Literaturwissenschaft

Obsahem knihy jsou rozhovory s personami spojenými na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století s věhlasným nakladatelstvím Růže. Patřili k nim spisovatel a básník Věroslav Mertl, historik Robert Sak, výtvarník Jiří Müller, knihovník Jan Mareš, filmový historik Boris Jachnin, literární historik Jaroslav Med nebo typograf Jan Solpera, autor loga Růže. Zlaté období Růže provázely sešitové řady Česká četba a Statečná srdce, rychle zastavený časopis Arch, vydávání děl Bohuslava Reynka, Jaroslava Durycha, Adalberta Stiftera, Zdeňka Kalisty a dalších renomovaných autorů.

Článková bibliografie představuje časopis Dialog, který vycházel ve dvou etapách: od dubna 1966 do srpna 1969, kdy bylo vydávání časopisu zastaveno, a v letech 1990–1992, kdy (v letech 1990–1991) periodikum vycházelo pod názvem Severočeský Dialog. Časopis byl od začátku spojen se specifickým regionem severních Čech, resp. s (někdejším) Severočeským krajem. Vedle problematiky devastace životního prostředí, jež výrazně pronikla do obou etap časopisu, byl v oblasti kultury, literatury a umění Dialog v šedesátých letech zaměřen především na reflexi (soudobých) experimentálních tendencí, v devadesátých letech se jeho pozornost obrátila spíše k regionálním tématům a historickým souvislostem. Do širšího kontextu časopis Dialog zasazuje úvodní studie Jakuba Flanderky, která shrnuje počátky a proměny redakce časopisu a způsob, jakým zde byly reflektovány nejrůznější umělecké projevy.

Básník a esejista Ivan Diviš a básník, literární vědec-germanista, filosof, esejista a překladatel Rio Preisner se přáteli stali v exilu v letech 1969–1989. Diviš žil v Německu, Preisner ve Spojených státech. Jejich vztah byl vřelý a vzájemně obdivný. Diviš ctil Preisnerovu vzdělanost a odbornou erudici, Preisner obdivoval Divišovu básnickou eruptivnost. Oba dva byli k sobě puzeni, ač jejich myšlenky byly často protikladné. Polemizovali spolu, přeli se. Rozhodli se psát si dlouhé dopisy, o nichž věděli, že nemají charakter jen osobní, ale že je píší jako dílo literární. Nejen pro danou chvíli, ale „pro věčnost“. Po roce 1989 oba dva usilovali o knižní vydání této své korespondence. Vznikl svazek mimořádného rozsahu a literární ceny. Zatímco Divišovy dopisy nesou všechny rysy básnického bouřliváctví, Preisnerovy listy jsou plnohodnotnou esejistikou, pojednávající témata historická, teologická, literární, filosofická a politologická. Knihu edičně připravil editor Jan Rubeš. Vychází doplněna jeho předmluvou.

Publikace etnoložky Anny Veliké je věnována dějinám bádání o lidové pohádce ve středoevropském prostoru. Po teoretické stránce vychází text z problematiky žánru evropské lidové pohádky, jeho definice a znaků. Představuje hlavní osobnosti pohádkoslovného bádání a jejich sběratelskou a publikační činnost, která je i dnes důležitým zdrojem pro poznání zmíněného žánru. Stejně tak ale poukazuje na funkci pohádky v životě člověka až do současnosti.

Petr Hora (1958-2012) byl vysokoškolský pedagog, literární historik a editor. Zajímal se především o českou literaturu „dlouhého“ 19. století (Karel Havlíček Borovský, Svatopluk Čech, Zikmund Winter, Karel Dostál-Lutinov ad.) a křesťanskou linii české literatury a kritiky (zejména první poloviny) 20. století (Jaroslav Durych, Jan Čep, Karel Schulz, Alois Musil, Timotheus Vodička ad.). Nelze však opomenout také pozornost, kterou věnoval například dílu Karla Poláčka. Byl autorem několika desítek odborných studií, z nichž řada byla věnována osobnosti a dílu Jaroslava Durycha, např. „Motivické souvislosti dvou Durychových valdštejnských próz“ (1991), „Idea svatovojtěšská v díle Jaroslava Durycha“ (1997), „Polemika, k níž nedošlo: Karel Schulz vs. Jaroslav Durych“ (2000).

Monografia reflektuje špecifickú líniu literárnej moderny, ktorej centrom sa stáva rozporuplné bytie moderného subjektu, pociťujúceho určitý deficit. O tom, že problematika existencie v ohrození je večne živou témou, vypovedá jej opätovné umelecké sprítomňovanie najmä v momentoch, keď všeobecná nespokojnosť a nedôvera v akékoľvek spoločenské štruktúry vedie k prehodnocovaniu hodnôt, destabilizácii a následne k fragmentarizácii spoločnosti.

Knižní vydání prvních pěti čísel legendárního undergroundového časopisu Vokno, které vyšly mezi lety 1979-1981. Kompletní revidované texty doplňují úvodní komentáře, závěrečná studie a jmenný rejstřík, ale také část faksimilí zabaveného čísla šestého. Původní obsah a řazení příspěvků včetně ilustrací jsou zachovány. Jde o první ze tří připravovaných svazků, v nichž postupně vyjde všech patnáct samizdatových čísel Vokna.

Jestliže je pro všechny nezávislé kultury typická určitá nedůvěra, s níž dávají přednost vyjádření skrze "self-management“, pro časopis Vokno to platí dvojnásobně. Nejen proto, že se v období totality stal centrem československé nezávislé kultury a tudíž i synonymem politického odporu, ale také proto, že nemohl jinak, než se zaměřit na svou vlastní soběstačnost a autodidaktický přístup.

Časopis Vokno vystavěl hraniční území mezi totalitní mocí a svobodnou kreativitou: Stal se symbolem hledání nezávislého vyjádření a v době marxistického mediálního blafování vyvinul sobě vlastní kreativní autonomii. Vokno vytvořilo rovněž intelektuální zázemí pro všechny jedince, kteří byli v antagonistickém vztahu s normalizační politikou. Historický přínos časopisu je tedy právě v tom, že se v období naprostého ukřižování svobodné kreativity dokázal vzepřít omezenému pokrytectví a poskytl prostor pro informace, jež jinde nebylo možné publikovat ani číst. Neodmyslitelně se tak řadí mezi ty zdroje nezávislé kultury, které se staly jednak „generátorem“ nových myšlenek a na straně druhé i jejím efektem.

Knižním komentovaným vydáním prvních pěti čísel časopisu, na něž budou navazovat i další dva svazky, si můžeme připomenout strategie přežití z této doby, zároveň však získáme možnost, jak historicky nahlížet na regionální i světové hudební trendy, výtvarné umění, nebo na postoje některých intelektuálů.

V této edici se čtenář setká s dosud knižně neuveřejněnými dokumenty z let 1929–1943, které se mnohdy dotýkají existenciálních zdrojů autorovy „sestry úzkosti“ i pramenů jeho náboženské zkušenosti. Deníky, zápisníky, zápisky, přednášky a esejistické texty mají společného jmenovatele: úsilí o duchovní sebe-výchovu, jež se děje skrze psaní. Čepovy deníkové zápisy tak čtenáři postupně vyjevují jeho vztah k ženám, tvůrčí reflexe i prohlubující se skepsi ke společenskému a kulturnímu vývoji národa. Pracovní zápisky z let 1929, 1931 a 1943 nám dovolují sledovat tvůrčí dílnu autora i jeho pomyslnou knihovnu. V proměnách esejistického stylu se odhaluje zrození Čepova křesťanského personalismu, jehož podoba se utvářela v ustavičném sváru s durychovským a florianovským dědictvím, které určovalo zejména raný styl autorových přednášek.

Prameny, uveřejněné v této edici, zaplňují prázdné místo zejména v Čepově okupačním období, v němž se pomalu uzavírala jeho beletristická tvorba a otevírala nová cesta duchovních meditací, které se plně prosadily hned poté, co byl autor nucen v létě roku 1948 odejít do exilu.

Existence středověké obecní knihovny Starého Města pražského byla doposud známa díky odkazům, které učinila vdova Kateřina řečená Velislavova roku 1431 a měšťan Šimona od Bílého lva roku 1433, a zásluhou vlastnických poznámek v několika rukopisech Národní knihovny ČR. Analýzou provenienčních záznamů jejích kodexů bylo možné informace o rozsahu staroměstské knihovny významně rozšířit – kromě vlastnických poznámek její knihy označovala typická signatura a alespoň jeden z těchto provenienčních znaků je dnes dochován v 35 rukopisech. Podle dochovaných signatur je přitom možné její rozsah při osignování odhadnout na nejméně 300 svazků. Staroměstská knihovna nejspíše vznikla ve 20. letech 15. století a jejím hlavním zdrojem byly knižní sbírky pražských klášterů a univerzitních kolejí, které byly v té době zničeny nebo poškozeny. Zanikla patrně v průběhu poslední třetiny 15. století a její rukopisy se přesunuly zpět do knihoven univerzitních kolejí.

Publikace kromě detailního rozboru obsahu dochované části staroměstské knihovny zasazuje její dějiny do českého kontextu, kde jsou středověké obecní knihovny nepochybně dále doloženy ve Znojmě a Lounech, a srovnává ji i s prostředím v říši. Součástí knihy je dále podrobný kodikologický popis rukopisů, které byly ze staroměstské knihovny zatím identifikovány.

Publikace je doprovodným materiálem k novému výstavnímu projektu.Unikátní dioráma Svatba u Broučků od Jiřího Trnky se vrátilo do Plzně a po restaurování je dlouhodobě vystaveno v Muzeu loutek v Plzni. Jiří Trnka dioráma vytvořil v roce 1939 pro Světovou výstavu v New Yorku. Jde o unikátní Trnkovo komplexní zpracování tématu Broučků, které jej provázelo celý život. Po zrušení československé účasti na světové výstavě v New Yorku bylo dioráma vystaveno v roce 1940 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze na výstavě „Malíř naděluje dětem“.  V současné době je dioráma majetkem Českobratrské církve evangelické, která jej nyní dlouhodobě zapůjčila do Plzně. Západočeské muzeum v Plzni ve svých dílnách dioráma po deseti letech znova restaurovalo a od roku 2021 je součástí expozice Muzea loutek v Plzni (pobočky Západočeského muzea v Plzni).

Kolektivní monografie je prvním soustavnějším průzkumem vlastností českého vyprávění v průřezu žánrovým polem a několika desetiletími 19. století. Její metodologie – diachronní poetika vyprávění – odpovídá na jeden z požadavků současné naratologie: totiž respektovat historicitu narativů a interpretovat je v kontextu dobových kulturních norem a komunikační praxe. Nástroje analýzy jsou proto odvozeny od těch vlastností vyprávění, které se pro poznání jeho dějin potvrdily jako opravdu podstatné. Zaostřit na strategie ustavující vypravěčskou autoritu se tak ukázalo jako účelnější než vyjít z typologie vypravěčů. Sledovat, která postava, kdy a o čem mluví a jak se o podání událostí dělí s vypravěčem, bylo užitečnější než zaměřit se jako obvykle na přechody mezi řečovými pásmy. Stejně tak bylo vhodnější identifikovat kulturní normy jako parametry vymezující obsah popisu, který pak určuje i jeho vnitřní logiku – než rozhodovat, zda je popis statický, nebo dynamizovaný. V jednotlivých kapitolách se čtenář setká s díly prozaiků považovaných dodnes za přední reprezentanty celého období, jako jsou Božena Němcová či Alois Jirásek, ale i s tvorbou autorů, kteří zajištovali stabilní a čtenářsky vděčné zázemí literární komunikace, jako František Pravda či Prokop Chocholoušek. Provázání výkladu dovoluje předvést táž díla z různých perspektiv a zvýraznit tak spolupůsobení i kontraproduktivitu narativních způsobů.

Kniha básníka Jakuba Řeháka je objemnou kritickou sumou věnovanou poezii a zahrnuje texty z let 2007–2022. Obsahuje recenze i reflexivní stati o současné české poezii, a esejisticky laděné texty věnované autorům, spjatým se surrealismem a post-surrealismem. Svazek lze vnímat jako soubor podrobných čtení básnických textů, ale zároveň i jako „manifest“ autorových tvůrčích vyznání.

Hlavním záměrem publikace je představit obraz svaté Ludmily v písemné knižní kultuře českého středověku a novověku. Je rozvržena do autorských statí a následného katalogu originálů, které byly vystaveny při stejnojmenné výstavě. Statě reflektují svatou Ludmilu v písemných dílech od nejstarších rukopisů po tištěnou produkci s mírným přesahem až po rok 1800 a zasazují do celkového obrazu středověké a novověké knižní kultury. Jednotliví autoři se věnují zhodnocení dílčích témat, která v mnohých případech vedla k novým objevům a nalezení dalších souvislostí. Druhá, katalogová část přináší chronologicky 51 hesel, z nichž 14 představuje rukopisné a 37 tiskové originály. Každé heslo doprovází obrázkový materiál, na němž lze sledovat vývoj vizuální stránky svatoludmilského kultu.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí.

Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy.

Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci.

Publikace vznikla v rámci dlouhodobého výzkumu dějin knižní kultury jednoty bratrské, který probíhá v Historickém ústavu AV ČR. Její první část shrnuje některé konkrétní výsledky tohoto výzkumu (knihtisk v Litomyšli v první polovině 16. století a zdejší sbor jednoty bratrské, vznik a dějiny překladu Bible kralické, kancionálová tvorba jednoty bratrské), ve druhé části zachycuje většinu exponátů výstavy „In monte Oliveti. Litomyšl a knižní kultura jednoty bratrské v 16. století,“ kterou uspořádalo v létě 2019 Regionální muzeum v Litomyšli, po vzoru kritických výstavních katalogů.