Zeitgeschichte

Kniha přináší příběhy a autentická svědectví o těch, kteří zemřeli při pokusu překročit československo-rakouskou hranici v letech 1948–1989. Ale i o těch, kdo u ní zahynuli pouhou náhodou. Na základě archivních materiálů, výpovědí pamětníků i vlastního bádání odhalují autoři příběhy třiapadesáti obětí železné opony v úseku mezi Dolním Rakouskem a jižní Moravou. Chronologicky řazené kapitoly nabízejí příběhy těch, kteří zemřeli v drátech nabitých elektřinou, v minovém poli nebo zasaženi střelbou pohraničníků. Publikace zachycuje nejen osobní tragédie, ale i mechanismy státní moci, která touhu po svobodě trestala smrtí. Rehabilituje zapomenuté oběti a vrací jim jména — a v řadě případů i tváře.

K navázání úzké spolupráce oxfordských filozofů s představiteli pražského disentu došlo v lednu roku 1979. Krátce nato vznikla charitativní organizace s názvem Jan Hus Educational Foundation (dále JHEF a nadace), která podporu poskytovala systematicky. V Brně byla kooperace s JHEF započata v roce 1981, v prosinci 1984 se konal první bytový seminář a vzájemná spolupráce trvala bez vyzrazení (a tedy bez přerušení) až do konce roku 1989. Následující rok vznikla v Brně Československá vzdělávací nadace Jana Husa, která ve své činnosti pod názvem Vzdělávací nadace Jana Husa (dále VNJH) pokračuje dodnes. Výstava s názvem Paprsky svobody. Britská podpora brněnského disentu v 80. letech 20. století, která byla v Mramorových sálech Moravského zemského muzea k vidění od 15. října 2025 do 19. dubna 2026, i stejnojmenný katalog se zaměřují na brněnské dění během pěti let v druhé polovině 80. let 20. století. Nejen z pohledu lidských dějin, ale i jednoho lidského života se tato doba může zdát krátká. Bližší pohled ale ukazuje, o jak dlouhou dobu se jednalo v kontextu fungování totalitního režimu. Pět let konspirace, utajování a spolehlivého chodu mezinárodní spolupráce je úctyhodně dlouhá etapa v době, kdy mohl jeden chybný krok vést k vyzrazení aktivity.

Publikace se věnuje jedné z opomíjených kapitol našich moderních dějin. V letech 1940-1945 došlo k vysídlení 33 obcí na Drahanské vrchovině. Domov bylo nuceno opustit více než 17 000 jejich obyvatel. Vedle cvičiště Waffen-SS "Böhmen" patřil moravský přesun mezi největší nucené migrace českého obyvatelstva v době protektorátu. Autorka se vedle samotného procesu vystěhování věnuje také dílčím aspektům jako např. vzniku a chodu vojenského cvičiště, osobám v něm působícím, životu obyvatel v nových domovech i mimo cvičiště, jeho hospodářskému chodu, apod. V neposlední řadě si autorka všímá návratu a obnovy oblasti v poválečných letech, které byly neměně dynamické a doposud zcela neznámé.

Lidé nuceně vystěhovaní z Drahanska v době druhé světové války měli výrazný podíl na formování národní a kulturní identity obyvatel Moravy ve druhé polovině 20. století.

Kniha Ladislav Sitenský - Cesta ke svobodě představuje život a tvorbu jednoho z nejvýznamnějších českých fotografů 20. století. Ladislav Sitenský začal fotografovat již před druhou světovou válkou, ale do povědomí veřejnosti se zapsal především snímky z období válečných let, kdy dokumentoval působení československých jednotek v zahraničí. Publikace přináší nejen jeho nejslavnější válečné fotografie, ale i snímky předválečné i z pozdějších let. Nechybí ani podrobný přehled o jeho účasti na výstavách a publikování v domácích časopisech i mnoha publikacích. Obrazem i slovem sleduje výjimečný osud člověka, který zachytil dějiny skrze objektiv fotoaparátu.

Kniha podrobně zachycuje autorovo diplomatické působení v roli prvního stálého zástupce České republiky u Evropských společenství, resp. Evropské unie v Bruselu v l. 1993–2000. Zrcadlí tedy průběh složitých rozhovorů české diplomacie, které předcházely vlastnímu jednání o vstupu Česka do této instituce, i první fáze těchto negociací. Současně obsahuje řadu zajímavých (a dosud neuveřejněných) faktů o postojích jednotlivých evropských vlád i bruselské administrativy EU k problematice tzv. východního rozšíření Unie. Druhá část vzpomínek (2000–2002) pak popisuje autorovo působení v roli poradce na ministerstvu zahraničí v době finalizace jednání o vstup Česka do Evropské unie.

V průběhu druhé světové války bylo do německé branné moci nuceně mobilizováno mnoho občanů okupovaných evropských států, přestože se nejednalo o etnické Němce. Tento osud potkal i překvapivě velkou část obyvatel českých zemí. Řada z nich zůstala v německé uniformě až do konce války, jiní se službě snažili vyhnout nebo přešli do spojeneckého zajetí. Někteří dokonce ze zajateckých táborů podali přihlášku do exilových vojenských jednotek. Dobrovolně tak vstoupili pod prapory odboje, bojujícího za osvobození okupované vlasti. Podobné osudy prožíval i překvapivě velký počet obyvatel českých zemí. Po válce se ovšem jejich příběh nehodil do obecného narativu jednoduché trichotomie oběti, odboje a kolaborace. Proto byl v Evropě i v Česku přijímán s rozpaky a dlouhou dobu opomíjen, marginalizován, nebo dokonce zamlčován.

Rozvědný výcvik pro studenou válku v konci šedesátých let, následné tajné operace v západním Německu a Rakousku, agenturní průnik do velitelství US-Army Bad Kreuznach v SRN - o tom i o dalších vrcholně zajímavých událostech zpravodajského života vypráví přímý aktér, autor knihy a důstojník zahraniční rozvědky Ministerstva vnitra ČSSR v letech 1967-1990 pplk. Vilém Václavek alias Kainar.

Zpravodajské úspěchy v zahraničních špionážních operacích jej vynesly až na kariérní vrchol. V první polovině osmdesátých let řídil Václavek, jako zástupce šéfa zahraniční rozvědky, osobně a utajeně z území Rakouska, vedoucího pracovníka sekce vojensko-strategických dokumentů 5. americké armády v SRN seržanta Clyda Lee Conrada. Ten mu dodával (vlastně prodával) přísně tajné válečné plány USA a NATO ve střední Evropě včetně rozmístění a kódů amerických taktických jaderných zbraní.

Jedná se o zasvěcený a pravdivý ponor do reality špionáže v dobách studené války v napínavém vyprávění zpravodajského profesionála a posledního šéfa zahraniční rozvědky ČSSR 1989. Knihu doplňují informace i fotografie z Archivu bezpečnostních složek.

S koncem války začalo být i na Českolipsku řešeno téma odsunu místních Němců a internace těch, kteří byli členy nacistických organizací či se jinak provinili proti republice. V České Lípě byl z tohoto důvodu v bývalém vojenském barákovém táboře wehrmachtu zřízen koncentrační tábor, který měl sloužit jako sběrné a internačni středisko. Tábor vznikl již v červnu 1945. Ve sběrné části byli umistěni jedinci i celé rodiny, které čekaly na vypravení transportu do Německa. V internační části tábora byli Němci, kteří měli před sebou soudní přelíčeni. 

 táboře panoval velmi striktní režim a byl hlídán ozbrojenými strážemi. Výjimkou nebyly zejména v prvních měsících existence tábora násilné excesy a je doloženo více než 200 jmen lidí, kteří zde přišli za často podivných okolností o život. Kromě toho byli lidé zde internovaní využívání na práci v různých podnicích a v zemědělství. Tábor existoval až do prosince 1946. Většina budov byla v dalších letech rozebrána. Později si lidé z nedalekého sídliště Slovanka na jeho místě stavěli garáže, které zde stoji dodnes. Jediné, co se dochovalo, je zděná budova bývalé strážnice a místní název W-lágr. Existenci tábora, kde byly v poválečných měsících internovány a soustředovány tisíce osob, nepřipomíná žádná pamětní deska. Místo, kde se odehrála palčivá část českolipských dějin, se dosud nestalo místem paměti.

Pandemie covidu-19 byla totálním společenským jevem, časem akutních i méně akutních krizí, avšak také obdobím, které nám může – zvláště ze zpětného pohledu – říci mnoho o fungování institucí i jednotlivců. Co jsme se o naší společnosti za těch několik málo let dozvěděli? Obstáli jsme?

Můžeme doufat, že jakoukoli další krizi, která přijde, jako společnost zvládneme, anebo se máme do budoucna dívat spíše s obavami? Tyto otázky si v předkládané knize, která je výsledkem společného výzkumu české společnosti v období pandemie covidu-19, kladou historici, psychologové a sociologové z Akademie věd ČR.

Saša Uhlová sleduje od roku 2022 příběhy Ukrajinců, kteří utekli před válkou do Česka. Kniha mapuje tři roky, během kterých se ukázalo, že česká vláda sice stojí na straně Ukrajiny, ale není schopná vytvořit dobré podmínky pro jejich integraci. Každým dalším zákonem, kterým se pracovně říká Lex Ukrajina, stát pomoc osekával a podmínky zpřísňoval. V důsledku toho se tak například samoživitelky dostaly do situace, kdy musely pracovat načerno, aby vůbec dokázaly přežít. Nízká dostupnost kurzů češtiny, ale i nutnost pracovat mnoho hodin, zabránila válečným uprchlíkům, aby se zdokonalili v češtině. I kvalifikovaní lidé tak mnohdy vykonávají nekvalifikovanou práci. Velmi rychle se tak ukázalo, že vedle lidí, kterým se díky pomoci občanů a částečně i státu podařilo zařídit si zde nový život, je tu zároveň i skupina, která sítem pomoci propadla. Jedná se často o seniory, nebo lidi nemocné, nebo ty, kteří neměli to štěstí, že by si našli dobrou práci a živoří na ubytovnách. Část válečných uprchlíků tak naše vláda odepsala a rozhodla se místo toho velkou část problémů neřešit. Tím ale položila základ budoucích sociálních problémů. V knize si budete moct přečíst také nadějeplné příběhy, ve kterých ukrajinské ženy vyprávějí, jak jim velká pomoc ze strany Čechů umožnila začít znova.

První svazek publikace V objetí zrady se soustředí na události z doby nacistické a komunistické diktatury, včetně méně prozkoumaného poválečného období let 1945–1948. Kniha nabízí detailní a demytizující pohled na dění ve Zlíně a okolí, přičemž na konkrétních příkladech ukazuje, že ne každý, kdo se po válce prezentoval jako vlastenec, jím skutečně byl. Naopak odhaluje příběhy zrádců a kolaborantů, kteří sledovali pouze vlastní prospěch bez ohledu na režim. Autoři čerpali z dosud nezpracovaných policejních, četnických a vyšetřovacích spisů a přinášejí nové poznatky. Kniha rovněž popisuje poválečné převzetí Baťových závodů a vedení města Zlína komunisty. Zvláštní pozornost je věnována temné roli zlínského drogisty Vladimíra Hájka a zaměstnance Baťových závodů JUDr. Ivana Holého, kteří jako spolupracovníci zlínského gestapa využívali zradu k budování poválečné kariéry. Kniha je určena čtenářům se zájmem o objektivní zpracování regionálních dějin a tabuizovaných témat moderních československých dějin.

Texty shromážděné v této knize jsou hlavně svědectvím o době minulé, zároveň však vedou určitý dialog se současností. Martin Palouš patří ke generaci českých disidentů, kterým se v zázračném roce 1989 nabídla možnost vstoupit do politiky a aktivně se podílet na obnově demokracie v naší zemi. K sestavení publikace ho nepřiměla snaha připomínat dobu, již mladší čtenáři sami nezažili a může být maximálně předmětem historického zkoumání, ale víra, že to, o čem je v knize řeč, je stále aktuální a pro naši veřejnou debatu otevřenou do budoucnosti relevantní. Že je velmi důležité si na historické křižovatce, na níž se v současné době nacházíme, připomínat myšlenky nejen Jana Patočky a Václava Havla, ale i Hannah Arendtové, Erica Voegelina a dalších Paloušových partnerů ve filosofickém dialogu (který pokračuje a měl by pokračovat, jak říkal Patočka, přes hranice světů i staletí), neboť se nám tím nabízí možnost dnes tak potřebné reflexe a vzájemného porozumění.

Odkud se k Masarykovi dostal koncept demokratické republiky, co jím myslel a proč mu dosud nebyla věnována pozornost? Řada domácích i zahraničních filosofů, historiků, sociologů a politologů zkoumala Masarykův koncept demokracie, nový stát Čechů a Slováků a velkých národnostních menšin, skutečnost, že stát založil filosof, ale koncept demokratické republiky zůstal nepovšimnut. Masarykův koncept měl řadu slabých, ale i silných stránek, diskutovaných nejen domácími, ale i zahraničními interprety, kteří zůstali ve sporu o smysl českých dějin marginalizováni. Kniha zkoumá, co zůstává živé a inspirativní jak v Masarykově koncepci, tak v polemikách Masarykových interpretů a kritiků, nebo v současném liberálním, republikánském, deliberativním i reprezentativním diskurzu. Může být vyzdvižený koncept atraktivnější než ustálená liberální demokracie? Může koncept čelit masivnímu nástupu populismu, nacionalismu a oligarchismu? Může zkoumaný koncept obohatit současný liberálnědemokratický diskurz?

války.

Významné množství turistických cest bylo a dodnes je motivováno touhou navštívit místo, které museli jednotlivci či celé komunity z různých příčin opustit. Tato monografie se zaměřuje na specifickou formu turismu spojenou s návraty německých vysídlenců, kteří byli po konci druhé světové války nuceně vysídleni z Československa. Po pionýrském období prvních ilegálních přechodů hranic je přibližně od druhé poloviny padesátých let 20. století možné sledovat postupný nárůst individuálního a později i organizovaného tzv. domovského turismu (Heimat-turismu).

Kolektivní monografie přináší odborné studie o řadě dnes více či méně pozapomenutých a širší veřejnosti málo známých mužů a žen různých národností, spojených výrazným způsobem s obdobím let 1918–1925 v Československé republice. Jednotlivé kapitoly přibližují tyto osobnosti především ve vztahu k tomuto období, neopomíjejí je však zasadit do širšího časového horizontu. Výrazně v knize vystupují především příslušníci generace let šedesátých, sedmdesátých a zčásti i osmdesátých, které se výrazně uplatnily v době vzniku státu. Kniha, určená odborné i široké čtenářské veřejnosti, přináší množství nových a málo známých informací a poskytuje podněty k dalšímu přemýšlení o společenském dění na počátku Československé republiky a o úloze jednotlivců v něm.