Belletristik

Nová edice Hry VH do kapsy nabízí studentům, a nejen jim, jedinečnou možnost mít vždy po ruce divadelní hry Václava Havla, i když právě nemají přes rameno přehozený batoh nebo tašku.

Satirická komedie Zahradní slavnost patří k prvním českým absurdním hrám a v šedesátých letech byla v legendárním Divadle Na zábradlí vůbec první divadelní hrou Václava Havla uvedenou na jeviště.

Mladý milovník šachové hry, snaživý Hugo Pludek se podobně jako český Honza vydává do světa, aby „něčím byl“. Rychle pochopí zákonitosti úspěchu, zorientuje ve světě frází a byrokratických mechanismů, pružně se přizpůsobuje všemu, co ho může dovést až na vrchol. Ale… je to ještě Hugo Pludek?

Kromě šikovného formátu charakterizuje tuto edici Knihovny Václava Havla užitečná výbava - doplňkové texty, které přibližují historické, kulturní i osobní souvislosti vzniku her a přinášejí přehledný autorův životopis, výběrovou bibliografii a další užitečné informace o samotných hrách, autorovi i době.

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. 

„Kavárna je tady kostel pro kuřáky!“ čteme v jedné z básní sbírky. Sylva Fischerová píše o městě, ve kterém se narodila a ve kterém od dob univerzitních studií žije. V některých básních město dokonce nemá jméno, a přece je to nepochybně Praha a její genius loci: Valdštejnská zahrada i náplavka, ale také Velká Praha včetně Motola, Modřan či barrandovských teras. V první části vystupuje zejména Praha osmdesátých let dvacátého století i se znárodněnou kavárnou, pasážemi a „chrámem Techniky“ a s podivnou atmosférou těch let – a ve druhé části Praha nedávná a současná, vždy přitom zažívaná osobně, v celku dějin i životního příběhu. K mnoha obrazům Prahy přidává Sylva Fischerová v tomto výsostně autorském výboru, kde některé básně vycházejí v této podobě poprvé.

Svazek představuje překlady a adaptace, které Jiří Gruša připravil sám či ve spolupráci s Karlem Krausem a Josefem Balvínem. Tato zčásti známá, zčásti nově zpřístupňovaná zpracování děl Franze Kafky, R. M. Rilka, Paula Celana, Ericha Frieda, Sofokla, Emanuela Schikanedera a W. A. Mozarta, J. N. Nestroye, Petra Hackse a dalších autorů představují nejen pozoruhodnou kapitolu z dějin českého překladu druhé poloviny 20. století, ale také jedinečný vhled do formování Grušova vlastního literárního díla.

V knize Josefa Kainara nazvané Ubu se vrací a jiné hry jsou sebrány všechny původní a úplné divadelní či rozhlasové hry, včetně libret a synopsí, které byly publikovány, nebo se dochovaly jako rukopis či strojopis, respektive, u nichž se podařilo prokázat, že je napsal Kainar . Celkem je zde přetištěno jedenatřicet literárních děl. Soubor obsahuje dramata inscenovaná a známá, jako například revui Cirkus Plechový, jejímž byl Kainar spoluautorem, či již samostatně vytvořené celovečerní hry Ubu se vrací, Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, vedle textů veřejnosti naprosto neznámých (uvést lze především další zpracování ubuovského námětu pojmenované Ubu pokračuje… nebo hříčky Mraky, básník a moucha, Rozhovor po koncertě, Zničený odkaz aneb zánik nihilistického klubu, Zpožděný vlak, Sen Jákobův či třeba výstup s postavami Spejbla a Hurvínka Rozhovor o poezii). Josef Kainar se v knize ukazuje jako dramatik širokého talentu, který dokáže tkát básnicky košaté obrazy i být ostře kriticky sžíravý, leč také ho na základě jeho dramat lze zahlédnout jako autora, který pod vlivem historických okolností měnil své společenské postoje. –

Nejnovější básnické zachycení uplývajícího času a pomíjejícího světa autorova mládí vychází pod mnohoznačným názvem Opovážení a zahrnuje verše z let 2018–2019. Jako v předchozích sbírkách i tentokrát probleskuje lehkou nostalgií vždy paprsek smířlivého okouzlení a moudrého životního optimismu.

První český román — Vesnický román! Je tomu právě 150 let, co kniha opustila Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. 

Osmá sbírka bytostného milostného civilisty a nejstaršího básníka Dauphinu (ročník 1934).

O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“

Kniha přináší možnost seznámit se se slavným režisérem očima lidí, kteří měli to štěstí s ním spolupracovat, anebo s ním nějaký čas pobýt napříč dekádami celého jeho života.

Převážnou část tvoří vzpomínky Radima Kratochvíla, nevlastního bratra Petra a Matěje Formanů a syna herečky Věry Křesadlové-Formanové, na jejich více než třicetileté setkávání. Během té doby měl příležitost procestovat s ním západní Evropu na kolech a poznat díky tomu zajímavá místa, lidi i gastronomii, zažít zimní alpská dobrodružství i oslnění Amerikou a americkým filmem s příležitostí sledovat Formana při práci ve střižně.

Mezi dalšími přispěvateli najdeme slavné hvězdy, lidi ze zákulisí známých projektů, ale i několik „obyčejných“ přátel. Ti všichni vyprávějí zajímavé, dosud neslyšené příběhy doplněné unikátními a převážně dosud nezveřejněnými fotografiemi ze soukromých archivů, jež přibližují člověka Formana (odtud název Ecce homo Forman) tak autenticky a plasticky, až ve čtenáři vyvolávají dojem, jako by ho poznával osobně.

Arne Novák patří k nejvýznamnějším literárním historikům a kritikům první republiky. Od roku 1920 působil jako profesor české literatury na Masarykově univerzitě v Brně, kde zastával také funkci jejího rektora. Zemřel 26. 11. 1939.

Kromě vědecké práce pravidelně přispíval do Lidových novin poučnými a zábavnými sloupky o osobnostech literatury a kultury, a zařadil se tím mezi sloupkaře, jako byli Karel Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček a další.

Projekt Nejlepších českých básní v loňském roce dospěl k prvním kulatinám a vzhledem k jeho arbitrovi, undergroundové legendě J. H. Krchovskému, se na básnické scéně objevilo podezření, zda za ročenkou nevyzvání umíráček. Nakonec měl pravdu publicista Karel Škrabal, který konstatoval: „Pokud budou Nejlepší české básně umírat tak dlouho, jak o umírání píše ve svých básních J. H. Krchovský, nemusíme se o ně bát!“ Milovaná i nenáviděná antologie tedy znovu stojí na startovní čáře. Snad není bez ceny, že projekt se v průběhu let nedrží zcela rigidně pravidel, která byla v roce 2009 přijata jako východisko. A přítomná dvojice editorů slibuje další inovace. Deklaruje, že „jedenáctá reinkarnace svazku se již tradičně pokusí zapředstírat výběr z toho nejzajímavějšího, co se v naší poezii v uplynulém roce objevilo ve sbírkách, časopisech i na internetu; oba editoři si bolestně uvědomují, že dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího; ke svěřenému úkolu tedy přistupují se zdravou praktičností a uměřeným optimismem“.

Druhá beletristická kniha předního jazzového publicisty Vladimíra Kouřila, zve do tichého, básnicky vnímaného světa. Citlivě napsané povídky, ze kterých dýchá autorova zkušenost pětasedmdesátníka s úctyhodným množstvím absorbovaného, volně plyne prostorem i časem.

Autor o své knize: „…mnozí si to už uvědomují, většina to ještě nevnímá, že se začínáme propadat do hlubin umělé a nehmatatelné a bezrozměrné zdánlivosti, takže začínáme mít těkavý a rozostřený rozhled. Abychom se dokázali bezpečně pohybovat nad či mimo ni, musíme vlastní přítomnost silněji vztahovat jak k minulosti, tak k dosažitelné či představitelné budoucnosti. Osobně to tak prožívám a dramatizuji to svými novými příběhy.“

Soubor čtyř her z období vrcholné tvůrčí spolupráce Jiřího Voskovce a Jana Wericha:

· improvizovaná parodie Vest pocket revue (1927) představuje volný proud hraných a zpívaných výjevů z cesty kolem světa, během níž se zuřivý fotograf snaží získat snímek slavného spisovatele;

· romantická groteskní revue Golem (1931), zasazená do tajemných kulis rudolfínské Prahy, předznamenává budoucí filmovou komedii Císařův pekař — Pekařův císař;

· útočně parodická férie z antického Říma Caesar (1932) o politických machinacích, korupci, bezpáteřnosti a prosazování osobních zájmů na úkor státu nahrává mnohým aktualizacím;

· vzpurná, a přesto lyrická sociální satira Balada z hadrů (1935) zachycuje milostnou epizodu ze života prokletého francouzského básníka Françoise Villona, a přitom alegoricky varuje před umlčováním umělceintelektuála v totalitní společnosti.

Antologie povídek nejlepších současných českých autorů – tentokrát na téma „rodina“.

Jiřina soudí, že muži jsou ubožáci a bylo by nejlepší obejít se úplně bez nich. Jenomže aby dosáhla toho, po čem nejvíce touží, muže potřebuje. Alice stav osamění pociťuje dost silně, ač je vdaná. A potom může být i obyčejná návštěva ZOO s dvěma dětmi tou nejtěžší věcí na světě. Vypravěčka třetí povídky vlastní potomstvo nemá, nicméně najednou se musí postarat o autismem postiženou holčičku. Dceru své sestry. Ani v rodině malé Emy tatínky nenajdeme – jak ten její, tak maminčin bydlí totiž stejně jako Ježíšek v nebi. U Svačinových je tomu přesně naopak, tam hraje prim pánské pohlaví. A rybaření.Tři muži jsou hlavními postavami také následující povídky a i oni berou své ratolesti na dovolenou. Dopadne to ovšem… všelijak.