Architektur

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, až ezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.

The Czechoslovak Werkbund.

Souhrnná publikace vůbec poprvé představuje Svaz československého díla v průběhu třiceti let jeho existence. Svaz výrazně modernizoval nejen oblast bydlení a architektury, ale také užitkových předmětů, hraček, grafického a výstavního designu. Jeho členy byli pokrokoví představitelé architektury a designu meziválečného Československa, jako jsou Pavel Janák, Ladislav Sutnar, Ľudovít Fulla a další. Mezi jejich nejvýznamnější počiny patří výstavba prvních československých funkcionalistických osad v Brně (Nový dům, 1928) a v Praze (Baba, 1932), a zejména pak Dům uměleckého průmyslu v centru Prahy. Publikace seznamuje s projekty formou textů renomovaných českých a slovenských autorů společně s bohatou obrazovou přílohou vynikajících dobových fotografií od Josefa Sudka, Jaromíra Funkeho, Františka Illka, Alexandra Paula a dalších. Text in Tschechisch und Engl.

The Architecture of Bohemian Germans 1891–1918The Architecture of Bohemian Germans 1891–1918.

Kolem roku 1900 se na umělecké scéně v Čechách prosazuje moderna. Proces české národní emancipace vrcholí a sebevědomé české umění se více otevírá západnímu světu. Oproti tomu němečtí umělci v Čechách, náležící dosud k širokému německému kulturnímu okruhu, si svou osobitou identitu teprve začínají uvědomovat. Soupeří tak s českými kolegy, kdo se jako první zařadí do mezinárodního rozvoje moderny, ale zároveň je pro jejich tvorbu důležitá vlastní svébytnost a přináležitost ke kulturní tradici české země. Jak se tyto na první pohled neslučitelné intence projevily v tehdejší architektonické produkci? Dnes máme tendenci nazírat architekturu českých Němců ve srovnání s českou tvorbou jako méně moderní. Není ale tento pohled zkreslen naší snahou sledovat v českém umění v první řadě projevy modernosti, kdežto v umění českých Němců si všímáme především dokladů nacionalismu a tradicionalismu? Úkolem této knihy není posoudit, nakolik byla tvorba českoněmeckých architektů kolem roku 1900 moderní. Cílem je spíše představit ji jako integrální součást soudobého evropského diskurzu. Chceme ukázat, že za jejím tradicionalismem nemusely stát nacionální intence, ale snaha o návrat k předindustriální jednoduchosti, prostotě a přirozenosti. Moderní architektura přelomu 19. a 20. století měla dvojí tvář: obracela se ke kořenům a přirozené domácí tradici, stejně jako sledovala potřeby nové doby. Jednotlivé kapitoly se věnují nejprve obecnějším otázkám vztahu moderního a tradičního v architektonickém diskurzu kolem roku 1900 a dále probírají problematickou situaci německého umění v Čechách. Následně se kniha zaměřuje na vedoucí osobnosti pražské i regionální českoněmecké architektury, na jejichž tvorbě ukazuje různé způsoby vztahování se k modernímu a lokálnímu.

Tématem knihy Karoliny Jirkalové jsou vzájemné vztahy, překryvy a konflikty mezi českou architekturou, politikou a společností na sklonku státního socialismu a v prvních letech po sametové revoluci. Zabývá se proměnou rolí a mocenských pozic jednotlivých aktérů veřejné diskuse i stavebního procesu – architektů, státu (úřadů a legislativy), investorů a uživatelů a v neposlední řadě dodavatelské sféry a také jejich vazeb, sítí a koalic. Byť je rok 1989 bezpochyby výrazným přelomem, kontinuity mezi érami, které odděluje, jsou v oblasti architektury, urbanismu, stavební reality i bytové politiky přinejmenším stejně silné jako diskontinuity, byť třeba mají jinou dynamiku. I dějinné nespojitosti mají mnohdy společný obsah, jen opačné znaménko. Práce se snaží zachytit a interpretovat specifický „mezičas“ přerodu české architektury, který lze situovat přibližně do let 1986–1994.

Ze studia zachovaných staveb známe různá prostorová uspořádání, přesto však nejsme vždy schopni jasně rozpoznat, jak zkoumaný dům v té či oné době opravdu fungoval. Pochopení stavby z hlediska funkcí, pro které vznikla, přitom představuje důležité interpretační východisko i spojnici k širšímu kulturně-historickému (historicko-antropologickému) pojetí dějin bydlení jakožto součásti tzv. každodenní kultury. Zkusme se proto na měšťanský dům podívat pohledem dobového pozorovatele, jehož vidění obytného prostoru nám zafixovaly písemné prameny.

Co bylo na sklonku 16. století míněno pojmem sklep? K čemu sloužil mázhauz? Od kdy a v jakých polohách nacházíme v pramenech prostor označovaný jako světnice? Co byla piterna? Hledání odpovědí na tyto a další podobné otázky je inspirováno historicko-sémantickými metodami vycházejícími ze strukturalistického konceptu kulturní antropologie. Takto zaměřená první část předkládané publikace se pokouší o pochopení důležitých pojmů, které jednotlivé prostory v daném období charakterizovaly, a o jejich zařazení do dobového kulturního kontextu. Jádro práce pak tvoří část navazující, v níž jde o to, pokusit se vysledovat, v jakých prostorových vztazích se místnosti daného označení v měšťanských domech raného novověku nacházely. Čím bylo tvořeno obytné jádro domu? Bylo obýváno podkroví? Kde měšťané vařili, stolovali nebo vykonávali osobní hygienu? Jak byla rozložena místa pro nocleh a kdo všechno v domě nocoval? Odpovědi nejsou hledány v reálně existujících objektech, předmětem zájmu je obraz měšťanských domů zprostředkovaný dobovými texty. K jejich interpretaci je experimentálně využit nástroj prostorových komunikačních schémat – diagramů graficky zobrazujících vzájemné vztahy mezi místnostmi popsanými písemným pramenem. Vhodná pramenná základna pro tuto část práce byla nalezena především v knihách pozůstalostních inventářů Starého Města pražského sepsaných v letech 1584–1618.

1938-1945.

Ústředním ideologickým pojmem nacionálního socialismu v letech 1938 až 1945 byl nový německý životní prostor. Okupace střední a východní Evropy měla přispět k jeho rozšíření. Tomuto cíli bylo podřízeno i územní a prostorové plánování, urbanismus a architektura a stavitelství obecně, které lze chápat nejen jako součást ideologizovaných okupačních technik a projev kulturního imperialismu, ale zejména jako prostředek ekonomizace prostoru. Důraz na moderní charakter nacismu, který se tímto způsobem prosadil, je zřejmý. Předkládaná kniha analyzuje generální osídlovací plány na vybraných centrálních místech v českých Sudetech (Liberec, Karlovy Vary, Ústí a Opava), Protektorátu Čechy a Morava (Praha a Brno), na území bývalého Slovenského státu za fašistické vlády (Bratislava) a v Polsku (Varšava, Krakov, Vratislav). V tomto kontextu hrály profesionální skupiny plánovačů klíčovou úlohu. Prosopograficky jsou proto hodnoceny osobní sítě, neboť návrh a výstavba nebyly často výlučně v rukou plánovačů z nacistického Německa; do procesu se mnohdy zapojovali i místní odborníci. Studie si klade za cíl vědecké zhodnocení dichotomie mezi ideologickými a socioekonomickými faktory této kolaborace.

Übersetzung aus den deutsch. Original: Die Ökonomisierung des Raums (Berlin 2020)

Královské město Uničov bylo založeno v souvislosti s jednou z vln vrcholně středověké kolonizace na počátku 13. století. Tehdy vznikla základní struktura osídlení celého regionu v podobě, která přetrvala do dnešních dnů. S nepatrným časovým odstupem probíhalo rozšiřování církevní správy oblasti. Kniha přibližuje vývoj zázemí města, a to prostřednictvím analýzy strukturálních změn osídlení a stavebního vývoje církevní architektury. Kromě terénních výzkumů a povrchových průzkumů v bezprostředním okolí Uničova je hlavní pozornost věnována historii utváření sítě venkovských farních kostelů v regionu v době vrcholící kolonizace. Výsledkem propojení archeologických pramenů, historických zpráv a stavebně historických průzkumů je komplexní pohled na proces formování krajiny nejen v průběhu tzv. dlouhého 13. století, ale také v následujícím období.

Bedřich Bendelmayer (1871–1932) patřil k významným představitelům pražské moderny a meziválečného moderního klasicismu. Bendelmayerova práce byla zpočátku ovlivněna tvorbou jeho učitele, profesora pražské uměleckoprůmyslové školy Friedricha Ohmanna. Ve stylu florální secese a později geometrické moderny tvořil Bendelmayer zhruba do první světové války. Za všechny stavby tohoto období můžeme uvést hotel Central, domy U Prašné brány či přestavbu hotelu Arcivévoda Štěpán, které patří bezesporu k největším secesním perlám Prahy.

Po válce navrhoval budovy ve stylu moderního klasicismu, některé z nich byly do jisté míry ovlivněny i tehdy populárním národním slohem. Jistou přechodnou formu mezi geometrickou modernou a monumentalizujícím novoklasicismem představují budovy gymnázií v Jindřichově Hradci a Hlučíně z první poloviny dvacátých let 20. století. Následovaly bytové domy v Košicích, budova Průmyslové banky v Praze Na Příkopě, soudní budovy v Klatovech, Ružomberoku a Chrudimi. Mezi větší projekty, jimž se věnoval v závěru života, patřila realizace justičního areálu na Pankráci.

Zámecká zahrada v Rájci nad Svitavou je dnes široké veřejnosti známa především díky sbírce kamélií v zámeckém zahradnictví. Menší povědomí je o jejím významu jako pozoruhodné rokokové zahrady vycházející z aktuálních vzorů 18. století či o jejím komponování jako horské zahrady s vodopádem, příkrými skalisky i chatou ve švýcarském stylu v 19. století. Druhá polovina 20. století přinesla zahradě výrazné obohacení zde pěstovaných druhů a kultivarů  dřevin. Dnes ji lze zařadit mezi zajímavé dendrologické sbírky regionu.

O tom všem pojednává nový průvodce po této zajímavé památce zahradního umění. Prostřednictvím čtrnácti zastavení představuje jednotlivá zákoutí zahrady a popisuje jejich historii a zde rostoucí zelené poklady. Nesmí chybět ani kapitola o zámeckých zahradnících a samozřejmě o kaméliích. Bohatá obrazová příloha umožňuje mimo jiné přímo v terénu identifikovat zajímavé stromy, keře či byliny v různých vegetačních obdobích.

Publikace renomovaného historika architektury prof. Pavla Kaliny představuje přední památku italské renesanční architektury - Palazzo Venezia v Římě, jejímž restaurováním byl rakouskou vládou pověřen architekt Antonín Barvitius v roce 1856. Nosnou částí odborné knihy je rozsáhlý soubor výkresů a skic, který v rámci přípravy restaurování paláce Barvitius vytvořil. Ty jsou jedinečným zdrojem pro poznání renesanční architektury a její obnovy. Přiblíženy jsou také další realizované a nerealizované stavby této osobnosti i její životní peripetie. "Pavlu Kalinovi se podařilo díky komparaci plánů a skic s objektem samotným a dalšími dochovanými prameny identifikovat Barvitiovy stopy na vzhledu paláce, což by bez nalezených dokumentů nebylo možné. Jelikož se objevené skutečnosti týkají příběhu významné italské (potažmo evropské) památky, obohacuje kniha odbornou rozpravu také v kontextu širším než pouze domácím - českém. Současně jde o čtenářsky vstřícný text, sympaticky propojující fakta s uměleckohistorickými analýzami a autorovými kritickými postřehy," uvedl v recenzi díla doc. PhDr. Martin Horáček, Ph.D. Kniha byla vydána ve spolupráci s Národním technickým muzeem, v jehož fondech jsou Barvitiovy výkresy a další dokumenty uloženy.

Na stavby postavené v letech 1945–1989 stále ještě nepanuje jednotný názor. Přitom již od jejich vzniku uplynulo několik desítek let, tedy doba, kterou odborná i širší veřejnost často podmiňuje nárok na památkovou ochranu. Cílem publikace je přiblížit roli Národního památkového ústavu (NPÚ) v péči o poválečnou architekturu a objasnit výzvy a problémy, kterým v této oblasti čelí. Katalog stejnojmenné výstavy je členěn do několika kapitol podle charakteru činností NPÚ, k nimž patří vytipovávání potenciálních nových památek, vedení jejich seznamu a v neposlední řadě také dozor při rekonstrukcích. Hlavní část katalogu pak pojednává o pražském metru, jemuž se autoři věnovali v rámci výzkumu v posledních letech. Soustředí se na původní architektonické řešení tohoto nejrozsáhlejšího veřejného interiéru, který v období normalizace v Československu vznikl, a na jeho památkový potenciál. Posláním publikace je rozšířit povědomí o hodnotách nedávné, ale rychle mizející architektonické vrstvy.

Kniha se tematicky zaměřuje na tvorbu Adolfa Loose v širších souvislostech, jež vedou až k současnému architektonickému dění. Jednotliví autoři a autorky mezinárodního kolektivu se soustředili jak na jeho ideje a tvorbu, tak na příklady přímých i méně zřejmých návazností na jeho dílo. Hlavním scelujícím prvkem je vazba k prostoru v architektuře, jenž se stal klíčovým bodem architektonického myšlení na konci 19. a na začátku 20. století. Kniha zahrnuje ukázky Loosovy tvorby, dále texty historiků architektury a architektů věnujících se Loosovu dílu dlouhodobě také teoreticky (Hermann Czech, Petr Domanický, Jana Laubová, Christopher Long, Dan Merta, Martina Mertová, Maria Szadkowska, Yoshio Sakurai, Filip Šenk, William Tozer) a praktikujících architektů, kteří s koncepty a idejemi architektonického prostoru pracují a dále je rozvíjejí (Alberto Campo Baeza, Sou Fujimoto, Momoyo Kaijima, Mauricio Pezo and Sofía von Ellrichshausen). Nová publikace, jejíž vznik inicioval spolek Architectura a vydal ji ve spolupráci se společností Akontext a Technickou univerzitou v Liberci, přímo navazuje na online výstavu konanou v omezené podobě v době lockdownu v Galerii Jaroslava Fragnera u příležitosti 150 let od narození Adolfa Loose (10. 12. 1870 v Brně – 23. 8. 1933 Kalksburg u Vídně).

Publikace koncipovaná nejen jako průřez lidovou architekturou regionu Sedlčanska, ale především jako průvodce po Muzeu vesnických staveb středního Povltaví, pobočce Hornického muzea Příbram. Přibližuje okolnosti vzniku muzea, postup výstavby i jeho další činnost. Stěžejní část knihy je věnována dvěma desítkám obytných i hospodářských staveb ze 17. – počátku 20. století, které byly do areálu skanzenu postupně transferovány od roku 2000. Autoři jednotlivé objekty detailně popisují, přiblíženy jsou i okolnosti přesunu, stavební vývoj a osudy jejich obyvatel. Výklad doplňuje výkresová dokumentace objektů, historické mapy a množství fotografií původního i současného stavu.

Untertitel: Košicko-Bohumínská dráha.

Nový svazek edice Česká nádraží je zaměřen na Dráhu císaře Františka Josefa ( Praha - České Velenice, (Vídeň) - České Velenice - Cheb a České Budějovice - Veselí nad Lužnicí, Pražskou spojovací dráhu) a na slezskou část Košicko-bohumínské dráhy.

Autor i nakladatel nezměnili grafickou úpravu ani styl řazení knihy, ale obrazovou část rozšířili o zajímavé výkresy a fotografie detailů interiérů i vnějších částí vybraných staveb. Na předsádkách je umístěna Hölzelova mapa železnic v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.Bohatý obrazový materiál doplňuje jmenný rejstříky, prameny a literatura, použité zkratky a rejstřík stanic.