Belletristik

Armádní generál Heliodor Píka patří k prvním obětem komunistického režimu v Československu.

Tento román byl napsán, aby se na minulost nezapomínalo a aby se podobné justiční vraždy už nikdy neopakovaly.  Kniha zachycuje místy až neuvěřitelný příběh o lidské nenávisti, ideologické zaslepenosti, naprostém odporu k odlišnosti názoru a až zločineckému způsobu uvažování.

Tři pohnuté kapitoly ze života „obyčejného člověka“, třikrát v krátké době vtaženého do víru historických událostí, v nichž nakonec nesehrál roli jen zcela obyčejnou. Čtivě podané vzpomínky z kritických chvil moderní české historie líčí osudy autora jako velitele kulometné roty v mobilizaci roku 1938, důstojníka zapojeného do událostí revolučních dnů v květnu 1945 a poté i do hnutí odporu po komunistickém puči 1948 – proces proti velitelům Svazu brannosti na pražských Vinohradech (1949), věznění na Pankráci a tři roky života v uranových pracovních táborech v Jáchymově.

Netradiční obraz mobilizačních dnů, zapomenutá kapitola z revoluce v městečku nedaleko Prahy a jedno z nejpodrobnějších autentických vylíčení života a práce jáchymovských věznů jsou cennou a poutavou ukázkou „malých dějin“, dodávajících těm „velkým“ plastický a lidský rozměr.

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knih kupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…

Známý prozaik a scenárista Roman Ráž vlastně vstupoval do literatury právě publikováním veršů na stránkách časopisů Dokořán, Host do domu, Nový život či Tvář. Přesto svazek veršů, který držíte v ruce, je autorovým knižním básnickým debutem. Tvoří jej básně, které na počátku 60. let pod tímto názvem díky Milanu Uhdemu a Radimu Vašinkovi s úspěchem inscenovalo legendární brněnské divadlo poezie X-59. Rážovy básně z let 1953-1961 svědčí o pocitu jeho generace v těžké době reálného socialismu (ještě bez pokusu o „lidskou tvář“), kdy se bránila útěkem do intimity pocitů lítosti a zklamání nad netečností a lhostejností příliš „rozumných“ lidí ve městě, které bylo tak zdeformované, tak pomačkané…

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho „filosofických životopisů“, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho „poslední slovo“, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod „Dlouhého ucha“, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem.

Šestadvacet sonetů inspirovaných sochařskou alegorií Ctností a Neřestí. Mistrovské plastiky Matyáše Bernarda Brauna, jedno z vrcholných děl evropského baroka, jsou básníkovi partnerem k současnému domýšlení dobra a hříchu. Zároveň ale vybroušenou poetickou formou vzdávají poctu sochařovu metaforickému umění, které si podmaňuje každého svého diváka. Básnická sbírka je bez nadsázky výjimečným počinem v řeči vázané, připomenutím, co pro naše životy znamenají krása a etika.

Básník, esejista, překladatel, autor rozsáhlého deníku a mnoha knih pohádek Jan Vladislav vytvářel po řadu let drobný soubor kratších próz, jemuž dal název podle jedné z nich – Lidský los. A nezapřel v těchto naléhavých, jazykově vycizelovaných textech ani svůj básnický rodokmen, ani svou vášeň pro lidskou paměť a její zachování. Vladislavovy prózy mají rytmus básní v próze a mohly by být i součástí jeho deníku – na to jsou ovšem příliš rozsáhlé a žánrově svébytné. Nejde o povídky v pravém slova smyslu, ani o prózy pouze vzpomínkové: jako by si samo sdělení říkalo o způsob svého vyslovení a výsledného prozaického tvaru. V knize Lidský los je Jan Vladislav velmi osobní, přesný ve výrazu, konkrétní i nadčasový zároveň.

Láska — smrt — Bůh. Trojúhelník úplnosti a zároveň orné pole poezie. Sbírky Víta Slívy jsou si v mnohém podobné, a přesto v každém z jeho čtrnácti opusů najdeme něco navíc. Zde je to časová žeň. Rozevlátá obraznost ustupuje sevřenějšímu tvaru, v němž je i místo pro zámlky a gnómy. Za prvním slovem z onoho trojúhelníku pociťujeme palčivost, před níž není kam utéct. Druhé slovo si básník stále víc přetváří na čas — kolik ho ještě mám a proč neubíhá pomaleji? A za třetím se schovává slovo samo, poezie ve svém sebezrcadlení. Sama sobě účelem? Ano i ne. Je to rovněž slovo, kterým někam chci patřit; slovo, jež chce být slyšeno. Sursum corda. Vzhůru srdce. Vzhůru slovo… a leť. Však ty už víš ke Komu.

Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.

Květen není původní báseň, ale žánrový experiment založený na mezitextovém navazování. Přebásnění kanonické básně Karla Hynka Máchy je v něm a v připojeném doslovu pojato jako „rekompozice“ a pokus uplatnit postupy obvyklé při překladu mezi odlišnými jazyky. Pro některé je myšlenka „sáhnout na“ Máj bizarní. Jiným tento krok poskytne vhled do básně, která je téměř dvě stě let od svého vzniku jazykově přeci jen obtížně přístupná. Myslí se na dvojí publikum: na ty, kdo Máj důvěrně znají a sledují detaily rekompoziční práce, a na ty, kdo si na experimentální poetický jazyk první třetiny 19. století teprve zvykají.

Květen, ilustrovaný Janem Koupilem, je prezentován jako dialog se starou básní. Paralelně s ním je otištěn text Máchova Máje z kritické hybridní edice M. Charypara, J. Flaišmana a M. Kosáka.

Leopold, novinář ve středním věku, žijící ve stereotypním manželství s Nelou, má až nutkavou potřebu vyjadřovat se ve verších a za všech okolností zůstávat zdvořilý, což ho občas dostává do velice prekérních situací. Ani v nejčernějším snu by ho však nenapadlo, že když se rozhodne doprovodit svou ženu, povoláním učitelku, její dvě kolegyně a tchýni na hudební festival Sázavafest, podstoupí jeho život zatěžkávací zkoušku…

První díl pamětí česko-římského teologa, katolického kněze a pedagoga Karla Skalického vypravuje o době jeho dětství a dospívaní v jižních Čechách a v Praze a je zároveň strhujícím svědectvím mladého člověka, který se z touhy po kněžství odhodlal k dramatickému útěku z komunistického Československa do Rakouska a posléze do Italie.

Itálie je kolébkou mnohého, renesance například, hlavně však múz, což plnou měrou potvrzuje tato výjimečná publikace. Jejím autorům, Jiřímu Přibáňovi a Jakubu Špaňhelovi, se stala zdrojem nepřeberné inspirace. Italskou krajinou, městy, stavbami i uměním putují s až nespoutaným nadšením, a díky nim i jejich čtenář. Přibáň ve svých textech zachytil bezprostřední dojmy a zážitky z konkrétních míst i setkání s lidmi, zároveň však píše o tom, co každé takové místo přesahuje a vytváří univerzální stopy v dějinách i současnosti, ať už jde o umění, architekturu, filosofii, historické postavy nebo jejich činy. A takové jsou i obrazy jednoho z nejoriginálnějších současných výtvarných umělců Jakuba Špaňhela. Na první pohled jsme si téměř jisti, že zobrazené místo poznáváme, s druhý pohledem se však již obracíme do svého nitra, abychom zjistili, že nám výjev otevřel prostor pro vlastní imaginaci o místech, o světě, o nás samých. Vzájemný dialog obsahově nabitých, stylisticky bravurních textů Jiřího Přibáně a magicky atmosférických obrazů Jakuba Špaňhela přináší zcela vzácný zážitek.

Kniha představuje souborné vydání autorových novinových článků a esejů z let 2014 až 2017, takříkajíc na závěr jeho novinářského působení, které trvalo od roku 2001. Doplňuje je několik novějších textů, dva obsáhlejší rozhovory a dosud nepublikovaná povídka. Jaké jsou problémy euroamerické civilizace v pozdní době? Co z toho, o čem se hovoří, je „pěna dní“ a co jsou problémy skutečné? Nejsou vlastně už od počátku lidských dějin stejné? Čím se podobáme zvířatům a čím se od nich lišíme? Do jaké míry utváří věda náš obraz světa? Která z našich současných témat jsou skutečně podstatná? Kdy je čas o nich psát a kdy je čas s tím přestat? Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa kolem nás mlčení?

Jonáš Zbořil (nar. 1988) je básník, hudebník a moderátor Radia Wave, kde spolupřipravuje pořad Liberatura. Po úspěšném básnickém debutu Podolí (2013) přichází s novou sbírkou, inspirovanou obavami o prostor, do kterého se narodila autorova dcerka. Co když je tento svět neodvolatelně blízko svému zániku? Co nastane, až Zemi pomalu pohltí nová divočina, která tiše čeká pod dálničními přivaděči na svůj okamžik? A co se vlastně bude dít, až tu nebudeme? Kniha o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá. Nejen milované dítě, ale i gravitace a rybenky si zaslouží naši pozornost a něhu. Fascinující pokus vyměnit každodennost (a literaturu) za eony času.