Belletristik

Kniha představuje souborné vydání autorových novinových článků a esejů z let 2014 až 2017, takříkajíc na závěr jeho novinářského působení, které trvalo od roku 2001. Doplňuje je několik novějších textů, dva obsáhlejší rozhovory a dosud nepublikovaná povídka. Jaké jsou problémy euroamerické civilizace v pozdní době? Co z toho, o čem se hovoří, je „pěna dní“ a co jsou problémy skutečné? Nejsou vlastně už od počátku lidských dějin stejné? Čím se podobáme zvířatům a čím se od nich lišíme? Do jaké míry utváří věda náš obraz světa? Která z našich současných témat jsou skutečně podstatná? Kdy je čas o nich psát a kdy je čas s tím přestat? Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa kolem nás mlčení?

Itálie je kolébkou mnohého, renesance například, hlavně však múz, což plnou měrou potvrzuje tato výjimečná publikace. Jejím autorům, Jiřímu Přibáňovi a Jakubu Špaňhelovi, se stala zdrojem nepřeberné inspirace. Italskou krajinou, městy, stavbami i uměním putují s až nespoutaným nadšením, a díky nim i jejich čtenář. Přibáň ve svých textech zachytil bezprostřední dojmy a zážitky z konkrétních míst i setkání s lidmi, zároveň však píše o tom, co každé takové místo přesahuje a vytváří univerzální stopy v dějinách i současnosti, ať už jde o umění, architekturu, filosofii, historické postavy nebo jejich činy. A takové jsou i obrazy jednoho z nejoriginálnějších současných výtvarných umělců Jakuba Špaňhela. Na první pohled jsme si téměř jisti, že zobrazené místo poznáváme, s druhý pohledem se však již obracíme do svého nitra, abychom zjistili, že nám výjev otevřel prostor pro vlastní imaginaci o místech, o světě, o nás samých. Vzájemný dialog obsahově nabitých, stylisticky bravurních textů Jiřího Přibáně a magicky atmosférických obrazů Jakuba Špaňhela přináší zcela vzácný zážitek.

Milan Děžinský (nar. 1974) je ceněný básník a překladatel střední generace; za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) získal Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“

Texty otištěné v této knize dlouho kolovaly mezi kamarády. Zaznívaly na literárních čteních, vycházely časopisecky, objevovaly se v různých sbornících. Ke svému autorovi - novináři, muzikantovi a překladateli Michalu Bystrovovi - patří stejně jako jeho písničky a články. Popravdě k němu patří víc než cokoliv jiného. Žánrově rozevlátý soubor představuje Bystrovovu tvorbu v celé její šíři: od milostné poezie (Noční kouzlo, Rychlík do horečky) přes sarkastický, někdy černý, jindy růžový humor (Sade, lesy, zahradnictví) až po lehce nostalgické rozjímání o rodném městě (Prahoznámá postava) či naopak intenzivní hřímání ve volném verši (Vzteklej pes). Najdeme tu básně o narození dítěte (Blond kytka pro blond holku) i o smrti otce (Zima za průhlednými záclonami), říkanky pro malé neteře, dceru a syna (Kůň s modrýma očima, Všechna hvězdná znamení), ale také zběsilý nonsens podvratného charakteru (Potkal Špringštajn Silvrštajna). Výsledkem je to, čemu autor s oblibou říká „organizovaný chaos“.

Případem pro začínajícího kata Pavel Juráček přibližuje, zkoumá, zakouší jeden z nejintenzivnějších, nejnaléhavějších pocitů moderní doby – úzkost. Na motivy třetí knihy Gulliverových cest Jonathana Swifta, kanonického románu anglosaské literatury z roku 1726, ukazuje, jak málo stačí (v tomto případě sjet ze silnice uzavřené zákazem vjezdu), aby se člověk na vlastní kůži přesvědčil, že ve vztahu k světu tahá za kratší konec. Že ať se snaží sebevíc, jeho život se odehrává a vždy bude odehrávat pouze v mantinelech vytyčených společností, ke které náleží – bude záviset na jejích psaných i nepsaných zákonech, tajemstvích, poklescích, na jejích mocných. Že jeho hlavním posláním je být částí soukolí, které ho potřebuje a zároveň spotřebovává. A že jediné, o co se může opřít, je jen a jen on sám. 

Případ pro začínajícího kata obsahuje všechny Juráčkovy texty, které s přípravou a realizací stejnojmenného snímku z roku 1969 souvisí: synopse, explikace, filmová povídka, dvě verze literárního scénáře. Pro úplnost je svazek doplněn obsáhlým výborem z deníkových záznamů, dosud nepublikované korespondence a archivních dokumentů.

Nejlepší autoři z nakladatelství Host a Druhé město napsali text na motivy z „černé kroniky“, a tak vznikla obsáhlá povídková antologie s názvem Krvavý Bronx. Jejich texty se týkají a dotýkají brněnské čtvrti známé jako Bronx, což není její oficiální název: takhle se sociálně vyloučené lokalitě už dobrých třicet let říká. Všechny ty zprávy a zprávičky ovšem pocházejí z druhé poloviny 19. století – a jasně ukazují, že velký nepokoj a sociální drama nesla v sobě tahle městská část už v časech, kdy se jí ještě říkalo prostě Cejl. Vraždy, krádeže, nelegální potraty končící smrtí, otrava lékárenským jedem, jindy jen bizarní záměny či sňatkové podvody, skoro pokaždé životy žité na hraně existence. Dohromady poutavý svět pojednaný autory, jejichž prostý výčet nepotřebuje další komentář: Irena Dousková, Kateřina Tučková, Ludvík Němec, Alena Mornštajnová, Bianca Bellová, Martin Reiner, Michal Konečný, Štěpán Kučera, Dora Kaprálová, Michal Sýkora, Petra Dvořáková, Jan Němec, Petr Stančík, Ondřej Hübl, Václav Kahuda či Petra Soukupová. A v jejich podání minulost světa, který stále čeká na svou šanci.

Zachytit svědečně okamžiky z prožívaného – nejen z onoho tady a teď – navazuje svou osmou básnickou sbírkou Petr Burian na dosavadní svoji tvorbu.

Lenka Procházková dnes patří k nejvýraznějším českým prozaikům. Kniha obsahuje politické projevy, články a rozhovory Lenky Procházkové, které byly od září 2017 do srpna 2019 publikované pouze na nezávislých webech. Výjimkou je text Osamělost Jana Palacha, který autorka napsala pro časopis PŘÍSNĚ TAJNÉ. Součástí knihy je i projev Lenky Procházkové, se kterým vystoupila 12. června 2019 v senátě před hlasováním o své nominaci do Rady ÚSTRu a v němž vyjmenovala varovné příznaky, které jsou charakteristické pro nástup totalitního režimu.

Kronika augustiniána-kanovníka Ondřeje z Řezna (1380–1438) představuje jeden z nejbarvitějších protihusitsky zaměřených textů. Autor v něm, především formou historek a karikatur, líčí počátky husitství a husitských válek. Účel jeho díla sahajícího do roku 1422 byl vrcholně propagandistický a stal se zdrojem informací a argumentů pro mnohé pozdější protihusitské i protireformační polemiky. Překlad kroniky je doplněn poznámkovým aparátem a úvodní studií.

Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru.

Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastnách zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.

Sebrané texty teplického básníka Radima Husáka (1974-2007)

Karel Haloun (1951) je výtvarník, grafický designér, publicista, editor, kurátor, nehrající člen kapel Jasná páka a Hudba Praha a docent UMPRUM. Tato kniha ho představuje jako „undergroundového“ autora sedmi pozoruhodných dramatických her a hříček: (Stříbrný) medvěd, (Skoro) dobrá píseň, Konec hry (s nadějí), Syflárna, Vicemistři, Na výletě a Zakousli pejska. Projevuje se v nich jako ironický glosátor reality se smyslem pro groteskní vidění, absurditu, hravost a barvitý jazyk vysokého i nízkého stylu. Knihu uzavírá Halounova bibliografie a tři studie: Karel Král v textu O špagetě, která hledá svůj konec nahlíží na autora spolugeneračním pohledem, Libor Vodička se ve studii A proč by se nedaly hrát? zabývá nejenom hratelností těchto textů, ale fenoménem hry v Halounových textech vůbec a Michal Čunderle provádí jazykovou analýzu Halounových řečí.

Korespondence Jaroslava Vrchlického s Justýnou Vondroušovou z let 1904–1908 sestává z dvou titulů ve společném boxu a v obou knihách je dobře rozkryto inspirační zázemí Vrchlického vrcholné tvůrčí etapy. Oba protagonisté si pro korespondenci vybrali jména z artušovské legendy – on je kouzelníkem Merlinem, ona je čarodějkou Vivianou.

Milostný zážeh a cit zároveň obdařil korespondenci takovým množstvím neznámých básní, že se editor rozhodl vedle korespondence sestavit z nich novou sbírku s názvem Písně Viviany. Korespondence pak nastiňuje nejen představu o organizaci vzájemných schůzek (s občas pikantními detaily), ale obsahuje také pozoruhodný reflexivní deník..

Jinde čtenář nahlíží básníkovi pod ruku při tvorbě jeho jediného románu Loutky nebo při vzniku her a může sledovat jejich další postup na scénu – konkrétně Godivu, kterou bylo otevřeno Vinohradské divadlo, nebo debakl Trilogie o Simsonovi.

Popisy měst, veršované i prozaické, mají v latinské literatuře dlouhou tradici – jedná se o žánr pěstovaný napříč různými etapami evropské historie. Tato kniha přináší texty dvou zástupců tradičního žánru z přelomu 16. a 17. století, věnované hlavnímu městu Českého království. Oba autoři, Jan Hubecius ve své veršované skladbě Carmen continens descriptionem celeberrimae urbis Pragae (1591) i Bartoloměj Martinides v prozaické Descriptio amplissimae atque ornatissimae regiae urbis Pragensis (1615), věnují pozornost pražské historii, poloze, obyvatelstvu či významným památkám a nabízejí tak čtenáři jedinečný pohled na dobovou Prahu, jejíž podoba se vlivem různých okolností v průběhu následujících staletí výrazně proměnila.

Na hranici mezi žánrovou idealizací a pečlivým popisem skutečnosti se v těchto dílech vyjevuje obraz slávy sídelního města českých králů, ale i záznam každodenního života obyvatel raněnovověké metropole v jejích historických kulisách.

Druhý svazek plánované devítisvazkové edice, která se snaží splatit dlouhodobý dluh české folkloristiky, tentokrát věnovaný kouzelným pohádkám. Jednotlivé motivy jsou přehledně členěny podle mezinárodní standardizace, pohádky jsou doplněny komentáři, které mimo jiné ukazují tematické vazby napříč evroskými kulturami. Svazek obsahuje nejen pohádky zapsané v českém jazyce, ale i pohádky z našeho území přeložené z němčiny.