Belletristik

Jeden čas, jeden dům, mnoho osudů. Každý dům má svůj příběh, některý skrývá tajemství a jiný má vlastní osud. Tak jako žlutý činžák v nenápadné ulici Města poblíž Řeky. Jak moc jej určí obyvatelé — fotografka a ornitoložka Róza, spisovatel Hilský, podnikatel Majer, agorafobička Klára nebo paní Cartierová a… kam se vlastně ztratil domovník Vrána? Zatímco obyvatelé domu žijí zdánlivě nezávislé životy, silné vyprávění graduje k nečekanému konci. Nikdo z nich v té chvíli netuší, jak moc svým každodenním rozhodováním nejen spolehlivě zaceluje vlastní osud, ale také spřádá úděl letitého činžáku. Podobně jako nedaleká Řeka, i životy sousedů podléhají pod iluzí stálosti nenápadným, avšak o to ve svých důsledcích dramatičtějším proměnám. A zůstává jen otázka, nakolik mohou cizí příběhy, ve kterých se člověk ocitá, změnit celý jeho život…

Ve svém nejnovějším díle se Klára Goldstein, podobně jako ve sbírkách Milíře (2016) a Kenotaf (2018), inspiruje konkrétními místy a lidskými osudy. Boří však navyklé vnímání času a prostoru, nechává přítomnost splývat s minulostí a svou básnickou řeč obohacuje o nový zásadní prvek — hudbu slyšenou, prožívanou, právě vznikající. Hudba zaznívá v křehkém tíhnutí duše k duši, prochází dějinnými zvraty, svědčí o šíři, která se rozevírá za každým pocitem, pohybem, dotekem, vůní. A není přitom zdaleka jen záležitostí smyslovou, ale i duchovní. Už v okamžiku svého vzniku dalece přesahuje mysl člověka, svobodně se rozpřahuje a stává se znamením věčnosti.

Nová kniha básníka, jehož první sbírka vyšla před šedesáti lety. Tentokrát s doslovem Jiřího Pelána a koláží samotného autora.

Název vzpomínek básníka, prozaika a písničkáře Jana Buriana (nar. 26. března 1952) Co jsem nezapomněl naznačuje jistou spřízněnost s jeho starším textem Rychle než to zapomenu. V letech 1982 až 1985 si Jan Burian psal soukromé zápisky, které vydal v samizdatu. S ohledem na skutečnost, že se text mohl dostat do ruky komukoliv, musel autor leccos vynechat, aby nezpůsobil řadě lidí problémy s tehdejší státní mocí. Také - jak přiznal po letech - se občas soustředil na něco, co už ztratilo význam, a některé věci v oné době viděl jinak, třeba i trochu mělce. Útlá knížka končila rozpadem někdejší folkové dvojice Burian-Dědeček a oficiálně vyšla až roku 1990 jako první svazek edice Traverza v nakladatelství Scéna.Po pětatřiceti letech se Jan Burian k těmto vzpomínkám vrátil, doplnil je a podstatně rozšířil, zejména o autentické zápisky z osmdesátých let, chystaný druhý díl se soustředí na autorovy zážitky, postřehy a tvorbu od devadesátých let až po současnost.

Pronikavý knižní rozhovor s novinářem, popularizátorem vědy a spisovatelem Karlem Pacnerem vychází k jeho životnímu jubileu. Otázky pokládala zkušená publicistka Martina Reiebauerová, tč. šéfdramaturgyně Událostí, komentářů ČT. Nesměřují pouze do minulosti. Jsou velmi aktuální. Autor reflektuje různé oblasti vědy i moderní historie s důrazem na špionáž s nebývalým přehledem. Vyjadřuje se k projektům Elona Muska stejně kompetentně jako k nebezpečí oligarchického pojetí řízení státu v době koronavirové.

Famed Czech Avant-garde photographer Jan Lukas snapped an offhand portrait of twelve-year-old Vendulka Vogl in March 1943. A friend of the Vogls, Lukas was saying goodbye to the family, who were soon to leave Prague for a concentration camp. The photograph almost didn’t see the light of day—Lukas knew that if the Nazis found it on him, he could wind up in the camps as well—but the image was eventually developed and came to symbolize the Holocaust and humanize its victims. Seventy years after this famous picture was taken, investigative journalist Ondřej Kundra discovered that, despite all odds, Vendulka Vogl had survived the camps of Terezín, Auschwitz, and Christianstadt, and was in fact still alive and living in the United States. Kundra persuaded her to tell the remarkable story surrounding the photograph: her survival, her later decision to flee the Communist regime for America, and how she later reconnected with Jan Lukas, maintaining a lifelong friendship.

Vogl’s thrillingly moving story, Kundra’s sharp and engaging writing, and Lukas’s striking photography all combine to make Vendulka an inspiring investigation into the horrors of totalitarianism and the redemptive beauty of friendship.

Knižní rozhovor s přední osobností české filosofie.

Je svoboda bezbřehou plání, kde si člověk může dělat, co se mu zamane? Jak se k sobě vztahují politika a náboženství? A co to znamená být členem občanské společnosti? Filosofie se odjakživa ptala na nespočet otázek – a v životě Jana Sokola tomu nebylo jinak. Vydejte se v šestnácti kapitolách prozkoumat osudy a myšlenky uznávaného filosofa a vysokoškolského pedagoga, který promýšlí velká témata naší civilizace s lehkostí a precizností zlatníka.

Kniha je výborem z původních čtyř svazků Karafiátových pamětí, jež postupně vycházely v letech 1919, 1921, 1922 a 1923 v Praze, a zahrnuje období jeho dětství, studií a zrání až po jeho dvacetileté působení v Hrubé Lhotě. Po sto letech je tak možné se znovu těšit z autentického vzpomínání tohoto nevšedního spisovatele.

V Pamětech spisovatele Broučků přibližuje Jan Karafiát svůj bohatý života – své dětství v Jimramově (tedy po staru Imramově, jak jej sám nazývá), studia v cizině i následné působení v Čechách a na Moravě. Nabízí barvitý obraz nejen svého vlastního životního putování, duchovního zrání a bojů, které v úsilí o obrození reformované evangelické církve podstoupil, ale i lidí, se kterými se v životě potkal, a krajů, ve kterých pobýval. Jeho vzpomínání je o to zajímavější, že žil v době převratných historických událostí a proměn, které jej výrazně ovlivnily – od prusko-rakouské či prusko-francouzské války a sjednocení Německa přes první světovou válku až po rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatné Československé republiky.

Povídková sbírka Edy Kriseové se pohybuje na hranici mezi fikcí a realitou. Zvláště v povídkách Na ostrovech či Pondicherry, v nichž je zachycen problém současné Indie na pozadí životního příběhu architekta Františka Sammera. Autorka vychází ze skutečných fakt – ve kterých zemích architekt pobýval, s kým spolupracoval či jaké stavby realizoval, ale vedle toho variuje s architektovými myšlenkovými záměry.

Kniha čtenáře okouzlí svým bohatým uměleckým jazykovým stylem a nevšedními narativními postupy, které autorce přiznávají významné místo mezi hvězdnými jmény českých spisovatelek, navždy zapsaných do historie naší literatury.

Vratislav Brabenec, básník, spisovatel, zahradník a především zpěvák, textař a saxofonista legendárních The Plastic People of the Universe přichází s další knihou svých krátkých literárních útvarů (sám je nazývá „sloupky"), v nichž se mísí vzpomínky, úvahy či jen prostá pozorování. Martin Machovec v jakési anketě napsal, že v každé Brabencově knize lze najít několik literárních skvostů. V této jich je rozhodně větší než malé množství.

Když jsem se rozhodoval, čím budu, měl jsem o své budoucnosti často spory s mým tátou, nebo, jak bychom byli bývali tehdy v Brně řekli, s mym tatem. Ale pak jsem se mu v duchu omluvil, ponevadž jsem pochopil, že to se mnou myslel jen dobře.

A pak jsem napsal povídky Tata a jeho syn. S maminkou jsem se nikdy nepřel, ta stála za mnou. Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince. Jenže já jsem si myslel, že nemám, o čem bych psal, poněvadž zemřela brzo, ješte jsem ani neměl po maturitě.

Ale jak šel čas, chyběla mi maminka pořád stejně a pořád se mi vynořovaly nějaké vzpomínky a nedaly se zaplašit. Tak jsem se nakonec rozhodl, že o ní taky musím napsat a při tom psaní jsem zjistil, že je toho víc, než jsem myslel, i když jsem si přitom hodně vymýšlel. A tak je tedy knížka na světě a moje milovaná maminka v ní ožívá, žije. A já na ni nikdy nezapomenu! Arnošt Goldflam, 2020

Poněkud neobvyklý název knihy odkazuje jednak k negativním sebedefinicím, které jsou pro Ivana Vyskočila charakteristické (Nedivadlo, Nehraje se), ale zároveň napovídá, že se tu o Vyskočilových fabulích – ať už mají podobu povídek, nebo divadelních scénářů – uvažuje a píše v souvislostech s příběhy jiných vypravěčů. Spisovatel je v tomto pojetí spíše zapisovatelem neodbytného nápadu, který chce své, má tedy i své nároky; autor tu není původcem, ale spíš prostředníkem, díky němuž nápad může projevit své možnosti, nabýt tvaru a odhalit svůj smysl. Proto se také může stát, že je týž nápad realizován vícekrát, přičemž o jeho možnostech nejvýmluvněji svědčí právě srovnání jednotlivých realizací. V deseti esejích jsou tu příběhy z Vyskočilových knih a představení čteny se zřetelem k námětům, situacím, fabulím a vypravěčským způsobům jiných autorů (Rejnuš, Renč, Daněk, Kafka, Dürrenmatt, Balzac, Szaniawski, V+W, Mrożek, Papini, Andersen, Smoček, Nerval, Gogol, Chesterton, Salinger, Greene, Thurber, Böll, Němec, Poe, Faulkner, Bichsel, Anderson, Beckett, Tabori aj.).

Každá situace může být přelomová… Člověk vyrůstá v rodině, se kterou se chtě nechtě musí nějak sžít. Pak ho smete puberta a nepřekonatelné výzvy prvních lásek, následuje série dalších více či spíše méně šťastných vztahů, spousta takzvaně „běžných problémů“, až se jakžtakž bez újmy dokodrcá k remcavému stáří. Povídková sbírka Biancy Bellové zachycuje právě tyto fragmenty lidských osudů. Jsou to výseky jednotlivých životních příběhů, v nichž jsou často ony osudy obsaženy vlastně kompletně — dívka na koupališti zažije přelomovou situaci, podobně zásadní je pro jinou ženu setkání dohodnuté přes Tinder, jednomu muži zase zemře dobrý přítel a jiný se vydává číst na literární festival.Z hromad nostalgie a melancholie však Bianca Bellová umí vyhrábnout i dávku naděje. Naděje, že to jsou všechno vážně jen fragmenty a svět se nepřestává točit dál…

(Edice korespondence slezského etnografa a folkloristy Antonína Satkeho se snoubenkou, sestrou a dalšími rodinnými příslušníky od srpna 1957 do května 1962).

Antonín Satke byl zaměstnancem Slezského studijího ústavu, v roce 1961 nespravedlivě odsouzený na 4,5 roku vězení. Jeho korespondence představuje unikátní soubor písemností umožňujících pohled do soukromí významného slezského folkloristy a etnografa v těžkém období jeho života.

Šílenec a Silence byli během normalizace přátelé na život a na smrt, po sametové revoluci se však jejich životní cesty začaly rozcházet, až se nakonec rozdělily zcela. Na pozadí neobvyklého přátelství hledá nový román Martina Fendrycha odpovědi na otázky, jež jsou příznačné pro naši současnost, i na ty, kolem kterých krouží literatura v podstatě od nepaměti. Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí, která jsou v posledních letech na vzestupu? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení. Ale především mohou sledovat napínavý příběh dvou na první pohled protikladných jedinců, jejichž osudem nemilosrdně zamávaly turbulentní proměny společnosti posledních několika desetiletí.