Architektur

Šestašedesát vybraných staveb ukazuje, že snad není domu, jenž by si nezasloužil dostat druhou příležitost. Kniha, vůbec první svého druhu, zahrnuje revitalizace, konverze, dostavby přístavby, které se uskutečnily v jednadvacátém století. Staré se potkává s novým, zachraňuje se to, co se zdálo neopravitelné. Uchovává se paměť rodinných domů, měšťanských i funkcionalistických vil, ale také chalup, roubenek, statků, stodol, mlýnů a dalších objektů. Každý příklad může sloužit jako inspirace pro budoucí stavebníky, ale také jako důkaz, že práce s odkazem minulosti se vyplatí. „Právě rekonstrukce jsou oblastí, v niž česká architektura dosahuje evropské kvality,“ je přesvědčen spisovatel Petr Volf, jeden z autorů knihy: „Každý starý dům je pro architekta a konstruktéra výzva. Jako by jim skutečnost, že nezačínají na nule – rozvíjejí přece to, co už stojí –, dodávala sílu a odvahu, aby byli co nejkreativnější a také nejdůslednější.“

Volmanova vila je členem světové sítě Iconic Houses, prestižní mezinárodní sítě spojující architektonicky významné domy a ateliéry z 20. století, které jsou zároveň přístupné veřejnosti. Zařadila se mezi světové modernistické ikony a reprezentuje Českou republiku na mapě moderní architektury. Volmanova vila je fenomenálním příkladem české meziválečné architektury i dokladem společenské ambice první československé republiky podepřené její ekonomickou silou. Kniha „Volmanova vila – klenot české meziválečné architektury“ je stejně tak výpravnou monografií představující její architekturu, jako sondou do české moderní historie. Svědectvím o proměnách naší společnosti po roce 1948 i dokladem více jak patnáctiletého úsilí spojeného s obnovou a rekonstrukcí vily.

Kromě podrobného popisu stavby jsou zde představeny dodnes neuveřejněné dobové plány a fotografie doprovázené mnohovrstevnatými historickými komentáři a vysvětlením technik použitých při rekonstrukci objektu. Část textů je věnována autorům vily, době jejího vzniku i dílu významného českého podnikatele Josefa Volmana, zakladatele závodu, který dal vzniknout legendární české značce obráběcích strojů i současné tváři města Čelákovice, a také osudům jeho rodiny, které byly stejně pohnuté jako osud samotného domu. 

Kritický katalog k výstavě představí vybrané plány a realizace významného architekta a urbanisty neodmyslitelně spjatého s Ostravou. Sitte vytvořil regulační plán Přívozu (1894), Moravské Ostravy (1897), Mariánských Hor (1902), či ve spolupráci se synem Siegfriedem regulaci Hrušova (1903). „Zvláště Přívoz se stal ukázkovou realizací Sitteho uvažování o utváření nového městského prostředí, protože kromě regulačního plánu zde navrhl i kostel, faru a radnici,“ říká kurátor výstavy Martin Strakoš. „Usiloval o propojení racionality moderních vědeckých metod s uměleckým přístupem. Studoval genius loci staré zástavby a harmonické utváření historických měst. Z toho odvozoval zásady, jejichž uplatněním se snažil překonat šablonovitost moderní stavby měst. Principy, k nimž dospěl, se snažil vtělit do konkrétních studií a projektů,“ pokračuje kurátor.

Vliv Sitteho díla přesáhl za jeho života hranice střední Evropy a v následujících desetiletích se rozšířil v důsledku celosvětového hledání způsobu, jak reagovat na problémy spojené s urbanizací. Sledování toho, jak Sitte zkoumal historická sídla, jak řešil regulační plány měst, jak formoval nové centrum Přívozu a jak se přívozskou zástavbu podařilo prostřednictvím památkové péče zachovat pro budoucnost.

Kirchen, Kirchlein und Kapellen des Kreises Taus, Band II.

Druhý díl publikace vydané pod názvem "Cestami poutníků aneb kostely, kostelíky a kaple okresu Domažlice" přináší podrobné informace o dalších 35 kostelech položených na území okresu Domažlice. Jak již bylo uvedeno v rozsáhlejší úvodní kapitole obsažené v prvním dílu knihy, jsou ve druhém dílu publikace popsány lokality, jejichž jména začínají písmeny H - R (Houstoň - Rybník).

Publikace je určena především široké obci zájemců o církevní architekturu a s ní související regionální historii a vlastivědu. Odborníci z ní mohou čerpat informace a inspiraci pro své vědecky zaměřené studie, které jsou běžnému zájemci o historii památek jen těžko dostupné a srozumitelné.

Kostel Panny Marie před Týnem, od 14. století hlavní farní chrám Starého Města, po husitských válkách hlavní kostel utrakvistické církve v Čechách a na Moravě a nepřehlédnutelná dominanta historického jádra Prahy, představuje po Svatovítské katedrále druhou nejvýznamnější pražskou středověkou sakrální stavbu. V syntézách dějin české gotické architektury bývá řazen na přední místo ve vývoji architektury lucemburské doby a zároveň je dokončení kostela po husitské revoluci převážně prezentováno jako nejdůležitější stavba doby Jiřího z Poděbrad. Při bližším pohledu se však představy mnohých autorů ohledně určení předhusitských a pohusitských partií kostela zásadně různí, z čehož plynou závažné otázky pro pochopení architektury poděbradské doby.

K podrobnějšímu zpracování architektury poděbradské doby se alespoň částečně snaží přispět právě předkládaná kniha o pozdně gotické dostavbě staroměstského kostela Panny Marie před Týnem, která shrnuje dlouholetý výzkum stavby.

Městský chrám sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě patří k předním středověkým architektonickým památkám (nejen) východních Čech. Kostel byl budován patrně již od založení města ve 13. století a během následujících staletí prošel několika zásadními přestavbami. V závěru 18. století byl do jeho presbytáře druhotně instalován monumentální barokní oltář pocházející z klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory s obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla. V poslední třetině 19. a na počátku 20. století byl kostel městskou obcí nákladně rekonstruován podle návrhu Františka Schmoranze st. a Josefa Mockera a secesně vyzdoben Karlem V. Maškem a jeho studenty z pražské Uměleckoprůmyslové školy. Barvitý kaleidoskop sledující stavbu od jejích počátků až do 21. století zachytil kolektiv autorů tvořený předními specialisty na středověkou architekturu, movité památky, barokní malířství, církevní dějiny i dějiny péče o kulturní dědictví. Nedílnou součást studií tvoří také výpravná fotografická a archivní dokumentace. Bonusem pro čtenáře je pak stručný průvodce interiérem kostela v českém i anglickém jazyce.

roubené stavby.

Kniha prezentuje výsledky výzkumu historických obytných staveb zemědělských usedlostí v malém regionu na pomezí jižní a středních Čech. Předmětem zájmu se stal málo úrodný region kolem městečka Petrovice, ležící stranou větších hospodářských center i dálkových komunikací. Výzkum byl motivován stále se zintenzivňujícím trendem demolování starých obytných staveb. Mezi dokumentovanými objekty převládají domy roubené. Hlavní východisko výzkumu představuje podrobný stavebněhistorický průzkum spojený s pořízením měřické a fotografické dokumentace. Druhou oporou výzkumu je rešerše archivních pramenů. Snahou stavebního historika je poznání dispozičních a konstrukčních aspektů obytných domů a posloupnosti stavebních fází. Archivní rešerše objasňuje především sociální postavení stavebníků a majitelů domů, v některých případech ale dokáže zachytit i konkrétní zmínky o době výstavby či o přestavbách zkoumaných domů. Cenné datační opory poskytla u většiny domů dendrochronologická analýza vybraných konstrukčních prvků. Kniha sestává ze dvou oddílů, jádro tvoří katalog 23 domů. Katalogová hesla obsahují podrobnou plánovou a fotografickou dokumentaci, historii domů dle písemných pramenů, zevrubný popis a charakteristiku jejich stavebního vývoje. Výklad archiváře založený na písemných pramenech má za cíl nastínit hospodářský a sociální vývoj regionu. Důraz je přitom kladen na interval 17. až 19. století, protože v tomto období dokumentované stavby vznikaly a doznávaly více či méně výrazných přestaveb. Výklad stavebního historika pak utřiďuje poznatky o architektonických, konstrukčních a dispozičních aspektech domů.

Základem publikace se stala výstava „Most. Zánik a zrození.“, pořádaná NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem v roce 2014 k 50. výročí rozhodnutí o demolici města. Jejím cílem bylo populárně naučným způsobem veřejnosti přiblížit i ve světovém kontextu jedinečný experiment spočívající v totálním zničení historického města a výstavbě města zcela nového, a to včetně kompletní, velmi rozsáhlé infrastruktury. K tomu byly využity prameny, které jsou součástí spisových archivů a které NPÚ spravuje jako nástupnická organizace Krajského střediska státní památkové péče, zajišťujícího v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století odbornou dokumentaci historického stavebního fondu města před jeho demolicí. Nyní vychází stejnojmenná publikace, rozšířená o řadu obrazového materiálu z fondu Oblastního muzea a galerie v Mostě a za podpory Magistrátu města Most.

Reprezentativní publikaci Letní rezidence Pražanů, Černošice a vilová architektura 19. a 20. století připravoval a vydal Národní památkový ústav v rámci institucionálního výzkumu DKRVO a za finanční podpory města Černošice. Kniha je součástí ediční řady o významných vilových lokalitách v blízkosti Prahy. Navazuje tak na monografii Letní rezidence Pražanů, Dobřichovice a vilová architektura 19. a 20. století, která vyšla v roce 2013 (2. vydání 2016). Publikace je věnovaná historickému vývoji a uměleckohistorickému zhodnocení villegiatury v Černošicích, nejvýznamnějším příměstském letovisku hlavního města Prahy. Shrnuje urbanistický vývoj města do roku 1945, od několika samostatných venkovských obcí k oblíbenému vilovému letovisku. Zmiňuje reflexi černošických vil v dobovém tisku, poukazuje na stavebníky převážně letních vil s odkazy na jejich pražské zázemí a shrnuje vývoj vil v proměnách stylu, včetně interiérů domů. Zvláštní pozornost věnuje tomu, jaký vliv na architekturu zdejších vil měly velké celonárodní výstavy konce 19. století. Podrobněji se zaměřuje na podobu a vývoj zdejších zahrad a vlivu Dendrologické společnosti v Průhonicích. Zabývá se také osudy vil a jejich majitelů v období totalit po roce 1938 a 1948 (kapitolu objasňující majetkoprávní souvislosti vil vůbec poprvé u nás shrnul náš přední právní historik prof. Jan Kuklík). Exkurzem je kapitola o ruských emigrantech v Černošicích, která je v současné době ve spojitosti se solidaritou s ukrajinskými běženci dosti aktuální. Druhou část publikace tvoří katalog šedesáti vybraných vil s jejich podrobným popisem a shrnutím jejich stavební historie. Na závěr je zařazena pětice rozhovorů s potomky důležitých černošických rodin.

Sochy domů a dívka s holubicí. Tak se jmenuje unikátní sochařský projekt českého umělce Krištofa Kintery, který můžete vidět v parku Holubička na Klárově, přímo naproti Kunsthalle Praha. Právě společně s novým pražským prostorem pro umění vydáváme Kinterovu knihu Dívka s holubicí a sochy domů. Fotograficky výpravná publikace na bezmála tří set stranách důsledně mapuje vznik pětatřiceti tunového mikroměsta z betonu & oceli, které vzdává hold odvážné, veřejností ovšem často zatracované architektuře československé minulosti.

Proslulý Obchodní dům Kotva manželů Machoninových (1970-75), zmizelý Hotel Praha (1971-1981), kosmická Žižkovská věž Václava Aulického (1985-1992), válkou zasažený Emauzský klášter (1963-68), Mordor neboli Ústřední telekomunikační budova Žižkov (1972-79), dále utopické Kosířské superstruktury (1973-74) či bunkrovitá Státní banka československá (1977-1992) v jedinečném podání Karla Pragera. A nakonec, nad všemi sedmi objekty bdící, nezdolná Dívka s holubicí sochaře Václava Šimka z roku 1958.

S knihou Krištofa Kintery, skrze fotografie Martina Poláka, Lukáše Procházky, Matouše Pudila či Vojtěcha Veškrny a Richarda Wiesnera, nahlédnete do nitra brutalistního světa — od prapůvodních plánů a rešerší přes náročnou výrobu těžkotonážních modelů až po finální jeřábové usazení v ekosystému malého parčíku. O padnoucí, maximalistické grafické provedení knihy se postaral Kryštof Doležal a krom textů historika Koryčánka v knize najdete i velký rozhovor mezi Kinterou a Christelle Havranek, hlavní kurátorkou Kunsthalle Praha. Text in Tschechisch und Engl.

Kniha vyplňuje výraznou mezeru v poznávání důležité součásti našeho památkového fondu – vesnické architektury a jejího urbanistického uspořádání jako součásti historické kulturní krajiny. Autor se snaží o nový pohled na mechanismus vývoje vesnických půdorysů a plužin, včetně odhalování měr a modulů při pravidelném vytyčování v novověku i ve středověku. Půdorysy vesnic a jejich plužiny jsou přitom chápány jako celek, jehož jednotlivé složky se mohly v čase proměňovat. Jako podklad se využívají zejména mapy stabilního katastru, což současně znamená další rozšíření poznávání informací, obsažených v tomto unikátním archivním fondu. Práce má (jak je u autora obvyklé) učebnicový charakter, protože se předpokládá i její využití jako vysokoškolského učebního textu.

Predecessors.

Publikace seznámí s výsledky zpracování pozoruhodného archeologického výzkumu, který proběhl na začátku 70. let 20. století v interiéru a v okolí románského kostela sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech v Praze. Pozornost je  věnována stávajícímu románskému kostelu a třem jeho předchůdcům, jejíž počátky spadají do průběhu 11. století. Samostatně bude prezentován nález unikátní románské podlahy z terakotových dlaždic odkryté v interiéru starší kostelní stavby a téma památkové ochrany a presentace archeologicky odhalených stavebních konstrukcí. 

1948-1989.

Monografie se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy. V případě úsilí o stavbu, uskutečnění a konsekrací (benedikcí) několika kaplí a kostelů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se tak jedná o anomálie a výjimky, které vycházejí ze specifických podmínek vnitrocírkevních, společenských a lokálních. Vlastnímu tématu realizací proto předchází zasazení do širšího kontextu příspěvků evropské historiografie, situace organizované teistické religiozity a sakrálního stavitelství ve vybraných zemích bývalého východního bloku, posunů spojených s II. vatikánským koncilem jakožto paradigmatické změny v církevních dějinách a vývoje české církevní politiky, především v době pražského jara.

Kniha Vycházky po Praze – Nové Město pražské je první z připravované řady publikací o krásách a historii našeho hlavního města. Autor, zkušený průvodce, pečlivě a fundovaně sestavil šest vycházkových tras „pro širokou skupinu milovníků Prahy, kteří s údivem zvednou svůj pohled od chodníků a výloh a rádi se seznámí s historií, architekturou a uměleckými díly, které v podobné koncentraci nikde jinde nenajdeme“, jak sám uvádí. Popis jednotlivých zastavení je doprovázen bohatou fotografickou dokumentací a přehlednými mapkami.

Úvod knihy je věnována životu Josepha Hardtmutha a dotýká se jeho vynálezů a podnikatelských aktivit. Její druhá, obsáhlejší část se věnuje podobám stavebního podnikání knížat z Liechtensteinu na přelomu 18. a 19. století. Čtenáři se v ní seznámí se zaměstnanci, pověřenými stavebními záležitostmi na rozsáhlých rodových panstvích, jejich kompetencemi, povinnostmi, organizační strukturou i stylem, který zásadně ovlivnil podobu knížecích hospodářských i „okrasných“ staveb na Moravě, v Rakousku a Čechách. Dosud nezpracované téma jasně ukazuje, že stavební činnost knížat z Liechtensteinu na přelomu století, obvykle dávaná do souvislosti pouze s Josephem Hardtmuthem, měla navzdory jeho zásadními vlivu mnoho netušených podob a že se na ní podílela řada neméně zajímavých osobností. Součástí této části knihy jsou medailony architektů, inženýrů a stavitelů, kteří u v knížecích službách působili souběžně s Hardtmuthem i životopisy nejdůležitějších investorů a současně Hardtmuthových zaměstnavatelů, knížete Aloise I. Josefa a Jana I. Josefa. Poslední částí knihy tvoří rozsáhlý katalog Hardtmuthova díla, zahrnující sedmdesát sedm známých realizací. Členění katalogu vychází z dobového chápání typů staveb, rozdělovaných do tří základních skupin – knížecí domy a voluptuár, patronátní stavby a hospodářské stavby. Závěrem je představena trojice technických inovací Josepha Hardtmutha, které byly přímo spojené s liechtensteinským stavebnictvím.