Literaturwissenschaft

Čo sa stalo so scenáristickými ambíciami Ladislava Grosmana po úspechu Obchodu na korze? Boli nejaké? A čo sa vlastne stalo s ním, po tom, ako v roku 1968 emigroval z Prahy do Izraela? Na to hľadá odpovede publikácia Scenárista Ladislav Grosman, dokumentárny text, v ktorom sa prepájajú analýzy ďalších nájdených Grosmanových scenárov a ich prozaických predlôh, subjektívne svedectvá pamätníkov, ale aj útržky polstoročie starých a často neúplných archívnych materiálov. Úzke prepojenie vzťahu autora a diela a to, ako kontext, v ktorom žije a pôsobí, či už ide o dejinno-spoločenské, intímno-rodinné či pragmaticko-finančné záležitosti, determinuje jeho život a potenciálny (ne)úspech, skúma autorka, ktorá pozná úskalia tvorivého procesu na vlastnej koži. A tak z počiatočného záujmu o autora „jediného diela“ pred vami postupne odhaľuje príbeh naozajstného človeka s jeho neľahkým osudom, tvorivými túžbami, ale aj nezdarmi.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa.

Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

veršové tvorby vybraných francouzských autorů druhé poloviny 19. a počátku 20. století.

Teoretické myšlení o literárním překladu se téměř vždy rozvíjelo v souvislosti s překladovou praxí, mnohdy dokonce v úzkém a bezprostředním kontaktu s ní. Novodobé české uvažování o básnickém překladu od počátku podněcovaly mimo jiné i překlady z francouzštiny. Monografie Překlady moderní francouzské poezie do češtiny a otázky básnického překladu je pokusem nastínit cestu, kterou ušly ruku v ruce praxe a teorie českého básnického překladu z francouzštiny od přelomu 19. a 20. století do současnosti, a to na příkladu veršové tvorby čtyř velkých osobností francouzského básnictví: Charlese Baudelaira, Arthura Rimbauda, Stéphana Mallarméa a Guillauma Apollinaira. Tito autoři byli zvoleni jak vzhledem k jejich významu pro francouzské i světové básnictví a jejich vlivu na básnictví české, tak i s ohledem na trvalý zájem o jejich tvorbu v našem prostředí, tedy délku a kontinuitu recepční tradice. V potaz jsou brány překlady jejich stěžejních děl od počátků jejich české recepce až do současnosti.

Publikace přináší kritickou edici Výkladů nedělních epištol mistra Jakoubka ze Stříbra, které se dochovaly jako přítisk k druhému norimberskému vydání Husovy postily z roku 1564. Jde o soubor celkem padesáti čtyř kázání, pocházejících zřejmě z poloviny 20. let 15. století.

Při současné záplavě kuchařek na knihkupeckých pultech nás už ani nenapadne, jak dramatickou historii za sebou mohou mít a že bývaly doby, kdy se na ně „stály fronty jako za války na maso“. V prostředí centrálně řízeného knižního trhu poválečného Československa získaly soubory receptů zcela zvláštní status: přivlastnili si je odborníci na výživu a usilovali jejich prostřednictvím proměnit stravovací návyky socialistických pracujících v masovém měřítku. Z kuchařek se stal během padesátých let typ odborné lékařské literatury a exemplární doklad úspěšné osvětově-propagační brožury. Jejich obsah, struktura i polygrafické provedení byly zcela podřízeny roli, kterou měly v nově budované společnosti sehrát. Trvalo další tři desetiletí, než se postupně z této role vyvázaly. Jak celá žánrová transformace probíhala? Kdo byli autoři a čtenáři socialistických kuchařek? Jaké strategie vyvíjeli nakladatelé ve snaze naplňovat či bořit žánrové konvence? A proč se typickým obrazovým doprovodem receptů nestala fotografie, ale humoristická karikaturní kresba? Tyto a mnohé další otázky se snaží autorka ve svém příspěvku k dějinám moderní knihy zodpovědět.

Tento svazek obsahuje výbor textů o přední postavě české a světové etymologie Václavu Machkovi (1894-1965). Tyto texty přinášejí reflexi Machkova života a díla od třicátých let 20. století až do současnosti.

Soubor odborných statí věnovaných Aleně M. Černé, přední diachronní bohemistce a dlouholeté vědecké pracovnici oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, u příležitosti jejího životního jubilea. Autory příspěvků jsou jazykovědci a historikové z tuzemských i zahraničních akademických nebo univerzitních pracovišť. Jejich studie reflektují jubilantčiny široké odborné zájmy, zahrnující problematiku lingvistického zkoumání starších fází češtiny, zejména jazyka lékařských knih nebo života a tvorby Daniela Adama z Veleslavína, včetně jejich edičního zpřístupnění, i velkou míru organizace mezi­oborové spolupráce, kterou jubilantka iniciovala a jíž se soustavně aktivně účastní. Bez povšimnutí nezůstala ani oblast digitálních humanitních věd, protože právě Alena M. Černá je vůdčí osobností v oblasti prezentace výsledků jazykovědných, resp. filologických pozna­tků prostřednictvím internetu; především její zásluhou vznikl stěžejní webový portál Vokabulář webový. Součástí sborníku je též kompletní bibliografický soupis jubilantčiných prací.

Bibliografie přináší údaje o materiálech věnovaných Slovanské knihovně, které byly uveřejněny v letech 1979–2023. Obsahuje záznamy knih, studií, drobnějších článků, rozhovorů, recenzí a zpráv, týkajících se činnosti knihovny a uveřejněných jak v tisku (noviny, časopisy, sborníky i samostatné publikace), tak v dalších médiích (internet, rozhlas, televize). Kniha je rozdělena na oddíly týkající se knihovny samotné (její činnosti, dějin a fondů), následují reakce na vydané publikace, konané výstavy a uspořádané kulturní a odborné akce a texty o lidech, kteří knihovnou v průběhu její činnosti prošli. Obsahuje více než 2700 záznamů. Řada záznamů je doplněna odkazy na digitální verze článků. Publikace volně navazuje na bibliografii Slovanská knihovna a slavistika, která vyšla roku 1979 a obsahovala soupis publikovaných textů o knihovně vydaných od jejího vzniku v roce 1924 do roku 1979 a bibliografii jejích pracovníků.

Co tvoří středověká cestopisná vyprávění? Jaké stylizace, masky a motivy používají vypravěči cestopisů? Kdo a jak četl, opisoval a upravoval rukopisně dochované cestopisné příběhy? Jaké místo v evropském kontextu mají tato vyprávění vytvořená v českých zemích?

Kniha popisuje literární nástroje a motivy formující cestopisné příběhy, věnuje se rukopisným tradicím a sleduje cesty, jimiž se rukopisy ubíraly do písařských dílen a knihoven. Namísto čtení cestopisů jako zdroje informací o dobové cestovatelské praxi se soustředí na významy spojené s díly samotnými, na jejich literární struktury a na materiální podoby, v nichž se tyto texty dochovaly.

Kniha se odklání od dřívějšího důrazu na cestopisná vyprávění, která vznikla v prostoru středověkých českých zemí, a ukazuje lokální tvorbu jako součást celoevropsky rozšířené latinské a překladové literatury.

Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová. Polistopadový vývoj je v knize rozdělen do několika kapitol, které z různých pohledů sledují vývoj žurnalistické profese: Proměny kolektivní reprezentace novinářů ukazují přechod od státem řízeného novinářského svazu k dobrovolnému syndikátu a nechuti mnohých novinářů se profesně organizovat. V kapitole Vývoj představ o svobodné žurnalistice autor zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Jednalo se tak kupříkladu o polistopadové samosprávné řízení redakcí, míru stranickosti a vlivu politických sil na média nebo o limity svobody slova v případech bulváru, xenofobie či erotiky. V médiích se výrazně projevilo i sílící česko-slovenské napětí. Část popisující liberalizaci mediálního trhu se pak v knize dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům na jedné straně a soukromým rádiím i televizím na straně druhé se výrazně odlišovala. Závěrem kniha nabízí čtrnáct tezí, v nichž autor shrnuje vše podstatné z vývoje žurnalistiky a médií v první polovině devadesátých let.

Kolektivní monografie je sestavena z upravených a doplněných příspěvků z konference Estetik Markalous a literát John uspořádané olomouckou katedrou bohemistiky Filozofické fakulty UP a Ústavem pro českou literaturu AV ČR ve dnech 26.–27. dubna 2022 u příležitosti 140. výročí narození Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna (1882–1952) a 70. výročí jeho úmrtí. První část monografie bilancuje Markalousovu činnost na poli estetiky, vzdělávání a publicistiky (její součástí je i edice korespondence a edice vzpomínek), druhá část přináší interpretace a aktuální zhodnocení Johnova literárního díla.

Through the Eyes of Franz Kafka: Between Image and Language traces the writer Franz Kafka’s interest in modern art and visual culture. Examining Kafka’s relationship to visuality, the book explores the diversity of images that surrounded Kafka in his home city of Prague—a heterogeneous and multilingual metropolis whose visual environment shaped his everyday experiences. It maps how Kafka engaged with local painting and sculpture, architecture, and monuments, and also with an array of popular visual media and phenomena from illustrated magazines and advertising to film, photography, dance, and cabaret. Kafka’s attention to the modern visual culture of his era was reflected in his writings and in his interest in drawing, a practice in which he received preliminary training and which he took up in his free time during his years as a university student.

Monografie je mnohostranným pohledem na rozsáhlé dílo moskevského konceptualisty Dmitrije Prigova (1940–2007). Nabízí analýzu autorovy poezie, prózy, teoretických textů, performancí a výtvarných děl ve světle jeho celoživotního projektu nazvaného vlastním občanským jménem Dmitrij Alexandrovič Prigov. Důrazem na svou subjektivitu se přitom autor paradoxně pokoušel vymanit z biografického čtení vlastních textů. Hledal možnosti reflexe sovětského totalitarismu a jeho vlivu na individuální řeč a jednání bez toho, aby uvízl v iluzi vlastní „pravdy“. Tuto strategii dále rozvíjel s ohledem na pluralitu a mediatizaci po rozpadu Sovětského svazu. Prigov je svou (sebe) reflexivností a spontaneitou dodnes inspirací pro mladší generace umělkyň a umělců – mimo jiné například pro kolektiv Pussy Riot.

Příležitostná poezie byla v české literatuře první poloviny 19. století rozšířeným jevem, který zasahoval jak do literárního dění, tak do společenského života utvářející se národní komunity. „V bezpočtu gratulačních i smutečních textů, veršovaných proslovů na uvítanou i na rozloučenou nebo básní, jejichž prostřednictvím autoři vyslovovali loajalitu politicky i společensky vlivným osobám, byla tato tvorba především odrazem i projevem dobových společenských zvyklostí a stereotypů,“ píše autorka v Úvodu. Podoba díla, zejména míra jeho okázalosti i originality, vycházela z napětí mezi striktně danými pravidly žánru a osobní výpovědí, formovanou vztahem autora k adresátovi textu. Hranice mezi tvůrčí literární prací a pouhým projevem zdvořilosti či povinné loajality byla proto velmi křehká. První polovina 19. století, zvláště jeho první dvě desetiletí, byla „zlatou érou“ příležitostné poezie. Potom však ustálenost provedení a stále se opakující nápodoba vedly k obsahovému vyprázdnění těchto textů a k jejich postupnému přesunu ze sféry literatury do oblasti dobové etikety. A později, s dozníváním ještě v první polovině století dvacátého, tato forma společenské zdvořilosti zanikla. Kniha hledá skutečné místo příležitostné poezie v dobové básnické tvorbě, zachycuje její možnosti, ale i limity.

Druhý svazek kritické edice Komenského korespondence zahrnuje relativně krátké období od začátku roku 1639 do poloviny roku 1641, tedy do jeho odjezdu do Londýna (září 1641). Komenský v této době korespondenčně komunikoval mj. se svými přáteli S. Hartlibem a J. Hübnerem (Londýn), s významným slezským básníkem M. Opitzem (Gdańsk), s francouzským filozofem a matematikem M. Mersennem (Paříž), důležitá je i korespondence s bratrským patronem B. Leszczyńským nebo teologicky zajímavá výměna listů s D. Stolciem (Štolcem).

Svazek obsahuje celkem 35 listů, kromě vlastní edice dopisů také textově kritický aparát a věcné komentáře, regesty jednotlivých dopisů, bibliografický soupis, obrazové přílohy a rejstříky osob, prací a geografických názvů. Svazek připravili pracovníci Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu AV ČR.