václavu Havlovi studium na filmové škole, a tak se neplánovaně, ale přesto úspěšně etabloval jako divadelní dramaturg a dramatik. Díky důslednému pátrání se editorovi podařilo nashromáždit širokou škálu různorodých „filmových“ textů: analýzy filmů pro přijímací zkoušky na FAMU, první články a kritiky s filmovou tematikou, které Václav Havel jako mladý spisovatel publikoval v kulturních časopisech, rozhovory, dosud převážně nezveřejněné scénáře, eseje a filmové náměty.

Svazek otevírá rozsáhlá studie Jana Bernarda o Havlových aktivitách v oblasti filmu do roku 1989 a přináší mj. zajímavé a málo známé informace z Havlova života, např. o jeho působení v recesistickém klubu Paleta vlasti nebo o jeho účasti na tvorbě scénáře pro světovou výstavu Expo v Montrealu. Z Havlových autorských prací nalezne čtenář v knize nově objevený scénář k přijímacím zkouškám na FAMU Vojna, dosud nepublikovaný scénář Heart Beat, který psal Václav Havel.

Jiří Kratochvil nebyl první, komu liška (symbol volnosti, dravosti, chytrosti a zrzavé krásy) uhranula. Na román Davida Garnetta Lady into Fox (1922, česky Dáma v lišku, 1969) navázal Vercors románem Sylva (1961, česky 1965), v němž zase proměnil lišku v dámu. Autor však spojil oba příběhy v jeden a zasadil do padesátých let, kdy režim země, kde zítra znamená již včera v čele s Hospodářem nemilosrdně drtil lidské životy a dusil svobodu. Jedna linka vyprávění začíná v Pavlovově institutu, kde se podaří obdařit liščí mládě rozumem a potom proměnit v lidskou bytost. Samozřejmě že přenádhernou a samozřejmě že pověřenou tajným úkolem. Druhá linka se odehrává v Brně, kde je mladý inteligentní dělník zpracováván pro služby v StB. Liščí krasavice, vycvičená k diverzním akcím všeho druhu, ovšem netuší, že existuje něco jako láska a cit. A to podcenili i soudruzi školitelé. Proto se stáváme svědky vášnivého příběhu, v němž se liška Sylva do dělníka Pavla zamiluje. No a láska je naděje a také cesta ke svobodě. Více prozrazovat už není třeba.

Bývalý vysokoškolský pedagog, politik a prezidentův poradce se touto knihou nevydává v plen poprvé, před osmi lety mu vyšla kniha o jeho působení na Hradě. Žít v Liberci, líčící události od Janova dětství, se ovšem blíže pozastavuje nad historickými milníky Československa, připomíná i pohnuté liberecké události odsunu nebo srpnové okupace. Klíčovým slovem celého titulu je bezesporu slovo vzpomínka, hojně skloňovaná v každé z 31 kapitol, pozornému čtenáři jistě neunikne ani nenápadné akcentování významu přátelství či dobra.

Malířské smetí je kniha sestavená z deníkových záznamů výtvarníka Otakara Slavíka. Jeho Sešitky jsou výtvarným cestopisem, malířskou reflexí a také intimním vyprávěním.

Sešitky vznikly jako pracovní i cestovní žurnály, jako dokumenty umělcova vidění obrazu a jeho nazírání na umění, na svět a na vlastní život. Slavík nosil své sešitky s sebou při svém rozmanitém putování. Provizorní charakter deníků, ve kterých pisatel zodpovídá své i cizí otázky týkající se umění a vlastního života, jsou zobrazeny v předivu souvislostí vzniklých z vlastních zkušeností, ve spleti všelijakých výtvarných rovin a vypravěčských procesů. Potřeba zaznamenat prožívané, podpořit vlastní paměť, vede často k ambivalentnímu či si odporujícímu vnímání momentálních okamžiků. V těchto krátkých příbězích se prolínají obrazy, život a jejich poezie. Obraz a text jsou v ustavičném dialogu, vzájemně si ve stejné intenzitě slouží a smazávají hranice mezi žánry. Sešitky jsou osobní vizí, intimním svědectvím o tom, co pro Slavíka umění znamenalo, o tom, čemu věřil a v jakých světech se pohyboval.

Kniha Evy Kantůrkové nelze rozhodně zařadit mezi prvoplánové prózy, které dnes tak často nacházíme na knihkupeckých pultech.

Dva souběžně vyprávěné retrospektivní příběhy s některými autobiografickými prvky propojuje ve třetím plánu reálný dialog mezi hlavními protagonisty, který dotváří hlavní námět románu: hledání příčin a důsledků jinakosti v podobě etnické i obecně lidské.

Autorka čtenářům nabízí nevšední příležitost nahlédnout do svého myšlenkového světa, osobních názorů i do dříve tak často úzkostlivě skrývané citlivé duše. Neopominutelná, a pro tvorbu Evy Kantůrkové zcela samozřejmá, je i jazyková virtuozita a stylistická vytříbenost celého díla.

Svazek představuje Jiřího Grušu jako česko-německého básníka. Prvně v úplnosti, v originálech, resp. i překladu zahrnuje jeho šest za života vydaných českojazyčných básnických knih (Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Cvičení mučení, Modlitba k Janince, Grušas Wacht am Rhein) a dvě sbírky německojazyčné (Der Babylonwald, Wandersteine). Mimoto českým čtenářům zpřístupňuje básně rukopisné, časopisecké, do češtiny dosud nepřeložené a v dodatcích a komentáři osvětluje genezi a souvislosti tohoto Grušova rozsáhlého díla.

Už svým názvem mohou Nizozemské listy Ivo Šebestíka odkazovat na známé cestopisné črty Karla Čapka, jakými jsou Anglické listy, Italské listy nebo Obrázky z Holandska. Ivo Šebestík v osobitém kulturním a dějepisném průvodci po Nizozemí vytváří do detailů propracovaný obraz nizozemských provincií a starobylých měst, ale zároveň čtivou formou seznamuje s historickými milníky této země, s její bohatou kulturou a uměleckými osobnostmi světa literárního, výtvarného, architektonického, hudebního či filosofického. Pozornost věnuje také svorníkům mezi Holandskem a Čechami, kde se neomezuje pouze na Jana Ámose Komenského. Text nabitý fakty, jmény a událostmi je obohacen autorovou zkušeností a množstvím poutavých postřehů ze současného Holandska včetně povahopisné charakteristiky jeho obyvatel, kuchyně, líbezného a nezaměnitelného koloritu této prostorově sevřené a zalidněné evropské země, která svádí věčný boj s mořem o svá pečlivě kultivovaná území.

Básnický debut Andrei Slovákové (1981) používá dokumentaristickou metodu sběru materiálu i filmový střih.

Krajiny autorčiny poezie jsou znepokojivě přitažlivé, připomínají obrazy experimentálních filmových snímků s jejich posunutou barevností. Andrea Slováková sugestivně a bez frází hledá odpověď na otázku po tom, jak blízko můžeme být lidem, ktetré milujeme.

Další román nejvýraznějšího vypravěče porevoluční české prózy, v němž je Jiří Kratochvil opravdu především „neřestným vypravěčem“ (neřestný tu ale neznamená nemravný), nikoli analytickým intelektuálem. V Je suis Paris si můžeme vychutnat mnoho dějových úrovní a zákoutí. Vše je skloubeno a vyprávěno s mimořádnou přesností a lehkostí, běžící jako dobře namazaný stroj. Celý ten čtenářsky dobře přístupný mechanismus, vytvořený s kratochvilovským vtipem a neobyčejnou slovesnou silou, nese vespod notorickou, třebaže úspěšně ironizovanou vypravěčovu úzkostnou skepsi: Kromě smrti v životě není jiné jistoty a naše naděje jsou jen jinou verzí králičí víry o daleké zaslíbené zemi Austrálii. Hle, Jízlivá potměšilost žití, tedy v roce 2017 vydaný Kratochvilův román, jehož je Je suis Paris zdařilým pokračováním.

Hallady jsou ostravské balady často psané či vnímané z vrchů místních nejvyšších kopců – hald – a jejich autor se v nich představuje jako halladář. Jazyk, kterým je text psán, jeho úhel pohledu tomu jednoznačně odpovídá. Jako kdybyste ve sbírce Hallada o Olejovém Městě četli jakási dávná sdělení o fantastickém bájném místě, jehož podobnost s Ostravou, kde se autor narodil a žije, je nemalá. Pražákova sbírka ovšem není jen ironizujícím obrazem úpadku, viz píseň-hallada Herna a Sekáč, v níž v Olejovém Městě vyhráli pouze šéfové heren, jen ti „dovedou bojovat“. V prvé řadě to jsou písně, v nichž se halladář zcela ztiší a začne se modlit za záchranu Olejového Města. Na vrchu haldy halladuje, k tomu má pouze své tělo a hlas a jako halladář provádí rituály, nejen ty jazykové…

První básnická sbírka dvojnásobného mistra České republiky ve slam poetry, známého pod pseudonymem Rimmer. Z copywritingu si bere jasnost a údernost, ze stand-upu humor, z probdělých nocí existencialismus a z psychedelických zkušeností fascinaci vědomím. Tím vším vás vzdušnou čarou vystřelí, kam od poezie očekáváte. Za slova.   Limitovaná, autorem podepsaná edice.

Kamil Bouška ve sbírce zjišťuje skutečný stav člověka, jeho nehtů a šťáv a umolousaných hlav, všech jeho láskyplných vražedných vztahů, kutlochů, do nichž se vrací na noc, i jazyka, jímž o tom všem plácá. Jak inventura dopadne, uvidíme zítra. Ale vypadá to, že nic nesedí. Manko jako prase! Někoho asi vyrazej, někdo možná půjde do chládku! Nejspíš všichni! A po zásluze! Ale třeba se pak rozhostí divné ticho, bílo, světlo a zaslechneme něco nového nebo zapomenutého, s čím by se dalo pokračovat. Třeba.