Film, Musik und Theater

Publikace přibližuje dějiny hudby v renesanci. Publikace přibližuje dějiny hudby v renesanci. V Brně, Znojmě, Jihlavě a v Olomouci, tedy ve čtyřech nejvýznamnějších moravských královských městech doby předbělohorské, se odehrávala řada politických, společenských a církevních událostí, jejichž nedílnou součástí byla také hudba. Právě města obecně patřila v období renesance k hlavním centrům hudební kultury. Nejbohatší hudební tendence lze spatřovat zejména v městských farních kostelích. Z těchto institucí se do dnešních dnů dochovalo bohaté spektrum archivních pramenů, díky kterým je možné čtenářům předložit odpovědi na stěžejní otázky: Kdo patřil v této době k hlavním hudebním osobnostem? Kde a při jakých příležitostech obvykle ve městech zaznívala hudba a jaký konkrétní repertoár se během těchto událostí prováděl?

Kniha Jana Vodňanského není pouhou reportáží z návštěvy u Jiřího Voskovce v New Yorku. Jiří Voskovec byl jen jedním z celé řady „viníků“, kteří byli příčinou cesty za oceán. Když v dubnu 1927 zahájili Voskovec a Werich studentskou legráckou Vest pocket revue – aniž by to plánovali! – dějiny moderního českého divadla, netušili mnohé. Ani ve snu je nenapadlo, že jejich Osvobozené divadlo bude senzací, později trnem v oku českým i německým fašistům, a deset let po likvidaci divadla se stane i komunisty se skřípáním zubů trpěnou látkou v učebnicích. Humor a poezie V&W se staly živou vodou pro hnutí malých divadelních forem v šedesátých letech nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Naplno tehdy zářil Semafor a jistý Vodňanský potkal jistého Skoumala. Jejich první písně znali nejprve spolužáci z mejdanů a později návštěvníci Reduty, Ateliéru, Divadla hudby. Uprostřed bouřlivého jara roku 1969 pak ohromili publikum Činoherního klubu celovečerním pořadem S úsměvem idiota. Epilog knihy tvoří reportáž o výroční inscenaci Vest pocket revue k jejím sedmdesátinám.

Kniha sleduje genezi dvou pozoruhodných Janáčkových oper. Po dokončení své nejslavnější opery Její pastorkyňa hledal Janáček nové způsoby, jak dále rozvíjet svou skladatelskou metodu vycházející z mluveného projevu. Osud i Výlety páně Broučkovy tak tvoří spojnici mezi Její pastorkyní a autorovými vrcholnými pozdními operami. Není divu, že toto období hledání patří k Janáčkovým nejzajímavějším tvůrčím, ale i osobním životním etapám. Kniha přináší mnoho informací o skladatelových inspiracích, zvažovaných námětech ke zhudebnění, jeho spolupráci s literáty, setkáních s hudebními díly, která mu otevřela oči, a otevírá také mnoho dalších témat.

První odborná kniha věnovaná dějinám Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary před rokem 1989. Významnou kulturní socialistickou instituci zkoumá s důrazem na transnacionální perspektivu. Potkávají se v ní přístupy z institucionálních, (geo)politických, kulturních a ekonomických dějin, recepčních studií, star studies či dějin každodennosti. Sleduje význam festivalu pro československou filmovou kulturu i jeho roli v socialistickém internacionalismu, post-kolonialismu a alternativních modelech globalizace. Kriticky reviduje představu periferní, politicky zkorumpované akce. Představuje MFF KV jako součást festivalové scény druhé poloviny 20. století na obou stranách železné opony a přispívá i k pochopení kulturní dimenze globálního socialismu.

Kniha přibližuje tvůrčí vztah mezi skladatelem Bohuslavem Martinů a básníkem Miloslavem Burešem. Objasňuje jejich spolupráci ve druhé polovině 50. let, vznik kantát Otvírání studánek, Romance z Pampelišek, Legenda z dýmu bramborové nati a Mikeš z hor, ale také jejich nerealizované plány. Přináší nový pohled na dobový kontext. Publikace vychází v česko-anglické zrcadlové edici.

Kniha připomíná padesát let existence Činoherního studia v Ústí nad Labem. Scéna vznikla ve vypjaté normalizační době na troskách politickou mocí zrušeného Kladivadla. Činoherní studio se brzy prosadilo jako neobyčejně živé divadlo s osobitou dramaturgií a schopností přitahovat zejména mladé publikum. Originální dramaturgii, režijní a herecký styl si divadlo udrželo i po pádu komunistického režimu. Životní etapy „Činoheráku“ přibližují čtenářům nejen texty mapující vývoj, ale také rozhovory s tvůrci a pamětníky, nebo vzpomínkově laděné příspěvky a výpovědi.

Sborník obsahuje referáty z šesté mezinárodní konference o italských operách v Čechách v 18. století, konané v září 2020 pod názvem L’opera italiana – tra l'originale e il pasticcio. Praxe tzv. pasticcií, tj. oper, které na divadelně lákavý námět sestavil obvykle místní divadelní impresário z úspěšných árií už prováděných oper, byla zvláštním fenoménem italské opery 18. století. V době, kdy ještě neexistovalo autorské právo, byla tato praxe běžnou. Dvanáct příspěvků evropských badatelů se věnuje provádění pasticcií napříč celou Evropou. Milada Jonášová popisuje praxi v Praze, Tomislav Volek porovnává tento žánr kdysi a nyní.

Musicologica Brunensia je mezinárodní recenzovaný vědecký časopis, který uveřejňuje původní výsledky bádání v oblasti hudební vědy a příbuzných disciplín. Zaměření časopisu pokrývá širokou oblast zahrnující jak historickou, tak systematickou oblast muzikologie. 

Publikace je tuzemským příspěvkem k tematice reprezentace holokaustu v narativní kinematografii, disciplíně rozvíjené v rámci tzv. „holocaust studies“. Na příkladu československých a českých filmů o holokaustu natočených mezi lety 1948–2019 se zaobírá funkcí tzv. „historického estetismu“, který jako filmová reprezentace uplynulého času představuje reduktivní historickou syntézu, jejímž určujícím rysem jsou opakující se obsahové a stylové stereotypy označené jako „stereotypy iterace“ a „stereotypy prominence“. Práce je rozvržena do čtyř tematických kapitol. První kapitola nastiňuje obecný pohled na problémy s estetickou reprezentací holokaustu ve vztahu k paměti a minulosti. Ve druhé kapitole je tato problematika teoreticky nahlédnuta v konstrukční rovině narativních příbuzností psané historiografie a fikční kinematografie. Třetí kapitola vymezuje „stereotypy iterace“ vzhledem k ideologickému pozadí doby, ve které byly jednotlivé filmy natočeny, a plní funkci stručné přehledové kapitoly z dějin domácí narativní kinematografie s tematikou holokaustu. Poslední, analytická část práce pojednává v rámci případové studie „stereotypy prominence“ jako povýtce nenarativní metaforické a symbolické postupy při stylizaci filmového obrazu, která svou odlišností od tradiční stavby narace činí historický smysl reprezentovaného koncentrovanějším a působivějším.

Kniha není vyprávěním pouze muzikologickým, ale plnokrevným svědectvím moudrého muže neomylného citu, mimořádně vnímavého, jenž užívá života a k okolnímu světu přistupuje se snahou porozumět všem zdánlivým či skutečným paradoxům uplynulého století. Na otázky Jiřího Hanuše o Leoši Janáčkovi, o české hudbě a o rodící se české identitě odpovídá Miloš Štědroň poutavě a stěží napodobitelným způsobem. Jeho myšlenky mají spád, jsou řazeny v rychlém sledu za sebou, jako by byly zachyceny bezděčně při soukromém rozhovoru. Tím je překlenut prostor mezi odborným jazykem a jazykem běžného života.

Páté číslo časopisu pro studium hudby a tance Živá hudba, které právě vychází, navazuje svým obsahem, formálním i výtvarným pojetím na dosavadní čtyři čísla obnoveného časopisu. V oddílu recenzovaných statí a studií se vedle čistě hudebně-teoretického článku Vojtěcha Esterleho (Basová funkce jako projev periodicity v hudbě) a reflexi české odezvy Asafjevovy teorie (Miloš Hons: Intonační teorie a česká hudební věda 50. a 60. let minulého století) opět projevuje zájem o aktuální témata zasahující i mimo pole hudební teorie - jde o interdisciplinární studie Michala Nejtka (Synestezie jako metafora) a Jiřího Mareše (Hudební představy, hudební představivost a mentální reprezentace hudby). Tento oddíl uzavírá choreologicky zaměřená studie Doroty Gremlicové o spisu Bernarda Spechta (Tanec jako předmět literární debaty v Čechách na konci 18. století.)

Ständertheaters in Prag 1800-1850.

Correspondenz Stiepanek je název konvolutu zhruba stovky dopisů a dokumentů, který leží ve sbírce Národního muzea – Českého muzea hudby. Obsahuje písemnosti, jež prošly rukama Jana Nepomuka Štěpánka (v letech 1824–34 jednoho ze tří spoluředitelů Stavovského divadla) nebo divadelní kanceláří, v níž působili jeho partneři Ferdinand Polawsky a Joseph Kainz. Sám soubor Correspondenz Stiepanek měl bohatý osud; od Štěpánkovy rodiny doputoval přes řadu aukcí a změn majitelů na své dnešní místo až v tomto století.

Dvojjazyčná edice uvádí čtenáře do Prahy první poloviny 19. století, která byla i díky divadlu středoevropskou metropolí. Dopisy dávají nahlédnout do každodenního provozu divadla, tehdy zcela přirozeně provázaného čilými kontakty se zahraničím. O Prahu byl zájem, měla renomé umění-milovného města. Autoři tu chtěli být hráni, přední herci, jimž jejich domovské německé scény poskytovaly v letních měsících přiležitost k cestování, tu chtěli vystoupit. S předkládaným konvolutem lze nahlédnout do příprav těchto hostování, sledovat, kdy a odkud herci přijížděli, ve kterém hotelu se ubytovali a kdy, kam a za jakých okolností odjeli, co nabízeli za role a co nakonec hráli…

Dokumenty vypovídají také o J. N. Štěpánkovi a dávají příležitost k novému pohledu na jeho osobu, která v tomto středoevropském kulturním milieu byla významným a obětavým prostředníkem.

Kniha obsahuje vedle samotné komentované edice pramene tři kontextualizující studie; první, věnovaná J. N. Štěpánkovi, konfrontuje svědectví pramenů se zkreslujícími a marginalizujícími nánosy historiografie, druhá abstrahuje k metodologii vydávání korespondence, třetí sleduje spletitou historii předmětné sbírky.

Ján Zavarský byl nepřehlédnutelnou osobností českého, slovenského, evropského divadla posledních několika desetiletí. Kniha nahlíží jeho monumentální scénografické dílo. Čtenář se jej zde dotýká skrze odborné studie, svědectví samotného autora a faktografický přehled.

Koedice s Janáčkovou akademií múzických umění v Brně.

Publikace Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 představuje bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého nezávislého divadla prvního porevolučního desetiletí. Jedná se o kritický katalog, který rozšiřuje o odborné studie a úryvky z rozhovorů, které byly v rámci výzkumu vedeny s téměř sedmdesátkou osobností české divadelní scény 90. let, původní materiál ze stejnojmenné výstavy, již IDU uspořádal k 30. výročí sametové revoluce. Jednotlivé oddíly publikace se soustředí na vývoj podmínek a infrastruktury pro provozování nezávislého divadla a na činoherní, loutkové a pohybové divadlo 90. let, přičemž pro potřeby popisu divadelního dění během přechodu české společnosti ze socialistické na tržní je časové vymezení mírně, zřídka i více, vychýleno rovněž do období před rokem 1989.