Zeitgeschichte

Kniha historika PhDr. Jiřího Plachého, Ph.D. z Vojenského historického ústavu v Praze primárně sleduje životní osudy 27 rodáků z předválečného politického okresu Chotěboř, kteří v letech 2. světové války sloužili v jednotkách československé zahraniční armády na Západě i na Východě. Všímá si však i těch, kteří se sice narodili jinde, ale s některou obcí na Chotěbořsku byli spjati institutem domovského práva a zmiňuje také ty, kteří za hranicemi sice předstoupili před odvodní komise a z nějakého důvodu službu v čs. jednotkách nenastoupili. Pozornost věnoval autor i jednomu z nejmladších vojáků Milanu Stránskému a také Anně Stokláskové, která během války sloužila v britské armádě a s čs. zahraničním odbojem jí pojily těsné vazby. Publikace, doplněná obecným úvodem připomínajícím historii čs. zahraničních jednotek za 2. světové války, je založená převážně na primárních archivních zdrojích a připomíná známé i téměř zapomenuté osobnosti tohoto regionu.

Kulturní historička a překladatelka Ivana Ryčlová vede rozhovory s ruskými redaktory, spisovateli a intelektuály z Rádia Svoboda, kteří žijí a pracují za hranicemi své vlasti a bojují proti Putinovu zločinnému režimu a jeho propagandě. Kromě těch, kteří opustili Rusko po zahájení agresivní války proti Ukrajině, jsou zastoupeni i ti, kteří Rusko opustili z důvodu konfliktu s režimem dříve. Někteří ještě v éře Sovětského svazu, jiní už za Putinova režimu, ale ještě před agresí vůči Ukrajině. Čtenář tak získá plastický obraz o tom, jak významné osobnosti ruského exilu, podílející se na ruském vysílání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, nahlížejí na svět i na naši zemi, v níž mnohé z nich žijí, ale i na Rusko samotné a jeho budoucí vývoj.

The story of Romani people in communist Czechoslovakia has long been framed by a discriminatory policy of assimilation, and thus by fatal interventions into Romani family ties and their broader socio-cultural systems. Paradoxically, such a narrative failed to integrate the perspective of the Roma themselves, who often associated the same period with an unprecedented experience of social inclusion and material security. In this book, Jan Ort examines the state policy that in the mid-1960s aimed at the definitive elimination of "G*psy backwardness" through the placement of thousands of Roma families in non-Roma society, thus becoming a symbol of the social engineering interventions of the Communist regime in the lives of Czechoslovak Roma. In contrast to the predominant focus on the perspective of state authorities, Ort seeks to map the practice of this policy in specific places with an emphasis on the experiences and agency of the Roma themselves, especially those who had their homes in eastern Slovakia. In the empirical richness of a micro-historical approach, Roma as Agents of the “G*psy Question” uncovers the diverse stories of ordinary Roma who were able to incorporate various aspects of state policy into their own lives without necessarily giving up their distinctive cultural identity.

Existence židovských obyvatel Luhačovic je téměř zapomenuta, stejně jako osudy jednotlivých osob a rodin. Přesto se obyvatelé židovského vyznání dlouhodobě podíleli na životě obce i na rozvoji lázní. Židé v Luhačovicích vedli obchody a hotely, zabývali se pohostinstvím, pálenictvím a řeznictvím, působili jako lékaři, angažovali se v kulturních spolcích i v Sokole. Jejich děti zde navštěvovaly školu, synové bojovali v první světové válce. Po připojení Čech a Moravy k třetí říši se někteří zapojili do protinacistického odboje a zaplatili za to životem. Celé rodiny byly vyvražděny nacisty. V nacistických vyhlazovacích táborech, pracovních táborech a věznicích zahynulo 35 spoluobčanů židovského původu narozených anebo žijících v Luhačovicích. Oběťmi holocaustu se stalo také 65 luhačovických Romů. 

Od konce května do začátku června 1945 bylo v Postoloprtech zavražděno minimálně 763 civilistů, ale obětí bylo zřejmě ještě více. Někteří ze zavražděných byli příslušníky NSDAP, SS nebo SA, ale i ti měli stanout před řádným soudem, nikoli před popravčí četou. Většina obětí se provinila tím, že mluvila německy. Tento zločin nespáchali lokální mstitelé či snad takzvaní partyzáni poslední minuty, kteří začali proti nacismu udatně bojovat 8. května 1945 odpoledne, ale pravidelné jednotky československé armády. Tento zločin byl dva roky po jeho spáchání vyšetřován parlamentní vyšetřovací komisí, která dospěla po výsleších řady aktérů a svědků k závěru, že k vraždám sice došlo, ale měly svoje dobové opodstatnění a nikdo za ně není přímo odpovědný.

Tato kniha vypráví příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil.

… v našem dnešním politickém klimatu, jak domácím, tak zahraničním očekáváme masivní pokusy zneužít květnové výročí konce druhé světové války k další fázi přepisování historie, což je věc, která se nás osobně, našich rodin i celé naší země velmi týká. Není to jen jedno z politických témat. Je to zásadní otázka naší budoucnosti. 

… Úkolem nás všech je bránit pokračujícímu pootáčení či přepisování historie, které vnímám velmi citlivě a kterého se – alespoň my starší – jako občané této země bojíme. Nejde mi o druhou světovou válku jako takovou. K ní už nic nového určitě neřeknu, a ani o to neusiluji. Ta už je minulostí. Minulostí však není její stále se posouvající inter- pretace.

… Přiznávám, že mám obavu o naši zemi, o zajištění její budoucí existence v dnešním, velmi problematickém světě, který je charakterizován popíráním instituce národního (nebo na bázi dominantního národa existujícího) státu. Jde mi o osud našeho státu a ne- přeji si, abychom se v Evropské unii „rozplynuli jako kostka cukru v čaji“.

Objevná monografie mapující vývoj karlovarské lázeňské oblasti v letech 1918-1948 je na světě. Na 250 stranách se věnuje nejen známému lázeňskému trojúhelníku (Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně), neopomíjí však ani Jáchymov a další menší lázeňská místa. Vývoj lázeňství na Karlovarsku v turbulentní první polovině 20. století reflektuje v sedmi hlavních kapitolách co možná nejplastičtěji. Vymezenému období navíc předchází historický prolog se stručným shrnutím toho, co se v lázeňství na Karlovarsku událo před rokem 1918, a publikaci uzavírá epilog s hlavními konturami dalšího vývoje od roku 1948 až po současnost. Samozřejmostí jsou i další důležité části práce, třeba bohatý odkazový aparát, německé resumé, soupis použitých pramenů a literatury a především spousta nádherných fotografických a jiných příloh z našich archivních fondů a sbírek.

On se považoval za rebela a ona za vzorňačku. Na prvním rande Václav Kamilu podrobil vědomostnímu testu, který hravě zvládla. A zvládala i všechno další, co manželství s básníkem, literárním kritikem, filozofem, matematikem, chartistou, kotelníkem, vězněm a politikem Bendou obnášelo: šest dětí, domovní prohlídky, návštěvy manžela v kriminálu, revoluční radost i porevoluční tlak a výhrůžky.

Manželé Bendovi nevyvěšovali praporky, chodili do kostela a v době, kdy vrcholila hysterická kampaň proti Chartě 77, ji Václav Benda podepsal. Bylo mu třicet let a mezi disidenty ho skoro nikdo neznal. To se ale brzy změnilo. Dvakrát se stal mluvčím Charty 77, byl jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a Státní bezpečnost ho považovala za jednoho ze svých nejnebezpečnějších protivníků. Potrestali ho tím, že ho poslali na čtyři roky do vězení, kde seděl s dalšími „vonsáky“ Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem.

Kamila s dětmi za ním jezdila na návštěvy, posílala balíčky a dopisy, ale zároveň bez „generála“ Bendy objevila svoji vlastní sílu.

Kniha navazuje na publikaci Interkulturalita a národnostní menšiny v teorii i praxi (2019). Zabývá se fenoménem současné migrace do České republiky s fokusem na prožívání cesty. Kniha Co si beru na cestu a koho na ní potkám. Teorie a praxe současné migrace jedinečným způsobem kombinuje pohled typologický – migrace vyvolaná válkou a totalitou –, historický – dějiny ukrajinské migrace –, psychologický – akulturační stres –, imagologický – mechanismy utvářející pohled na „toho druhého“ a sebe sama. Autoři prezentují kromě teoretických východisek osobní biografické rozhovory tak, aby pokryli různé druhy migrace, širší národnostní a věkové spektrum. Vycházejí z metod ego-historie. Jde o dílo aktuální časově, dotýká se událostí po roce 2022. Narátoři mají svou cestu ještě v živé paměti s emočním nábojem, zároveň však svůj zážitek již nějakým způsobem zpracovali a utřídili. Výpovědi jsou průkazné s obecným přesahem. Kniha je moderní metodologicky. Konkrétní téma didaktizuje prostřednictvím aktivizačních a komplexních metod s prvky zážitkové pedagogiky. Kniha napomůže pochopit historické i současné migrační procesy.

Rozhovory se svým otcem vedla v letech 2012–2013 jeho dcera. Osnovou rozhovorů jsou historické zvraty od roku 1939 do roku 1989, které zásadně ovlivňovaly Loewensteinovy životní osudy. Loewenstein se přísně drží objektivity, nesklouzává do sentimentálních tónů, o vlastním životě a jeho peripetiích přemýšlí v souvislostech a s nadhledem. I proto jeho vyprávění dokáže poměrně přesně vyvolat obrazy doby. Rozhovory se však zabývají i obecnějšími tématy z oblasti historie, společenského a politického vývoje atd. Podrobně a z více úhlů se dotýkají mnoha méně reflektovaných témat, vzhledem k Loewensteinovu původu i vědeckému zaměření i témat poměrně vzácných.

Prof. PhDr. Bedřich Loewenstein, CSc., (1929–2017) historik. Narodil se v pražské česko-německo-židovské rodině a vyrůstal v kulturně mnohovrstevnatém a bilingvním prostředí. Po studiu na Univerzitě Karlově (přerušeném z politických důvodů na začátku 50. let) pracoval v Historickém ústavu ČSAV, v roce 1970 byl propuštěn, v roce 1979 pak odešel do Západního Berlína a nadále působil na tamní Freie Universität. Po roce 1989 spolupracoval s českými vědeckými institucemi, časopisy a nakladatelstvími.

As Recollected by Jewish Refugees from Czechoslovakia.

Kniha přináší detailní pohled na sovětskou perzekuci židovských uprchlíků, nabízí dvacet jedna rozhovorů s československými židovskými uprchlíky, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních a zajateckých táborech. Rozhovory přibližují příběh téměř dvou tisíc československých Židů, kteří útěkem na Východ unikli pronásledování ze strany německých a maďarských okupačních sil a slovenských fašistů. Sověti většinu z nich odsoudili k dlouhým nuceným pracím v gulazích za ilegální přistěhovalectví, špionáž a další svévolná obvinění. Specifickou skupinu tvořili Židé z maďarské pracovní služby, kteří buď přeběhli k Sovětům, nebo byli Sověty zajati.Dvořák a Hradilek v kronice popisují čtyři vlny útěků – z Protektorátu Čechy a Morava, z koncentračního tábora Nisko, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněné pracovní služby. Každý rozhovor doplňují na základě dlouhodobého podrobného výzkumu dokumenty a fotografiemi nalezenými v archivech NKVD, které pocházejí z Ukrajiny.

Roku 1967, necelých dvacet let po převratu, který měl být důkazem neomylnosti marxisticko--leninské teorie, připustil prezident Antonín Novotný: „Dopustili jsme se chyb, soudruzi? Dopustili.“

První reformní vlnu, která se zvedla po odhalení kultu osobnosti o desetiletí dříve, se přitom ještě podařilo zabrzdit a hlasy reformistů potlačit. Na přelomu padesátých a šedesátých let zadlužená ekonomika dál zaostávala za kapitalistickým Západem, centrálně řízené hospodářství se míjelo s očekáváním konzumně naladěné společnosti, lidé naplňovali své potřeby prostřednictvím šedé ekonomiky, kvetla korupce, a především rostla poptávka po rozkrytí policejní a justiční zvůle uplynulých let.

Osmnáctý svazek Velkých dějin zemí Koruny české komplexně pojednává o letech 1956–1967, pro něž se vžilo označení „období tání“. Politické, hospodářské a kulturní dějiny doprovázejí sondy do každodenního života za socialismu – od hodnocení životní úrovně přes bydlení, práci či zdraví po intimní zónu rodinného prostředí nebo náboženské víry.

Ve druhé polovině 20. století se ve východní Evropě samotný jazyk ocitl v komunikačním a politickém "zajetí". Tak to alespoň pociťovala řada umělkyň a umělců, básníků a básnířek z tohoto regionu, a vnímavě i kreativně, se znepokojením na tuto výzvu reagovali.

Soustředili se při tom na materiální a mediální aspekty jazyka a vytvářeli pro sebe a pro své publikum performativní situace, v nichž bylo možné testovat, inscenovat a prožívat radikální možnosti jazykového vyjádření. V básnických performancích se také odkrývaly hranice jazyka včetně otázky, co je jazykem vyjádřitelné a co nikoliv.

Propojení poezie a performance vedlo ke vzniku specifických společenství, která se utvářela pod vlivem osobité povahy místních prostředí a různých okruhů a směrů v neoficiální kultuře. Výpravná a obrazově bohatá publikace tato společenství a prostředí symbolicky rekonstruuje a umožňuje jejich vzájemné srovnání.

Předkládaná práce usiluje o podchycení a analýzu hlavních vývojových trendů uvedeného období. Pozornost se soustředí v první řadě na jednotlivé aspekty poválečného vývoje státní a veřejné správy. Cílem není podat popis administrativního vývoje, ale především analyzovat roli jednotlivých složek správního a modenského aparátu v procesu transformace multietnického pohraničního regionu a v diskuzi o roli Slezska v nové republice. Současně je sledována problematika migračních procesů a etnické skladby obyvatelstva.

Z obsahu: Obnova československé správy. Migrace a národnostní otázka. Bezpečnost. Osvěta a vzdělávání. Architektura a urbanismus.

Kniha se zabývá jedním z aspektů poválečného chaosu, jímž se stal německý odboj. Ten býval spojován převážně s fenoménem organizace Werwolf a postupem se oba termíny začaly překrývat. Jak ale ukazují prameny, připisovat paušálně každý akt odporu právě vlkodlakům, nelze. V knize tedy operují autoři s pojmem rezistence, pod níž byly zahrnuty všechny projevy odporu vůči představitelům čs. státní a veřejné moci i proti příslušníkům Rudé armády.