Literaturwissenschaft

knihovny v Praze.

Rukupisná i tištěná kniha jakožto vysoce kulturní objekt se během 16. století postupně infiltrovala do sociálně různorodého prostředí. Její působení bylo spjato s metropolí, s bohatými městy, městečky či vzdálenými kouty českého království, s představiteli nižší a vyšší aristokracie i duchovenstva, s měšťany nebo jednotlivci z lidových vrstev, ovšem ke čtení kvalifikovanými.

Rukopisná kniha měla privátní charakter, zatímco tištěné vydání se stalo široce obchodovatelným zbožím. Obě podoby textu chránila knižní vazba, jejíž exteriér mohl být povýšen individuálně pojatým slepotiskem, anebo naopak paušalizován sériovou výrobou.

Boj o volnou plochu průběžně obrací čtenářovu pozornost k celospolečenské mentalitě a osobnímu vkusu, a to proto, že slepotisk není totéž co ilustrace, která vždy závisela na textu. Slepotisk měl šanci odrážet způsob myšlení koncového zákazníka, soukromou preferenci i konfekční (masový) vkus, a to mnohem nápadněji než unifikovaná typografie.

Publikace stojí na pomezí knižní kultury a dějin umění. Zkoumá výzdobné koncepty slepotisku na knižních vazbách českého původu 16. století. Ukazuje se, že přístup knihvazačské dílny i přístup zákazníka k výzdobě byl ovlivněn skladbou nářadí (kolek, váleček, plotna), mentalitou nebo sociálním, finančním i vzdělanostním zázemím. Poněvadž se česká, převahou utrakvistická společnost nemohla dlouho zbavit závislosti na pozdně středověkém způsobu života, průvodní jev výzdobných konceptů tvořilo napětí mezi strachem z prázdnoty a volnou plochou. Od tohoto nového zjištění se odvíjejí otázky, do jaké míry byl český slepotisk 16. století proněmecký a zda je vůbec vhodné při jeho hodnocení paušálně uplatňovat renesanční kritéria.

Svatojiřský klášter byl nejstarším českým klášterem a již díky svému umístění v srdci Pražského hradu patřil tradičně mezi nejprestižnější ženské řeholní domy střední Evropy. Kniha osvětluje fungování této složité církevní instituce na základě analýzy čtyř výjimečných pramenů. Tyto texty – pamětní kniha kostela sv. Jiří, duchovní zrcadlo svatojiřských benediktinek, popis korunovace královny Žofie a komentář k Benediktově řeholi adresovaný řeholnici Elžce – společně vypovídají o všedním i svátečním životě kláštera za vlády Karla IV. a Václava IV. a jsou zde čtenářům zpřístupněny jak prostřednictvím edice, tak českého překladu.

Kniha o jedné méně známé a literárněhistoricky dosud pomíjené básnické skupině (Jan Řezáč, Josef Prošek, Jaroslav Rychlý a Miloš Hájek), která fungovala ilegálně v Praze za druhé světové války a těsně po ní. Autoři navazovali  především na předválečný surrealismus, který později přepsali vlastním tvůrčím vkladem na takzvaný monstrualismus. Z dlouhé řady realizovaných samizdatů jsou některé nenávratně ztraceny, jiné se dochovaly. A právě všechny ty dochované – vedle titulních Chodců zeleně jde o sborníky Mezitím, Ochranné prostředky, Schopnost skutečnosti, Záchody a PF 49 – jsou shromážděny v tomto svazku.

Bible kralická zaujímá v bohaté tradici českých převodů Písma postavení výjimečné. Specificky český nápravný směr středověké západní církve, jednota bratrská, vytvořila soustředěným kolektivním úsilím svých vzdělaneckých elit vybroušený a jednolitý převod z původních jazyků a soudobých nejlepších protestantských překladů. Po šestidílném vydání, v němž novozákonní svazek představoval revidovaný a v poznámkovém aparátu výrazně rozšířený Blahoslavův překlad, následovaly další edice. Nejpodrobněji komentovaným biblickým dílem bratří se stalo druhé vydání posledního dílu Šestidílky, samostatně publikovaný Nový zákon z roku 1601, na němž se výrazně podílel kalvinisticky orientovaný biskup Zachariáš Ariston. Právě zmíněná úprava z počátku 17. století, v níž se završuje předbělohorská bratrská tradice komentovaného novozákonního překladu a jež předznamenává znění poslední Kralické bible z roku 1613, je nyní čtenářům předložena v kritické edici, zachycující všechny jazykové varianty od Blahoslavova prvního vydání Nového zákona z roku 1564 do poslední kralické verze z roku 1613 a hlavní dobové cizojazyčné předlohy, z nichž bratří mohli čerpat. V dějinách vědeckého úsilí se tak díky kolektivu bohemistů a biblistů poprvé uskutečňuje myšlenka, o jejíž realizaci usilovaly generace předchozích badatelů: kritické vydání novozákonního textu Bible kralické.

Zdrojem pohádky je častý sen nějakých v historii ztracených jednotlivých dětí, který se pak vyprávěný objevil v různých variacích ve folklóru a mohl být následně zapsán či přepsán sběratelem. Ideální konfigurace: rodiče vyprávějí nebo čtou před spaním jinému, svému dítěti takovou pohádku, o níž nevědomě tuší, že mu její problematika „straší“ v hlavě, že by se mu mohla zdát; tím mu indukují takový průběh snu, kde budou moci být latentní témata probrána a který většinou skončí happy endem.

Kniha je souborem fejetonů o spisovatelích těchto území. Vzhledem k tomu, že obě země byly vždy mnohonárodnostní, neomezuje se předkládaná publikace pouze na literáty české. Vedle nich autor upozorňuje rovněž na básníky a prozaiky polského a německého původu. Kniha má číslo dvě, navazuje tak na první svazek, jenž vyšel roku 2009. Autor je doprovází vlastními fotografiemi. Předložené příspěvky jsou fejetony, jenž mají nejen zpřístupnit a objasnit spisovatele a jeho dílo, ale také obnovit a pozvednout opomíjený fejetonový žánr.

Jiří Němec (1932‒2001) patřil od konce padesátých do první poloviny osmdesátých let k nejvýraznějším postavám kulturního a intelektuálního života. Byl jedním z iniciátorů tzv. Ekumenického semináře v Jirchářích, který se stal první veřejnou platformou svobodného náboženského, filozofického a kulturního dialogu v komunistickém Československu, a účastnil se příprav tzv. Díla koncilové obnovy, sdružení usilujícího o uvedení myšlenek II. vatikánského koncilu do každodenního života katolické církve. Po roce 1968 spoluvytvářel paralelní kulturní a filozofické aktivity, ať už šlo o tehdy pololegální či ilegální studijní či diskusní kroužky, nebo o literární, hudební či výtvarné dění formujícího se tzv. českého undergroundu. V roce 1976 patřil k nejužšímu kruhu iniciátorů a organizátorů Charty 77 a bezprostředně se podílel na formulaci jejího prohlášení, byl rovněž mezi prvními členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Je autorem desítek studií a článků z oblasti filozofie, literatury a psychologie (jejich souborné vydání se připravuje). Překladatelskou a redakční činností zprostředkovával aktuální i do té doby v Československu neznámá filozofická a teologická díla (Blondel, Teilhard de Chardin, Eliade, Foucault, Gadamer, Gebsattel, Heidegger, Tresmontant aj.). První verze této bibliografie, již uveřejnil před necelým čtvrtstoletím časopis Kritický sborník (roč. 18, 1999, č. 4, s. 63–94), obsahovala celkem 306 položek. Nynější soupis je oproti tehdejšímu více než dvojnásobně rozšířen. Značnou část textů uvedených v bibliografii tvoří publikace samizdatových vydavatelství, dílen či edic, soukromé tisky či jiná „inedita“.

Kolektivní monografie věnovaná osobě a dílu Karla Havlíčka Borovského přináší odborné studie věnované literární a žurnalistické tvorbě Karla Havlíčka, jeho politickým aktivitám a rodinnému zázemí. Součástí je i několik studií zabývajících se Havlíčkovým „druhým životem“, a to jednak v kontextu s československým disentem sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, jednak v souvislosti s odrazem Havlíčkovy osobnosti a tvorby např. v české hudební kultuře.

Jméno Ladislava Fukse je v obecném povědomí spojováno zejména se slavným filmem Spalovač mrtvol či s jeho světově proslulou knižní prvotinou Pan Theodor Mundstock.  Spisovatel, od jehož narození letos uběhne sto let, ve svých knihách s oblibou tematizoval konflikt mezi zlem a dobrem, který se odehrává v každém z nás.

Nejlepší Fuksova díla, která využívají černý humor a mrazivě groteskní atmosféru ke zdůraznění rozporuplnosti jak lidské psychiky, tak vnějšího světa, jsou aktuální i v kontextu současných událostí.

Monografie sleduje židovskou náboženskou tematizaci buddhismu od konce 18. století až po současnost. Činí tak za pomoci podrobné textové analýzy, jejímž cílem je ukázat základní osy kontextualizace buddhismu v židovských náboženských textech a jeho místo v moderním judaismu. Autor předkládá tři na sebe navazující modely fungování buddhismu v židovské náboženské literatuře. Buddhismus jako nástroj polemiky a sebedefinice, jako formu spirituality plně kompatibilní s judaismem a jako náboženský konkurent judaismu představující ohrožení jeho sociální i ideové integrity. Zatímco k rozličným aspektům židovské náboženské tematizace křesťanství či islámu existuje bohatá akademická literatura, role, kterou v různých podobách moderního judaismu sehrává buddhismus, byla akademiky až doposud buď přehlížena, nebo v lepším případě redukována na fenomén JUBU (Jewish Buddhists). Cílem předkládané práce je přispět k zaplnění této mezery.

V roce 1487 vyšel v Praze u anonymního tiskaře, snad Martina z Tišnova, první český tisk žaltáře, který představuje nejstarší známý záznam čtvrtého překladu žalmů z latiny do staré češtiny. Tento přelomový překlad, stojící na pomezí staro- a středněčeského období, překonává předchozí převody především důrazem na srozumitelnost textu a užitím soudobých jazykových prostředků. Tato publikace přináší kritickou edici uvedeného prvního pražského tisku Knihy žalmů včetně předmluvy, deseti chvalozpěvů, hymnu Te Deum a Athanasiova vyznání víry. Text je opatřen poznámkovým aparátem s kritikou textu a s různočtením. Edici je předeslána studie, která se zabývá okolnostmi vydání Prvního tištěného žaltáře, jeho uspořádáním a pěti dochovanými exempláři, dále přináší jazykový popis čtvrtého překladu žalmů a sleduje jeho tradici v tiscích a rukopisných opisech z konce 15. a počátku 16. století. Součástí knihy jsou rejstříky a přílohy (tabulky, soupisy, grafy, stemma, barevná obrazová příloha).

Deník spisovatele představuje dílo, jemuž doposud není v ruském a obdobně ani v českém a slovenském prostředí věnována stejná pozornost jako Dostojevského románům. Předkládaná monografie je tvořena sedmi kapitolami a o pozdním díle ruského spisovatele pojednává ze čtyř aspektů: žánrového, tematického, motivického a recepčního. Z hlediska žánru je Deník spisovatele řazen k žánrovému typu tzv. spisovatelského deníku. Dílo je zkoumáno v kontextu doby svého vzniku a rovněž v kontextu autorovy osobnosti, současně s tím jsou sledovány poetologické rysy díla. Dále jsou v rámci Deníku spisovatele definovány tři stěžejní tematické okruhy (Rusko a Západ, obraz Petěrburgu, postavy dětí a podoby dětství), specifika literárních žánrů (střední epika s fantastickými rysy, esej, dopis, memoáry a kritická stať) a specifika motivů (motivy živlů, tzv. nahodilé rodiny a snů). V závěrečné kapitole se pozornost zaměřuje na otázky recepce v českém i slovenském prostředí.

Otec Filip Maria Antonín Stajner (1964–2021) byl římskokatolickým knězem, který posledních dvacet let svého života prožil s těžkou nemocí ALS, na kterou se zpravidla umírá do několika měsíců nebo do pár let. Navzdory tomu po sobě zanechal rozsáhlé překladatelské, duchovní i literární dílo. Dneska by to šlo… říkával Otec Filip o prvních sobotách. A dovedl si představit, že v takový den by pod ochranou Panny Marie mohl přejít na druhý břeh bytí, do Boží náruče. Toto přání se mu splnilo v sobotu 1. května 2021. Osobnost Otce Filipa přibližují četná svědectví jeho blízkých přátel i duchovních dětí, a odpověď můžeme hledat i v mnoha jeho textech, jimiž se jako zlatá nit vine touha sdělit všem, že Bůh je Láska.

Publikace Marka Přibila Iluze konstrukcí (Máchovy literární zápisníky) prověřuje platnost faktů, jež stály u zrodu hypotéz o těchto pramenech, a zpřesňuje tak nejbližší kontext Máchova Zápisníku i jeho pozici v souboru máchovských dokumentů. Autor zde přezkušuje dohady, jež vycházely jednak z Máchových rukopisů, které byly považovány za fragment většího celku, opíraly se také o cizí torzovité opisy, o Máchovy odkazy, vyskytující se v jeho manuskriptech, a nakonec i o cizí svědectví. Přítomná práce tak vytváří východisko pro další interpretaci dochovaných literárních zápisníku K. H. Máchy a koriguje zároveň jakýkoli další ediční přístup k Máchovým zápisníkům a textům zápisníkového charakteru.

Kniha je rozdělena do čtyř relativně autonomních kapitol. První se věnuje rukopisu označovanému dříve jako Náčrt Máje, který je dnes pokládán za fragment Malého sešitu. Druhá kapitola zkoumá příbuzný problém z jiné perspektivy: zabývá se tzv. Villaniovským sešitem, Máchovým autografem údajně zničeným kolem roku 1945. Následující třetí a čtvrtá kapitola se přesouvají do oblasti máchovských opisů, jež mohly být pořízeny z Máchových nedochovaných zápisníků.

Tato kniha je postavená trochu jako polemika. Horor v české literatuře si totiž nikdy nevystačil jen s žánrem prózy a časovým rámcem konec 18. a počátek 21. století, jak se traduje a jak o tom svědčí řada knižních publikací. Iracionální strachy a úzkosti, hrůzy a další hraniční stavy tady s námi byly samozřejmě od počátku: v písni, v básni, v legendě i morytátu, později v novinové zprávě; v literatuře vysoké i nízké, u Máchy a Erbena stejně jako v anonymním městském folkloru, ve středověkém popisu mučení nebohé panny i ve stručné referenci o spartakiádním vrahovi nebo vražednici s náklaďákem; prostě napříč širými lány fikce a non-fikce od nejstarších památek české literatury podnes. Kniha shromažďuje přes stovku textů nejrůznější povahy i umělecké, potažmo estetické kvality, a je tak v nejlepším slova smyslu quodlibetem. Ačkoli tu jistě není všecko, každý si může počíst dle libosti. Vytáhnout ze stránek svůj vlastní jedinečný horor. Zdůraznit strach, tajemství, hrůzu nebo šílenství, jak se komu líbí.