Belletristik

Kniha vzpomínek volně navazuje na dva svazky fejetonů a drobných esejů Osmý den týdne a Dobře mrtvý dědeček.

Trojice velmi osobních zpovědí představuje svérázné paměti odkrývající souvislosti od Hvížďalových dětských let až do současnosti, přiznávají se k vlastní naivitě i slabostem a s porozuměním přemítají o pohnutkách a činech přátel.

Vzpomínková próza literární historičky Markéty Brouskové, žijící v Německu, vydává svědectví o životě českých exulantů v západní Evropě v době sedmdesátých a osmdesátých let. Nečiní tak způsobem dokumentárním, ale ryze literárním – zvolený drsný, nepatetický styl, ironie, sarkasmus a postřehy často až šokující, to vše je autorčiným záměrem, aby podala jiný, osobitě svůj, nepatetický, nehrdinský, často až blasfemický obraz života českých exulantů v dané době. Jde o knihu nepříjemnou, sršatou, jdoucí proto srsti všemu a všem.

Jak reaguje člověk v mezních situacích? Jaké následky nese spolupráce s okupantem či úpis ďáblu? Naše novodobá historie není dlážděna jen hrdinstvím, obětavostí a zásadovostí, ale také selháváním, zrádcovstvím a kolaborací. Miloš Doležal, který se dlouhodobě zabývá postavou mučedníka komunismu faráře Josefa Toufara, se tentokrát zaměřil na období protektorátu. Stopy po hlavních aktérech jeho knihy jsou i dnes znatelné a krvavé. Autor však nesoudí lidi ani dějiny, spíše pozorně rozplétá osudové okamžiky, snaží se porozumět vnitřním pohnutkám a nahlédnout do tragické partie, kterou s člověkem rozehrává Zlo.

Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie… Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

Miroslav Horníček – umělec, jehož lze jen těžko charakterizovat jedním slovem, byl zkrátka výjimečný. Jeho nadčasový smysl pro humor, přirozenou noblesu, pronikavý intelekt, pracovitost a vzácné herecké nadání připomíná výpravná publikace, která vychází u příležitosti stého výročí umělcova narození. Obsahově nabitá kniha je vyústěním mnohaleté badatelské a sběratelské práce Horníčkova obdivovatele Petra Jamníka, který pro ni vybral desítky mnohdy unikátních fotografií a artefaktů ze své sbírky a vedle textů mapujících Horníčkův život ji obohatil také o vzpomínky jeho nejbližších přátel a spolupracovníků, jako byli Hana Hegerová, Jiří Suchý, Milan Lasica, Anna Sováková, Vladimír Just a mnoho dalších. Kniha tak není jen důstojnou poctou a poutavou připomínkou Horníčkovy umělecké a tvůrčí činnosti, ale svou zasvěcenou erudicí, zasazující do kontextu množství dobových dokumentů, programů divadelních her, rukopisů, nepublikovaných glos, fejetonů či dopisů, komplexním pohledem na jednu z nejvýznamnějších osobností českého kulturního života.

V souboru dvanácti povídek zachytil autor jak předrevoluční osudy různorodých hrdinů, tak peripetie, s nimiž se potýkala společnost v devadesátých letech. Výjimku tvoří literární zpracování pohnutého života italského šlechtice z doby renesance, které autor pojal v duchu soudobých žánrů. Společným rysem Moníkových povídek je nadsázka, lehkost jazyka a melancholická poetičnost, která prosvítá v některých povídkách.

Propracovanost postav ukazuje na autorovu výbornou znalost lidí ze širokého spektra společnosti od mafiánského podsvětí až po nejbohatší vrstvy, z nichž nejlépe vychází takzvaný obyčejný člověk, který se často nechtěně a proti své vůli stává hrdinou. Na lidské slabosti nahlíží autor s ironií, přesto však laskavě a s pochopením.

Přátelství a láska, Němci a Češi a v pozadí Sudety konce třicátých let 20. století. Zmíněné historické a regionální kulisy předurčují povahu příběhu, jehož hrdinům rozdaly dějinné zvraty karty osudu opravdu nemilosrdně. Stefan byl stejně starý jako jeho přítel hospodský Hans, oba se narodili v roce 1910, chodili spolu do školy, jejich rodiny se navštěvovaly, ale nadchází rok 1937 a pak válečná léta a všechno je jinak.

V televizních reklamách je stárnutí zobrazováno jako doba, kdy se vám tu a tam objevují šediny, ale pokud polykáte příslušné doplňky stravy, můžete zlézat Alpy a hrát si na honěnou s houfem růžolících vnoučat. Martin Skořepa zná jiné stárnutí. Próza Rituál Turínského koně ukazuje přízr/načné starosti padesátníků: odcházení rodičů i vlastní chátrání. Soužití syna po onkologické operaci a alzheimerické matky je bolestivé, utrápené, banální i plné každodenních drobných zápasů, kdy vás tělo postupně vyloučí z „normálního“ života. A jako by to všechno nestačilo, jsou tu ještě dvě roviny, v nichž se zápas s tělesnem odehrává: víra a homosexuální sadomasochismus. Skořepův hrdina nechce dojímat ani šokovat, je sebeironický a vtipný, nevyžaduje od čtenářů soucit ani účast. Jen nutí přemýšlet o těle a o duši.

Náhoda za nič neručí,“ tvrdí stará pravda. „Ale dáva netušené možnosti!“ V malej dedinke na južnom Slovensku leží zabudnutý hrob sovietskeho vojaka, ktorý padol v druhej svetovej vojne. Číra hra osudu zariadi, že po šesťdesiatich rokoch sa zistí, že v hrobe leží otec bohatého ruského oligarchu... Všetko odrazu dostáva nový, nečakaný zmysel. Zvlášť po tom, čo sa informácie zmocní skupinka drobných slovenských podvodníkov, ktorá zosnuje geniálny plán. Zatiaľ čo sa ruský miliardár prezývaný Malý Gavroš snaží očistiť svoju minulosť vojnovej nemanželskej siroty, Veľký mozog Ábel Čubík a jeho spoločníci roztáčajú na Slovensku smršť neuveriteľných, krkolomných aktivít, zameraných na jediný cieľ – získať prostriedky, rozprávkovo zbohatnúť a splniť si životný sen. A to všetko tak, aby boli všetci spokojní a nikto neškodoval. Vytúžená méta je na dosah, stačí iba natiahnuť ruku... Ale pozor! V hre osudu platí aj ďalšie pravidlo: „Čím plánovitejšie ľudia konajú, tým účinnejšie môže náhoda zmeniť ich smer.“

Malíř a básník Vladimír Josef Dvořák (*1967) patří mezi výrazné osobnosti českého moderního umění uplynulého půlstoletí spojující výtvarné i slovesné vyjadřování v jeden celek. Jeho kladení a vrstvení barev do abstraktních ploch i reálných tvarů navazuje na odkaz klasické moderny, ale dotváří přiznané inspirační vzory do osobitého rukopisu současného tvůrce glosujícího svět okolo nás. Jak sám zdůrazňuje jeho obrazy jsou určené k tomu, aby žily s člověkem v jeho každodennosti.

Patří proto především do bytových a pracovních interiérů, aby vytvářely kultivované kulisy našich životů. Publikace chronologicky mapuje vývoj a proměny Dvořákovi malby zahrnující nejrůznější výtvarné techniky a ukazuje na její souvislost s kulturně-politickým kontextem jeho života mezi Šumavou, Plzní, Prahou a Berlínem. Vedle reprodukcí děl jsou otištěny i jeho statě vysvětlující teoretická východiska tvorby a biografická dokumentace. Text in Tschechisch und Engl.,

Vzpomínková kniha knihovnice, exulantky a skautky Sylvy Šimsové. V ní nás díky úryvkům z deníků, korespondencí a vzpomínek vtahuje do života dvou mladých lidí, sebe a svého tehdejšího přítele, nynějšího manžela. Jejich vztah byl v letech 1949 až 1950 prověřován zkouškami nejtěžšími. Útěkem za hranice, nedobrovolným odloučením, čtrnáctiměsíčním protloukáním se německými lágry a snahou společně emigrovat do Británie.

Uprchlický systém jim dlouho neumožňoval žít ve stejném táboře, protože nebyli manželským párem. Německý systém jim zase nedovoloval se vzít, protože nemohli dostat souhlas ženichových rodičů, kteří zůstali v Československu.

Není žádné tajemství, že filmová tvorba přitahovala Václava Havla od raného mládí. Ostatně vyrůstal v rodině, která filmem dlouho žila – jeho strýce Miloše je bez nadsázky možné považovat za zakladatele moderní české kinematografie. Nepřízeň totalitního režimu znemožnila Václavu Havlovi studium na filmové škole, a tak se neplánovaně, ale přesto úspěšně etabloval jako divadelní dramaturg a dramatik. Díky důslednému pátrání se editorovi podařilo nashromáždit širokou škálu různorodých „filmových“ textů: analýzy filmů pro přijímací zkoušky na FAMU, první články a kritiky s filmovou tematikou, které Václav Havel jako mladý spisovatel publikoval v kulturních časopisech, rozhovory, dosud převážně nezveřejněné scénáře, eseje a filmové náměty.

Svazek otevírá rozsáhlá studie Jana Bernarda o Havlových aktivitách v oblasti filmu do roku 1989 a přináší mj. zajímavé a málo známé informace z Havlova života, např. o jeho působení v recesistickém klubu Paleta vlasti nebo o jeho účasti na tvorbě scénáře pro světovou výstavu Expo v Montrealu. Z Havlových autorských prací nalezne čtenář v knize nově objevený scénář k přijímacím zkouškám na FAMU Vojna, dosud nepublikovaný scénář Heart Beat, který psal Václav Havel.

Kniha přináší obsáhlý průřez tvorbou Miloše Nováka od úplných počátků po pozdní práce a dokládá kreslířovu neuvěřitelnou všestrannost. Na čtenáře díky tomu čekají humorné gagy, satirický strip, western, detektivní thrillery, kosmické sci-fi, historické příběhy, příhody klukovských part i polodokumentární komiksy o průkopnících na poli techniky a létání. U většiny prací se přitom podařilo dohledat originály, a tak jsou vytištěny v kvalitě, jakou nemělo ani jejich první vydání. Opomíjený klasik českého komiksu překvapí svou dynamickou kresbou i schopností suverénně zvládnout jakýkoli dobrodružný žánr!

Malířské smetí je kniha sestavená z deníkových záznamů výtvarníka Otakara Slavíka. Jeho Sešitky jsou výtvarným cestopisem, malířskou reflexí a také intimním vyprávěním.

Sešitky vznikly jako pracovní i cestovní žurnály, jako dokumenty umělcova vidění obrazu a jeho nazírání na umění, na svět a na vlastní život. Slavík nosil své sešitky s sebou při svém rozmanitém putování. Provizorní charakter deníků, ve kterých pisatel zodpovídá své i cizí otázky týkající se umění a vlastního života, jsou zobrazeny v předivu souvislostí vzniklých z vlastních zkušeností, ve spleti všelijakých výtvarných rovin a vypravěčských procesů. Potřeba zaznamenat prožívané, podpořit vlastní paměť, vede často k ambivalentnímu či si odporujícímu vnímání momentálních okamžiků. V těchto krátkých příbězích se prolínají obrazy, život a jejich poezie. Obraz a text jsou v ustavičném dialogu, vzájemně si ve stejné intenzitě slouží a smazávají hranice mezi žánry. Sešitky jsou osobní vizí, intimním svědectvím o tom, co pro Slavíka umění znamenalo, o tom, čemu věřil a v jakých světech se pohyboval.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe.

Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“.

Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini).