Belletristik

Václav Junek syn, zavedený spisovatel a scénárista, napsal knihu o svém otci Václavu Junkovi, grafikovi, malíři a ilustrátorovi, takříkajíc už ve zralém věku, což mu především umožnilo vrátit se zpět do otcova světa se skutečným nadhledem a bez zdržujících detailních emocí.

Líčí tedy tohoto námořníka, cestovatele, lva společnosti a trampa se zřejmým porozuměním, avšak opravdu takového, jakým to všechno skutečně byl. Jistě včetně přiblížení otcových názorů na jemu vlastní čas, život i dobu. Zejména se však čtenář konečně dozví, jak to kdysi bylo doopravdy s jeho spoluautorstvím Foglarových Rychlých šípů, anebo s tvorbou dosud platného Slabikáře, na jehož stránkách oslovoval tak dlouho celé generace malých žáčků. Ani u toho ovšem nezůstane, takže budou mít titíž zájemci dosud nebývalou možnost poznat skutečnou tvář Hrabalova Kerska v éře Sněženek a stejně tak například vůni intelektuálního života Prahy 50. a 70. let minulého století. Proto je Dobrodruh nejen čtivým memoárem, především však jedinečným literárním dokumentem svého druhu. Kniha je doplněna fotografiemi z rodinného alba a řadou ukázek tvorby grafika, malíře a ilustrátora Václava Junka.

Čo nám napovedá minulosť, ktorú už nezmeníme? Pre Jána Púčeka je téma pamäti a historického dedičstva kľúčová. voju novú knihu s názvom Med pamäti venoval osudom, ktoré (ne)stihol poznačiť masaker s názvom 20. storočie. Cez príbehy nenarodených a hmlisté rodinné spomienky oživuje traumatizujúce udalosti dejín starého kontinentu, pričom v intímnom monológu formuluje otázky, na ktoré môže byť už zajtra neskoro. Iboja Wandall-Holm napísala o knihe Med pamäti: Pýta sa prečo a počuje ohlas minulých dejín vlievať sa do prítomnosti. Zrkadlia sa v ňom životy tých, čo už nie sú, toho, čo bolo a byť nemalo, citlivo zaregistrované vnemy z detstva, dospievania, stopy, zastávky a stanice na ceste za poznaním skutočnosti. Med pamäti Jána Púčeka, to je mozaika ľudských životov v objatí vrtošivého času.

Michaela Janíka známe především jako písničkáře z folkového dua Paleček & Janík, jehož písně Hele lidi, Kukátko, Hruška a další nezastárly ani po půl století. Michael je rovněž autorem textů řady hitů Věry Martinové či Pavla Bobka. Písničku Lásko, mě ubývá sil zná u nás snad každý, její autory málokdo. Ke svým sedmasedmdesátinám si Michael Janík nadělil knižní debut s názvem Poezie starého písničkáře, do nějž zařadil sto padesát svých básní a básniček, protože, jak sám říká, „… básničky jsou dobrej recept na dobrou náladu.

Publikace přináší folkloristický pohled na politický vtip v České republice a na Slovensku v období od druhé poloviny 20. století do současnosti. V první části knihy fenomén zasazuje do širší problematiky současné prozaické slovesnosti a přináší podněty z mezioborové subdisciplíny humorologie. Stěžejní část publikace se věnuje politickému vtipu jako součásti kolektivní / sociální paměti, jako jednomu ze způsobů vzpomínání, interpretace, reinterpretace a upevňování mentálního obrazu komunistického režimu. Navazující část je zaměřena na analýzu materiálu z období po roce 1989 a na identifikaci stabilních a proměnných prvků politického vtipu žijícího na pozadí velkých dějin. Poslední kapitola na příkladu politických vtipů upozorňuje na vliv internetu na prozaický folklór a ústní slovesnost. Publikace vychází z dlouhodobého folkloristického výzkumu a sběru politického vtipu a prozaické slovesnosti.

Nová básnická sbírka významné české autorky. Marie Šťastná (1981) získala roku 2004 prestižní Cenu Jiřího Ortena za sbírku Krajina s Ofélií a v roce 2010 obdržela Drážďanskou cenu lyriky.

Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly.

Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Jaroslava Durycha z let 1906 až 1959 (s těžištěm v letech 1906–1909 a 1916–1930) zachycuje dlouhodobý vztah dvou spisovatelů naplněný intenzivní kooperací i ostrými konflikty. Deml sehrál pro Jaroslava Durycha několikrát iniciační roli – při prvních publikacích jeho básní a překladů (část triptychu Svatý Jiří, 1908; Výkřiky svaté Terezie, 1909), nepřímo i pro prvotní inspiraci románu Bloudění (1929). Vzájemná komunikace odráží řadu nedorozumění a zkratů a zejména Durychovu snahu se s těmito podněty otevřeně vyrovnávat. Jejich obapolný sklon k provokaci i bojovnost vyvrcholily v Demlově knize Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a v Durychových reakcích na ni. Navzdory řadě invektiv, které si pak veřejně vyměnili, se jejich přátelská komunikace koncem čtyřicátých let obnovila.
První kniha dvojdílné edice obsahuje veškeré známé vzájemné dopisy a pohlednice Jaroslava Durycha a Jakuba Demla.
Druhou knihu otevírá soubor Durychovy publicistiky věnované Demlovi od recenzí a příležitostných článků přes polemické reakce a útoky na Mé svědectví o Otokaru Březinovi až po Durychovo vyznání Demlovi z roku 1948.

Marek Hudec vo svojom dokumentárnom románe Uzol skúma rany, ktoré na Nových Zámkoch zanechali tony padajúcich bômb. Tri zničujúce americké bombardovania medzi októbrom 1944 a marcom 1945 navždy zmenili tvár mesta Nové Zámky. Tisíce zabitých ľudí, veľká väčšina budov v troskách. Po druhej svetovej vojne boli Nové Zámky najviac zničeným mestom na území dnešného Slovenska a dobové zápisy prirovnávajú deštrukciu mesta, ktoré pokryla vrstva prachu a popola, k Sodome a Gomore. Slovenský novinár a spisovateľ Marek Hudec sa ponoril hlboko do minulosti Nových Zámkov, aby nám vo svojej knihe Uzol ponúkol podrobný príbeh týchto hrozivých dní, o ktorých sa málo píše aj v historických knihách. Je to dokumentárna próza, ktorá zaznamenáva desiatky rôznych ľudských osudov – každý z nich je iný, no každý z nich osudovo poznačila trieštivá smrť, ktorá prišla z neba. 

Před dvaceti lety zaujaly čtenáře vzpomínky M. Macháčka Zápisky z blázince. Nyní vychází druhý svazek z pozůstalosti významného českého herce a režiséra, který vypovídá svou autenticitou o zážitcích a postojích autora z doby normalizace, která dramaticky poznamenala život a tvorbu českých umělců.

V roce 1978 napsal Václav Havel esej pojednávající o moci bezmocných. Havlova analýza moci, ideologie, svobody, odpovědnosti, technologické civilizace a pojmu „disidenta“ zůstává dodnes inspirativní, a to jak pro pochopení povahy východního bloku ovládaného SSSR, tak pro porozumění politickému útlaku vůbec. V mimořádném čísle Filosofického časopisu promýšlíme klíčová témata Moci bezmocných v kontextu současné kultury a aktuálních etických a politických debat. Text in Engl.

Genius loci Aše. Život několika německých rodin od první republiky až do traumatizujícího odsunu. Znepokojivé svědectví o době a lidech, na které bychom nejraději zapomněli. Aš. Město na samém západě republiky, kdysi blyštivý drahokam Sudet, kde kvetl textilní průmysl a obchod. Bývalo plné krámků, restaurací a kaváren. Příběh doby, kdy se vše začalo tříštit, začíná v roce 1915 a končí odsunem. Politické pozadí však v této knize nehraje hlavní roli.

Hlavní hrdinkou je Hedvika. Dívka, která se odmalička potýká s jistým pocitem nedostatečnosti, s puzením, jež ji některé věci nutí dělat, v jiném jí naopak zabraňuje. Vehementně se snaží od Wernersreuthu, dnešního Vernéřova, odpoutat, ačkoli je s ním z různých důvodů trvale svázána. Prožívání Hedviky je odtržené i přitahované, lhostejné i zaujaté, vzpurné i pokorné. Hedvika se potýká s pocity odcizení i lásky, takové, jakou ji známe z milostných románů, ale podávané bez příkras.

Tyto autorčiny prózy mají nejblíže k její předchozí povídkové knize Ostrovy. Oproti ní zde ale ubylo berlínsko-brněnských témat a přibylo ztišených či naopak burleskních příběhů, ve kterých se ocitáme v mezních situacích: mezi životem a smrtí, zrozením a odchodem. Ačkoliv do vážných poloh prosakuje lehký humor, nostalgie či lyrično, autorka i zde představuje současnost sice jako žánrově pestré, ale také jako neklidné místo. Tvůrčí hravost, překvapivé příběhy i vypravěčský švih jsou skvělou protiváhou pocitu, že zachycený svět je vlastně poněkud pochmurný a že z něj místy i mrazí.

Povídky vymodelované citlivýma rukama sochaře. Muž, který jednou večer v pantoflích otevře dveře a zjistí, že za nimi je milenec jeho manželky a s ním vše, co se snaží sám před sebou skrýt. Zapřisáhlý starý mládenec, který se honosí svou vyrovnaností, a přitom v kapse ohmatává lahvičku se sebevražedným prostředkem. Čtyřicetiletá účetní s domovem jako klícka — nebo je to vlastně klec? Přestože Viktor Špaček umí napsat živé postavy, jaké známe z vlastního života, v těchto povídkách-portrétech nejde pouze o podobizny. Jejich ambicí je zároveň ztvárnit určitý postoj, jaký lidé zaujímají v té které životní situaci. Postavy jsou zachycovány většinou zevnitř, z okruhu jejich myšlenek, v nichž problémy a traumata úspěšně či neúspěšně zpracovávají. To, že si přitom často nevidí dál než na špičku nosu, jim přirozeně vůbec nebrání v přesvědčení o své pravdě.

Tři literární scénáře Lenky Procházkové pojednávají o hořko-sladkých aspektech naší současnosti. Smutná komedie o bezdomovci, hra ze sportovního prostředí, ale především drama o lásce, sexu, strachu a umírání. Texty jsou psány tak, aby se hladce četly. Lenka Procházková tak znovu oživuje pozapomenutý klasický žánr - hry určené ke čtení.

Výpravně provedená sbírka písňových textů a ilustrací Jaromíra Švejdíka.

Jaromír 99 je jedna z nejvýraznějších osobností domácí umělecké scény. V devadesátých letech se prosadil jako zpěvák, skladatel a textař kultovní jesenické kapely Priessnitz, která přišla s estetikou temných hor v pohraničí. Neprostupné mlhy plné fantaskních stvoření později ustoupily civilnějšímu pojetí, přesto skladby neztratily nic ze své působivosti. Švejdíkův záběr však hudbou zdaleka nekončí, v posledních dvou desetiletích se stal vyhledávaným ilustrátorem a kreslířem komiksů v čele s trilogií o výpravčím Aloisu Nebelovi. Právě tyto dva světy spojuje kniha Mimosezóna, kde výběr nejlepších textů skupin Priessnitz, Umakart, Jaromír 99 & The Bombers, Letní kapela a písně pro Václava Neckáře doplňují charakteristické ilustrace inspirované krajinou a náladou rodného Jesenicka. Součástí knihy je také zasvěcená předmluva Jaroslava Rudiše a velký profilový rozhovor Michala Pařízka, šéfredaktora hudebního časopisu Full Moon, s autorem.