Architektur

Publikace Architecture for a Non-Precarious Future. Notes on Practice přináší vhled do strategií a postupů, které mladá architektonická studia/platformy/kolektivy v Evropě vyvinuly s cílem vytvořit udržitelnější, ne-prekarizovanou budoucnost v ekonomickém, kulturním a environmentálním smyslu. Publikace přináší teoretické eseje renomovaných autorů - Toma Avermaete, Elke Krasny a Rainera Hehla. Patnáct příkladů z praxe zohledňuje modus operandi a projekty studií 51N4E (BE), Constructlab (DE), Metalab (UA), Spolka (SK), Plan Común (FR/CL), LLRRLLRR (EST), cosa.cz a dalších. Publikace doprovází českou reprezentaci na 18. Mezinárodní výstavě architektury La Biennale di Venezia organizovanou Národní galerií Praha – výstavu The Office for a Non-Precarious Future autorů*ek Elišky H. Pomyjové,

Při procházkách Luhačovicemi najdeme architektonicky významné nebo zajímavé budovy, které přispívají k charakteristickému koloritu místních lázní. S rozvojem lázní na počátku 20. století souvisel i stavební boom. V Luhačovicích vyrůstaly lázeňské objekty i nové soukromé hotely a restaurace a dnes máme možnost se zde setkat s kvalitními stavbami významných i méně známých českých architektů. Lázeňský rámec tvoří také řada méně okázalých staveb rodinných vil a penzionů. Publikace, přispěje, jak doufáme, k prohloubení znalostí regionálního místopisu a k uchování informací o této výrazné části génia loci i pro budoucí generace.

V této knize je Albrecht z Valdštejna představen jako vizionář a realizátor vlastního snu o ideálním městě i celém panství.

Po vzoru německých a slezských knížectví odloučil z východního dílu Čech rozsáhlé území a díky svým konexím dosáhnul povýšení jím vlastněného území na knížectví (1624) a posléze i na vévodství (1627). Podle jednoho z hradů v něm stojících bylo symbolicky nazváno Friedland – Svobodná země. Jeho centrem se stalo město Jičín, předtím nevýznamné poddanské městečko, které vévoda během jednoho desetiletí proměnil v pulsující rezidenční sídlo. Za pomoci řady talentovaných italských architektů a stavitelů Jičín získal množství hodnotných a reprezentativních budov, ale též parkových a krajinářských úprav, čímž tento impozantní projekt dosáhnul významu, který u nás neměl až do 19. století obdoby.

Historické památkově chráněné stavby tvoří významnou součást našeho kulturního dědictví a představují důležitý zdroj informací o naší minulosti. Způsob nakládání s památkami, jejich poznání, výzkum a dokumentace mohou také sloužit jako určité měřítko kulturní vyspělosti společnosti.

Dvousvazková publikace je zaměřena na komplexní problematiku historických a památkově chráněných staveb zděných, dřevěných, betonových a ocelových konstrukcí realizovaných do první poloviny 20. století. Ve 22 kapitolách čtenáři najdou mj. výsledky dlouhodobého experimentálního a teoretického výzkumu. Těžiště spočívá v analytickém přístupu a prevenci selhání nesprávně navržených rekonstrukcí.

Není velkým překvapením, že se architekt Václav Girsa pustil do pokračování své úspěšné vzpomínkové knihy Postižen pamětí. Čtenáři mají velké štěstí, že je tento náš přední odborník na rekonstrukce památek rozený vypravěč, tudíž umí své bohaté a zajímavé životní zkušenosti přetavit do stylisticky vybroušených příběhů, které dokáží pobavit i poučit. Nenásilnou formou se tak dozvědí mnohé nejen o historii Bezdězu, Ploskovic, Zákup a dalších významných staveb, ale získají také „návod“, jak se dívat na rekonstruované památky u nás i ve světě. Vzpomínky Václava Girsy jsou cenné jednak pro svůj vhled do často dobrodružné práce architekta-záchranáře, jednak jako zpráva o tom, jak lze v životě stát pevně za svým přesvědčením, jak lze prosazovat dodržování etiky a morálky, jak naplňovat své životní poslání, ale také o tom, že podobnou péči jako památkám je potřeba věnovat i rodině a přátelům.

Pražské metro nemělo být jen dopravním prostředkem. Před 50 lety se díky této stavbě pod městem otevřel prostor s potenciálem naplnit myšlenku modernistů o schopnosti umění kultivovat člověka. Idea se promítla do pozornosti, kterou tvůrci věnovali architektuře, estetice interiéru, jeho osvětlení, systému orientace, výtvarnému umění a designu. Výtvarníci byli spolu s architekty aktivními spolutvůrci prostředí, a proto je také pražská podzemní dráha jednou z nejpůsobivějších na světě. Kniha prostřednictvím textů a fotografií zachycuje tento dodnes inspirativní projekt jako architektonický, umělecký a urbanistický fenomén i jako jedinečnou, živou stopu historie v útrobách města.

Kniha popisuje přes osm desítek staveb (domů, kostelů, technických budov i třeba památníků), které tvoří tvář města. Její součástí jsou i jména architektů a stavitelů, kteří se o jejich vznik zasloužili.

The Architecture of Bohemian Germans 1891–1918The Architecture of Bohemian Germans 1891–1918.

Kolem roku 1900 se na umělecké scéně v Čechách prosazuje moderna. Proces české národní emancipace vrcholí a sebevědomé české umění se více otevírá západnímu světu. Oproti tomu němečtí umělci v Čechách, náležící dosud k širokému německému kulturnímu okruhu, si svou osobitou identitu teprve začínají uvědomovat. Soupeří tak s českými kolegy, kdo se jako první zařadí do mezinárodního rozvoje moderny, ale zároveň je pro jejich tvorbu důležitá vlastní svébytnost a přináležitost ke kulturní tradici české země. Jak se tyto na první pohled neslučitelné intence projevily v tehdejší architektonické produkci? Dnes máme tendenci nazírat architekturu českých Němců ve srovnání s českou tvorbou jako méně moderní. Není ale tento pohled zkreslen naší snahou sledovat v českém umění v první řadě projevy modernosti, kdežto v umění českých Němců si všímáme především dokladů nacionalismu a tradicionalismu? Úkolem této knihy není posoudit, nakolik byla tvorba českoněmeckých architektů kolem roku 1900 moderní. Cílem je spíše představit ji jako integrální součást soudobého evropského diskurzu. Chceme ukázat, že za jejím tradicionalismem nemusely stát nacionální intence, ale snaha o návrat k předindustriální jednoduchosti, prostotě a přirozenosti. Moderní architektura přelomu 19. a 20. století měla dvojí tvář: obracela se ke kořenům a přirozené domácí tradici, stejně jako sledovala potřeby nové doby. Jednotlivé kapitoly se věnují nejprve obecnějším otázkám vztahu moderního a tradičního v architektonickém diskurzu kolem roku 1900 a dále probírají problematickou situaci německého umění v Čechách. Následně se kniha zaměřuje na vedoucí osobnosti pražské i regionální českoněmecké architektury, na jejichž tvorbě ukazuje různé způsoby vztahování se k modernímu a lokálnímu.

Tématem knihy Karoliny Jirkalové jsou vzájemné vztahy, překryvy a konflikty mezi českou architekturou, politikou a společností na sklonku státního socialismu a v prvních letech po sametové revoluci. Zabývá se proměnou rolí a mocenských pozic jednotlivých aktérů veřejné diskuse i stavebního procesu – architektů, státu (úřadů a legislativy), investorů a uživatelů a v neposlední řadě dodavatelské sféry a také jejich vazeb, sítí a koalic. Byť je rok 1989 bezpochyby výrazným přelomem, kontinuity mezi érami, které odděluje, jsou v oblasti architektury, urbanismu, stavební reality i bytové politiky přinejmenším stejně silné jako diskontinuity, byť třeba mají jinou dynamiku. I dějinné nespojitosti mají mnohdy společný obsah, jen opačné znaménko. Práce se snaží zachytit a interpretovat specifický „mezičas“ přerodu české architektury, který lze situovat přibližně do let 1986–1994.

Ze studia zachovaných staveb známe různá prostorová uspořádání, přesto však nejsme vždy schopni jasně rozpoznat, jak zkoumaný dům v té či oné době opravdu fungoval. Pochopení stavby z hlediska funkcí, pro které vznikla, přitom představuje důležité interpretační východisko i spojnici k širšímu kulturně-historickému (historicko-antropologickému) pojetí dějin bydlení jakožto součásti tzv. každodenní kultury. Zkusme se proto na měšťanský dům podívat pohledem dobového pozorovatele, jehož vidění obytného prostoru nám zafixovaly písemné prameny.

Co bylo na sklonku 16. století míněno pojmem sklep? K čemu sloužil mázhauz? Od kdy a v jakých polohách nacházíme v pramenech prostor označovaný jako světnice? Co byla piterna? Hledání odpovědí na tyto a další podobné otázky je inspirováno historicko-sémantickými metodami vycházejícími ze strukturalistického konceptu kulturní antropologie. Takto zaměřená první část předkládané publikace se pokouší o pochopení důležitých pojmů, které jednotlivé prostory v daném období charakterizovaly, a o jejich zařazení do dobového kulturního kontextu. Jádro práce pak tvoří část navazující, v níž jde o to, pokusit se vysledovat, v jakých prostorových vztazích se místnosti daného označení v měšťanských domech raného novověku nacházely. Čím bylo tvořeno obytné jádro domu? Bylo obýváno podkroví? Kde měšťané vařili, stolovali nebo vykonávali osobní hygienu? Jak byla rozložena místa pro nocleh a kdo všechno v domě nocoval? Odpovědi nejsou hledány v reálně existujících objektech, předmětem zájmu je obraz měšťanských domů zprostředkovaný dobovými texty. K jejich interpretaci je experimentálně využit nástroj prostorových komunikačních schémat – diagramů graficky zobrazujících vzájemné vztahy mezi místnostmi popsanými písemným pramenem. Vhodná pramenná základna pro tuto část práce byla nalezena především v knihách pozůstalostních inventářů Starého Města pražského sepsaných v letech 1584–1618.

Dům rodiny Oskara a Jany Semlerových v Plzni s interiérem jejich bytu patří k předním památkám moderní architektury ve střední Evropě. Unikátní pojetí rozsáhlého bytu, který nemá klasická podlaží, ale jednotlivé prostory různých výšek se v šesti úrovních soustřeďují kolem centrální obytné haly do jednoho celku (tzv. Raumplan), představuje určité završení činnosti Adolfa Loose (1870—1933) v Plzni. Poté, co dům získala v roce 2012 do své správy Západočeská galerie v Plzni (ZČG), proběhla po částech celková velmi náročná obnova památky. Během nejdůležitější etapy, provedené v letech 2019—2021 z prostředků Plzeňského kraje a Evropské unie (z programu IROP), došlo k restaurování většiny dochovaného vybavení historického bytu, ale také k obnově mnoha detailů, které se nezachovaly.

Publikace se pokouší utřídit dosavadní poznatky, doplnit je o mnohé nové a zařadit unikátní Semlerovu rezidenci do kontextu činnosti Adolfa Loose a jeho spolupracovníků. Snaží se také přiblížit historii Semlerovy rodiny a rovněž osudyjejich domu a bytu v novější době, včetně zmíněné obnovy.

Královské město Uničov bylo založeno v souvislosti s jednou z vln vrcholně středověké kolonizace na počátku 13. století. Tehdy vznikla základní struktura osídlení celého regionu v podobě, která přetrvala do dnešních dnů. S nepatrným časovým odstupem probíhalo rozšiřování církevní správy oblasti. Kniha přibližuje vývoj zázemí města, a to prostřednictvím analýzy strukturálních změn osídlení a stavebního vývoje církevní architektury. Kromě terénních výzkumů a povrchových průzkumů v bezprostředním okolí Uničova je hlavní pozornost věnována historii utváření sítě venkovských farních kostelů v regionu v době vrcholící kolonizace. Výsledkem propojení archeologických pramenů, historických zpráv a stavebně historických průzkumů je komplexní pohled na proces formování krajiny nejen v průběhu tzv. dlouhého 13. století, ale také v následujícím období.

Kniha o staviteli Vladimíru Krýšovi poodhaluje příběh jednoho z regionálních stavitelů meziválečného období, kteří svou přičinlivostí ovlivnili zástavbu menších měst. Díky nim se moderní doba promítla také mimo hlavní centra a přinesla svěží vítr i tam, kde ho až do nedávné doby málokdo hledal. Publikace navazuje na stejnojmennou výstavu, která proběhla na sklonku loňského roku v Muzeu Českého ráje v Turnově a je v podstatě jejím katalogem.

Úvodní, stručnější část upozorňuje čtenáře na význam architektonického školení pro vznik a rozvoj průmyslového designu jako specializované tvůrčí disciplíny stojící mezi dvěma obory – výtvarným uměním a technikou. Důležité místo zde mají profily čtyř nejvýznamnějších tuzemských designérů s architektonickým školením činných nejpozději od šedesátých let: Stanislava Lachmana, Otakara Diblíka, Františka Crháka a Jana Tatouška.

Druhá, rozsahem dominantní část je pojata jako první retrospektivní prezentace tvorby Jiřího Kočandrle (*1941), pozoruhodné osobnosti československého průmyslového designu. Stejně jako někteří jeho generační předchůdci včetně Stanislava Lachmana nebo Jana Tatouška vystudoval ateliér užité architektury na VŠUP v Praze. V letech 1973-1992 působil jako designér podniku TESLA Hloubětín, podílel se ale na firemním stylu celého koncernu i koncernu Prago-Union. Jeho záběr tehdy sahal od investiční a spotřební elektroniky včetně vyráběných telefonních přístrojů přes prototypy jízdních kol až po drobnou kancelářskou techniku i sady nožů a příborů, které se vyrábějí dodnes. V devadesátých letech přesáhla tvorba Jiřího Kočandrle jak hranice průmyslového designu (tašky, obaly a užitkové předměty i nábytek z papíru), tak hranice České republiky.