Zeitgeschichte

Sformovanie a sedemročná existencia domobrany v rámci Armády Slovenskej republiky v rokoch 1995 - 2002 je takmer neznámou kapitolou v živote slovenskej armády na konci 20. a na začiatku 21. storočia. Jej vznik pritom nebol náhodný a nebol ani vynútený miestnymi politickými silami. Zásadný vzplyv na vznik slovenskej domobrany mali významné politické a vojenské zmeny v strednej a východnej Európe, ktoré sa udiali v rokoch 1989 - 1993. Rozpad a následný zánik socialistického bloku na čele so Zväzom sovietskych socialistických republík (ZSSR) zásadne prekreslil politickú mapu sveta. Zánik Varšavskej zmluvy 30. júna 1991 znamenal zásadný obrat v bezpečnostnej politike stredoeurópskych krajín. Bolo nutné hľadať nový spôsob zabezpečenia obrany v tom čase ešte česko-slovenského štátu zo všetkých strán. Okrem vojenských aspektov sa museli zvažovať aj ekonomické podmienky. Nebolo jednoducho možné udržiavať pravidelnú armádu v takej podobe a na takých počtoch, ako do roku 1989. Prirodzeným východiskom bolo sformovanie teritoriálneho vojska alebo domobrany. Cieľom tejto práce je zdokumentovať proces vzniku, fungovanie, reorganizáciu, a napokon zánik domobrany ako druhu vojska v Armáde Slovenskej republiky medzi rokmi 1995 - 2002.

Krátce po první světové válce nebylo v nově vzniklém Československu mnoho důvodů předpovídat automobilům rychlý rozvoj. Ve válkou zbídačené zemi byl domácí automobilový průmysl v hluboké krizi a většina společnosti se dívala na automobil jen jako na zhýralý asociální rozmar úzkého okruhu boháčů. Automobilisté se často setkávali s otevřeným nepřátelstvím veřejnosti.

Toto nepřátelství v následujícím desetiletí významně napomohl překonat automobilový sport. Ve třicátých letech již měl automobil v československé společnosti trvalé místo, svou existencí přinášel nemalé části obyvatelstva živobytí a pro stále více lidí se stával krásným snem. Snem většině z nich dosud nedostupným, ale přece jen již z jejich reálného světa. V mnoha případech jim toto snění pomáhaly rozvíjet návštěvy automobilových závodů a soutěží, na kterých se pro ně zrodil nový romantický ideál – automobilový závodník nebo automobilová závodnice.

Kolektivní monografie navazuje na 1. díl (Salanda, Bohuslav (ed.): České století motorismu I: Kulturní roviny českého motorismu. Praha, UK, 2019, ISBN 80-246-4507-6),  ve které se jednotliví autoři snaží postihnout téma působení a funkce fenoménu motorismu ve volném čase člověka. Cílem předložené publikace bylo pokusit se zhodnotit, jak ovlivnil automobil trávení volného času, jaké nové formy přinesl a jakým způsobem zasáhl do kulturní identity české společnosti. Kolektivní dílo, ač obsažné, zdaleka nevyčerpalo všechny možnosti, které tato problematika skýtá.

Druhé číslo časopisu Securitas Imperii roku 2022 přináší tři studie v anglickém jazyce – český historik Pavel Žáček se zabývá případem československého komunistického agenta působícího ve Spojených státech Karla Koechera, polský historik Michał Przeperski přibližuje kariéru komunistického politika Mieczysława Rakowského a maďarský historik Péter Vukman prezentuje příběh jugoslávského komunistického politika Lazara Brankova. V rubrice Dokumenty lze nalézt edici připravenou historikem Milanem Bártou „Můžeme se mnohému naučiti… Dokumenty o spolupráci Československa se zeměmi sovětského bloku v roce 1948.“ V rubrice Recenze píše historik Ladislav Kudrna o nové publikaci badatele a esejisty Miroslava Vodrážky Kataklyzma. O válce, revoluční levici, undergroundu a dějinách tělesnosti Karla Gotta. Rubrika Zprávy přináší v několika textech informace o uskutečněných akcích.

Historie počítačových her v Československu 80. let byla donedávna považována za pouhou poznámku na okraj velkých dějin tohoto média, které se odehrávaly v USA a v Japonsku. Kniha Jak obehrát železnou oponu však ukazuje, že u nás za normalizace vznikla jedinečná herní scéna, jejíž analýza může obohatit studium počítačových her i populární kultury. Místní programátoři totiž patřili k prvním na světě, kdo hry soustavně používali k vyprávění osobních příběhů i k politickému aktivismu.

Kniha Jaroslava Švelcha, původně vydaná na sklonku roku 2018 u MIT Press (Gaming the Iron Curtain), je postavena na více než čtyřiceti rozhovorech a studiu archivního materiálu, a to včetně dochovaných her. Na příbězích místních amatérských programátorů mapuje počátky hraní a tvorby her pro osmibitové mikropočítače na československém území. Vychází při tom z přesvědčení, že počítačoví amatéři jsou prototypickým příkladem aktivního publika a svébytnou fanouškovskou komunitou. Jedná se tedy o práci, jež kombinuje prvky historiografie s kulturálními a mediálními studii.

První část knihy se zabývá obecně kontextem počítačového hobby. Sleduje marné pokusy o výrobu domácích modelů mikropočítačů a debaty o (ne)dostupnosti počítačové techniky. Přináší příběhy vytrvalých nadšenců, kteří své počítače dováželi či pašovali ze Západu a ukazuje, jakým způsobem tyto západní stroje zapadly do československých domácností. Kniha rovněž popisuje způsoby, jimiž lokální komunity využívaly existujících infrastruktur organizací, jako byly Svazarm nebo Pionýr, a pátrá po cestách, jimiž se západní software dostával k místním uživatelům. Závěrečné dvě kapitoly pak dokumentují domácí herní tvorbu, jež kreativně přetvářela západní vzory a postupně se posouvala k osobité původní tvorbě. Kniha například podrobně analyzuje hru Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze 16. 1. 1989, v níž ikonický západní hrdina bojuje proti příslušníkům Veřejné bezpečnosti a Lidových milic během Palachova týdne. Ukazuje, že českoslovenští amatéři patřili k prvním herním tvůrcům, kteří považovali hry za flexibilní vyjadřovací prostředek schopný zpracovávat celou šíři témat a postojů.

Publikace přibližuje široké veřejnosti výsledky archeologického výzkumu tzv. cikánského tábora z doby nacistické okupace v Letech u Písku. Tzv. cikánskému táboru v Letech na Písecku se dostalo u nás i v zahraničí mimořádné publicity, a to v důsledku ostudného umístění velkokapacitní výkrmny vepřů na místo spojené s holokaustem českých Romů a Sintů. Do veřejné diskuse o táboře v Letech nedávno poněkud nečekaně vstoupila archeologie, která prokázala, že tento obor může poskytnout zásadní poznatky nejen o dávné minulosti, ale také o událostech vzdálených od současnosti jen několik desetiletí. Kniha přibližuje čtenářům metody archeologického výzkumu, jejichž prostřednictvím mohou nyní do tábora vstoupit, detailně se seznámit s jeho podobou a podmínkami internace. Prezentován je také velký soubor artefaktů, které vydávají svědectví o vězních, z nichž jen nepatrná část přežila nacistický holokaust. Představen je také odkryv hřbitova obětí.

„Nebýt Jiřího Rajlicha, tak o letecké válce nad Čechami a Moravou nevíme zhola nic… on byl ten první, kdo otevřel dveře do této dosud neprobádané tématiky… on byl tím prvním, kdo zahájil seriózní historický výzkum letecké války.“ Letité konstatování z webových stránek, věnovaných právě letecké válce nad Československem, má stále svou platnost...   Obsáhlá výběrová antologie od autora, který již před třiceti lety výzkum historie letecké války nad naším územím posunul na kvalitativně úplně novou úroveň. Výběr odborných analytických studií, bohatě doprovázených obrazovým materiálem, zohledňuje více hledisek. V minulých desetiletích byly publikovány v malonákladových či již zaniklých periodicích, nebo dosud nebyly zveřejněny vůbec. Nechybějí v něm letectva klíčových protagonistů letecké války u nás v posledním válečném roce: německého, amerického, britského a sovětského. Dalším kritériem je pak „žánrová“ pestrost: bombardovací útoky, hloubkové nálety na letiště, „kotlářské“ útoky na železnice a pochopitelně letecká utkání jak na západní, tak i na východní frontě – ve dne i v noci. To vše viděno především optikou letců samotných, ať již jejich stroje nesly znaky jakékoli. Ale nejen jich. Také těch dole – německých štábních důstojníků, okupačních úřadů i protektorátních četníků. Ale také českých civilistů, hledajících spásu před bombami v krytech, před kulkami kotlářů v nejbližším příkopě, nebo jen užasle pozorujících boje a dění na obloze. Své místo zde nalezly i některé další méně známé aspekty a epizody, které spoluutvářely kulisy závěru letecké války na našem území.

2. díl dlouholetého badatelského projektu o čs. letcích, které po komunistickém převratu z února 1948 donutilo nastalé nepřátelské prostředí ve vlasti, kam se tři roky předtím vítězně vrátili z Velké Británie, volit opětovný exil – ten nejdelší. Tento svazek navazuje na 1. díl, kde bylo objasněno podhoubí a následné děje, jež přivedly příslušníky západního leteckého odboje k opakovanému odchodu za hranice a vstupu do řad RAF. Pokračuje zde výčtem osudů exilových letců v abecedním pořadí jmen v rozsahu liter H-M. Opět se zde setkáváme s využitím čs. leteckých exulantů v široké škále letového i pozemního přidělení u Královského letectva od konce 40. do počátku 70. let minulého století nejen na britských ostrovech, ale též v zámořských državách.

Třetí přímá volba prezidenta republiky byla a nepochybně i zůstane jednou z nejvýznamnějších vnitropolitických událostí roku 2023. Velkým tématem byla i pro Institut Václava Klause, jenž má ve svém čele předcházející hlavu státu. On a jeho spolupracovníci, kteří spolu s ním strávili na Pražském hradě celé desetiletí, lépe než mnozí jiní vědí, jaký je skutečný obsah prezidentské funkce, její kompetence, možnosti, limity a celkové zasazení v ústavním systému republiky. Prezidentská volba nás proto mimořádně zajímala, ale současně nás naše zkušenost vedla k tomu, že jsme na ni nenahlíželi jen z perspektivy souboje konkrétních kandidátů. Snažili jsme se přispět k racionální interpretaci voleb, které mediální a politický mainstream vykresloval jako zápas dobra se zlem, demokracie s populismem, Východu se Západem. Nic není realitě vzdálenějšího.

Druhá část projektu někdejších „tajných“ cirkulárních instrukcí a informací ministerstva zahraničí z let komunistického období, z technických důvodů rozdělená do tří svazků, přináší kritické vydání příslušných dokumentů z let 1969–1980. Z chronologického hlediska jsou tedy publikovány dokumenty z celé první poloviny tzv. normalizace počínaje mocenským zvratem na jaře 1969 a konče koncem r. 1980. Vzhledem k množství příslušných instrukcí a informací jsou rozděleny do tří svazků. V prvním jsou publikovány dokumenty z let 1969–1972 (kdy ministerstvo řídil první federální ministr J. Marko a kdy byl tento úřad vystaven normalizační čistce), v dalších dokumenty z let 1973–1977, resp. 1977–1980. Poprvé jsou zde tedy zpřístupněny dokumenty z první poloviny doby, kdy ministerstvo řídil B. Chňoupek, jeden z mužů, kteří personifikovali navenek tehdejší Československo. I když paleta problémů, jež publikované dokumenty zachycují, je velmi pestrá, základní problematikou je participace československé diplomacie na přípravě konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách a problémy související s konáním prvních tzv. následných schůzek v Bělehradě a v Madridu. Menší, ale důležitou část tvoří dokumentace týkající se normalizace vztahů ČSSR se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem.

Socialistická reklama je často nahlížena jako nesmysl, protimluv, nebo přinejmenším paradox. V poválečném Československu, podobně jako v dalších zemích východní Evropy, se nicméně jednalo o etablovaný obor zaměstnávající desetitisíce kreativních pracovníků různých dílčích zaměření, jehož činnost byla minimálně od šedesátých let podložena výzkumy trhu, publika i účinnosti propagačních prostředků. Kolektivní monografie Spotřební imaginace státního socialismu přistupuje k poválečné reklamě jako k formě komunikace, v níž se specificky protínají zájmy státní hospodářské politiky v oblasti průmyslu a obchodu, spotřební kultura, umělecký svět a proměňující se podmínky mediálního provozu. Výpravná publikace představuje jak klíčové instituce, osobnosti a kanály reklamy, tak vhled do jazyka a obrazů socialistické spotřební kultury.

Stanislav Krátký (1922–2010) se narodil a vyrostl v Brně, kde vystudoval teologický seminář. Během studia absolvoval totální nasazení v Polsku. Po vysvěcení na kněze r. 1946 působil v Žarošicích, Brně-Řečkovicích a Brně-Husovicích (kde spolupracoval s Dominikem Peckou), v Žeroticích, mj. organizoval tajné vzdělávání kněží. Roku 1958 byl odsouzen ke třem rokům vězení, po propuštění pracoval jako jeřábník. V srpnu roku 1968 byl tajně vysvěcen na biskupa pro úkoly skryté církve. V roce 1969–70 přednášel na olomoucké teologické fakultě o II. vatikánském koncilu, v té době také vydal svou jedinou publikovanou práci Druhý vatikánský koncil a jeho poselství. Po roce 1968 působil jako farář v Kunštátě a Hrádku u Znojma, od roku 1999 byl proboštem v Mikulově. Patřil mezi spoluzakladatele Radia Proglas a byl hnací silou mnoha dalších akcí a projektů. Svým působením ovlivnil duchovní i kulturní život až neuvěřitelně pestrého okruhu svých přátel, žáků i posluchačů, z těch známých mezi ně patřili např. Bedřich Fučík, Dominik Duka, Dagmar a František Halasovi, Jiří Grygar, Vladimír Čermák, Iva Brožová, Petr Fiala, Václav Malý, Martin Holík. Podrobný životopis Stanislava Krátkého vychází z rozsáhlého archivního výzkumu, rozhovorů s pamětníky i kritického studia archivů Státní bezpečnosti. Tato čtivá biografie, přehledně mapující oficiální i skryté aktivity mimořádné osobnosti otce Stanislava, vychází v roce, kdy si připomínáme 100. výročí jeho narození.

1948-1989.

Monografie se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy. V případě úsilí o stavbu, uskutečnění a konsekrací (benedikcí) několika kaplí a kostelů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se tak jedná o anomálie a výjimky, které vycházejí ze specifických podmínek vnitrocírkevních, společenských a lokálních. Vlastnímu tématu realizací proto předchází zasazení do širšího kontextu příspěvků evropské historiografie, situace organizované teistické religiozity a sakrálního stavitelství ve vybraných zemích bývalého východního bloku, posunů spojených s II. vatikánským koncilem jakožto paradigmatické změny v církevních dějinách a vývoje české církevní politiky, především v době pražského jara.

Historie někdy postupuje pozpátku. I v sexu. Sexuální revoluci si běžně spojujeme s šedesátými lety, feministickými a občanskými hnutími — a Západem. V oblasti sexu však bylo jednou z nejprogresivnějších zemí po druhé světové válce komunistické Československo. K legalizaci potratů či dekriminalizaci homosexuality tu ovšem došlo nikoli občanským tlakem, ale za dohledu sexuologů, psychologů a demografů, kteří chtěli pod odborným vedením utvořit rovnostářskou společnost. Tento společenský projekt skončil s nástupem normalizace, a dosažený pokrok ohledně genderových pořádků či pojetí sexuality dokonce začal couvat: ženy měly být v pozdním československém socialismu především pečujícími matkami a starostlivými manželkami, sex měl fungovat hlavně jako koření usedlého manželského života.

Politika touhy vypráví fascinující dějiny utváření sexuality, rodiny nebo orgasmu v nečekané perspektivě socialistického řízení shora. Historii, která pokračuje v českých tělech, kultuře i politice. Übersetzung aus dem engl. Original: Sexual Liberation, Socialist Style: Communist Czechoslovakia and the Science of Desire, 1945–1989, 2018.

československé.

Cestovatel Alois Musil si dokázal hned během několika prvních let po příchodu do Prahy vytvořit rozsáhlou sociální síť v nejvyšších politických kruzích (zahrnovala též vlivné úředníky na ministerstvech), ochrannou ruku nad ním držel prezident Masaryk, stejně jako ministr zahraničních věcí Edvard Beneš a prezidentův kancléř Přemysl Šámal. Třetí díl edice zpřístupňuje korespondenci Aloise Musila s nejvyššími politickými špičkami meziválečné éry a druhé světové války do roku 1943. Představí Musilovu interakci v tenatech politických, jeho vyjednávací strategie při získávání podpor pro vydávání vědeckých knih, stipendijní pobyty, vědeckou práci a rozvoj orientalistiky v Československu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.