Belletristik

Minulosť už nie je, čím bývala. Dystopický román o roku 1958, kedy Slovensko patrí do Euro-Ázijskej únie a v Novej Bratislave sa začala svetová výstava EXPO 58. Na území Slovenska sa ťaží Márnosť - novo objavený prvok „nihílium“, ktorý v pôde vygenerovali generácie našich predkov a ktorý dal krajine súčasný názov Nihília. Nihílium poháňa ekonomiku Euro-Ázijskej únie, na čele s Ruskou náručou a jej satelitmi – Nihíliou, Královstvím Českým, Republikou Hungur, Svätou stolicou Poľskou, Transylvániou, Južným kútom a Cyríliou. Hlavný hrdina, pätnásťročný syn objaviteľa nihília, sa búri proti absurdnému svetu, v ktorom žije a chce ho zmeniť. Pred čitateľom sa odkrýva groteskné puzzle situácií, spočiatku fragmentárnych, z ktorých sa postupne vynára príbeh o tom, ako naše nedávne dejiny mohli byť ešte šialenejšie, než boli.

Čtvrtá sbírka poezie Pavly Melkové kontinuálně navazuje na autorčiny předešlé básnické knihy. Pokračuje v cestě procházení každodenností, na níž se prostor vnějšího prostředí prolíná s vnitřním světem člověka. Básně nám mohou otevírat oči, učinit vnímání citlivějším, rozeznívat duši. Po jejich přečtení už strom, zeď, horizont, ulice, řeka či kámen nejsou stejné jako včera. Listí tančí a ruší hrany města, bystřina prochází našimi zády, lopatky jsou zárodky křídel, dřevěná podlaha odhaluje bosým nohám řez životem stromu, voda prchá před nehybností země, přelévání stáda ovcí připomíná jedinečnost každé chvíle, strmý oblouk ptačího letu ukazuje tvar křivky záchrany, kůň nás učí, jak předat tíži těla zemi. Slova vykreslují obrazy okamžiků, v nichž se intimní subjektivní prožitek dotýká universa a stav duše se propojuje s vlastnostmi okolního světa. Autorka, architektka, má i díky své profesi dar hluboce vnímat jednotlivé a proměnit je v obecné, kterým je stavba básně, to je vzácné.

Výbor z prací disidenta, překladatele a diplomata Martina Palouše z let 1978–2022 mapuje jeho cestu světem (filozofie). Od „podzemních“ počátků spjatých se semináři Jana Patočky a společenstvím kolem Zdeňka Neubauera a Václava a Ivana M. Havla přes angažmá v politice a diplomacii po sametové revoluci (velvyslanec ČR v USA a později velvyslanec Stálé mise ČR při OSN v New Yorku) po působení v akademické sféře – od roku 2012 na postu ředitele Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami. Knihu doprovází unikátní fotografie, které text doplňují o nejvýznamnější životopisné souřadnice.

a moderní architektuře.

Autobiografické vyprávění emeritního starosty Litomyšle Miroslava Brýdla (*1941) se zaměřuje především na období po roce 1989, během kterého se Litomyšl stala díky jeho dlouhodobým koncepčním aktivitám evropsky oceňovaným centrem moderní české architektury (několik realizací získalo ocenění Grand Prix Obce architektů, Stavba roku, International ELCA Trend Award či bylo nominováno na cenu Miese van der Rohe). Pojednává také o kulturním a společenském rozvoji města, navazování spolupráce s evropskými partnery, ekonomické transformaci 90. let, kontaktech Miroslava Brýdla s umělci a politiky (např. o vztahu k Václavu Havlovi, Pavlu Tigridovi či Janu Stráském), jeho působení v roli zástupce hejtmana a radního Pardubického kraje a životě na odpočinku. Kniha je zásadním příspěvkem k pochopení složitých peripetií společenských proměn, které v naší zemi nastaly po pádu komunistické nadvlády. Miroslav Brýdl je milovník architektury, výtvarného umění, literatury a hudby, ale také nezkrotný živel známý svým neotřelým vystupováním. V neposlední řadě je také poutavý vypravěč, který dokáže s naprostou upřímností hovořit nejen o svých úspěších, ale i prohrách.

Břetislav Štorm (1907–1960) byl znám jako vynikající grafik, kreslíř, heraldik, architekt a znalec architektury, kulturní publicista a specialista na ochranu kulturních památek a péči o ně. Patřil k duchovně založeným autorům se zájmem o středověk, heraldiku a kulturní tradici. V celém svém životním působení byl ztělesnitelem řádu, klidu a rozvážného předávání kulturních hodnot z generace na generaci. Neprávem opomíjenou součástí jeho díla bylo jeho dílo beletristické, dosud z části skryté, z části roztroušené po drobných publikacích a časopisech doby předválečné, válečné a těsně poválečné. Jeho prózy Smrt rytíře Růže, Vladařství Růže, Soví hrad, Dobrý drak, Dobrý rytíř, Stará kapitula, Strašidla, Knížka o životě rytířském, Poutník a další tvoří celek mimořádné literární hodnoty. Přítomná kniha přináší jejich souborné vydání, doplněné stejně rozsáhlým souborem Štormových prací odborných (Liturgické umění, Úvod do heraldiky a další).

Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz – řečeno s českými literárními recenzenty, „Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem“ (Reflex), vyznačujícím se „nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka“ (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny „s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek“ (Respekt). Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce – a vstříc „osobní apokalypse“ jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story.

Cliftonka (nebo také „kliftonka“) je pojmenování, které se stalo – podobně jako označení „rodokaps“ – zástupným pro sešitové řady s uzavřeným obsahem a hlavním hrdinou Léonem Cliftonem. Již od svého vzniku byly přitom cliftonky (sešity jinak označené titulem Detektivní novelly) chápány jako četba velmi nízká, proti které by se mělo neustále bojovat. O její oblibě ovšem svědčí to, že v mnoha reedicích vyšlo 275 sešitů. Kniha se věnuje nejen vzniku a popisu celého fenoménu detektivních sešitů u nás, ale přináší i zcela nepostradatelný a velmi podrobný katalog všech dostupných případů našeho prvního českého seriálového detektiva.

A přiveď zpět naše roztroušené ze středu národů, a naše rozptýlené shromáždi od končin země! ... Modlitba Avinu Malkeinu (Otče náš, Králi náš) odkazuje na Izajášovo proroctví (Iz. 11:12). To předpovídá, že Hospodin opět shromáždí svůj lid v Zemi zaslíbené, poté, co byl rozprášen do všech koutů světa. Po staletí historických zkušeností židovského lidu se ukazuje, že je tato modlitba nadčasová. Český židovský novinář a spisovatel František R. Kraus si úvodní verš této modlitby zvolil jako shrnující název pro soubor svých chronologicky řazených autobiografických reportáží o době holokaustu. Dílo je jedním z prvních zveřejněných (1946) svědectví o tragickém osudu (nejen) českých Židů v letech nacistické okupace. Jeho autor zprostředkovává čtenáři své osobní otřesné zážitky od doby obsazení českých zemí nacisty přes věznění v terezínském ghettu po utrpení v koncentračních táborech Osvětimi, Glivice a Blechhammeru. Popisuje také pochod smrti, útěk a cestu přes právě osvobozenou Budapešť zpět domů do Prahy. Text vznikal záhy po válce, autor proto měl ještě v dobré paměti události, jejichž líčení je pro dnešního člověka téměř neuvěřitelné. Přesto nejde pouze o literárně zpracovaný historický dokument popisující krutou každodennost obětí holokaustu v nacistických koncentračních táborech, ale o dílo se širším rozhledem, řadou nadčasových úvah a myšlenek o lidském osudu, zlu a dobru.

O ztrátě identity a etickém rozměru bytí. Svazek soustřeďuje průřezový výběr z celoživotní dramatické tvorby Josefa Topola (1935—2015), mimo jiné též zakládajícího člena Divadla za branou, signatáře Charty 77 a držitele literární Ceny Karla Čapka. Symbolické básnické drama z kolektivizovaného venkova Konec masopustu (1963), existenciální dialog Kočka na kolejích (1965), citově hořká jednoaktovka Hodina lásky (1968), podobenství o bezvýchodnosti života za normalizace Sbohem, Sokrate! (1975) a bilancující tragikomedie Hlasy ptáků (1989) vystihují konstantní témata Topolovy tvorby, k nimž patří úporné hledání pravdy, lásky a cesty k druhému.

Robustní román literárního čaroděje oživuje otázky, jež si v různých obměnách kladou lidé již odedávna: Kolik ještě bude prolito slz a krve, než se přestaneme mrzačit a zabíjet? Naučíme se vůbec někdy čelit svým zvrhlým pudům? Kdy překročíme evoluční práh? Osvobodí nás technologie od bídy a nevědomosti? Jak to že za nás rozhodují jedinci, kteří více než rozumné bytosti připomínají porouchané roboty? Co se ještě musí stát, aby lidstvu a jeho dějinám přestalo sladce páchnout z úst!? "Jsme jako ostrovy. Jen malá část je vynořená nad hladinu jasného rozumu. Soucit a empatie jen vzácně rozsvítí naše hlavy… Dole jsme polozvířata." I když nás Kahudův Prám nechá bloudit mnoha labyrinty, vláčet kalným proudem a hnát se po slepé stopě, přesto tíhne k opatrné naději.

Jsem architekt se specializací na visuté a zavěšené mostové konstrukce, podílel jsem se jako inženýr-architekt na projektech největšího visutého a nejdelšího mostu světa. Žil jsem deset let v Norsku a Austrálii. Hraju v kapele na basu, jsem horolezec a procestoval jsem po konferencích celý svět. Ženy v mém okolí se do mě bezhlavě zamilovávaly. Miluju je. Svoje přátele z doby, než jsem odcestoval a než jsem se zase vrátil. Jsem jejich bůh. A vidím, jak jsou omezení, a proto hloupí, ale zároveň jsou krásní. Jenže ani jeden z nich nic z toho netuší. A netuší ani to, že to v nich vidím. Abych v nich tohle všechno uviděl, musel jsem to uvidět nejdřív sám v sobě. A podařilo se mi to v Bergenu, ve městě, kde je pořád šero a tma, kde půl roku v kuse prší, kde o víkendu nejsou otevřené žádné obchody a kde na sebe všichni mluví jenom norsky. Ve městě, kde jsou všude kolem hory, ale nelze po nich lézt. Ve městě, kde slova samota a opuštěnost dostávají zcela nový rozměr, protože přizpůsobit se místním lidem a jejich způsobu života je takřka nadlidský úkol…   Dlouho očekávaný nový román nositele ceny Magnesia Litera.

Tajemná barabizna a spisovatelka, která se vrací do rodné vsi a odhaluje temnou minulost.

Havířovina je chátrající dům v malé vesnici. Povídá se o ní, že přitahuje všechno špatné — lidé tu umírají nebo přinášejí neštěstí ostatním. A možná se tu zjevují i duchové… Matčina zdánlivě nepodstatná poznámka, že z komína Havířoviny opět stoupá kouř, vyvolá v hrdince románu nutkání zjistit, jestli se v tajemném a pravidelně opuštěném obydlí skutečně odehrává něco nadpřirozeného. Chce o tom napsat knihu, která jí má po trpké životní zkušenosti a neúspěšné literární dráze konečně přinést vysněný úspěch. Na dobrodružné výpravě do minulosti se však kromě cizích osudů setkává i se svými starými strachy — a poznává nové. Není to nakonec tak, že nahlédneme-li do svého nitra, každý v něm najdeme nějakou svou Havířovinu?

Filosofská historie patří mezi vrcholná díla české krásné literatury. Jde o archetypální příběh horkokrevného mládí, lásky, odhodlanosti a touhy po svobodě, zasazený do maloměstského prostředí Litomyšle let 1847–1848. Líčením revolučních událostí roku 1848 však přesahuje lokální zakotvení a podává obecný dobový portrét. V průběhu času lákala novela uměleckou obec natolik, že se dočkala divadelní, rozhlasové, filmové, baletní a nakonec i muzikálové adaptace. Byla také přeložena do několika cizích jazyků.

Publikace přináší její nové ediční zpracování, obohacené o podrobný poznámkový aparát, doprovodnou studii a skvostný výtvarný doprovod orlickoústeckého akademického malíře Františka Šmilauera (1892–1972).

Stará neobývaná vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra. Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací do domu svého dětství ve chvíli životního zlomu. Po zpackané církevní „kariéře“ hodlá začít znova, poprvé sám za sebe. Snad s trochou naděje, ale především s pocitem vyhoření a cizoty vůči všemu a všem. Jediným útočištěm se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V samotě mezi stromy, keři a květinami se pokouší vtisknout svému životu ještě nějaký smysl. Postupně poznává sousedy a i díky tomu začíná svému osudovému odcizení přicházet na kloub. Nahlédnutí sebe sama je děsivější, než si kdy dovedl připustit. Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Existuje cesta z této temné noci?

Od autorky bestsellerů Dědina, Chirurg a Vrány

Novinář a esejista Karel Hvížďala, proslulý vedením rozhovorů s významnými osobnostmi především českého politického a kulturního světa (viz u nás naposledy vydané rozhovory s Jiřím Přibáněm Hledání dějin a Hledání odpovědnosti a esejistické výbory Restaurování slov a Pokusy), se tentokrát jako už v předchozí knize Věta jako povolání/Nezapomínky obrací sám k sobě. „Deníkové“ záznamy necelého roku zachycují jeho niterné, soukromé úvahy a vzpomínky na pozadí domácích i světových událostí, eskalujících směrem k fatálnímu napadení Ukrajiny Ruskem, směrem k válce.

Mozaika, v níž aktuální zprávy z tisku o domácí předvolební i povolební situaci střídají informace o probíhající pandemii, doplňovány stupňujícím se napětím na mezinárodní scéně i drobnými postřehy z médií napohled pitoreskními, je provázena autorskými komentáři, dojmy a částečně i korespondencí s blízkými lidmi. Je živým obrazem stavu (nejen) „soukromé“ autorovy planety.