Belletristik

Do knihy s názvem Staré pověsti české (poprvé 1894) shrnul Alois Jirásek své osobité interpretace čtyřiatřiceti národních pověstí a pokusil se tak oživit nejen příběhy z českého dávnověku a z dob křesťanských, ale i pražské pověsti či prastaré věštby. Knihu otevírá oddíl bájných vyprávění z české prehistorie od příchodu praotce Čecha až po smrt knížete Hostivíta. Následují pověsti z tradice křesťanské s náměty nejen českými, ale též moravskými, slovenskými a židovskými, jejichž relativně samostatnou součástí je i cyklus O staré Praze. Soubor uzavírá oddíl starobylých proroctví. V roce 2001 byly Staré pověsti české, jedno z nejznámějších děl Aloise Jiráska, vydány v České knižnici poprvé. Nyní se Česká knižnice vrací k tomuto dílu znovu a představuje Staré pověsti české v aktualizované reedici. V připojeném komentáři si Jaroslava Janáčková a Karel Komárek kladou otázku po literární genezi díla a zachycují proměny jeho výjimečné recepce.

Letos do tradičního básnického almanachu Vladimíra Stibora přispěli tito autoři - Jiří Alexa, Milan Balabán, Věra Bartošková, Karla Cikánová, Jarmila Hannah Čermáková, Karel Dachovský, Jan Dawidko, Marie Dolistová, Vítězslava Felcmanová, Josef Hájek, Markéta Hlasivcová, Eva Hrubá, Jiří Květoslav Hrubý, Klára Hůrková, Zdeněk Janas, Jaroslava Jáněová, Alena Klímová, Luciana Klobušovská, Ladislav Koliáš, Věra Kopecká, Pavel Kovář, Emilie Kozubíková, René Kuchař, Zita Malaníková, Martina Mareček-Krejčí, Pavel Kukal, Zdenka Líbalová, Jindra Lírová, Lenka Majerová, Svatava Mášová, Libuše Matysíková, Alena Melicharová, Bořek Mezník, Ladislav Muška, Renata Mužíková, Terezie Neradilová, Olga Nytrová, Lucie Ottová, Martin Pašek, Magdalena Pokorná, Katarína Poláková, Eliška Pospíchalová, Vít Procházka, Tomáš Přidal, Alena Raisová, Marcel Rejmánek, Rozárka Riegrová, Marta Rumanová, Markéta Řeřichová, Květoslava Salmonová, Barbara Semenov, Jaroslav Schnerch, Štěpán Stibor, Vladimír Stibor, Libuše Stráníková, Veronika Svobodová, Roman Szpuk, Radana Šatánková, Otakar Ševčík, Lenka Šídová-Gladys, Petr Švácha, Irena Topinková…

První svazek kritické edice Komenského korespondence zahrnuje 71 listů odeslaných a obdržených od roku 1628 do prosince 1638. Jedná se o dopisy z prvého lešenského pobytu, kdy Komenský navázal kontakty s předními představiteli dobové republiky učenců. Nejvýznamnějšími centry Komenského korespondenční sítě, kde byly dopisy z tohoto období psány či kam směřovaly, byly Lešno, Londýn, Gdaňsk a Amsterdam. Svazek obsahuje vedle předmluvy textově kritický aparát a věcné komentáře, regesty jednotlivých dopisů, bibliografický soupis, obrazové přílohy a rejstříky osob, prací a geografických názvů.

Básnická sbírka sestavená z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (*1962,†2017) Zdeňkem Volfem.

Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí… Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný.

Knížka Jiřího Janatky Zrádná nostalgie sodovkáren představuje ve třech oddílech krátké prozaické texty a drobné básně. Název knize navýsost sluší – básně i prozaické texty jakoby mířily zpátky, do doby poklidné a trpělivé, mimo chaos a stres…

Zdolávat zpětné překážky naráz, rázem velkého nadzvukového třesku, se nevyplácí. Je třeba postupovat opatrně, potichu, jak jinak než po stupních, které neklesají ani nestoupají: uklidněním k povzbuzení a dodání odvahy, rozšafnou a chlácholivou pobídkou, že „pes minulosti nekouše“. Kniha je doplněna krátkým zamyšlením Ivana Wernische.

Třetí román úspěšné české autorky. Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…

Souborné vydání tří knih výtvarnice a básnířky Naděždy Plíškové představuje literární tvorbu vznikající od konce padesátých let až do deváté dekády 20. století. Sbírka Plíšková podle abecedy (knižně poprvé 1991) přináší lyrické, sebereflexivní a dialogické texty o partnerských vztazích a osobní krizi, budované jako anekdoty, hříčky, modlitby, drobná pozorování, deníkové záznamy aj. Její druhá kniha Hospodská romantika (1998) obsahuje básně a prózy stylizované jako odposlechnuté monology a promluvy v restauračních nebo léčebných zařízeních a psané originální variantou obecné češtiny. Verše vznikající od počátku devadesátých let a shrnuté do svazku Plíšková sobě (posmrtně 2000) navazují na poetiku první sbírky a rozšiřují autorčin rejstřík o literární reminiscence a o témata úzkostně pociťované identity, mateřství a ztrácené milostné intimity. Texty všech sbírek byly k vydání připraveny podle původních rukopisů a doplněny o básně či prózy dosud nepublikované.

Snový, až hororově laděný příběh Milana Urzy je vyprávěním o hranicích lidského poznání, hledání vlastního údělu a nemožnosti úniku. Kdesi na okraji vesnice, pod vlhkým a stinným svahem, stojí polorozpadlý dům obklopený zarostlou, tajemnou zahradou. Muž, který ho obývá, platí za nerudného podivína, jenž před lety tragicky přišel o ženu a syna – jak se alespoň říká. Kdo by mohl tušit, že pod domem se nachází další svět, utajený a přízračný, a v něm se na staré děravé matraci choulí ještě jeden obyvatel… „A já zůstával pořád v domě, jako bych se motal v kruzích, jako by mě za nohu držel nějaký neviditelný řetěz, který sahal jen ke dveřím do zahrady a dál už ne.“ Milan Urza se narodil roku 1983 v Jičíně. Je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První Hoře a folkového dua Kaspar Melichar; vystupuje rovněž sólově. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014).

Česká knižnice přináší reprezentativní díla české literatury od počátků po současnost bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci autorů. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních historiků a editorů. Pečlivě připravená vydání jsou opatřena odbornými komentáři. Edice začala vycházet roku 1997 v Českém spisovateli, v roce 1998 přešla do Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 do nakladatelství Host (www.kniznice.cz).

Hradčany a Nový Svět – místa spjatá s českou historií. Ale ve vzpomínkách malíře Jiřího Anderleho se před čtenářem objevují v docela jiné podobě, než jak ji vnímají davy turistů. Prožil zde pětadvacet let života od roku 1966 do roku 1990 a jeho vyprávění objevuje magickou krásu tohoto zvláštního místa ve stínu Pražského hradu.

Zároveň nás seznamuje s osudy zdejších obyvatel, kteří vytvářeli unikátní sousedské společenství, tolik nepodobné běžnému městskému životu. Právem je možno hovořit s ohledem na téma a způsob literárního ztvárnění o svérázné variantě Povídek malostranských. Anderleho vypravěčské umění umocňuje soubor kreseb vytvořených speciálně pro tuto publikaci.

Příběhy spadlé pod stůl (a zametené pod koberec) jsou plné zapomenutých podivností. Autor si posvítil na málo probírané kapitoly z relativně nedávné historie: jde po stopách výrazu „soudce Lynč“, mapuje pokusy o odsun Afroameričanů ze Spojených států ve stylu „sejde z očí, sejde z mysli“, popisuje zvěrstva páchaná v Kongu koncem 19. století a jejich překvapivý ohlas v literatuře. Zabývá se původem dodnes živých mýtů (ďábel na rozcestí, zabiják bláznů). 
Nabízí pravděpodobné vysvětlení záhadné smrti Edgara Allana Poea, obhajuje údajného defraudanta a pozdější spisovatelskou hvězdu O. Henryho, popírá legendu o nespravedlivém zacházení s umírající císařovnou blues Bessie Smithovou. Líčí poslední cestu tvůrce detektivních povídek Jacquese Futrella na lodi zvané Titanic a hrdinství mladého Breta Harta, jenž byl svědkem masakru indiánského kmene.

V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Mikiho sebelítost v nebezpečném koktejlu s odhodláním zvrátit situaci za každou cenu vede k nezvladatelné nenávisti, jež systematicky ničí život a veškeré vztahy především jemu samému. Nejde se s knihou neptat, kde začínají a končí naše práva na cokoliv, či jak komplikované břemeno vztahů dokážeme unést. Petra Hůlová opět suverénně vládne slovem, ve svém světě na prahu katastrofy klade čím dál nepříjemnější otázky a rozhodně nenabízí jednoznačné odpovědi.

Stý svazek České knižnice přináší románovou prvotinu Jáchyma Topola Sestra, výjimečné dílo české prózy konce 20. století. Dobrodružný milostný příběh se v dynamickém, jazykově, zvukově i rytmicky výrazném vyprávění větví do mnoha imaginativních odboček, básnických obrazů či vizí. Vypravěč a protagonista Potok v nich hovorovou řečí, v níž se mísí všechny jazyky světa, zachycuje i mnohá historická fakta, jako byl holocaust, černobylská katastrofa, odpor undergroundu proti útlaku v komunistickém Československu, pád Berlínské zdi i počátek divokých devadesátých let, kdy bylo možné vše. Prochází nebo prchá městskými i venkovskými periferiemi střední Evropy, žije na vysoké noze i na tržišti, na nádraží nebo na skládce. A jeho duše stále hledá svou sestru. Román, který byl již přeložen do němčiny, angličtiny, maďarštiny, polštiny a slovinštiny, vyšel v letech 1994 a 1996 ve dvou autorských verzích. Přítomná edice vychází z prvního, nezkráceného vydání a v ediční zprávě zaznamenává jeho pozdější proměny. Komentář sleduje též široký ohlas této knihy v české kultuře.

Prozaický soubor Štěstí napodruhé se časovým i tematickým obloukem vrací o šedesát let zpět. Jednotlivé prózy totiž pocházejí z krabic náhodně nalezených ve sklepě pod schody, kam je kdysi ukryla Jitka Stránská, aby manželovy texty uchránila před příslušníky StB při domovních prohlídkách. Na základě těchto rukopisů vznikl pozoruhodně vrstevnatý text, kde se úsporný jazyk povídky Flašinet a zejména novely Měsíce prolíná s autorovým vypravověčstvím, jeho vzpomínkami, deníkovými záznamy, osobními postřehy, poznámkami k filmové i literární tvorbě a komentáři současného stavu světa – leccos je jinak, než jsem si představoval, ale slíbil jsem si, že tahle moje poslední knížka-neknížka podá zprávu o tom, jaký jsem byl i jaký jsem teď.