Architektur

Ivar Otruba byl jedinečný moderní krajinářský architekt evropského významu. První soupis a zhodnocení jeho rozsáhlého díla je nezbytným základem k debatě o jeho odkazu. Tvorba zahrad a krajiny pro něj vždy byla kulturní disciplínou, založenou nejen na znalosti řemesla, ale především na výtvarné a symbolické imaginaci.

Ivar Otruba was a unique modern landscape architect of European significance.This first registry and evaluation of his extensive oeuvre is the necessary basis for any debate about his legacy.The creation of gardens and landscape was, for him, a cultural discipline, grounded not only in knowledge of craft but even more in the artistic and symbolic imagination

Kolektiv autorů různorodého odborného zaměření se soustředil na rozsáhlý areál staveb, dnes využívaných jako pivovar, v krajinně dominantní poloze vltavského meandru v Českém Krumlově. Zkoumají jej nejen z hledisek památkářských, archeologických, uměleckohistorických či vědy o historických zahradách, ale i prostřednictvím písemných pramenů, které vytvářejí průzory do života jeho obyvatel.

Proměna z měšťanského dvora, který v daném místě stál ještě ve vrcholném středověku, ve vznosnou stavbu panského domu se začala uskutečňovat již v devadesátých letech 15. století. Rožmberkové ji užívali jako rekreační a reprezentativní letohrádek. Z této doby se dochovala pozdně gotická část krovu a zejména unikátní dvoulodní sál se dvěma středovými kamennými pilíři. V polovině 16. století byl dům přestavěn na renesanční palác vdovského sídla s charakteristickými arkádovými loggiemi a sgrafitovými fasádami. Sídlila v něm Anna z Rogendorfu, charismatická žena s širokými společenskými kontakty, bývalá dvorní dáma královny Anny Jagellonské a v neposlední řadě ovdovělá matka posledních Rožmberků. A zanedlouho ji vystřídala její nejmladší dcera Eva z Rožmberka, bývalá manželka hrdiny protitureckého boje Mikuláše Zrinského ze Serynu. Následně budova fungovala převážně jako součást dolní panské zahrady, opečovávané „pro potěchu srdce a ku prospěchu zdraví“ svých majitelů.

V Praze naleznete unikát, jaký nemá žádné jiné město na světě. Praha má totiž bránu do své minulosti. Jmenuje se Langweilův model a zavede nás do jejích ulic, náměstí, zákoutí a zahrad právě před dvěma sty lety. Před očima ožívá město v trojrozměrné, realistické a barevné podobě i s domy, které už století i více neexistují. Papírový model je dílem knihovního úředníka Antonína Langweila (1791–1837), který si tak plnil svůj sen o umělecké seberealizaci. V polovině 20. století se dílo stalo součástí expozic Muzea hlavního města Prahy, jehož hvězdným exponátem je dosud.

Kniha Langweilův model Prahy / Procházka Prahou před dvěma sty lety provází jednotlivými částmi města od Staroměstského náměstí a dalších míst Starého Města přes Malou Stranu na Pražský hrad a Hradčany. Výklad se zaměřil na architektonicky cenné stavby, zaniklé budovy, okolnosti proměny zástavby a další zajímavosti doby před dvěma sty lety. Důvěrně blízké setkání s minulostí nabízí kromě mimořádného zážitku i snazší pochopení současné podoby města. Celobarevná publikace obsahuje více než 250 fotografií, dále mapky a další obrazový materiál.

Kniha zasazuje nejpodstatnější tendence i jednotlivá díla brněnské architektury, péči o památky a urbanismu období pozdního klasicismu, romantického, přísného i pozdního historismu, secese a moderny do širších myšlenkových, stylových, autorských i teritoriálních souvislostí v rámci celoevropského dění. Ve snaze o maximální autentičnost byla víc než obvykle zdůrazněna cesta ad fontes jak z hlediska citovaných archivních pramenů, tak dobové publicistiky včetně vyobrazení. Knihu je tedy možné do jisté míry chápat jako antologii na základě původních textů a obrazového doprovodu. Tedy jako nejkratší cestu, jak se vcítit do myšlení účastníků dění v "dlouhém století," jeho protagonistů, umělců, stavitelů i kritiků. Na přelomu století se několikeré kulturní převrstvení a proměny románsko-goticko-barokního města i jeho biedermeierských předměstí dramaticky završily v moderní kompaktní metropoli.

V průběhu 19. a 20. století stálo české umění opakovaně před otázkou, co vlastně znamená „skutečně lidové“ a jak s tímto pojmem tvůrčím způsobem pracovat. Předkládaná kniha podrobně sleduje proměny tohoto hledání od počátků národního obrození, kdy Herderovy myšlenky a tehdejší evropská literární praxe probudily zájem o lidovou slovesnost a inspirovaly vznik tzv. ohlasové literatury, až po dobu první republiky, během které architekti a výtvarníci usilující o vytvoření národního stylu dospěli k syntetickým formám v čele s „rondokubismem“ okruhu Pavla Janáka.

Autor krok za krokem odhaluje paralely mezi vývojem literatury a výtvarného umění – od kořenů ve sběratelském nadšení přes mechanickou formální nápodobu až po krizi a volání po historické i umělecké pravdivosti. Pozornost věnuje sporům o hranice „pravého“ folkloru, proměnám představ o tvůrčí autonomii lidových vrstev i napětí mezi romantickými vizemi národního ducha a kritickým pohledem inspirovaným hegelovskou filozofií.

Průvodce obsahuje 130 hesel staveb v Hradci Králové, které charakterizují jeho moderní architekturu. Ta se začala rozvíjet po roce 1895, kdy byly někdejší vojenské pozemky josefínské pevnosti převedeny na město, a tento nebývalý stavební ruch trval až do roku 1950, kdy se v zestátněném stavebnictví a architektuře začala rozvíjet socialistická modernita, založená na odlišných principech a hodnotách. V Hradci Králové působily přední osobnosti české architektury: Hubert Gessner, Jan Kotěra, Josef Gočár, Jindřich Freiwald, Otakar Novotný, František Sander a Heinrich Kulka. Moderní Hradec by však nevznikl bez místních architektů a stavitelů: Václava st., Václava ml. a Jana Rejchlových, Oldřicha Lisky, Bohumila Waiganta či Vladimíra Fultnera. Ve městě se také rozvinula škola pro umělecké zámečnictví, díky níž zde dodnes najdeme řadu pozoruhodných uměleckořemeslných prvků. Hradec bývá nazýván městem v zeleni, za což vděčí nejen promyšlenému a navazujícímu urbanismu, ale také zahradním a parkovým architektům, především Františku Thomayerovi, Josefu Kumpánovi a Leopoldu Baťkovi. To vše zachycuje dosud největší průvodce po moderní architektuře města, vycházející z téměř dvacet let trvajícího výzkumu.

Monografie o zámku, který byl pro významného moravského průmyslníka Alfreda II. von Skene (1849-1917) postaven v letech 1890-1891 podle projektu vídeňského ateliéru Fellner & Helmer, jenž se po celé Evropě proslavil především stavbami moderních divadelních budov. Podrobný popis zámku v Pavlovicích u Přerova klade důraz zejména na interiéry, jež se, přes využití budovy pro sociální služby, dochovaly téměř v původní podobě. Výklad ilustrují fotografie současného stavu budovy i zámeckého areálu, plánová dokumentace a reprodukce archivních materiálů. Pozornost je věnována nejen životním osudům zadavatele stavby a jeho dalším stavebním aktivitám v Pavlovicích u Přerova, ale především osobnostem projektantů zámku Ferdinandu Fellnerovi ml. (1847-1916) a Hermannu Helmerovi (1850-1919) a jejich tvorbě.

Katalog ke stejnojmenné výstavě Muzea města Brna, konané při příležitosti 130. výročí narození architekta Bohuslava Fuchse. Věnován je fenoménu meziválečné architektury a moderní fotografie, a to ve spojení dvou - dnes již světově proslulých - osobností: Bohuslava Fuchse (1895-1972) a Rudolfa Sandala (1899-1980).

Architekt, urbanista, teoretik architektury, pedagog a výtvarník Bohuslav Fuchs byl vůdčím představitelem československého funkcionalismu a jeden z nejvýznamnějších nejen českých, ale také evropských architektů 20. století. K věhlasu jeho staveb u nás i v zahraničí přispěly brilantní fotografie Rudolfa Sandala, otištěné v řadě odborných i volnočasových časopisů a publikací. Sandalo (od jehož úmrtí uplyne v roce 2025 45 let) excelentním výtvarným pojetím a technickým zpracováním svých snímků patřil k vrcholným představitelům "nové fotografie", soustředil se zejména na fotografování architektury a proslavil tak československou meziválečnou avantgardu. V Brně se řadil k "dvorním" fotografům právě Bohuslava Fuchse.

Ročenka české architektury pravidelně informuje především laickou zajímající se veřejnost o situaci v oboru a přináší podněty a inspiraci. Pro zájemce ze zahraničí pak ročenka slouží jako stručný přehled soudobé české architektonické scény. Výběr 35 staveb provedla architektka Markéta Zdebská, která publikované realizace doplnila komentáři a úvodním textem. Editorka představuje čtenářům typologicky rozmanitá díla českých autorů a svůj pohled na současnou tvorbu pod názvem „Prostředí pro lidi a svět“. V další kapitole hovoří Petr Pištěk o situaci v oboru s architektem Petrem Pelčákem. Poslední kapitola, faktografická, přináší přehled událostí, medailony oceněných osobností, výsledky vybraných celostátních soutěží, vydané a doporučené knihy, periodika tištěná i elektronická a filmy a podcasty.

Publikace připravená nakladatelstvím FOIBOS BOOKS Slavné vily Prahy 6 – Střešovice představuje další segment moderní vilové zástavby, soustředěný po Osadě Baba, Hanspaulce a Bubenči na jednu významnou část Prahy 6 – Střešovice. Tato bezesporu obdivuhodná enkláva rezidenčního bydlení má zároveň jednu specifickou vlastnost svého vývoje, která je dána nejenom základní úvahou, kdy od samotného začátku byla v plánech města určena pro rezidenční bydlení, ale především vypsanou soutěží na zahradní město, jejíž výsledky byly následně uvedeny v život regulačními plány a skvělou architekturou. To ale nebyla jediná specifická vlastnost tohoto území. Na rozdíl od Hanspaulky, či především Bubenče, vyznačující se převahou okázalých vilových objektů, bylo záměrem vytvořit zde zahradní město, složené z domků, dvojdomků či řadových domů nikoli luxusního, okázalého formátu, ale v principu dvou-, tří- a čtyřpokojových, navíc budované stavebními družstvy, a tudíž dostupné především úřednické vrstvě zaměstnanců státních či veřejných institucí. Právě poměrně přísná pravidla, jež do jisté míry kopírovala takto zakládané útvary v zahraničí podle teorie a praxe Ebenezera Howarda, vtiskla celé čtvrti nezaměnitelný charakter, jejž v jiných, takto koncipovaných čtvrtích nenajdeme.

Publikace představuje téma žen v architektuře druhé poloviny 20. století jak z hlediska dějin architektury, tak v mezioborových souvislostech z pohledu sociologie, obecných dějin a genderových studií. Věnuje se okolnostem praxe a vzdělání architektek, propojení profesního a rodinného života, ale i reflexi a uznání práce architektek a principům historiografie oboru nahlíženým optikou genderové perspektivy. Odborné studie v knize doplňuje komentovaná obrazová příloha, která představuje široké spektrum děl a aktivit žen činných v architektonické sféře – od projektové a designérské činnosti přes práci výzkumnou, teoretickou, historiografickou, kurátorskou či pedagogickou až po kritiku a propagaci architektury. Součástí publikace je také přehled příjmení žen, jejichž tvůrčí dráhy se náš výzkum dotkl. Jeho smyslem je upozornit na téma proměn ženských příjmení znesnadňující proces atribucí. Zároveň je tento seznam důležitou pomůckou pro sledování kontinuity práce zmíněných tvůrkyň.

Historické památkově chráněné stavby tvoří významnou součást našeho kulturního dědictví a představují důležitý zdroj informací o naší minulosti. Způsob nakládání s památkami, jejich poznání, výzkum a dokumentace mohou také sloužit jako určité měřítko kulturní vyspělosti společnosti.

Dvousvazková publikace je zaměřena na komplexní problematiku historických a památkově chráněných staveb zděných, dřevěných, betonových a ocelových konstrukcí realizovaných do první poloviny 20. století. Ve 22 kapitolách čtenáři najdou mj. výsledky dlouhodobého experimentálního a teoretického výzkumu. Těžiště spočívá v analytickém přístupu a prevenci selhání nesprávně navržených rekonstrukcí.

Není velkým překvapením, že se architekt Václav Girsa pustil do pokračování své úspěšné vzpomínkové knihy Postižen pamětí. Čtenáři mají velké štěstí, že je tento náš přední odborník na rekonstrukce památek rozený vypravěč, tudíž umí své bohaté a zajímavé životní zkušenosti přetavit do stylisticky vybroušených příběhů, které dokáží pobavit i poučit. Nenásilnou formou se tak dozvědí mnohé nejen o historii Bezdězu, Ploskovic, Zákup a dalších významných staveb, ale získají také „návod“, jak se dívat na rekonstruované památky u nás i ve světě. Vzpomínky Václava Girsy jsou cenné jednak pro svůj vhled do často dobrodružné práce architekta-záchranáře, jednak jako zpráva o tom, jak lze v životě stát pevně za svým přesvědčením, jak lze prosazovat dodržování etiky a morálky, jak naplňovat své životní poslání, ale také o tom, že podobnou péči jako památkám je potřeba věnovat i rodině a přátelům.

Pražské metro nemělo být jen dopravním prostředkem. Před 50 lety se díky této stavbě pod městem otevřel prostor s potenciálem naplnit myšlenku modernistů o schopnosti umění kultivovat člověka. Idea se promítla do pozornosti, kterou tvůrci věnovali architektuře, estetice interiéru, jeho osvětlení, systému orientace, výtvarnému umění a designu. Výtvarníci byli spolu s architekty aktivními spolutvůrci prostředí, a proto je také pražská podzemní dráha jednou z nejpůsobivějších na světě. Kniha prostřednictvím textů a fotografií zachycuje tento dodnes inspirativní projekt jako architektonický, umělecký a urbanistický fenomén i jako jedinečnou, živou stopu historie v útrobách města.